Čekejte, prosím...
A A A
[Právní rozhledy 3/2020, s. 91]
Právní úprava obchodního tajemství

Podniky si bez ohledu na velikost cení obchodních tajemství stejně jako patentů a jiných forem práv duševního vlastnictví. Využívají důvěrnost jako nástroj řízení konkurenceschopnosti podniků a inovací ve výzkumu, jenž se vztahuje na rozmanitou škálu informací přesahujících rámec technických znalostí a zahrnujících obchodní údaje – informace o odběratelích a dodavatelích, obchodních plánech, tržním výzkumu a strategii. Cenné know-how a obchodní informace, které nejsou zpřístupněny a mají zůstat důvěrné, se označují jako obchodní tajemství.

doc. JUDr. Ludmila Lochmanová, Ph.D., Praha*

I. Historický vývoj právní úpravy obchodního tajemství na území dnešní ČR

V obecném zákoníku občanském (císařský patent č. 946/1811 Sb. z. s.) ani ve všeobecném zákoníku obchodním (zákon č. 1/1863 ř. z.) se úprava obchodního tajemství nenacházela.

Na území dnešní ČR bylo obchodní tajemství normováno v živnostenském řádu vydaném císařským patentem č. 227/1859 ř. z., platným od 1. 5. 1860, avšak nikoliv v takové podobě a s takovým významem a ochranou jako v novodobých právních předpisech. Ustanovení živnostenského řádu se vztahovala pouze k pracovnímu právu, resp. k jednání zaměstnance, kterým došlo k vyzrazení výrobního nebo obchodního tajemství zaměstnancem (pomocným pracovníkem). Zaměstnavatel (majitel živnosti) mohl takového zaměstnance okamžitě propustit. Živnostenský řád neřešil, jakým způsobem a z jakých důvodů byl zaměstnanec o obchodním tajemství informován, jaký typ škody zaměstnavateli jeho vyzrazení způsobilo nebo mohlo způsobit, ani formy ochrany obchodního tajemství podle jeho povahy.

Ucelenější (a modernější) úpravu přinesl až předválečný zákon č. 111/1927 Sb., proti nekalé soutěži („ZPNS“), s účinností od 28. 1. 1927. Do jeho přijetí byla oblast hospodářské soutěže až na určité výjimky ponechána plně na jednotlivých hospodářských subjektech. V podstatě existovala volná hospodářská soutěž, která podléhala obecným soukromoprávním předpisům.

Obchodní tajemství bylo obsaženo v § 13 ZPNS nazvaném „Porušování a využívání obchodních a výrobních tajemství“; jeho ochrana byla řešena následovně:

„(1)

Kdo jako zaměstnanec nebo učeň za trvání zaměstnaneckého nebo učňovského poměru jiné osobě neoprávněně sdělí nebo učiní přístupným obchodní nebo výrobní tajemství, jež mu v důsledku jeho poměru v podniku buď bylo svěřeno nebo stalo se jinak nepřístupným a jehož může býti použito za účelem soutěže, může býti žalován, aby se zdržel takového jednání.

(2)

Stejnou žalobou může býti nastupováno proti tomu, kdo neoprávněně za účelem soutěže jinému sdělí nebo ve vlastním nebo cizím podniku užije obchodního nebo výrobního tajemství, jehož znalosti nabyl:

a)

vlastním nebo cizím jednáním příčícím se zákonu nebo dobrým mravům, zejména vlastní nebo cizí výzvědou, nebo

b)

jako tajemství jemu zvláště svěřeného, zejména z technických předloh a návodů, z výkresů, modelů, šablon, střihů, receptů, štočků, vzorků a vzorkovnic, ze seznamu zákazníků a pramenů nákupních, nebo

c)

u výkonu funkce, k níž byl soudem nebo veřejným orgánem povolán.

(3)

Tyto předpisy se nevztahují na používání znalostí a zručností, kterých zaměstnanec nebo učeň nabyli v pravidelném postupu své činnosti s vůlí zaměstnavatele v jeho podniku konané.

(4)

Věděl-li jednající nebo musil-li věděti, že tajemství může býti použito za účelem soutěže, může býti žalován i o náhradu škody.“

Definice obchodního tajemství chyběla i v tomto zákoně. Z důvodové zprávy k němu však vyplývá, že „dobrá pověst a přednost v soutěžních stycích, které se některé podniky těší, tkví nezřídka ve zvláštních obchodních a výrobních metodách, které jsou výsledkem dlouhé práce, píle a finančních obětí. Jde tu o zvláštní obchodní a výrobní tajemství, která jsou vlastní určitému podniku a odlišují jej od podniků jiných. Zevrubnější definici pojmu obchodních a výrobních tajemství nelze určit. Jde tu o otázku faktickou, která se bude v různých podnicích různě řešit a která i časově podléhá neustálým změnám.“

„Definice – nehledíc k vadám definicí vůbec – nemohla by tu být ani vyčerpávající, ani dost pružná a výstižná. Není třeba obávat se svěřit řešení této otázky soudům, které mohou vyslechnout o této odborné otázce znalce.“1

Interpretace obchodního a výrobního tajemství se tak stala výsadou právní vědy a soudní judikatury.

