Podáním doručeným Ústavnímu soudu dne 27. 1. 2006 navrhl Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře (senát 15 Co ve složení: předseda senátu JUDr. Robert Ožvald a soudci JUDr. Marcela Pechová a JUDr. Libuše Vorlíčková) s odvoláním na čl. 95 odst. 2 Ústavy České republiky (dále též „Ústava“) a podle § 64 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb.; o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „zákon o Ústavním soudu“), aby Ústavní soud zrušil ustanovení § 26 odst. 3 a 4 zákona č. 449/2001 Sb., o myslivosti, ve znění zákonů č. 320/2002 Sb., č. 59/2003 Sb. a č. 444/2005 Sb., neboť jsou podle jeho názoru v rozporu s ústavním pořádkem, jmenovitě s čl. 1, čl. 4 odst. 3 a 4 a čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod (dále též „Listina“).

V občanskoprávním řízení, vedeném u Okresního soudu v Pelhřimově pod zn. 1 C 106/2005, se žalobce domáhá zaplacení 8 077,50 Kč jakožto „náhrady za nucené omezení vlastnického práva“, k němuž mělo dojít tím, že ačkoliv ukončil své členství v žalovaném Honebním společenstvu Kamenice na Lipou k 31. 12. 2002, jeho nemovitosti, s nimiž do společenstva vstoupil, jsou nadále honebním společenstvem k výkonu práva myslivosti užívány. Třebaže (podle žalobce) požadovaná „náhrada“ měla být přiznána „za analogického použití“ § 30 odst. 2 zákona o myslivosti, soud prvního stupně žalobu zamítl s tím, že postrádá zákonný podklad; použití tohoto ustanovení podle jeho názoru nepřichází v úvahu, jelikož příslušný orgán státní správy o přičlenění dotčených nemovitostí k honitbě žalovaného nerozhodl. O odvolání žalobce rozhoduje navrhovatel a z odvolacího řízení vychází jeho návrh, jenž byl výše specifikován.

Navrhovatel předně všeobecně ohlašuje, že sdílí námitky protiústavnosti zákona o myslivosti, jež jsou vtěleny do návrhu skupiny poslanců a senátorů na zrušení některých jeho ustanovení, který je u Ústavního soudu .veden pod sp. zn. Pl. ÚS 34/03 (viz níže). Argumentuje tím, že právo myslivosti představuje zásah do vlastnického práva jednotlivých vlastníků nemovitostí, na nichž je toto právo vykonáváno, neboť při jeho výkonu dochází k užívání cizích pozemků, hospodaření na. nich a získávání jejich užitků. Právo myslivosti; vymezené v § 2 písm․ h) zákona o myslivosti, podle navrhovatele nezahrnuje pouze ochranu zvířat, ale celou řadu dalších aktivit, které představují zájmovou, sportovní či hospodářskou činnost, z čehož dovozuje, že zde veřejný zájem na omezení vlastnického práva vlastníka nemovitostí užívaných „přes jeho nesouhlas k výkonu práva myslivosti“ dán není. Proto nelze přitakat, uvádí navrhovatel, výkladu podanému Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 7. 10. 2002 sp. zn. 22 Cdo 3006/2000, že jde o omezení vlastnického práva ve smyslu § 128 odst. 2 občanského zákoníku.

Napadená ustanovení „vytváří situaci“ odporující čl. 11 odst. 4 Listiny, kdy je vlastník nemovitostí proti své vůli omezen ve svém oprávnění užívat svoji nemovitost, jelikož na nich vykonává právo myslivosti „od něho odlišná osoba, jejímž členem není a ani nechce být“. Pokud člen honebního společenstva v souladu s § 26 odst. 3 zákona o myslivosti z tohoto společenstva vystoupí; není mu povoleno vytvoření jiné (vlastní nebo společenstevní) honitby a zůstává ve vztahu k zákonné úpravě práva myslivosti tzv. „bezprizorní“; na straně jedné již není členem honebního společenstva, na straně druhé však jeho nemovitosti zůstávají součástí honitby, jíž je společenstvo držitelem.

