Dne 24. 1. 2000 došla Ústavnímu soudu ústavní stížnost JUDr. F. P., zastoupeného advokátkou JUDr. H. K., proti rozsudku Městského soudu v Praze z 12. 10. 1999, čj. 38 Ca 357/98-40, spolu s níž byl podán návrh na zrušení části ustanovení § 46 odst. 4 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o advokacii"), a to v rozsahu slov "advokátů a", pro jeho rozpor s čl. 10 Listiny základních práv a svobod, č. 2/1993 Sb., (dále jen "Listina"), jakož i pro rozpor s právem spočívajícím v tom, že nikdo není povinen sám sebe usvědčovat.

Druhý senát Ústavního soudu usnesením z 20. 6. 2000 čj. II. ÚS 46/2000-13 přerušil řízení o stížnosti a návrh na zrušení ustanovení zákona postoupil plénu.

Pravomocným rozsudkem Městského soudu v Praze z 12. 10. 1999 čj. 38 Ca 357/98-40 byla zamítnuta navrhovatelova žaloba proti rozhodnutí odvolacího senátu České advokátní komory (dále jen "ČAK") z 8. 9. 1998 sp. zn. K 147/97.

Kárný senát Kárné komise ČAK svým rozhodnutím z 10. 4. 1998 sp. zn. K 147/97 uložil navrhovateli pokutu ve výši 5 000 Kč. Odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací senát ČAK zamítl a napadené rozhodnutí potvrdil. Proti konečnému rozhodnutí orgánu ČAK brojil navrhovatel správní žalobou u Městského soudu v Praze, který žalobu zamítl.

Obecný soud tím, že podle názoru navrhovatele aplikoval v řízení o správní žalobě ustanovení § 46 odst. 4 zákona o advokacii, porušil ústavní právo zakotvené v čl. 10 Listiny, podle něhož každý má právo, aby byla zachována jeho lidská důstojnost, osobní čest, dobrá pověst a chráněno jeho jméno, má právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života, jakož i na ochranu před neoprávněným shromažďováním, zveřejňováním nebo jiným zneužíváním údajů o své osobě.

Jak zdůrazňuje navrhovatel, u Městského soudu v Praze navrhl, aby Ústavnímu soudu byla předložena k posouzení ústavnost § 46 odst. 4 zákona o advokacii, což bylo odmítnuto proto, že otázka použití tohoto zákonného ustanovení nebyla předmětem řízení před obecným soudem․ Přípisem od ČAK z 27. 6. 1997, který předložil navrhovatel, byl navrhovatel požádán o poskytnutí klientského spisu k dispozici ČAK. I když tu nebyl uveden paragraf, na základě něhož se tak stalo, je zřejmé podle názoru navrhovatele, že se jednalo o postup právě podle § 46 odst. 4 zákona o advokacii. Uvedený předpis byl tedy ve věci uplatněn.

Za těchto okolností bylo povinností obecného soudu postupovat podle § 109 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "o. s. ř. "), tj. řízení přerušit a podat Ústavnímu soudu návrh na zrušení části citovaného zákonného ustanovení. Sám soud měl totiž dojít k závěru, že citované ustanovení zákona o advokacii, jehož má být při projednávání nebo rozhodování věci použito, je v rozporu s Listinou.

Za rozhodující z hlediska svého návrhu plénu, to vedle zdůraznění, že nikdo není povinen sám sebe usvědčovat, považuje navrhovatel právo na ochranu informací od klienta, spadající pod čl. 10 Listiny, s nímž je proto v rozporu citované ustanovení zákona o advokacii, a to v rozsahu slov "advokátů a". Jde o to, že napadené zákonné ustanovení umožňuje předkládání klientského spisu jiným osobám, než je pouze konkrétní advokát, jemuž byly určité důvěrné informace jeho klientem sděleny a ve spisu uchovány.

Za ústavní by navrhovatel považoval takovou úpravu, která by umožňovala vydání klientského spisu, resp. jeho části jen se souhlasem klienta. Dosavadní úprava ale umožňuje, aby s ohledem na prošetřování konkrétní kauzy mezi advokátem a jeho klientem, byly důvěrné údaje klienta zpřístupněny blíže neurčenému a neznámému okruhu dalších osob.

