Poslanecká sněmovna (prostřednictvím její předsedkyně) ve svém vyjádření zrekapitulovala průběh zákonodárného procesu. Napadené ustanovení bylo do občanského soudního řádu vloženo zákonem č. 38/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád), ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 119/2001 Sb., kterým se stanoví pravidla pro případy souběžně probíhajících výkonů rozhodnutí, ve znění pozdějších předpisů. Návrh zákona později vyhlášeného pod č. 38/2021 Sb. (dále jen „návrh zákona“) předložila Poslanecké sněmovně skupina poslanců dne 28. 8. 2020. Návrh zákona byl dne 31. 8. 2020 rozeslán poslancům jako sněmovní tisk č. 986/0 v osmém volebním období.

První čtení návrhu zákona se uskutečnilo dne 7. 10. 2020, kdy jej Poslanecká sněmovna přikázala k projednání ústavně právnímu výboru. Uvedený výbor návrh zákona projednal dne 21. 10. 2020 a vydal usnesení, jež bylo publikováno pod číslem sněmovního tisku 986/2. Druhé čtení návrhu zákona se uskutečnilo dne 23. 10. 2020, ve kterém proběhla obecná i podrobná rozprava. Pozměňovací návrhy k návrhu zákona vzešlé z dosavadního legislativního procesu byly zpracovány a publikovány pod číslem sněmovního tisku 986/3. Poslanecká sněmovna projednala návrh zákona ve třetím čtení dne 13. 11. 2020 a s návrhem zákona vyslovila souhlas. V závěrečném hlasování (hlasování č. 329) hlasovalo z přítomných 99 poslankyň a poslanců 87 hlasy pro a jedním hlasem proti. Napadené ustanovení bylo schváleno ve znění pozměňovacího návrhu podaného Kateřinou Valachovou, jenž byl v souhrnu pozměňovacích a jiných návrhů (sněmovní tisk č. 986/3) uveden pod označením D2.

Poslanecká sněmovna postoupila návrh zákona Senátu dne 24. 11. 2020, který jej projednal dne 17. 12. 2020 na své 3. schůzi a vrátil Poslanecké sněmovně s pozměňovacími návrhy (usnesení Senátu č. 90 z 3. schůze konané dne 17. 12. 2020). Poslanecká sněmovna projednala návrh zákona vrácený Senátem dne 19. 1. 2021, kdy v závěrečném hlasování (hlasování č. 34) schválila návrh zákona ve znění, ve kterém byl postoupen Senátem; z přítomných 158 poslankyň a poslanců hlasovalo 143 pro a nikdo nehlasoval proti. Prezident republiky návrh zákona podepsal dne 22. 1. 2021. Následně byl návrh zákona dne 3.2. 2021 vyhlášen ve Sbírce zákonů v částce 17 pod číslem 38/2021 Sb.

Senát ve svém vyjádření (učiněném prostřednictvím předsedy Senátu) nejprve uvádí, že návrh zákona obsahující úpravu tzv. chráněného účtu byl v Poslanecké sněmovně předložen jako návrh poslanecký. V tomto původním návrhu § 304c odst. 1 věta třetí o. s. ř. zněla: „Peněžní ústav nemá ze smlouvy o účtu od povinného právo na úplatu.“ V průběhu zákonodárného procesu byl posléze přijat pozměňovací návrh, který větu třetí § 304c odst. 1 o. s. ř. upravil do platného znění. V rozpravě k tomuto návrhu přitom zaznělo, že jde o formulační změnu vycházející z požadavku České národní banky.

Návrh zákona byl Senátu postoupen Poslaneckou sněmovnou dne 24. 11. 2020. V Senátu byl návrh zákona projednáván jako tisk č. 8 třináctého funkčního období. Návrh zákona projednal ústavně-právní výbor dne 9. 12. 2020. Obsah § 304c odst. 1 věty třetí o. s. ř. nebyl sám o sobě tématem rozpravy, hlavním tématem byly pozměňovací návrhy předložené senátorkou Annou Hubáčkovou (zřízení a vedení chráněného účtu) a senátorem Michaelem Canovem (místní příslušnost soudních exekutorů). Pozměňovací návrh senátorky Anny Hubáčkové přitom představoval alternativní komplexní úpravu chráněného účtu, která oproti jiným odchylkám od předlohy postoupené Poslaneckou sněmovnou obsahovala i značně odlišný mechanismus svázání chráněného účtu s existujícím účtem povinného u peněžního ústavu včetně řešení podmínek, za nichž má být chráněný účet veden. I tato alternativní úprava nicméně v navrhovaném § 304c odst. 3 větě první o. s. ř. stanovila, že peněžní ústav nemá právo na úplatu za zřízení chráněného účtu. Pro přijetí tohoto pozměňovacího návrhu v rozpravě plédoval i přítomný zástupce České bankovní asociace. Ústavně-právní výbor usnesením č. 10 doporučil Senátu návrh zákona vrátit Poslanecké sněmovně s tímto pozměňovacím návrhem.