Za významné „z pohledu ústavních práv“ pokládá navrhovatel, že zákon o myslivosti „nepočítá se žádnou náhradou pro takového vlastníka pozemků, které jsou nadále užívány k výkonu práva myslivosti“, když o přičlenění.pozemků (a o náhradě) podle § 30 odst. l a 2 zákona o myslivosti podle jeho názoru uvažovat nelze; „vystoupení“ z honebního společenstva „nemá žádný dopad na existenci honitby“ a nemovitosti i bývalého člena zůstávají její součástí. Zákonná úprava (napadený § 26 odst. 4) „řeší“ pouze nároky spojené s členstvím. (na vypořádací podíl), „náhradu“, jíž se v dané věci domáhá žalobce, však „dotčená ustanovení § 26 odst. 3, 4 zákona nezakotvují“.

Navrhovatel pokládá stav, kdy po vystoupení člena z honebního společenstva zůstávají jeho pozemky nadále součástí honitby, „za problematický“; v takovém případě by se zánikem členství měla zaniknout „i práva a povinnosti z něho plynoucí“ (čl. 4 odst. 3 a 4, čl. 11 odst. 4 Listiny), případně by mělo být „možné připustit pravomoc orgánů státní správy myslivosti přičlenit ... (jeho pozemky) ... k jiné honitbě“, s čímž však zákon nepočítá rovněž. Jinak vlastník honebních pozemků, který vystoupil z honebního společenstva, by měl „vůči jiným vlastníkům pozemků - členům honebního společenstva - odlišné, právně horší postavení; protože logicky nemůže vykonávat právo myslivosti“, a není podle navrhovatele žádný rozumný důvod či veřejný zájem na takovémto rozdílném postavení. Navrhovatel očekává, že otázka souladu právní úpravy přičlenění honebních pozemků s ústavním pořádkem bude též posouzena Ústavním soudem při projednávání návrhu vedeného pod sp. zn. P1. ÚS 34/03 (viz níže).

Ústavní soud dle § 48 odst. 2 a § 49 odst. 1 zákona o Ústavním soudu vyzval Ministerstvo zemědělství, aby se vyjádřilo k podanému návrhu.

Ministerstvo zemědělství s právními názory navrhovatele nesouhlasí; nakládání s honebními pozemky, které netvoří vlastní nebo společenstevní honitbu, upravuje § 30 odst. 1 a 2 zákona o myslivosti, přičemž zákon nerozlišuje, co bylo příčinou „navození tohoto vztahu“. Jestliže tedy vlastník honebního pozemku podle § 26 odst. 3 zákona o myslivosti přestane být členem honebního společenstva, jeho pozemky sice zůstávají v předmětné honitbě, nemohou však zůstat zahrnuty mezi honební pozemky stávajícího společenstva a musí být příslušným orgánem státní správy myslivosti k předmětné honitbě přičleněny podle § 30 odst. 1 zákona o myslivosti.

Ministerstvo zemědělství tedy dovodilo, že v rozhodování případu, na jehož základě navrhovatel podal projednávaný návrh na zrušení § 26 odst. 3 a 4 zákona o myslivosti, se prvoinstanční orgán státní správy myslivosti dopustil chyby, když po ukončení členství vlastníka honebního pozemku v honebním společenstvu neprovedl přičlenění tohoto pozemku ke stávající honitbě ve smyslu § 30 odst. 1 zákona o myslivosti, čímž vlastníku honebního pozemku zabránil uplatnit právo podle § 30 odst. 2 zákona o myslivosti, tj. na náhradu za přičlenění. Není tedy vhodné, uzavřelo Ministerstvo zemědělství, měnit zákon o myslivosti pouze s ohledem na „ojedinělý chybný postup prvoinstančního orgánu státní správy myslivosti“.

Vzhledem k tomu, že navrhovatel a Senát Parlamentu České republiky souhlasili s upuštěním od ústního. jednání výslovně a Poslanecká sněmovna mlčky (§ 63 zákona o Ústavním soudu, § 101 odst. 4 občanského soudního řádu), a Ústavní soud má za to, že od jednání nelze očekávat další objasnění věci, byly splněny podmínky, aby Ústavní soud v dané věci rozhodl bez toho, že by nařizoval ústní jednání (§ 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu).

Aktivní legitimaci k podání posuzovaného návrhu dovozuje navrhovatel z čl. 95 odst. 2 Ústavy, podle něhož platí, že dojde-li soud k závěru, že zákon, jehož má být při řešení věci použito, je v rozporu s ústavním pořádkem, předloží věc Ústavnímu soudu [srov. též § 64 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, případně § 109 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu]. Zda je v konkrétním případě dána, se odvíjí .od předmětu sporu a jeho právní kvalifikace [viz sp. zn. Pl. ÚS 57/04 (nepublikované usnesení)].

