Návrhem ze 13. 10. 2000 se senát Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci podle § 64 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, domáhal zrušení věty "V případě jejich usmrcení může vlastník požadovat náhradu škody jen tehdy, dokáže-li, že k jejich usmrcení nedošlo za okolností uvedených v odstavci 1 písm. b) až d)", v § 21 odst. 3 zákona č. 23/1962 Sb., o myslivosti, (dále jen "zákon o myslivosti").

Napadená část zákona o myslivosti je podle názoru navrhovatele v rozporu s principem rovnosti stran podle čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a ve svém důsledku znamená i porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Ustanovení § 21 odst. 3 věty druhé zákona o myslivosti je v rozporu s § 420 občanského zákoníku, jehož úprava vychází z presumpce zavinění, neboť podle § 420 odst. 3 občanského zákoníku odpovědnosti se zprostí ten, kdo prokáže, že škodu nezavinil․ Napadené ustanovení zákona o myslivosti však nepředpokládá presumované zavinění toho, kdo škodu způsobil zastřelením psa nebo kočky, nýbrž přenáší důkazní břemeno na poškozeného, čímž vytváří situaci nerovnosti v občanskoprávních vztazích. Z toho pak navrhovatel vyvozuje, že ustanovení § 21 odst. 3 věty druhé zákona o myslivosti odporuje principu rovnosti stran podle čl. 37 odst. 3 Listiny a navrhuje jeho zrušení. Proto také Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci (senát 29 Co) usnesením z 29. 6. 2000 čj. 29 Co 204/2000-65 podle § 109 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu řízení přerušil za účelem předložení věci Ústavnímu soudu.

Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky ve vyjádření uvedla, že se stanoviskem navrhovatele nelze souhlasit. Jeho návrh by znamenal přenesení důkazního břemene z vlastníka zvířete škodícího myslivosti na mysliveckou stráž, a to i v případě, že postupovala v souladu se zákonem. Argument o nerovném postavení subjektů v občanskoprávních vztazích nelze rovněž akceptovat, neboť myslivecká stráž může podle zákona o myslivosti zasáhnout až v situaci, kdy vlastník porušil zákaz nechat zvíře volně pobíhat v honitbě ( § 21 odst. 3 věta první zákon o myslivosti). Protiprávní stav tedy již nastal, a to z důvodů na straně vlastníka zvířete. Je tedy zcela na vlastníku, aby prokázal porušení zákona mysliveckou stráží, pokud požaduje náhradu škody při usmrcení zvířete, které se v honitbě pohybovalo bez dohledu. Z povahy věci musí vlastník předpokládat, že může vzniknout škoda na zvěři anebo bezprostředně tato škoda hrozí. Obecný zájem na ochraně přírody a krajiny vyžaduje od vlastníků zvířat, aby důsledně zabraňovali volnému pobíhání těchto zvířat v honitbě. Úpravu odpovědnosti za škodu v zákoně o myslivosti a v občanském zákoníku lze považovat za vztah speciální a obecné úpravy. Ve vyjádření se dále poukazuje na to, že v důvodové zprávě k návrhu napadeného zákona je rovněž uvedeno, že pokud jde o oprávnění myslivecké stráže v § 21 zákona o myslivosti, jde o převzetí dosavadních ustanovení § 30 zákona č. 225/1947 Sb., o myslivosti, která se osvědčila.

Senát Parlamentu České republiky poukázal na to, že napadené ustanovení zákona o myslivosti bylo přijato tehdejším Národním shromážděním Československé socialistické republiky dne 23. února 1962, tedy ještě v době před ustavením Senátu. Z uvedeného důvodu se nemohl k návrhu vyjádřit.

Pokud Ústavní soud v rámci kontroly norem posuzuje ústavnost kompetence normotvorného orgánu a ústavnost normotvorného procesu u právních předpisů vydaných před účinností Ústavy České republiky č. 1/1993 Sb. (dále jen "Ústava"), je oprávněn přezkoumávat toliko jejich obsahový soulad se současným ústavním pořádkem, nikoli však ústavnost procedury jejich vzniku a dodržení normotvorné kompetence. V předmětné věci, když zákon o myslivosti byl přijat 23. února 1962 a vyhlášen ve Sbírce zákonů částce 12 ročníku 1962, na str. 121, se Ústavní soud tudíž omezil pouze na posouzení obsahového souladu napadeného zákonného ustanovení s ústavními zákony a mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy.

Napadené ustanovení § 21 zákona č. 23/1962 Sb., o myslivosti, ve znění pozdějších předpisů, který je zařazen do části páté, v marginální rubrice "Ochrana myslivosti", upravuje oprávnění myslivecké stráže v rámci ochrany myslivosti. Jeho znění je v napadené a souvisejících částech následující:

„ § 21

(1) Myslivecká stráž je oprávněna:

b) usmrcovat v honitbě psy, kteří mimo vliv svého vedoucího a ve vzdálenosti větší než 200 m od nejbližšího trvale obydleného domu hledají nebo pronásledují zvěř anebo se k ní plíží. Toto oprávnění se nevztahuje na psy ovčácké, nevzdálí-li se od stáda více než 200 m a na psy lovecké, slepecké, zdravotnické, vojenské a služební, pokud jako takoví jsou k rozeznání a pokud se při výkonu služby nebo při výcviku vzdálí z vlivu svého vedoucího jen přechodně;

c) usmrcovat pytlačící kočky potulující se v honitbě ve vzdálenosti větší než 200 m od nejbližšího trvale obydleného domu,

d) hubit zvířata škodlivá myslivosti (pytlačící psy a kočky),

(3) Vlastníkům psů a koček je zakázáno nechat je volně pobíhat v honitbě. V případě jejich usmrcení může vlastník požadovat náhradu škody jen tehdy, dokáže-li, že k jejich usmrcení nedošlo za okolností uvedených v odstavci 1 písm. b) až d)."