Senát se návrhem zákona zabýval na své 3. schůzi dne 17. 12. 2020. Jak v rámci vystoupení zpravodaje ústavně-právního výboru, tak dalších senátorů v obecné rozpravě k návrhu zákona byl návrh postoupený Poslaneckou sněmovnou široce konfrontován s alternativním pozměňovacím návrhem vtěleným do usnesení ústavně-právního výboru. Otázka bezúplatnosti zřízení, případně vedení chráněného účtu opět nebyla samostatným tématem. Rozprava se vedla v duchu vážení odlišných ideových a systémových východisek obou návrhů. Všichni vystupující senátoři pak projevili podporu pozměňovacímu návrhu ústavně-právního výboru, a to i s odkazem na souhlasné stanovisko nejen České bankovní asociace, ale i některých zástupců neziskového sektoru zabývajících se dluhovým poradenstvím. Po ukončení podrobné rozpravy byl přijat pozměňovací návrh obsažený v usnesení ústavně-právního výboru, tedy alternativní úprava chráněného účtu (z přítomných 66 senátorů a senátorek bylo 65 pro, proti nikdo, jeden se zdržel). V hlasování č. 82 přijal Senát usnesení č. 90, jímž návrh zákona vrátil Poslanecké sněmovně ve znění přijatého pozměňovacího návrhu. Pro návrh se z přítomných 67 senátorů a senátorek vyslovilo 67. Senát závěrem konstatuje, že při projednání návrhu zákona postupoval v mezích Ústavou předepsaných pravomocí a ústavně souladným způsobem.

O vyjádření podle § 48 odst. 2 a § 49 odst. 1 zákona o Ústavním soudu požádal Ústavní soud i Českou národní banku.

Česká národní banka ve svém vyjádření uvedla, že peněžní ústav (který Česká národní banka označuje ve svém vyjádření jen jako banku), jenž vede exekučně obstavený účet, má ohledně chráněného účtu vůči svému klientovi - majiteli exekučně obstaveného účtu smluvní přímus. Protože dlužník v exekuci může službu chráněného účtu čerpat pouze u banky, která mu vede exekučně obstavený účet, musel zákon stanovit podmínky, včetně cenových, jimiž se chráněný účet bude řídit (aby banky nemohly při stanovení těchto podmínek využít skutečnosti, že klient se nemůže obrátit na konkurenční banku, a aby soudy nebyly následně zahlceny žalobami na nepřiměřenost těchto podmínek či určení obsahu smlouvy).

Napadené ustanovení stanoví, že se u chráněného účtu má jednat o stejné podmínky, jimiž se řídí exekučně obstavený účet, a že podmínky vedení exekučně obstaveného účtu se nesmí měnit v závislosti na tom, zda je či není na něj veden výkon rozhodnutí. Při stanovení povinnosti bance, že chráněný účet musí být zřízen a veden zdarma, vycházel zákonodárce z vnímání klienta, pro nějž je chráněný účet jen jakousi oddělenou částí obstaveného účtu, který po dobu exekuce slouží jen k příchozím platbám a převedení nezabavitelného minima na chráněný účet, a jehož zřízení a vedení je tedy již v ceně obstaveného účtu. Napadené ustanovení má rovněž bránit v obcházení ustanovení o rovnosti podmínek tím, že by banka např. stanovila vysokou úplatu za vedení účtu s měsíčním obratem pod určitou výší a kalkulovala s tím, že obratu, při kterém by byl účtován nízký či žádný poplatek, nemůže být z povahy věci na chráněném účtu dosaženo. Původní návrh vyžadoval, aby banka všechny služby na chráněném účtu poskytovala zdarma, teprve na základě vysvětlení České národní banky bylo umožněno účtovat alespoň standardní úplatu za odchozí platby, poplatky spojené s platebními prostředky atd.