Se zřetelem ku specifikaci ustanovení, jež jsou navržena ke zrušení, a k předmětu řízení, z něhož návrh vychází, jakož i souvisejících částí odůvodnění návrhu, dospěl Ústavní soud k závěru, že navrhovatel sleduje především odstranění „mezery“ v zákoně, jež spočívá v absenci výslovné úpravy „náhradových“ důsledků zániku členství v honebním společenstvu osoby, jejíž honební pozemky nadále honební společenstvo užívá k výkonu práva myslivosti.

Ústavní soud se nezabýval otázkou, zda zákon, jehož ustanovení jsou napadena, byl přijat a vydán v mezích Ústavou stanovené kompetence a ústavně předepsaným způsobem (§ 68 odst. 2 zákona o Ústavním soudu), neboť již byla posouzena v rámci řízení o návrhu skupiny poslanců a senátorů [sp. zn. Pl. ÚS 34/03 (nález vyhlášen pod č. 49/2007 Sb.)], stejně jako o návrhu Okresního soudu v Břeclavi [sp. zn. Pl. ÚS 74/04 (nález vyhlášen pod č. 60/2007 Sb.)].

V nejobecnější rovině navrhovatel kritizuje zákon o myslivosti námitkou, že právo myslivosti, jak je upravuje, představuje zásah do vlastnických práv jednotlivých vlastníků nemovitostí, na nichž je toto právo vykonáváno (neboť při jeho výkonu dochází k užívání cizích pozemků, hospodaření na nich a získávání jejich užitků), který není ospravedlněn adekvátním veřejným zájmem, a dovozuje, že ústavně relevantní důvod k omezení vlastnického práva výkonem myslivosti „přes nesouhlas“ vlastníka není dán.

Tento závěr - nejméně se zřetelem k následné judikatuře Ústavního soudu - neobstojí.

Zákonnou úpravou myslivosti a práva myslivosti a jeho hodnocením z pohledu ústavních garancí se Ústavní soud zabýval především v již zmiňovaném nálezu ze dne 13. 12. 2006 sp. zn. Pl. ÚS 34/03 (viz výše), ve kterém konstatoval, že jeho podstatou je ochrana zvěře, jakož i ochrana myslivosti jako národního kulturního dědictví. „V podmínkách České republiky jsou myslivost a právo myslivosti společenskými aktivitami aprobovanými státem k ochraně a rozvoji jedné ze složek životního prostředí - zvěře. Zákon o myslivosti nepředstavuje úpravu myslivosti jako zájmové aktivity, ale ve svém základu jako cílevědomé a regulované činnosti k ochraně a rozvoji přírody“. Při hodnocení podstaty právní úpravy myslivosti, jak vyplývá z uvedeného, Ústavní soud dospěl k závěru, že se jedná o činnost sloužící k realizaci ústavně zakotveného úkolu státu (čl. 7 Ústavy České republiky). „Plnění ústavní povinnosti proto nelze nemít za plnění úkolu v obecném, či dokonce ve veřejném zájmu“. Souhrn uvedeného dovolil Ústavnímu soudu vyslovit základní zásadu použitelnou i při posuzování projednávané věci, totiž že „realizace myslivosti a práva myslivosti je v obecné rovině legitimním omezením vlastnického práva“.

Obdobně - navrhovateli nepříznivě - se v označeném nálezu Ústavní soud vyslovil i k dalším dílčím výhradám, jimiž se připojil ke kritice vtělené do zamítnutého návrhu skupiny poslanců a senátorů, jmenovitě k úpravě výkonu práva myslivosti na „cizích“ pozemcích, resp. k institutu přičlenění pozemků k honitbě. Odkazuje-li zde tedy navrhovatel na porušení čl. 1, čl. 4 odst. 3 a čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny, pak otázka ústavnosti této zákonné úpravy již byla v obecné poloze posouzena tímto nálezem, a Ústavní soud nemá důvod se od dříve přijatých závěrů odchýlit.

