10. | Ústavní soud uvádí, že nestrannost (nezávislost) soudu nelze nahlížet jen skrze osobu konkrétního soudce, ale tato má rovněž svůj neopomenutelný základ systémový. Ten je dán již zakotvením soudní moci v Ústavě (srov. k tomu čl. 81 a násl.), která svým způsobem vyvažuje vliv moci zákonodárné a výkonné. Vzhledem k ústavnímu zakotvení je tak dáno i základní schéma soustavy obecných soudů, které nelze libovolně měnit, tedy ani doplňovat o mimořádné soudy, a ovlivňovat tak rozhodování v určitých případech. Ústavně zaručené tak nejsou jen základní charakteristiky funkce soudce a způsob jejího výkonu, neboť Ústava určuje též charakteristiky soudu jako takového a jeho vazby k soudům ostatním, jakož i k dalším složkám státu, jimž je rovněž svěřen výkon veřejné moci. |
11. | Stanoví-li totiž Ústava, že soudní moc vykonávají nestranné a nezávislé soudy, resp. nestranní a nezávislí soudci, kteří se při své činnosti musí řídit pravidly spravedlivého procesu [srov. čl. 1 odst. 1 Ústavy, resp. hlavu pátou Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“)], pak tím ve svém důsledku vymezuje záruky materiálně chápaného výkonu soudní moci [srov. k tomu oddíl V nálezu ze dne 26. 4. 2005 sp. zn. Pl. ÚS 11/04 (N 89/37 SbNU 207; 220/2005 Sb.)]. Takové interpretaci odpovídá i výklad pojmu „soud“ ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“); jako soud tedy může být akceptován i orgán zřízený podle práva („established by law“), vykonávající svou činnost v souladu s právním řádem („on the basis of rules of law“), když řízení před takovým orgánem se vede předepsaným způsobem (srov. k tomu např. odst. 36 rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ze dne 22. 10. 1984 ve věci stížnosti č. 8790/79 Sramek proti Rakousku). |
12. | Teprve v kontextu takto chápaného soudu a celé soudní soustavy lze pak uvažovat o nezávislém a nestranném soudci. V dané souvislosti je přitom nutno podle Ústavního soudu zmínit především jeho osobnostní výbavu a psychickou odolnost jako bezpodmínečný předpoklad pro co možná nejcelostnější naplnění nestrannosti a nezávislosti Ústavou předpokládané. Řečené osobnostní charakteristiky, jakož i odborné znalosti jsou přitom u jednotlivých uchazečů o soudcovskou funkci prověřovány systémem výběrových řízení, přípravné praxe a odborné zkoušky. |
13. | Okolnost, že nikdo nesmí být soudcem ve své vlastní věci (nemo iudex in causa sua), považoval za notorietu již Aristoteles, když poukázal na to, že každý soudí ze své vlastní perspektivy: „Tak se například právo pokládá za rovnost, a také jí jest, ale ne pro všechny, nýbrž jen pro rovné; a tak se i nerovnost pokládá za právo, a zajisté jím skutečně jest, ale ne pro všechny, nýbrž jenom pro nerovné; avšak vynechává se, pro koho má být něco právem, i soudí se mylně. To proto, že se soud týká samého soudce; a většina lidí ve vlastních záležitostech je špatným soudcem.“ (Politika. 3. vyd. Praha: Petr Rezek, 2009, s. 113). Na jiném místě stejný autor připomíná, že „i lékaři, když sami jsou nemocni, povolávají k sobě jiné lékaře, a učitelé tělocviku, chtějí-li sami cvičit, jiné učitele, ve vědomí, že nedovedou správně soudit, protože soudí o vlastní záležitosti a vzrušeni“ (tamtéž, str. 131). |
14. | Vyloučení soudců pro jejich podjatost tedy představuje jeden ze základních atributů postavení soudní moci v podmínkách právního státu, který má přímý dopad i do rovného postavení účastníků řízení (obdobně srov. Jirsa, J. a kol. Klíč k soudní síni. 2. vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2018, s. 45). Je totiž zjevné, že pokud by rozhodoval soudce jakkoliv zainteresovaný na výsledku řízení nejednalo by se o rozhodování nezávislé a nestranné. |
15. | Ústavní soud proto setrvale judikuje [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 200/98 ze dne 17. 12. 1998 (N 155/12 SbNU 423)], že kromě procesních pravidel určování příslušnosti soudů a jejich obsazení jako garancí proti možné svévoli je součástí základního práva na zákonného soudce i požadavek vyloučení soudců z projednávání a rozhodování věci z důvodu jejich podjatosti. |