Vyhověl-li by Ústavní soud navrhovatelce, mohly by sice banky účtovat úplatu za zřízení a vedení chráněného účtu, ovšem pouze stejnou, jakou účtují u exekučně obstaveného účtu. Nedošlo-li by k úpravě § 304c odst. 1 věty čtvrté o. s. ř., neumožní požadovaná změna o. s. ř. bankám účtovat cenu, v níž by byly promítnuty veškeré zvýšené náklady spojené se zřízením a vedením chráněného účtu, což je pravděpodobně cílem navrhovatelky. Zřízení a vedení chráněných účtů přitom nepochybně představuje zvýšené náklady na straně bank, přičemž největší náklady musely investovat v souvislosti s úpravou systémů, přípravou smluvních dokumentů, metodikou, personálním zajištěním atp. ještě před zahájením poskytování chráněného účtu. Možnost účtovat nově cenu (poplatek) za zřízení a vedení chráněného účtu, ovšem pouze stejnou jako za vedení účtu obstaveného, by měla proto pro banky i z tohoto důvodu pouze minimální, leckdy nulový přínos (s ohledem na velké množství účtů vedených bezplatně). Návrh na zrušení napadeného ustanovení tak nepřinese (zřejmě) zamýšlený efekt.

Podle zjištění České národní banky je celkový počet chráněných účtů 400 až 500, což činí problém z finančního hlediska zcela marginálním. Nejde navíc o první případ, kdy banka musí poskytnout určitou službu či vynaložit určité úsilí zdarma ve prospěch třetích osob [např. § 38 odst. 7 zákona č. 21/1992 Sb., o bankách, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „zákon o bankách“), ukládající bankám povinnost pouze za úhradu věcných nákladů, tedy nikoliv za plně tržních podmínek]. V případě chráněného účtu jde o silný veřejný zájem na tom, aby exekvovaná osoba nepřišla o šanci na opětovné zařazení do společnosti, popř. aby se tato šance zbytečně nesnižovala. Závěrem Česká národní banka uvádí, že z věcného hlediska se přiklání k zamítnutí návrhu.

Navrhovatelka se ve své replice vyjadřuje pouze k vyjádření České národní banky, neboť Poslanecká sněmovna a Senát pouze shrnuly průběh zákonodárného procesu, vůči němuž nic nenamítá. Česká národní banka podle navrhovatelky argumentuje ve prospěch nezrušení napadené právní úpravy spíše z ekonomického než z ústavněprávního úhlu. Uvádí-li, že by jednotlivé peněžní ústavy mohly v případě zrušení napadeného ustanovení stanovit odlišně vysokou úplatu, což by zavedlo nerovnost mezi povinnými v exekuci podle toho, u které banky by měli zřízen chráněný účet, lze oponovat, že obdobně by se mohlo argumentovat např. i v případě výše povinného ručení povinných, kteří pro výkon své profese potřebují automobil. Není případné přistoupit na řešení, že s ohledem na to, že jeden z podnikatelů stanoví vyšší cenu, neměl by pro jistotu dostat zaplaceno žádný podnikatel; takový postup by byl v rozporu s čl. 26 Listiny.

Česká národní banka si podle navrhovatelky je vědoma toho, že je třeba provést test proporcionality, a dovozuje, že je zde silný veřejný zájem na opětovném zařazení exekvované osoby do společnosti. Podle částek, o něž by se jednalo, lze dovodit, že zaplacení úplaty by pro povinného v exekuci nemělo „rdousící efekt“. Nejen povinní v exekuci jsou v tíživé situaci, obdobně je tomu tak v případě matek samoživitelek, seniorů bez nároku na starobní důchod aj. Při stanovení jakéhokoliv přímusu je třeba brát v úvahu práva zaručená v čl. 11 a 26 Listiny. Ostatně nikdy není důvod i pro případné jiné řešení, že by úplatu za zřízení a vedení chráněného účtu mohl hradit stát. Navrhovatelka proto setrvává na své argumentaci uplatněné v návrhu na zrušení napadeného ustanovení.

Po shora rekapitulovaném průběhu řízení dospěl Ústavní soud k závěru, že není třeba ve věci konat ústní jednání, neboť by nepřineslo další objasnění věci, než jak se s ní seznámil z vyžádaných písemných vyjádření; s ohledem na znění § 44 zákona o Ústavním soudu proto rozhodl bez ústního jednání.

Ústavní soud po zvážení navrhovatelčiny argumentace dospěl k závěru, že napadené ustanovení nezasahuje do vlastnického práva peněžních ústavů zaručeného čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.