Řečené se však uvádí navrhovateli jen na vysvětlenou, jelikož těmito námitkami zjevně vybočil z mezí nejen vlastního návrhu, nýbrž i svých návrhových oprávnění (legitimace), jež jsou předznačeny výše citovaným čl. 95 odst. 2 Ústavy. Z odůvodnění návrhu je totiž zřejmé; že navrhovatel nejenže (povýtce) nekritizuje ta ustanovení zákona o myslivosti, jež navrhuje ku zrušení, ale (v převážné části) jeho argumentace i postrádá jakoukoli vazbu na řízení, které jakožto odvolací soud vede.

Podle usnesení sp. zn. Pl. ÚS 39/2000 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 20, usn. č. 39) podmínka návrhového oprávnění soudu vyslovená v čl. 95 odst. 2 Ústavy, aby požadavek zrušení zákona směřoval proti tomu, „jehož má být při řešení věci použito“, je splněna, ,jedná-li se o zákon, resp. jeho jednotlivé ustanovení, jehož aplikace má být bezprostřední ...“, případně, „je nezbytná jeho nevyhnutelná aplikace, a nikoli jen hypotetické použití, resp. jiné širší souvislosti ...“ [srov. též sp. zn. Pl. ÚS 20/05 (nález vyhlášen. pod č. 252/2006 Sb.)]. Jinak řečeno, z účelu a smyslu kontroly ústavnosti právních norem plyne, že zákon, jehož má být při řešení věci použito je pouze ten (to jeho ustanovení), jenž překáží tomu, aby bylo dosaženo žádoucího (ústavně konformního) výsledku; nebyl-li by odstraněn, byl by výsledek sporu jiný:

Z té části návrhu, jež má obsahovou vazbu na kontext uvedeného vymezení návrhové legitimace, lze vyvodit, že navrhovatel spatřuje nezdůvodněnou nerovnost v postavení vlastníků honebních pozemků, kteří z honebního společenstva nevystoupili, a těch, kterým členství postupem podle § 26 odst. 3 Zákona o myslivosti zaniklo, případně vlastníků, jejichž pozemky byly k honitbě přičleněny (§ 30 odst. 1 zákona o myslivosti); jedni se totiž mohou podílet na výkonu práva myslivosti [§ 19 odst. 1 písm. b) zákona o myslivosti], jiným zákon přiznává za omezení jejich vlastnického práva náhradu (§ 30 odst. 2 zákona o myslivosti). Se zřetelem k předmětu řízení (o zaplacení „náhrady“), jež navrhovatel v odvolacím stadiu vede, však mohou být podmínky jeho věcné legitimace splněny výlučně ve vztahu k otázce, zda zákon o myslivosti vskutku neumožňuje, aby vlastníku honebních pozemků, jenž své členství v honebním společenstvu ukončil, byla za výkon práva myslivosti realizovaného též na jeho pozemcích poskytnuta náhrada (čímž by podle navrhovatele mělo dojít k porušení čl. 1 a 11 Listiny), a v případě záporném, zda je takový stav (objektivně) ústavněprávně přijatelný či nikoli.

Tato otázka přímý (explicitní) průmět do ustanovení § 26 odst. 3 a 4 zákona o myslivosti, která navrhovatel navrhuje ku zrušení, nemá; výše (pod bodem 18) bylo uvedeno, že z širších souvislostí návrhu lze usuzovat, že navrhovatel těmto ustanovením nevytýká, co je v nich obsaženo, nýbrž co v nich naopak není, ačkoli podle jeho názoru by být mělo (jmenovitě úprava nároku na náhradu za výkon práva myslivosti na pozemcích vlastníka, jenž ukončil členství v honebním společenstvu).

Tím se otevírá otázka tzv. mezer v zákoně (opomenutí zákonodárce), již Ústavní soud ve své judikatuře posuzoval vícekrát. Mezeru „nepravou, jejímž obsahem je neúplnost psaného práva (jeho absence} ve srovnání s explicitní úpravou obdobných případů, tj. neúplnost z pohledu principu rovnosti anebo z pohledu obecných právních principů“ shledal Ústavní soud protiústavní například v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 36/01 (v němž šlo o situaci, kdy tehdejší zákon o konkursu a vyrovnání neobsahoval ustanovení, jež by určilo subjekt povinný k úhradě odměny a hotových výdajů. správce konkursní podstaty v případě insolventního úpadce, když nebyla složena záloha na náklady konkursu vzhledem k zákonnému osvobození jeho navrhovatelé) - Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 26, nález č. 80, vyhlášen pod č. 403/2002 Sb. Zde zvolené řešení, spočívající ve zrušení obsahově navazujících ustanovení, aplikoval Ústavní soud proto, že nebylo k dispozici jiné, na jehož možnost však výslovně poukázal a které použil ve věci sp. zn. Pl. US 48/95 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 5, nález č. 21, vyhlášen pod č. 121/1996 Sb.); v ní mezeru vytvořenou nerovností právní úpravy normativně vyplnil pomocí ústavně konformní interpretace příslušné zákonné úpravy (argumentem a minori ad maius ve vztahu k ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb., ve znění zákona č. 441/1992 Sb., resp. jím užitého pojmu „... nabyl zpět občanství“), aniž by bylo nutné přistoupit k derogaci zákona či jeho ustanovení.