16. | Tuto zásadu, že nikdo nesmí být soudcem ve svojí věci, výslovně upravují všechny soudní procesní předpisy, a to v podstatě stejným způsobem. Zákonná úprava přitom rozlišuje případy vyloučení pro podjatost ze zákona (iudex inhabilis) a na základě námitky podjatosti (iudex suspectus). Proto úprava, obsažená v jednotlivých procesních předpisech, rozeznává situace, kdy je u soudce pro jeho vztah k věci, k účastníkům nebo k jejich zástupcům, dále pro poměr k obhájcům, jakož i k dalším osobám, jichž se ten který úkon přímo dotýká, dále také pro poměr k jiným orgánům důvod pochybovat o jeho nepodjatosti, resp. o tom, zda může rozhodovat nestranně nebo činit v tom kterém řízení konkrétní úkony. Vyloučeni jsou soudci také tehdy, jestliže se dříve podíleli na rozhodování projednávání dané věci nebo v ní byli jinak činní a měli-li by za takové situace - zjednodušeně řečeno - posuzovat správnost svých vlastních úvah, které v dané věci v pozici soudce (nebo jiného orgánu veřejné moci) učinili. Postup při rozhodování o tom, zda v konkrétním případě jsou důvody pro vyloučení soudce, se pak částečně může lišit podle toho, kdo vyloučení soudce navrhuje, tzn., zda účastník řízení, anebo soudce sám [vedle toho lze ještě rozlišit, zdaje konkrétní soudce vyloučen z projednávání (rozhodnutí) věci přímo ze zákona, anebo k námitce své vlastní či účastníka řízení - srov. k tomu též bod 50 nálezu ze dne 11. 7. 2017 sp. zn. Pl. ÚS 23/14 (N 117/86 SbNU 25; 283/2017 Sb.)]. |
17. | Na uvedenou kategorizaci pak navazuje i dělení nestrannosti soudce - nahlíženo z hlediska subjektivního a objektivního. Vychází se přitom z toho, že nestrannost je především subjektivní psychickou kategorií vyjadřující psychický vztah soudce k věci v širším slova smyslu (tedy k předmětu řízení, k jeho účastníkům nebo jejich zástupcům), o němž je schopen nej přesněji referovat jen on sám. Takto pouze vnitřně pojatá kategorie nestrannosti by ovšem v demokratickém právním státě byla nedostatečnou zárukou férového soudního řízení, a proto je doplněna rovněž o kritérium nestrannosti z hlediska objektivního. Pro její posouzení není podstatné jen její hodnocení z hlediska vnějšího pozorovatele (např. účastníka řízení), nýbrž také to, zda reálně existují objektivní okolnosti, které by mohly vést k pochybnostem, zda soudce má skutečně nezaujatý vztah k věci v širším slova smyslu [srov. ktomu např. nález ze dne 31. 8. 2004 sp. zn. I. ÚS 371/04 (N 121/34 SbNU 255)]. Právě uvedené lze ostatně podle Ústavního soudu vyjádřit i konstatováním Evropského soudu pro lidská práva (rozsudek ze dne 28. 6. 1984 ve věci Campbell a Fell proti Spojenému království, stížnost č. 7819/77, 7878/77; odst. 81), podle něhož „justice must not only be done: it must also be seen to be done“. Při posuzování soudcovské nestrannosti je tak nutno vycházet nejen z přesvědčení konkrétního soudce, ale také z toho dostatečně objektivních a viditelných záruk vylučujících rozumnou pochybnost o jeho nestrannosti. Otázka nestrannosti sice nemůže být nikdy postavena zcela najisto (ve vztahu k subjektivní nestrannosti se tato presumuje, dokud není prokázán opak), nicméně k odpovědi na ni se lze přiblížit rozborem objektivních skutečností, které by mohly v případě konkrétního soudce nestrannost zpochybňovat. Posuzování těchto objektivních skutečností nicméně musí být provedeno zvlášť uvážlivě a s vědomím, že vyloučení soudce představuje zásah do ústavně zaručeného práva na zákonného soudce (čl. 38 odst. 1 Listiny). |
18. | Jednotlivé procesní předpisy pak zakotvují postup, jak a kdo o vyloučení (podjatosti) konkrétního soudce rozhoduje. O vyloučení soudce ve vymezených případech v rámci zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „o. s. ř.“; § 14 a násl.) rozhoduje soudce sám, případně předseda soudu, jehož soudce má být z rozhodování vyloučen. Pokud předseda soudu sám neshledá eventuální důvody pro vyloučení soudce, rozhoduje o vyloučení senát nadřízeného soudu. O případném vyloučení soudců Nejvyššího soudu pak rozhoduje jiný senát Nejvyššího soudu. Podle § 8 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „s. ř. s.“) rozhoduje o podjatosti předseda soudu, jehož soudce má být podjatý, a neshledá-li sám důvody podjatosti, rozhodne o této otázce Nej vyšší správní soud nebo jiný senát Nej vyššího správního soudu, má-li být rozhodováno právě o podjatosti některého ze soudců Nejvyššího správního soudu. Poněkud odlišně je rozhodování o vyloučení koncipováno v trestním řízení. V trestním řízení o eventuálních důvodech vyloučení rozhoduje orgán, jehož se důvody vyloučení týkají; o vyloučení soudce nebo přísedícího rozhodujícího v senátu rozhodne tento senát [srov. § 30 a 31 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů], O vyloučení soudce Nejvyššího soudu rozhoduje v trestním řízení jiný senát téhož soudu. Proti rozhodnutí tohoto druhuje přípustná stížnost podle § 141 a násl. trestního řádu, o níž rozhodne orgán bezprostředně nadřízený orgánu, který rozhodnutí vydal (případně opět jiný senát Nejvyššího soudu). |