Ústavní soud předně vychází z toho, že navrhovatelka zásah do vlastnického práva peněžních ústavů pouze tvrdí, ale blíže jej nekonkretizuje. Nelze přitom kategoricky vyloučit, že by napadené ustanovení, resp. jím omezená možnost požadovat úplatu, nebylo způsobilé (alespoň hypoteticky) zasáhnout do vlastnického práva peněžních ústavů [cenová regulace totiž - obecně - omezuje smluvní volnost, jež je derivátem ústavní ochrany práva vlastnického podle čl. 11 odst. 1 Listiny (či přesněji řečeno, v rámci tohoto práva je její ukotvení nejpevnější), srov. obiter dictum nálezu ze dne 23. 5. 2000 sp. zn. Pl. ÚS 24/99 (N 73/18 SbNU 135; 167/2000 Sb.), nález sp. zn. Pl. ÚS 20/05 či bod 51 odůvodnění nálezu ze dne 14. 8. 2018 sp. zn. Pl. ÚS 14/17 (N 134/90 SbNU 205; 200/2018 Sb.)].

Navrhovatelka ani nespecifikuje, natož dokládá (např. odkazem na statistické údaje a jiné relevantní podklady), jak se napadené ustanovení bezprostředně, citelně a negativně projevuje v majetkové sféře peněžních ústavů, popř. jiných osob. Pro Ústavní soud jsou pak relevantní následující úvahové linie, jež svědčí proti namítanému zásahu do ústavně zaručeného vlastnického práva:

První rovina spočívá v samotné podstatě fungování peněžních ústavů, coby podnikatelských subjektů poskytujících platební a jiné finanční služby za účelem dosažení zisku - v tomto případě bank. Ekonomickou podstatou bankovnictví jsou dvě hlavní bankovní činnosti, jimiž jsou přijímání vkladů od veřejnosti a poskytování úvěrů; banky tak kumulují volné peněžní zdroje od veřejnosti, aby je poskytly osobám, kterým slouží k uspokojení jejich potřeb (LIŠKA, P. In: LIŠKA, P. a kol. Zákon o bankách. Komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2016, s. 9). Deponované vklady (prostředky) přitom tvoří podstatnou část pasiv bank [viz např. data z veřejně přístupné zprávy České národní banky o výkonu dohledu nad finančním trhem za rok 2021, dostupná na https://www.cnb.cz, ze kterých vyplývá, že vklady v naběhlé hodnotě tvoří v posledních letech (2019 až 2021) přibližně 75 % celkových pasiv bankovního sektoru]. Získané zdroje banky jsou pak využívány v souladu s cíli bank k jejich dlouhodobým výnosům (viz POLOUČEK, S. a kol. Bankovnictví. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 122-130), přičemž základním zdrojem výnosů u komerčních bank jsou úrokové výnosy, které tvoří podstatnou část zisku bank (přibližně 70 % z celkových zisků z finanční činnosti - viz data z již citované zprávy České národní banky o výkonu dohledu nad finančním trhem za rok 2021, s. 49 a 50).

Záměrem právní úpravy chráněného účtu je mimo jiné posílení bezhotovostního transparentního bankovního styku poskytnutím možnosti povinným fyzickým osobám zřídit účet, který jim umožňuje bezhotovostní platební styk s částkami, jež nepodléhají nucenému výkonu rozhodnutí. V důsledku výkonu rozhodnutí byl totiž povinný před přijetím právní úpravy chráněného účtu nucen, aby částky, jež jsou exekučně nepostižitelné, spravoval v hotovosti nebo na účtu třetí osoby (srov. ŠÍNOVÁ, R. K nové právní úpravě tzv. chráněného účtu. Komorní listy č. 1/2022. Wolters Kluwer ČR, s. 28), příp. byl vytlačen do tzv. šedé ekonomiky (srov. obecnou část důvodové zprávy k zákonu č. 38/2021 Sb., viz též ŠTIKA, M. Pojednání o institutu chráněného účtu. Soudce č. 7/2021. Wolters Kluwer ČR, s. 26).

Z právě vymezené teleologie vyplývá pobídka pro povinné osoby, aby si u peněžních ústavů zřídily a vedly chráněné účty, na kterých mohou volně disponovat s tam uloženými peněžními prostředky bez obavy z exekučního postižení těchto prostředků. Z toho lze presumovat navýšení objemu finančních zdrojů peněžních ústavů, čímž je jednak zajišťována jejich likvidita a tyto zdroje lze dále využít pro vlastní ziskovou činnost peněžních ústavů (viz POLOUČEK, S., opětovně citováno, s. 122). I proto není zřejmé, zda je skutečně napadené ustanovení peněžním ústavům z hlediska jejich majetkových (ekonomických) zájmů na újmu, neboť v konečném důsledku jde - v intencích předestřené úvahy - pouze o změnu ve skladbě jejich příjmů a nákladů.