Podle § 118 odst. 1 občanského zákoníku je pes věcí, není nadán racionálně ovladatelnou vůlí. Pes sám nemůže v tomto smyslu porušit právo. Za případné porušení práva způsobené jeho chováním (vznik škody, ublížení osobám apod.) odpovídá jeho vlastník. Podle § 21 odst. 3 zákona o myslivosti je vlastníkům psů a koček zakázáno nechat je volně pobíhat v honitbě. Jestliže vlastník psa porušil zákonem stanovenou povinnost a psa nechal v honitbě volně pobíhat, musí nést nepříznivé následky, které takovým porušením práva mohou nastat. Jedním z možných následků je i zastřelení psa, které může provést myslivecká stráž, jsou-li splněny zákonem stanovené podmínky pro takový úkon. Myslivecká stráž přitom vykonává své právo dané jí zákonem ( § 21 zákona o myslivosti). V případě, že myslivecká stráž psa zastřelí, dochází tu ke střetu porušení povinnosti na straně majitele psa a výkonu povinnosti myslivecké stráže. V takovém případě (i ve veřejném zájmu na ochraně myslivosti) důkazní břemeno týkající se vzniku škody usmrcením psa nese jeho vlastník, který musí dokázat, že k usmrcení nedošlo za okolností uvedených v § 21 odst. 1 písm. b) až d) zákona o myslivosti.

Obrácení důkazního břemene, které požaduje navrhovatel, by ve svém důsledku znamenalo zvýhodňování toho, kdo právo porušil, na úkor toho, kdo právo vykonává. Nezanedbatelná je i skutečnost, že tak, jak je dnes obtížné prokázat, že pes nebyl mimo vliv svého vedoucího a ve vzdálenosti větší než 200 m od nejbližšího trvale obydleného domu nehledal ani nepronásledoval zvěř anebo se k ní neplížil ^*1[ § 21 odst. 1 písm. b) zákona o myslivosti], bylo by stejně obtížné prokazovat opak, tedy to, že pes byl mimo vliv svého vedoucího a ve vzdálenosti větší než 200 m od nejbližšího trvale obydleného domu hledal nebo pronásledoval zvěř anebo se k ní plížil. Snad obecně lze v této souvislosti dodat, že při vyhovění návrhu by došlo v rámci řízení o náhradě škody k tak neobvyklé situaci, že žalobce (poškozený) by se pouze obrátil na soud se žalobou o náhradu škody, když důkazní břemeno v tomto případě by však nesl žalovaný.

Opraveno sdělením č. 22/2002 Sb.: původní text zněl "[ § 21 odst. 1 písm. d) zákona o myslivosti]"

Vztah § 420 občanského zákoníku a § 21 zákona o myslivosti je vztahem úpravy odpovědnosti obecné a speciální. Nelze v této souvislosti uvažovat o porušení rovnosti v občanskoprávních vztazích. Zákon o myslivosti je předpisem veřejného práva a to je budováno na jiných principech, než je rovnost subjektů. Myslivecká stráž při výkonu své funkce vystupuje jako specifický orgán veřejné správy. Je do funkce pro konkrétní honitbu ustavována okresním úřadem a jemu je též odpovědna z výkonu funkce. Tomuto názoru svědčí i právo myslivecké stráže zadržovat ke zjištění totožnosti osoby, zastavovat a prohlížet dopravní prostředky, odebírat zbraně a ukládat pokuty v blokovém řízení ( § 21 odst. 1 zákona o myslivosti). Za škodu způsobenou výkonem funkce myslivecké stráže odpovídá stát reprezentovaný okresním úřadem ( § 21b odst. 6 a 7 zákona o myslivosti). Princip rovnosti subjektů, typický pro občanskoprávní vztahy, tu tedy neplatí. Skutečnost, že se odškodňování řídí občanským zákoníkem, na tom nic nemění.

Pokud navrhovatel namítá, že napadené ustanovení zákona o myslivosti je v rozporu s čl. 37 odst. 3 Listiny, podle kterého jsou si všichni účastníci v řízení rovni, zcela zřejmě tu zaměňuje rovnost v právech procesních s rovností hmotněprávní. Zásada rovnosti stran je zásadou spravedlivého procesu, kdy strany sporu mají rovná procesní práva. Nelze ji však zaměňovat s rovností v hmotných právech a již vůbec ne v rámci veřejnoprávních vztahů.

S ohledem na uvedené skutečnosti dospěl Ústavní soud k závěru, že § 21 odst. 3 věta druhá zákona o myslivosti není v rozporu s ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy, jak uvedl navrhovatel, a proto návrh podaný předsedkyní senátu 29 Co Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci podle § 70 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb. zamítl.