Navrhuje proto, aby ustanovení § 46 odst. 4 zákona o advokacii v rozsahu slov "advokátů a" bylo zrušeno pro jeho rozpor s čl. 10 Listiny. Bude věcí legislativy, jaké řešení posléze zvolí, aby bylo v souladu s Ústavou České republiky (dále jen "Ústava").

Z vyjádření účastníků k návrhu, jež Ústavní soud podle § 69 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon") vyžádal, přichází z povahy věci v úvahu jen vyjádření Poslanecké sněmovny.

Její předseda k návrhu mimo jiné uvedl, že ustanovení § 46 odst. 4 zákona o advokacii je podmínkou toho, aby kontrolní rada ČAK mohla plnit úkoly, které jí citovaný zákon ukládá, tzn. dohled nad dodržováním zákona o advokacii a stavovských předpisů advokáty a jinými orgány ČAK. Vedle obecných povinností, které advokátům ukládá zákon č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů a o změně některých zákonů, vztahuje se na ně i povinnost mlčenlivosti o všech skutečnostech, o nichž se dozví v souvislosti s poskytováním právních služeb podle § 21 zákona o advokacii. Na členy orgánů ČAK a její zaměstnance, jakož i na všechny osoby, které se účastní kárného řízení, se povinnost mlčenlivosti rovněž vztahuje, a to ve zcela totožném rozsahu. Proto se zástupce účastníka domnívá, že napadené ustanovení zákona o advokacii, v části věty za středníkem vyjádřené slovy "advokátů a", není v rozporu s ústavním pořádkem České republiky ani s mezinárodními smlouvami, jimiž je Česká republika vázána.

Za tohoto stavu věci konstatuje, že zákonodárný sbor jednal v přesvědčení, že přijatý zákon je v souladu s Ústavou, ústavním pořádkem České republiky a jejím právním řádem. Je proto na Ústavním soudu, aby v souvislosti s podaným návrhem posoudil ústavnost napadeného zákonného ustanovení a rozhodl.

Právní zástupce navrhovatele v replice na stanovisko účastníka předně konstatuje, že předložením spisu dává advokát k dispozici podklady, které ho mohou usvědčit. Tak sám opatřuje důkazy pro své obvinění, a to nejen pro kárné provinění, nýbrž i pro trestný čin. Za významnější však stěžovatel považuje tu skutečnost, že něco podobného se může přihodit jeho klientovi. Povinnost mlčenlivosti uložená advokátům, orgánům advokacie a jejich zaměstnancům, na niž vyjádření účastníka poukazuje, není dostatečnou zárukou, aby k takovým následkům nedošlo. Je tomu tak proto, že zákon nevymezuje způsob, jakým má být klientský spis předložen. Vzhledem k tomu jej určují orgány advokacie (viz Bulletin advokacie č. 1/99, s. 79 a násl.). Má-li být podle toho spis zaslán poštou, může se při přepravě ztratit a dostat se do rukou komukoliv. Ani po předložení spisu orgánům ČAK není upraveno, jakým způsobem má být zabezpečen proti nežádoucí manipulaci s ním. Z dopisu přiloženého k replice stěžovatele vyplývá, že jej má u sebe člen kárného senátu. V souvislosti se soudním řízením (o správní žalobě) může klientský spis opustit sféru advokacie. Zjistí-li z něho správní soud okolnosti, které nasvědčují tomu, že byl spáchán trestný čin, může to vést k trestnímu postihu advokáta nebo klienta, protože soud povinností mlčenlivosti uloženou zákonem o advokacii vázán není. Vedle uvedených trestněprávních aspektů nelze přehlédnout, že ve spise jsou osobní citlivé údaje o klientovi chráněné zákonem č. 101/2000 Sb. Naznačené důsledky mohou nastat proti vůli klienta, neboť stížnost na advokáta může podat protistrana či někdo další, přičemž on musí klientský spis předložit. V závěru repliky navrhovatele se konstatuje, že není možno nevidět kvalitativní rozdíl mezi informacemi, které má advokát od klienta, a jinými údaji, tj. dokumenty advokacie, oběma obsaženými v klientském spise. Proto nemůže platit stejný režim pro kontrolu advokáta a ČAK, jak to činí napadený zákon.