Uplatnění této (posledně zmíněné) metody přichází v úvahu i v posuzované věci.

Je nepochybné, že zákon o myslivosti neobsahuje ustanovení, která by výslovně upravovala otázku náhrady za výkon práva myslivosti honebním společenstvem na honebních pozemcích vlastníka, jehož členství ve společenstvu podle § 26 odst. 3 zákona zaniklo. Zákon pouze (v § 26 odst. 4) zakotvuje nárok na vypořádací podíl, jenž se však pojí toliko se „zaniklou“ majetkovou účastí bývalého člena ve společenstvu, zatímco jeho následných majetkových vztahů k honebnímu společenstvu (o něž zde jde) se netýká. Stejně tak je zřejmé, že samotným zánikem členství nedochází k žádné změně honitby; ta je totiž „uznána“ (a pozemkově vymezena) správním rozhodnutím [§ 2 písm. i), § 18 odst. 1] jako celek, jenž je tvořen konkrétními souvislými honebními pozemky (§ 17 odst. 2 věta první). Pozemky vlastníka, jehož členství zaniklo, zůstávají proto součástí honitby, v jejímž rámci vykonává myslivost (§ 17 odst. 1), resp. právo myslivosti [§ 19 odst. 1 písm. b)] nadále honební společenstvo, neboť vystoupení člena z honebního společenstva se nemůže dotknout správního rozhodnutí o uznání honitby (§ 18 odst. 1).

Uvedená situace není jedinou, kdy zákon o myslivosti [ačkoli vychází ze zásady, že právo myslivosti vykonávají v honitbě ti, kdo jsou i vlastníky pozemků, jež ji tvoří - viz § 18 odst. 3, § 19 odst. 1 písm. a}, resp. § 26 odst. 1 větu za středníkem] počítá s honitbou, jejíž součástí jsou pozemky nečlenů honebního společenstva. Podle § 30 odst. 1 platí, že honební pozemky, které netvoří vlastní nebo společenstevní honitbu, přičlení orgán státní správy myslivosti zpravidla k honitbě, která má s těmito honebními pozemky nejdelší společnou hranici a zásady řádného mysliveckého hospodaření nevyžadují jejich jiné přičlenění (přitom vlastníci přičleněných pozemků se mohou, ale nemusí stát členy honebního společenstva - viz § 26 odst. 6).

Majetkové poměry vlastníků přičleněných pozemků, kteří se členy honebního společenstva nestali, však zákon o myslivosti již výslovně a jednoznačně upravuje. V ustanovení § 30 odst. 2 stanoví, že „Vlastníkům honebních pozemků, které orgán státní správy myslivosti přičlenil podle odstavce l, náleží od držitele honitby náhrada; jde-li o společenstevní honitbu, je náhradu povinno platit honební společenstvo. Nedohodnou-li se zúčastněné osoby o výši náhrady, určí náhradu orgán státní správy myslivosti a přihlédne přitom k velikosti přičleněných honebních pozemků a k předpokládanému výnosu z výkonu práva myslivosti na těchto pozemcích. Náhrada je splatná do 31. března běžného roku zpětně. Náhrada však nenáleží, pokud honební pozemky byly přičleněny ke společenstevní honitbě a jejich vlastník se stal členem honebního společenstva.“.