Za druhé, Ústavní soud poukazuje na současný - obecně známý - trend v poskytování platebních služeb spočívající v tom, že peněžní ústavy (banky) nabízejí zřízení a vedení („běžného“) platebního účtu ve značné většině případů bezplatně, a to až na výjimky bez dalších podmínek, popř. v řádech desítek korun měsíčně (namátkou viz např. přehled a porovnání běžných účtů dostupné v databázi českých bank a finančních produktů na https://www.banky.cz). Je-li na současném trhu platebních služeb poskytování předmětné služby zásadně bezplatné, nejeví se v tomto smyslu povinnost k bezplatnému zřízení a vedení chráněného účtu jako zásah, jímž by peněžní ústavy utrpěly na jejich celkových příjmech a souhrnném množství vlastních zdrojů. Jinými slovy, nelze učinit závěr, že by majetkové postavení peněžních ústavů bylo napadeným ustanovením zavedenou povinností přímo (natož nepřiměřeně) zhoršeno. Ostatně na tuto okolnost poukazuje rovněž Česká národní banka ve svém vyjádření, která v této souvislosti uvádí, že zrušení napadeného ustanovení by mělo pouze minimální, mnohdy nulový přínos, právě s ohledem na obvyklou výši poplatků za vedení a zřízení „běžných“ účtů [k ústavnosti bankovních poplatků obecně srov. nález ze dne 10. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3725/13 (N 55/73 SbNU 89)].

K tomu je třeba dodat, že napadené ustanovení se nevztahuje na jiné poplatky spojené s užíváním chráněného účtu (srov. § 304c odst. 1 větu čtvrtou o. s. ř., podle které peněžní ústav vede chráněný účet za podmínek, jimiž se řídí účet, na který je veden výkon rozhodnutí proti povinnému). Posuzovaná úprava tedy neupírá peněžním ústavům možnost požadovat úplatu právě z těchto dalších platebních služeb (např. Českou národní bankou uváděné poplatky za odchozí platby, za platební prostředky aj.).

Sama navrhovatelka uznává, že peněžní ústavy jsou s to nést náklady za bezplatné vedení chráněných účtů ze svého, a to právě vzhledem k běžné výši poplatků za zřízení a vedení účtu. Namítá-li, že nelze přehlédnout agendu se zřízením a vedením chráněného účtu spojenou, Ústavní soud k tomu uvádí, že navrhovatelka nikterak blíže nekonkretizuje, o jakou konkrétní agendu má jít, jaká je její náročnost a jakým způsobem se promítá do tvrzeného porušení čl. 11 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. Jak navíc vyplývá z vyjádření České národní banky, počet osob využívajících institut chráněného účtu je (v současnosti) relativně nízký, a to v řádech stovek.

K uvedenému je třeba zohlednit i aspekt časový. Právní úprava chráněného účtu (včetně napadeného ustanovení) je účinná od 1. 7. 2021. Vzhledem k tomu, že od účinnosti právní úpravy do podání návrhu (8. 6. 2022) uběhlo jedenáct měsíců, mohla navrhovatelka specifikovat či alespoň přibližně kvantifikovat (již téměř rok probíhající) tvrzenou zátěž spojenou s existencí napadeného ustanovení. Lze se přitom domnívat, že takovými bilančními (statistickými) údaji peněžní ústavy disponují. Nicméně z jejího návrhu se takové okolnosti (byť v rovině tvrzení) nepodávají. Není přitom úlohou Ústavního soudu takovou argumentaci domýšlet, natožpak na jejím základě zjišťovat skutkové okolnosti, resp. dopady napadeného ustanovení do ústavně zaručených práv a svobod, existují-li navíc okolnosti svědčící proti tomuto tvrzení.

Ačkoli Ústavní soud připomíná, že při hodnocení ústavnosti jsou významnější skutečnosti obecné než skutečnosti konkrétní (kvantitativní údaje) [srov. např. bod 53 odůvodnění nálezu ze dne 18. 1. 2022 sp. zn. Pl. ÚS 43/18 (28/2022 Sb.)], v nynějším přezkumu žádné skutečnosti (ať již obecné, či konkrétní), na podkladě kterých by Ústavní soud mohl učinit závěr o zásahu do vlastnického práva peněžních ústavů, příp. alespoň zvážil míru (proporcionalitu) takového zásahu, nevyplývají.