Ústavní soud vyžádal podle § 48 odst. 2 a § 49 odst. 1 zákona vyjádření k návrhu též od Ministerstva spravedlnosti.

Jeho legislativní odbor v prvé řadě uvedl, že v § 74 zákona požadovaný vztah podané ústavní stížnosti a návrhu na zrušení zákona nebo jeho jednotlivých ustanovení z návrhu stěžovatele nelze jednoznačně dovodit. Ve vztahu k předmětu ústavní stížnosti má dále za to, že vyžádání spisu advokáta obsahujícího určité údaje o osobě klienta nelze posuzovat jako případný zásah do ústavně zaručených práv osoby advokáta, ale naopak tohoto klienta. Proto, i pokud by se v postupu ČAK jednalo o aplikaci § 46 odst. 4 zákona o advokacii, nepředstavovalo by to vůči advokátovi přímý zásah do jeho ústavně zaručených práv a svobod.

Vztahu mezi advokátem a klientem se podle názoru Ministerstva spravedlnosti dotýká především odstavec 3 čl. 10 Listiny. Zde uvedené právo by mělo především chránit klienta před neoprávněným zveřejněním nebo zneužitím osobních údajů, které poskytl advokátovi a které jsou vedeny ve spise. Vyjádření v této souvislosti odkazuje na § 21 zákona o advokacii ukládající povinnost mlčenlivosti advokátovi ve vztahu ke klientovi. Pro případ kárného řízení zákon o advokacii ukládá povinnost mlčenlivosti ve stejném rozsahu i advokátům - členům orgánů ČAK a jejím zaměstnancům, jakož i dalším osobám, které se účastní kárného řízení. Zákonem o advokacii je proto tímto způsobem dostatečně chráněno v čl. 10 Listiny ústavně zaručené právo.

V rámci zkoumání procesních podmínek řízení o podaném návrhu se Ústavní soud zabýval otázkou platnosti napadeného ustanovení § 46 odst. 4 zákona o advokacii v době doručení návrhu Ústavnímu soudu. Zjišťoval tedy, jak mu ukládá § 68 odst. 2 zákona, zda zákon o advokacii, v němž je napadené ustanovení obsaženo, byl přijat a vydán v mezích Ústavou stanovené kompetence a ústavně předepsaným způsobem. Za tím účelem vyžádal od Poslanecké sněmovny těsnopisecké zprávy z jejích schůzí, na nichž byla předmětná právní úprava projednána a přijata.

Z těsnopisecké zprávy ze 40. schůze Poslanecké sněmovny, konané dne 13. 3. 1996 Ústavní soud zjistil, že návrh na vydání zákona o advokacii byl na závěr třetího čtení přijat poměrem hlasů 81 pro, 10 proti. Zákon o advokacii tak byl vzhledem k čl. 39 odst. 1 a 2 Ústavy platně přijat a posléze podepsán příslušnými ústavními činiteli a vyhlášen ve Sbírce zákonů.

V řízení o zrušení zákonů nebo jejich jednotlivých ustanovení zkoumá Ústavní soud obsah těchto právních aktů z hlediska jejich souladu s ústavními zákony a mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy, jak mu to ukládá § 68 odst. 2 zákona.

Ústavní soud proto zkoumal podstatu ústavní stížnosti - tj., zda osoba stěžovatele je přímo dotčena v jeho ústavně zaručeném právu, že nikdo není povinen sám sebe usvědčovat - z pohledu napadeného zákonného ustanovení.

Zákonné ustanovení ( § 46 odst. 4), jehož část je navržena ke zrušení, zní:

"(4) Kontrolní radě přísluší dohlížet na dodržování tohoto zákona a stavovských předpisů jinými orgány Komory a advokáty; členům kontrolní rady musí být umožněn přístup ke všem písemnostem, jakož i jiným dokumentům advokátů a Komory.".

Z listinných důkazů, které Ústavní soud doposud v dané věci shromáždil, je třeba v prvé řadě vycházet z důvodové zprávy k zákonu o advokacii.

Vzhledem k tomu, že zpráva se napadenou částí předmětného zákona jmenovitě nezabývá, nebylo zjištěno nic, co by do věci mohlo vnést jasno. Ani novela zákona o advokacii, zákon č. 210/1999 Sb., a důvodová zpráva k němu, se ustanovení § 46 odst. 4 zákona o advokacii nedotkly.