V období od 19. 4. 1935 do 31. 7. 1950 platil na našem území souběžně se zákonem proti nekalé soutěži též zákon č. 71/1935 Sb., o hospodářském vyzvědačství. Jednalo se však o veřejnoprávní, nikoliv soukromoprávní předpis. V § 1 bylo vymezeno hospodářské tajemství a rozuměla se jím „zařízení, opatření, předměty a jiné skutečnosti příznačné nebo jinak významné pro výrobu nebo odbyt určitého zdejšího hospodářského podniku nebo určitého oboru zdejšího hospodářského podnikání, jichž zachování v tajnosti je v důležitém zájmu veřejném, zejména v zájmu zachování a rozšíření zaměstnanosti, vývozu nebo soutěživosti zdejších hospodářských podniků nebo určitých oborů hospodářského podnikání“. Sankce za porušení norem tohoto předpisu spočívaly v odnětí svobody, náhradě škody nebo propadnutí majetkového prospěchu „do rukou“ státu.

Trestné činy se stíhaly veřejnou žalobou, avšak pouze s přivolením Ministerstva průmyslu, obchodu a živností.

Zákon proti nekalé soutěži byl k 1. 1. 1951 zrušen zákonem č. 141/1950 Sb., občanský zákoník. Od uvedeného data se institut obchodního tajemství z tuzemského právního řádu vytratil. V § 352 ObčZ 1950 přečkala jistá úprava nekalé soutěže. Jednalo se o „závazky k náhradě škody při nekalé soutěži v hospodářském styku“. Cit. ustanovení znělo:

„(1)

Na tom, kdo se ocitne v hospodářském styku v rozporu s dobrými mravy soutěže jednáním způsobilým poškodit soutěžitele, může se každý soutěžitel, který tímto jednáním utrpěl škodu, nebo jemuž škoda přímo hrozí, domáhat, aby se zdržel takového jednání a odstranil závadný stav jím způsobený. Kdo věděl, že jeho jednání je způsobilé poškodit soutěžitele, je povinen mu nahradit způsobenou škodu.

(2)

Jde-li o jednání zaměstnance při provozu podniku, lze se zdržení a odstranění závadného stavu domáhat i na podniku.“

Pod rozpor s dobrými mravy soutěže, jehož důsledkem byl vznik škody poškozením jiného soutěžitele, bylo možné nepřímo podřadit i zneužití obchodního tajemství.

Hospodářské tajemství bylo spjato i s předpisy trestního práva. Zákon č. 86/1950 Sb., trestní zákon, je v § 75 odst. 7 definoval následovně:

„Hospodářským tajemstvím se rozumí vše, co příznačné nebo významné pro hospodářské podnikání a v obecném zájmu má zůstat utajeno před nepovolanými osobami.“

Podle § 112115 TrZ 1950 se trestného činu dopustil ten, kdo

„a)

vyzvídal hospodářské tajemství v úmyslu vyzradit je nepovolané osobě,

b)

hospodářské tajemství nepovolané osobě úmyslně vyzradil,

c)

z nedbalosti způsobil, že se hospodářské tajemství stalo známým v cizině,

d)

hospodářské tajemství vyzvídal v úmyslu vyzradit jej do ciziny,

e)

hospodářské tajemství úmyslně do ciziny vyzradil.“

Zákonem č. 148/1998 Sb., o ochraně utajovaných skutečností, byla právní úprava hospodářského tajemství zrušena.