19. | Kromě takto naznačených dílčích řízení podle jednotlivých procesních předpisů může být nestrannost soudce zpochybňována též řádnými i mimořádnými opravnými prostředky. Námitku, že ve věci rozhodoval vyloučený soudce, lze uplatnit v rámci odvolacího důvodu podle § 205 odst. 2 písm. a) o. s. ř. a tato skutečnost představuje také samostatný důvod, pro který lze napadat rozhodnutí soudu žalobou pro zmatečnost podle § 229 odst. 1 písm. e) o. s. ř. K vadám uvedeným mimo jiné v § 229 odst. 1 o. s. ř. přihlédne též Nejvyšší soud v dovolacím řízení, je-li dovolání pro řešení některé právní otázky přípustné. Argumentaci spočívající v pochybnostech o nestrannosti (nepodjatosti) lze učinit i součástí odvolání a dovolání v trestním řízení (rozhodl-li ve věci vyloučený orgán, lze dovolací důvod vztáhnout právě proti soudci soudu prvního a druhého stupně). Taková dovolací námitka naopak není akceptovatelným dovolacím důvodem, použije-li ji dovolatel až v dovolání, byť mu okolnosti vztahující se k pochybnostem o nestrannosti soudce byly známy již v předchozích fázích řízení. |
20. | Takové omezení odpovídá i výkladu zastávanému Evropským soudem pro lidská práva. Podle něho se nelze účinně bez dalšího dovolávat porušení práva na spravedlivý proces spočívajícího v tom, že věc nebyla rozhodnuta nestranným soudcem, mohl-li stěžovatel již v řízení před národními soudy napadat nestrannost soudce, ale neučinil tak (srov. k tomu např. odst. 34 rozsudku ze dne 22. 2. 1996 ve věci Bulut proti Rakousku, stížnost č. 17358/90). Důvody kasační stížnosti (srov. § 103 s. ř. s.) pak skutečnost, že ve věci rozhodoval vyloučený soudce, podřazují (mezi dalšími vadami) pod zmatečnost řízení před soudem, když také v rozsahu této vady řízení není Nejvyšší správní soud vázán důvody kasační stížnosti a musí k ní přihlédnout i tehdy, pokud ji sám stěžovatel v rámci kasační stížností nenamítá (§ 109 odst. 4 s. ř. s.). |
21. | Na základě výše uvedeného lze shrnout, že integrální součástí práva na spravedlivý proces (resp. na soudní ochranu) je garance toho, aby ve věci rozhodoval nestranný a nezávislý soudce, jelikož právě tento aspekt je jedním z nej důležitějších faktorů spravedlivého soudního rozhodování a představuje jeden ze stavebních kamenů důvěry jednotlivce i jiných subjektů v právo a právní stát (čl. 1 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu je nezaujatost a nezávislost soudce (soudu) garantována v několika rovinách. Je to jednak rovina institucionálního (ústavního) zakotvení nezávislé soudní moci, jednak má nezávislost a nezaujatost soudců základ i ve vysokých nárocích na uchazeče o tuto funkci, a to jak po stránce odborné, tak po stránce osobní a osobnostní. Integrita soudce je podpořena rovněž tím, že výkon jeho funkce je bez časového omezení. Skutečnost, že jsou soudci neodvolatelní a nepřeložitelní a výjimku z tohoto pravidla musí definovat sám zákon a může se tak evidentně stát jen ze závažných důvodů srovnatelných s kárným opatřením (srov. čl. 82 odst. 2 Ústavy), nelze vnímat jen jako ochranu soudce samotného, ale také jako jeden ze způsobů realizace práva na zákonného soudce. Svůj význam má samozřejmě též materiální zajištění soudců. |
22. | Ze shora uvedeného se podává, že pro posouzení nestrannosti (nepodjatosti) soudců právní řád předvídá na zákonné úrovni definované postupy, kterými lze podle subjektivních a objektivních kritérií posoudit, zdaje možné jednotlivé úkony a rozhodnutí soudce v konkrétní věci hodnotit jako nestranné. Kromě těchto speciálních postupů lze pochybnost o nestrannosti soudce namítat společně s ostatními vadami i v řádných a mimořádných opravných prostředcích. |