Postavení vlastníků honebních pozemků, kteří vystoupili z honebního společenstva a jejichž pozemky jsou jím nadále využívány k výkonu práva myslivosti, je zjevně srovnatelné s postavením těch, kteří členy tohoto společenstva nikdy nebyli a jejichž pozemky byly k honitbě rozhodnutím správního orgánu přičleněny. Proto rozlišování mezi nimi co do poskytování náhrady za užívání jejich pozemků k výkonu práva myslivosti chybí vskutku rozumné opodstatnění a bylo by v rozporu s ústavně zaručenou zásadou rovnosti zakotvenou v čl. 1 a čl. 3 odst. 1 (ve vztahu k čl. 11 odst. 1) Listiny, jak je standardně traktována v judikatuře Ústavního soudu [srov. sp. zn. Pl. ÚS 5/95 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 4, nález č. 74, vyhlášen pod č. 6/1996 Sb.;), sp. zn. II. ÚS 192/95 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 4, nález č. 73), sp. zn. Pl. ÚS 36/01 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 26, nález č. 80, vyhlášen pod č. 403/2002 Sb.), sp. zn. Pl. ÚS 12/02 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 29, nález č. 20, vyhlášen pod č. 83/2003 Sb.) a další); vyloučit z náhrady vlastníky, jejichž vlastnické právo zůstalo dřívějším začleněním do uznané honitby omezeno, představuje i riziko kolize s čl. 11 odst. 4 Listiny, jenž nucené omezení vlastnického práva poskytnutím náhrady právě podmiňuje.

Instrument k potlačení těchto důsledků je však k dispozici již v rovině podústavního práva a představuje jej standardní výkladové pravidlo v podobě analogie legis, jež umožňuje právní poměr výslovně normativně neupravený posoudit podle pravidla v normě zakotveného pro případy blízké, resp. svojí povahou obdobné. Z předchozího plyne, že toto - analogicky použitelné - pravidlo lze spatřovat v ustanovení výše citovaného ustanovení § 30 odst. 2 zákona o myslivosti. Jeho aplikace v posuzovaných vztazích se klade naléhavě též proto, že honební společenstvo po zániku členství vlastníka honebních pozemků přestává objektivně respektovat zásadu, že k výkonu práva myslivosti je povoláno v honitbě tvořené pozemky svých členů (případně pozemky přičleněnými správním rozhodnutím), a že právě dodržení této zásady je významným důvodem závěru, že úprava výkonu práva myslivosti i ve vztahu k právu vlastnictví z hlediska ústavněprávního může obstát. Uplatnění principu náhrady, vyjádřeného v ustanovení § 30 odst. 2 zákona o myslivosti, má též ideovou základnu (nikoli přímo aplikační) v institutu bezdůvodného obohacení ve smyslu § 451 a násl. občanského zákoníku.

Analogické použití ustanovení § 30 odst. 2 zákona o -myslivosti se přirozeně musí obejít bez tam založeného správního režimu, neboť nelze nárok na náhradu vlastníku, jehož členství v honebním společenstvu zaniklo, vystavit nejistotě, zda se příslušný správní orgán pro přičlenění jeho pozemků k honitbě rozhodne, zejména když pro takový postup chybí výslovná zákonná opora. To však nic nemění na oprávnění (a povinnosti) soudu o takovém nároku rozhodnout, neboť nic nebrání jej posoudit (již) jako nárok ze soukromého práva, jemuž je povolán poskytnout ochranu právě soud (srov. zásadu vyjádřenou v § 4 větě druhé občanského zákoníku).

Stojí za připomenutí, že rozhodnutí, na které navrhovatel poukazoval (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2002 č. j. 22 Cdo 3006/2000-64), počítá s právem na náhradu zcela samozřejmě (byť bez bližšího odůvodnění), a stejně si počíná Krajský soud v Hradci Králové v rozhodnutí ze dne 3. 4. 1997 sp. zn. 19 Co 502/96 (uveřejněném v časopise Soudní rozhledy 99, 8: 256). Není podstatné, že obě jsou vztažena k právní úpravě předchozí, k zákonu č. 23/1962 Sb., o myslivosti, ve znění pozdějších předpisů.

Omezení vlastníka honebního pozemku ostatně nemusí být trvalé, resp. bezvýjimečné, a vlastník mu může čelit i jinak než uplatněním nároku na náhradu; podle § 17 odst. 2 zákona o myslivosti je správní orgán oprávněn též prohlásit pozemek za nehonební, a to i z důvodu „zájmu vlastníka“; k vymezení této podmínky se Ústavní soud již rovněž vyjádřil v dříve zmiňovaném nálezu Pl. ÚS 34/03.