II. Pařížská unijní úmluva

Do historického rámce lze s ohledem na datum vzniku zařadit Pařížskou úmluvu na ochranu průmyslového vlastnictví z 20. 3. 1883.2 Podle Pařížské úmluvy musí každý členský stát poskytnout příslušníkům druhých členských států stejnou ochranu v oblasti průmyslového vlastnictví (vynálezů, průmyslových a užitných vzorů, výrobních a obchodních známek, známek služeb, obchodního jména, označení původu a potlačování nekalé soutěže), jakou poskytuje vlastním občanům, a navíc jim přiznat výhody, které pro příslušníky druhých smluvních stran vyplývají přímo z úmluvy. Orgánem Pařížské úmluvy je Světová organizace duševního vlastnictví v Ženevě. Obchodnímu tajemství je Pařížskou úmluvou poskytnuta ochrana pouze prostřednictvím čl. 10 bis, který byl vložen do jejího znění až bruselskou revizí v r. 1900 a který zněl:

„Příslušníci úmluvy požívají ve všech státech unie ochrany poskytované příslušníkům proti nekalé soutěži.“

Dalšími revizemi došlo ke zpřesnění cit. článku do stávající podoby:

„Unijní země jsou povinny zajistit příslušníkům Unie účinnou ochranu proti nekalé soutěži.“

III. Dohoda o obchodních aspektech práv k duševnímu vlastnictví

V r. 1995 se ČR stala smluvní stranou Dohody o obchodních aspektech práv k duševnímu vlastnictví („TRIPS“),3 jejímž cílem je mj. omezení narušení a překážek mezinárodního obchodu, propagace účinné a přiměřené ochrany práv duševního vlastnictví a zajištění toho, aby se opatření a postupy vymáhání práv duševního vlastnictví nestaly bariérami legitimního obchodu. Pro účely Dohody TRIPS se duševním vlastnictvím rozumí všechny jeho kategorie; zahrnují copyright, související práva, obchodní značky, geografické označení, průmyslové vzory, patenty, design integrovaných obvodů a ochranu nezveřejněných informací. Její čl. 39 zní:

„(1)

Při zajišťování účinné ochrany proti nekalé soutěži tak, jak je stanoveno v čl. 10 bis Pařížské úmluvy (1967), budou členové chránit nezveřejněné informace v souladu s odst. 2 a údaje předkládané vládám a státním orgánům v souladu s odst. 3.

(2)

Fyzické a právnické osoby budou mít možnost zabránit, aby informace, které mají právoplatně ve své moci, byly zveřejněny, sděleny třetím osobám nebo užity třetími osobami bez jejich souhlasu způsobem, který je v rozporu s čestnou komerční praxí, pokud takové informace:

a)

jsou tajné v tom smyslu, že nejsou jako celek nebo jako přesná sestava a souhrn jejich částí obecně známy nebo běžně přístupné osobám v kruzích, které se běžně dotyčným druhem informací zabývají,

b)

mají komerční hodnotu proto, že jsou tajné,

c)

osoby, které je mají právoplatně ve své moci, podnikly za daných okolností přiměřené kroky, aby je udržely v tajnosti.“

IV. Obchodní tajemství podle obchodního zákoníku

Soutěžní právo včetně ochrany obchodního tajemství nenalezlo v tuzemském právním řádu na dlouhých téměř 30 let odezvu, byť byla ČSSR signatářem Pařížské unijní úmluvy. Teprve obchodní zákoník, s účinností od 1. 1. 1992, přinesl definici obchodního tajemství a jeho ochranu v rámci práva nekalé soutěže.

Obchodní zákoník začlenil úpravu obchodního tajemství do § 17–20 a řadil je mezi (nehmotná) práva náležející k podniku. Podnikem se pro účely obchodního zákoníku rozuměl soubor hmotných, jakož i osobních a nehmotných složek podnikání. K podniku náležely věci, práva a jiné majetkové hodnoty, které podnikateli patřily nebo vzhledem ke své povaze měly k tomuto účelu sloužit. Podnik byl pojímán jako věc hromadná. Právní úprava byla založená na tom, že obchodní tajemství s podnikem souvisí, a ochrana byla poskytována podnikateli, o jehož podnik se jednalo. Spolu s prodejem podniku se na nabyvatele převádělo obvykle i obchodní tajemství.

Podle § 17 ObchZ tvořily obchodní tajemství skutečnosti:

obchodní, výrobní či technické povahy související s podnikem, přičemž za skutečnosti obchodní povahy bylo možné považovat např. obchodní záměry, reklamní a marketingové strategie, seznamy prodávajících a kupujících, nákupní prameny, seznam zástupců, bilance, obchodní plány a výkresy, vzorky, vzorkové kolekce, cenové kalkulace (nákupní a prodejní ceny), vedení a obsah obchodních knih, obrat jednotlivých prodejen, náklad časopisu aj., skutečnostmi výrobní povahy bylo možné rozumět nepatentované vynálezy, zvláštní technologické a výrobní postupy, komplex výrobních zkušeností a dovedností, modely, prototypy, výsledky pokusů, receptury aj., technickou povahu mohly mít průmyslové vzory, zdrojové kódy software aj.;