Nepřípadné je navrhovatelčino srovnání napadeného ustanovení s problematikou tzv. regulace nájemného, jíž se Ústavní soud v minulosti několikrát zabýval a u níž dovodil porušení práva dotčených pronajímatelů na ochranu jejich vlastnictví - zjednodušeně řečeno - tím, že obsah i výkon řady základních oprávnění, která tvoří obsah vlastnického práva (práva volně disponovat s předmětem vlastnictví, mít z něho užitek aj.), jim byly nezdůvodnitelně zpochybněny a odepřeny [srov. nález ze dne 21. 6. 2000 sp. zn. Pl. ÚS 3/2000 (N 93/18 SbNU 287; 231/2000 Sb.)]. Cituje-li v této souvislosti navrhovatelka výňatek odůvodnění Ústavního soudu z nálezu sp. zn. Pl. ÚS 20/05, podle něhož ,,[c]enová regulace, nemá-li přesáhnout meze ústavnosti, nesmí evidentně snížit cenu tak, aby ta vzhledem ke všem prokázaným a nutně vynaloženým nákladům eliminovala možnost alespoň jejich návratnosti, neboť v takovém případě by vlastně implikovala popření účelu a všech funkcí vlastnictví“, není zřejmé, jakým způsobem se tento závěr promítá do závěru o (ne)ústavnosti napadeného ustanovení.

Nyní posuzovaná situace je od regulace nájemného odlišná již vtom, že napadené ustanovení neomezuje vlastnické právo (či autonomii vůle) peněžních ústavů ve vztahu ke konkrétně určitelným věcem, nebo jinými slovy, nejsou zde přímo omezovány některé z aspektů vlastnického práva (právo s vlastním majetkem disponovat, smluvně s ním nakládat aj.). Nadto regulace nájemného postihovala široký okruh vlastníků nemovitých věcí nehledě na jejich podnikatelský status, zatímco nyní napadené ustanovení se vztahuje pouze na peněžní ústavy (banky), tj. na subjekty podnikající ve vysoce regulovaném odvětví podnikání.

Svou povahou je napadené ustanovení stanovující povinnost k poskytování služby bez nároku na adekvátní odměnu spíše připodobnitelné (nikoli však zcela srovnatelné) problematice (regulovaného) odměňování za výkon jiných podnikatelských činností [srov. nález ze dne 15. 9. 2015 sp. zn. Pl. ÚS 13/14 (N 164/78 SbNU 451; 297/2015 Sb.) ve vztahu k odměňování znalců, nález sp. zn. Pl. ÚS 14/17 ve vztahu k soudním exekutorům či nález ze dne 24. 9. 2019 sp. zn. Pl. ÚS 4/19 (N 163/96 SbNU 88; 302/2019 Sb.) ve vztahu k odměňování advokátů vykonávajících funkci opatrovníka]. V těchto věcech bylo referenčním kritériem právo podnikat podle čl. 26 odst. 1 Listiny (ve vztahu k advokátům vykonávajícím funkci opatrovníka pak právo získávat prostředky pro své životní potřeby prací podle čl. 26 odst. 3 Listiny), nikoli ochrana vlastnického práva podle čl. 11 odst. 1 Listiny; zásah do tohoto práva by mohl být eventuálně toliko druhotný, projevující se právě namítaným omezením podnikání [srov. nález ze dne 12. 12. 2017 sp. zn. Pl. ÚS 26/16 (N 227/87 SbNU 597; 8/2018 Sb.)] - k tomu však viz dále část VI. 2 tohoto nálezu.

S ohledem na výše uvedené Ústavní soud sumarizuje, že na podkladě (nikoli podrobně rozvedených a podložených) tvrzení nemohl učinit závěr o zásahu do vlastnického práva peněžních ústavů napadeným ustanovením. Ústavní soud proto ani neposuzoval, zda napadené ustanovení, nebo přesněji řečeno, v něm namítané omezení vlastnického práva, obstojí z hlediska testu proporcionality.

Napadené ustanovení omezuje možnost peněžních ústavů požadovat za poskytnutí určité služby (zřízení a vedení chráněného účtu) úplatu; lze proto přisvědčit navrhovatelce, že napadené ustanovení zasahuje do práva peněžních ústavů podnikat (čl. 26 odst. 1 Listiny), coby osob podnikajících - mimo jiné - v oblasti poskytování platebních služeb.