Ústavní záruky práva občana spočívajícího v tom, že není povinen usvědčovat sebe sama, je zapotřebí hledat především v Listině.

Z tohoto hlediska je namístě připomenout ustanovení čl. 37 odst. 1 Listiny, které stanoví, že každý má právo odepřít výpověď, jestliže by jí způsobil nebezpečí trestního stíhání sobě nebo osobě blízké. Speciálním ustanovením v tomto kontextu je čl. 40 odst. 4 Listiny, jenž přiznává právo odepřít výpověď obviněnému, přičemž tohoto práva nesmí být žádným způsobem zbaven. Speciálním proto, že se týká obviněného, ne kohokoliv, a zároveň obviněného, který ze zákona [ § 33 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "tr. ř.")] povinnost vypovídat nemá, to na rozdíl např. od svědků, jichž se především čl. 37 odst. 1 Listiny dotýká.

Nad rámec zákazu donucování jiného k sebeobvinění výpovědí lze zmíněné ústavní právo chápat v širším rozsahu tak, že ani jiné důkazy není občan povinen proti sobě poskytovat.

V tomto rozsahu je předmětné ústavní právo garantováno čl. 40 odst. 2 Listiny, zakotvujícím presumpci neviny. Z této zásady plyne zásada jiná, a sice in dubio pro reo, zakládající přinejmenším povinnost orgánů činných v trestním řízení dokazovat vinu obviněného, má-li dojít k odsouzení. A contrario pak z této povinnosti vyplývá neexistence povinnosti samotného obviněného se usvědčovat jakýmkoliv způsobem, nejen vlastní výpovědí. Logickým důsledkem bude zákaz jakéhokoliv donucování občana k sebeobvinění.

Pomocí stejného logického argumentu je možné dovodit neexistenci povinnosti k sebeobvinění z čl. 40 odst. 3 Listiny, kde se mimo jiné hovoří o právu osobní obhajoby. Doznání obviněného je v této souvislosti výlučným jeho právem.

Pokud jde o Úmluvu o ochraně lidských práv a základních svobod č. 209/1992 Sb., č. 243/1998 Sb. (dále jen "Úmluva"), je potřeba se opírat o čl. 6 odst. 2 (presumpce neviny), odst. 3 písm. c) (právo osobní obhajoby).

Mezinárodní pakt o občanských a politických právech č. 120/1976 Sb. (dále jen "Pakt") hovoří o presumpci neviny v čl. 14 odst. 2. Čl. 14 odst. 3 písm. g) potom výslovně konstatuje, že každý, kdo je obviněn z trestného činu, nesmí být nucen svědčit proti sobě nebo přiznat vinu.

Uvedená ustanovení ústavněprávní povahy týkající se práv osoby trestně obviněné musela být citována proto, že stěžovatel, jakožto "kárně obviněný" ( § 33 odst. 1 zákona o advokacii), má analogické postavení právě jako "trestně obviněný" ( § 35e odst. 2 zákona o advokacii).

Návrhem na zrušení napadené ustanovení zákona o advokacii je svou povahou obdobné zajišťovacímu institutu "povinnosti k vydání věci" ve smyslu § 78 tr. ř., jež zavazuje každého, tedy i obviněného.

Nebude-li dobrovolně splněna povinnost věc doličnou předložit, a to je reálné zejména u obviněného, který tak zřejmě učiní právě proto, aby neposkytoval proti sobě věcný důkaz, přičemž nevznikne zároveň potřeba takovou věc zajistit, což v praxi bude spíše výjimečné, a ani nebude nutno postupovat podle odstavce 2 citovaného ustanovení, nelze splnění předkládací povinnosti vynutit, a to ani postupem podle § 66 tr. ř., nemá-li být dotčen čl. 40 odst. 2 Listiny, resp. čl. 6 odst. 2 Úmluvy a čl. 14 odst. 2 Paktu. Donucování ke splnění povinnosti věc předložit cestou aplikace § 66 tr. ř. by bylo ústavní, jestliže by se týkalo jiné osoby než obviněného, zavázané povinností věc doličnou předložit.