Nedostatek výslovné úpravy právních poměrů vlastníka honebních pozemku, který ukončil své členství v honebním společenstvu postupem podle § 26 odst. 3 zákona o myslivosti, tedy nepřekáží tomu, aby jeho vztah k honebnímu společenstvu, které využívá nadále jeho pozemky k výkonu práva myslivosti, byl na základě pozitivního práva vyložen. Ve vztahu k tomu, co je předmětem daného občanskoprávního řízení a čemu je podřízeno obsahové vymezení návrhové legitimace rozhodujícího soudu podle čl. 95 odst. 2 Ústavy (§ 64 odst. 3 zákona o Ústavním soudu), je v úrovni tohoto práva vlastní závěr, že vlastníku honebních pozemků přísluší od honebního společenstva náhrada podle obdobného užití § 30 odst. 2 zákona o myslivosti, o které rozhodne (v případě absentujícího správního rozhodnutí o přičlenění pozemků k honitbě) soud. Ústavní soud má za to, že je tento závěr ústavně konformní a že ostatně odpovídá i úvahám, jež ve vztahu k otázkám. ústavní konformity zákona o myslivosti obšírně vyjádřil navrhující odvolací soud; domnívá se toliko, že k němu měl soud dospět sám, neboť ani on není vyvázán z povinnosti poskytovat ochranu základním právům a svobodám (čl. 4 Ústavy),

V intencích shora ohlášené (připomenuté) metody nálezu sp. zn: Pl. ÚS 48/95 (viz výše) dospívá Ústavní soud i v daném případě k závěru, že vzhledem k dovozenému výkladu rozhodného pozitivního práva, jež je způsobilé ústavně konformní aplikace v konkrétní soudní věci, není důvodným návrh, aby v něm označená ustanovení zákona o myslivosti byla zrušena.

Sluší se pak, pro potřeby formulace konečného výsledku řízení o návrhu obecného soudu podle čl. 95 odst. 2 Ústavy a § 64 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, k němuž vyslovený závěr vede, připomenout ty podmínky, jež byly zaznamenány výše (viz body č. 17 až 18 a 25 až 28) ve smyslu existence aktivní legitimace k jeho podání. Lze připustit, že v situaci, kdy navrhovatel tvrdí „mezeru v zákoně“, je logicky nesnadné vymezit ta ustanovení, jež mají být derogována, aby se otevřel prostor pro úpravu, jež - oproti dosavadní -- zahrne i způsobilost regulovat vztahy dosud opomenuté, a to současně ty, které je v konkrétním soudním řízení povinen navrhovatel (coby rozhodující obecný soud) posoudit. Oproti dříve vyslovené obecné zásadě zde nezbývá, než aktivní legitimaci navrhovatele spojovat s těmi ustanoveními, jež sice sama o sobě nepřekáží „dosažení ústavně konformního výsledku“ (srov. bod 26 shora), s nimiž však z hlediska systematického, logického a obsahového je adekvátní spojit požadavek, aby dosavadní úprava byla - k odstranění tvrzené neústavní „mezery“ - doplněna.

Lze-li takto pojímanou aktivní legitimaci navrhovateli přiznat ve vztahu k ustanovení § 26 odst. 4 zákona o myslivosti (tím, že upravuje majetkové nároky spjaté se zánikem členství v honebním společenstvu a že „mezera“ reflektuje rovněž majetkové nároky, byť jiného druhu), není totéž udržitelné - se zřetelem k výše vyjádřené podmínce adekvátního vztahu -- co do ustanovení § 26 odst. 3 zákona o myslivosti, neboť neupravuje nic jiného než oprávnění člena z honebního společenstva vystoupit. Nedostatek aktivní legitimace navrhovatele je pak standardním důvodem odmítnutí návrhu ve smyslu § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu, jelikož tím jde o návrh podaný někým zjevně neoprávněným.

Z uvedených důvodů Ústavní soud návrh na zrušení ustanovení § 26 odst. 4 zákona č. 449/2001 Sb., o myslivosti, ve znění pozdějších předpisů, podle § 82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu zamítl a návrh na zrušení ustanovení § 26 odst. 3 téhož předpisu podle § 43 odst. 1 písm. c} zákona o Ústavním soudu odmítl.

Tím není řečeno, že by nebylo případné, aby zákonodárce otázku náhrady za užívání honebního pozemku toho, kdo z honebního společenstva vystoupil, aniž by se domáhal prohlášení pozemku za nehonební, pozitivně upravil, když ostatně v Senátu Parlamentu České republiky byl takový názor již dříve vyjádřen.