Ústavní soud ve své ustálené rozhodovací praxi vychází z toho, že právo na rovné zacházení je zaručeno jednak v čl. 1 Listiny jako samostatné základní právo, jehož se lze domáhat přímo a bez dalšího (rovnost neakcesorická), jednak jako základní právo podmíněné, jehož se lze domáhat podle čl. 3 odst. 1 Listiny jen ve spojení s tvrzeným zásahem do jiného základního práva či svobody chráněné Listinou (rovnost akcesorická) [blíže k principu rovnosti viz nález Ústavního soudu České a Slovenské Federativní Republiky ze dne 8. 10. 1992 sp. zn. Pl. ÚS 22/92 (Sbírka usnesení a nálezů Ústavního soudu ČSFR, nález č. 11, s. 41); dále viz nálezy ze dne 4. 6. 1997 sp. zn. Pl. ÚS 33/96 (N 67/8 SbNU 163; 185/1997 Sb.), ze dne 25. 6. 2002 sp. zn. Pl. ÚS 36/01 (N 80/26 SbNU 317; 403/2002 Sb.), ze dne 18. 8. 2004 sp. zn. Pl. ÚS 7/03 (N 113/34 SbNU 165; 512/2004 Sb.) nebo ze dne 22. 1. 2019 sp. zn. Pl. ÚS 32/17 (N 9/92 SbNU 86; 71/2019 Sb.)].

Samo rozlišování akcesorické či neakcesorické rovnosti v řízení o kontrole právních předpisů před Ústavním soudem nemá klíčový význam. Rozhodným je zejména důvod odlišného zacházení, tedy stanovený rozlišovací znak, a zároveň konkrétní právo či statek, ve vztahu ke kterému je odlišně zacházeno. Tomu pak musí odpovídat nároky kladené Ústavním soudem na zdůvodnění legitimity (ospravedlnění) odlišného zacházení [viz body 100 a 101 odůvodnění nálezu sp. zn. Pl. ÚS 18/15 nebo bod 51 odůvodnění nálezu ze dne 1. 10. 2019 sp. zn. Pl. ÚS 5/19 (N 168/96 SbNU 144; 303/2019 Sb.)]

Zvýhodňuje-li zákonná úprava jednu skupinu či kategorii osob oproti jiným, nemůže být sama o sobě bez dalšího označena za rozpornou s principem rovnosti. Zákonodárce musí mít určitý prostor k úvaze, zda takové preferenční zacházení zakotví. Aby došlo k porušení práva na rovné zacházení, musí se s různými subjekty, které se nacházejí ve stejné nebo srovnatelné situaci, zacházet rozdílným způsobem, aniž by existovaly objektivní a rozumné důvody pro uplatněný rozdílný přístup [srov. např. nález ze dne 21. 1. 2003 sp. zn. Pl. ÚS 15/02 (N 11/29 SbNU 79; 40/2003 Sb.), ze dne 22. 1. 2008 sp. zn. Pl. ÚS 54/05 (N 16/48 SbNU 167; 265/2008 Sb.), ze dne 15. 11. 2011 sp. zn. Pl. ÚS 20/09 (N 195/63 SbNU 247; 36/2012 Sb.) nebo bod 75 odůvodnění nálezu ze dne 15. 5. 2012 sp. zn. Pl. ÚS 17/11 (N 102/65 SbNU 367; 220/2012 Sb.)].

Navrhovatelka napadenému ustanovení mimo jiné vytýká jeho rozpornost s čl. 1 Listiny, tj. tzv. neakcesorickou rovností, kterou spatřuje v tom, že napadené ustanovení zvýhodňuje povinné oproti dalším osobám, jimž peněžní ústavy zřizují a vedou „nechráněné“ účty za úplatu. V této souvislosti také namítá, že se napadené ustanovení naopak vztahuje i na subjekty, jimž by tato výhoda podle navrhovatelky (zřejmě) neměla plynout. Porušení rovnosti akcesorické navrhovatelka výslovně nenamítá.

Svůj závěr o namítané nerovnosti staví navrhovatelka konkrétně na tom, že je-li cílem napadeného ustanovení pomoci sociálně slabším a potřebným, pak selektivně upřednostňuje pouze dílčí skupiny potřebných osob (povinných). Uvedená námitka je však podle Ústavního soudu lichá, a to ze dvou důvodů:

Za prvé, navrhovatelka vychází z nepřiléhavě obecného vymezení účelu napadeného ustanovení, potažmo celé právní úpravy chráněného účtu, jímž je však konkrétně ochrana povinných osob, na něž pouze se institut chráněného účtu vztahuje (viz též body 67 a 68 výše). Za druhé, navrhovatelkou předestírané okruhy osob - tj. osoby v tíživé sociální situaci a povinní - nejsou v abstraktní rovině srovnatelné, resp. nejde (nezbytně) o rozdílné kategorie. Není totiž vyloučeno, že se uvedené okruhy osob mohou prolínat, neboť v zásadě každá fyzická osoba může eventuálně čelit nucenému výkonu rozhodnutí (třeba právě z důvodu tíživé sociální situace), a stát se tak osobou povinnou, jež by mohla institutu chráněného účtu - bezplatně zřízeného a vedeného - využít. Již proto nemůže v případě napadeného ustanovení jít o ústavně nepřípustné odlišné zacházení ve smyslu čl. 1 Listiny (popř. čl. 3 odst. 1 Listiny).