Půjde-li však o věc, kterou pro účely trestního řízení bude nutno zajistit, což je patrně ve většině případů, a obviněný ji dobrovolně nevydá (nesplní ediční povinnost), může mu být odňata. Tu se však uplatní podpůrně další zajišťovací úkon podle § 79 tr. ř., a sice odnětí věci.

Přitom takovéto "odnětí věci" nelze chápat jako donucení k vydání věcného důkazu proti sobě samému. Odnětí věci zde má z tohoto hlediska stejnou povahu, jako jiné zajišťovací úkony podle trestního řádu, aplikované bez ohledu, resp. proti vůli obviněného (srov. např. "Zajištění peněžních prostředků na účtu u banky", § 79a tr. ř., "Domovní a osobní prohlídka", § 82, 84 a 85 tr. ř. apod.).

V těchto případech nejde o donucování obviněného k poskytnutí důkazů proti sobě samotnému, nýbrž o nucené zajištění věcných důkazů byť proti vůli obviněného. Provedení takovýchto úkonů proti vůli obviněného v rozporu s Ústavou není.

Kdyby přesto měla být ústavnost chápána takto široce, koneckonců by se tím paralyzovalo trestní řízení, tedy získávání důkazů a jejich provádění v jeho průběhu.

S napadeným ustanovením zákona o advokacii srovnatelné trestněprocesní zajišťovací úkony obsahují tedy v sobě pojistky ústavnosti, resp. jejich ústavně konformním výkladem lze ústavnost zachovat, což platí zejména pro § 78 odst. 1 tr. ř.

Pojistku stejného typu v návaznosti na § 46 odst. 4 zákona o advokacii, k textu za středníkem, nabízí podle názoru Ústavního soudu ustanovení § 33 odst. 5 a 6 zákona o advokacii.

Podle odstavce 5 má kárně obviněný mimo jiné právo navrhovat důkazy, které by měly být provedeny. Je logické, že potom není povinen poskytovat proti sobě důkazy jej usvědčující, ledaže tak učiní dobrovolně.

Neučiní-li tak, nevydá-li tedy dobrovolně např. klientský spis, měl by kárný orgán ČAK postupovat podpůrně podle odstavce 6, kde stojí: " ... jiné důkazy lze provádět jen tehdy, jsou-li dobrovolně poskytnuty. Důkazy, které nelze takto provést, provede na dožádání Komory a na její náklady soud; ...". Praxe je ovšem v tomto ohledu jiná, neboť zmíněný orgán uvedenou cestou klientské spisy údajně nevyžaduje, ale nesplnění povinnosti vydat spis je kvalifikováno a postiženo jako samostatné kárné provinění.

Vzhledem k podpůrné aplikaci trestního řádu v řízení kárném ( § 35e odst. 2 zákona o advokacii) by to měl být soud, jakožto orgán činný v trestním řízení, který by v případě, že kárně obviněný advokát odmítne předložit nebo vydat klientský spis, zřejmě postupoval přiměřeně podle § 78 a 79 tr. ř., jejichž ústavnost, resp. i ústavní výklad a aplikace z hlediska sebeobviňování a donucování k němu byly rozebrány výše. Přitom by měl respektovat uvedené závěry stran výkladu nejen podpůrně aplikovaného trestního řádu, ale i přímo napadeného ustanovení § 46 odst. 4 zákona o advokacii, neměl-li by se dostat do kolize s Ústavou. Jinými slovy řečeno, musel by respektovat požadavek výkladu zákona, tedy výkladu jen ústavně konformního (viz nález pléna Ústavního soudu č. 186/1997 Sb.).

Při takovéto přiměřené aplikaci § 78 tr. ř. by musel být brán v úvahu i jeho odstavec 2, podle něhož předkládací ani ediční povinnost ve smyslu odstavce 1 nemá ten, kdo by měl předložit nebo vydat listinu, jejíž obsah se týká okolnosti, o které platí zákaz výslechu ( § 99 tr. ř.).