Navrhovatelka dále namítá, že za předpokladu existence veřejného zájmu na ochraně dlužníků v exekuci napadené ustanovení nečiní rozdíl mezi důvody, pro které daná osoba nucenému výkonu rozhodnutí podléhá (v této souvislosti poukazuje na dluhy vzniklé zaviněným jednáním, v důsledku trestné činnosti, na přednostní pohledávky aj.). K tomu Ústavní soud uvádí toliko, že uvedená námitka vůbec není způsobilá založit závěr o rozporu přezkoumávané právní úpravy s požadavkem rovnosti, neboť napadené ustanovení nikterak nediferencuje mezi okruhy povinných (resp. mezi osobami, jež mohou z napadeného ustanovení benefitovat), přitom - jak bylo uvedeno výše - kategorie povinného je svým rozsahem univerzální. Jinými slovy, není apriorně omezen okruh osob, jež se mohou stát povinnými. Není zde tedy subjekt, s nímž by bylo nakládáno rozdílně. Vůči tomu, že se napadené ustanovení vztahuje pouze na fyzické osoby (nikoli na osoby právnické), navrhovatelka nijak nebrojí.

Ačkoli tak navrhovatelka výslovně nečiní, je třeba případnou nerovnost rozlišovat nejen ve vztahu k osobám, v jejichž prospěch napadené ustanovení působí (tj. povinní), ale i ve vztahu k osobám, na něž povinnost k bezplatnému zřízení a vedení chráněného účtu dopadá (tj. peněžní ústavy). Pod druhou rovinu pak lze (alespoň obrysově) podřadit strohé konstatování navrhovatelky, že v důsledku bezplatného zřizování a vedení chráněných účtů může nastat disproporce mezi počtem chráněných účtů u tradičních peněžních ústavů a ústavů nově vzniklých. Navrhovatelka však blíže nekonkretizuje, v čem má tato disproporce spočívat. Ani Ústavní soud sám nemá žádný důvod se domnívat, že by napadené ustanovení nepřiměřeně dopadalo na určitý okruh subjektů, vztahuje-li se na všechny peněžní ústavy bez rozdílu.

Jde-li o zbývající námitky navrhovatelky, uvádí k nim Ústavní soud následující:

Jako zcela nepřípadnou Ústavní soud odmítá argumentační konstrukci navrhovatelky, podle které by nezrušení napadeného ustanovení Ústavním soudem zavdávalo podklad pro svévolné zásahy zákonodárce do práv třetích osob (zaručených čl. 11 odst. 1 a čl. 26 Listiny). Abstraktní přezkum právních předpisů totiž Ústavní soud provádí s přihlédnutím ke konkrétním aspektům a okolnostem, tak jak učinil i v nyní projednávané věci, kdy však rozpor napadeného ustanovení s ústavním pořádkem neshledal.

Dále námitka, že napadené ustanovení - vložené do občanského soudního řádu coby civilního kodexu - míří do soukromoprávní sféry, tj. že upravuje práva a povinnosti soukromoprávních subjektů v rovině závazkového práva, nemá ústavní relevanci. Již v minulosti Ústavní soud zdůraznil, že dochází k častějšímu a užšímu prolínání, kombinaci i vzájemnému intenzivnímu ovlivňování prvků soukromoprávních a veřejnoprávních [nález ze dne 10. 1. 2001 sp. zn. Pl. ÚS 33/2000 (N 5/21 SbNU 29; 78/2001 Sb.)]. Ke stírání hranic mezi soukromým a veřejným právem může docházet i v rámci jednoho právního předpisu, sama o sobě však taková skutečnost neústavnost právní úpravy nezakládá [bod 178 odůvodnění nálezu ze dne 27. 3. 2018 sp. zn. Pl. ÚS 7/17 (N 55/88 SbNU 727; 81/2018 Sb.)].

Konečně, jde-li o námitku navrhovatelky, že veřejného zájmu - tj. zabránění protizákonným excesům při provádění exekuce či soudního výkonu rozhodnutí - lze docílit cestou řádného fungování státu a samosprávy soudních exekutorů, a proto je podle ní použitý prostředek nepřiměřený, Ústavní soud konstatuje, že tato námitka se zjevně míjí s podstatou přezkumu nyní posuzované věci. Navrhovatelka totiž v této části polemizuje se smyslem a účelem institutu chráněného účtu jako takového, vůči němuž (potažmo celé související právní úpravě) však nebrojí.