Ve vztahu ke kárně obviněnému advokátovi by šlo o zákaz podle odstavce 2 naposledy citovaného ustanovení, tj. z důvodu respektování povinnosti mlčenlivosti uložené mu v § 21 zákona o advokacii. Totéž ustanovení však ve svém odstavci 6 stanoví výjimku v tom směru, že povinnosti mlčenlivosti se advokát nemůže dovolávat v kárném řízení, jakož i vůči advokátovi, který byl pověřen předsedou kontrolní rady provedením přípravných úkonů k prověření, zda došlo ke kárnému provinění ( § 33 odst. 3 a § 46 odst. 4 za středníkem zákona o advokacii).

Přiměřené použití trestního řádu ( § 78) právě v takovýchto případech by mělo spočívat v tom, že zmíněná nemožnost dovolávat se povinnosti mlčenlivosti právě v kárném řízení vylučuje v tomto kontextu použití § 99 odst. 2 tr. ř., a v důsledku toho i § 78 odst. 2 tr. ř. Jinak vyjádřeno, příslušný soud by za této situace měl trvat na splnění ediční povinnosti kárně obviněným advokátem. Jestliže by ji přesto nesplnil, a klientský spis by bylo nutné pro účely kárného řízení zajistit, což je prakticky téměř ve všech případech, postupoval by přiměřeně podle § 79 tr. ř. Pokud by ho potřeba zajistit nebylo, povinnost k pouhému jeho předložení ve smyslu § 78 odst. 1 tr. ř. by nebylo možné vynucovat žádným způsobem, z důvodů uvedených shora.

Posléze by dožádaný soud takto opatřený listinný důkaz provedl pro účely kárného řízení.

Jako obiter dictum Ústavní soud dodává, že by si měl být přitom vědom role, v níž tu vystupuje: nebyl by totiž orgánem činným v trestním řízení, nýbrž orgánem působícím v kárném řízení vedeném proti advokátovi, v dané věci z podnětu klienta. Z toho by pro něj mimo jiné např. vyplývalo, že doví-li se z klientského spisu, jímž provádí důkaz pro kárné řízení, že se klient dopustil trestného činu, nemohl by postupovat podle § 8 odst. 1 věty druhé tr. ř., nýbrž musel by respektovat ustanovení § 168 odst. 3 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, jmenovitě zákona č. 210/1999 Sb. (dále jen "tr. zák."). Podle prvého z nich, "Státní orgány jsou ... povinny neprodleně oznamovat státnímu zástupci nebo policejním orgánům skutečnosti nasvědčující tomu, že byl spáchán trestný čin.". Podle ustanovení uvedeného jako druhé v pořadí "Oznamovací povinnosti nemá advokát nebo advokátní koncipient, který se dozví o spáchaném trestném činu v souvislosti s výkonem advokacie nebo právní praxe"; toto ustanovení nepochybně platí i pro kárné orgány ČAK, tedy i pro soud, který by byl činný na jejich dožádání podle § 33 odst. 6 a § 35e odst. 2 zákona o advokacii, jinak by totiž ztrácelo svůj smysl. Zjistil-li by dožádaný soud ze spisu, že trestného činu se dopustil naopak advokát, měl by postupovat stejně, jako kdyby toto zjištění učinil přímo kárný orgán ČAK ( § 168 odst. 1 a 2 tr. zák.).

Na těchto závěrech nic nemění oprávněné výtky v navrhovatelově replice, jež se týkají nedostatečné ochrany obíhajících klientských spisů z hlediska vyjevení jejich obsahu nepovolané osobě. Bude na ČAK, jak na uvedené skutečnosti zareaguje.

Právní možnost zajištění důkazů pro účely řízení kárného (nebo i trestního) proti vůli kárně (nebo i trestně) obviněného nemůže být zjednodušeně chápána jako nezákonné a neústavní donucování obviněného k poskytování důkazů proti sobě samému. Je nutné rozlišovat ono ústavně zaručené právo nebýt donucován k sebeobvinění na straně jedné, tedy předložit proti sobě důkaz pod donucením, od právní možnosti, kterou má kárná (trestní) moc, proti vůli obviněného opatřovat důkazy, tj. i jejich odnětím, nebyl-li vydán, a v jeho neprospěch, to na straně druhé.

S přihlédnutím k výsledkům právního a ústavněprávního rozboru Ústavní soud návrh na zrušení části § 46 odst. 4 zákona o advokacii v rozsahu slov "advokátů a" podle § 82 odst. 1 zákona zamítl.