které měly skutečnou nebo alespoň potenciální materiální či nemateriální hodnotu – vyzrazení obchodního tajemství muselo mít alespoň potenciální negativní dopad na hospodářský výsledek podnikatele, jemuž podnik náležel; hodnota měla být objektivně zjistitelná;

které nebyly v příslušných obchodních kruzích dostupné – skutečnosti tvořící obchodní tajemství nesměly být zveřejněné např. ve veřejně dostupném registru, přičemž tyto skutečnosti nemusely obsahovat exkluzivní informace, ani nemusely být zcela nové a originální; příslušné obchodní kruhy byly chápány široce – nejednalo se pouze o kruhy podnikatelské a navíc ze shodné nebo obdobné oblasti, ale i o jiné osoby, které mohly obchodní tajemství využít samy pro sebe nebo je dále vyzradit třetí osobě a poškodit tak zájmy toho, jemuž primárně svědčily, a

které měly být podle vůle podnikatele utajeny a podnikatel je odpovídajícím způsobem utajoval. Podnikatel musel učinit veškerá opatření (materiální, organizační, smluvní), z nichž plynulo, že usiluje o utajení skutečností tvořících obchodní tajemství a tímto je chrání před neoprávněným sdělením, zpřístupněním nebo využitím jinou osobou.4

Aby se určitá skutečnost mohla stát obchodním tajemstvím, musela naplňovat veškeré shora uvedené znaky.

Podnikatel provozující podnik, ke kterému se obchodní tajemství vztahovalo, měl výlučné právo tímto tajemstvím nakládat, zejména udělit svolení k jeho užití a stanovit podmínky užití (§ 18 ObchZ). Nakládání s obchodním tajemstvím mohlo spočívat např. ve svolení jeho užívání třetí osobou (licenční smlouvou), v dispozici s podnikem (převodem či nájmem), popř. i převodem na základě nepojmenované smlouvy se znaky smlouvy kupní. Nevylučovalo se ani jeho vložení coby vkladu do základního kapitálu obchodní společnosti.

Právo k obchodnímu tajemství trvalo, dokud trvaly skutečnosti uvedené v § 17 ObchZ. Jakmile se skutečnosti tvořící obchodní tajemství staly veřejně známými či dostupnými, případně podnikatel již neměl zájem na jejich utajování, zanikla rovněž jejich zákonná ochrana.

Jednou ze skutkových podstat nekalé soutěže (§ 4455 ObchZ) bylo porušení obchodního tajemství dle § 51 ObchZ; jednalo se o tzv. podnikovou skutkovou podstatu. Porušováním obchodního tajemství bylo jednání, kterým jednající osobě neoprávněně sdělí, zpřístupní, pro sebe nebo pro jiného využije obchodní tajemství, které může být využito v soutěži, a o němž se dověděl:

„a) tím, že mu tajemství bylo svěřeno nebo jinak se stalo přístupným (např. z technických předloh, návodů, výkresů, modelů, vzorů) na základě jeho pracovního vztahu k soutěžiteli nebo na základě jiného vztahu k němu, popřípadě v rámci výkonu funkce, k níž byl soudem nebo jiným orgánem povolán,

b) vlastním nebo cizím jednáním příčícím se zákonu“.

Osoba, jejíž práva byla nekalou soutěží porušena nebo ohrožena, se mohla proti rušiteli domáhat, aby se tohoto jednání zdržel a odstranil závadný stav. Mohla rovněž požadovat přiměřené zadostiučinění, které mohlo být poskytnuto i v penězích, náhradu škody a vydání bezdůvodného obohacení.

Pokud se žalobce domáhal u soudu nápravy porušení nebo ohrožení jeho obchodního tajemství, měl současně povinnost uvést veškerá potřebná tvrzení a důkazy k jejich prokázání.

V průběhu doby byl z obchodního zákoníku vypuštěn § 55, jenž upravoval vyloučení veřejnosti z jednání o obchodním tajemství u soudu. Obdobné ustanovení bylo obsaženo v § 116 OSŘ. Novelou obchodního zákoníku provedenou zákonem č. 115/2010 Sb. se § 55 opětovně zavedl a stanovil absolutní neplatnost smluv nebo jejich jednotlivých ustanovení, uzavřených na základě porušení zákazu nekalé soutěže.

V. Obchodní tajemství podle nového občanského zákoníku

1. Vymezení pojmu

 

Od 1. 1. 2014 je obchodní tajemství upraveno v § 504 ObčZ. Podle jeho znění

„tvoří obchodní tajemství konkurenčně významné, určitelné, ocenitelné a v příslušných kruzích nedostupné skutečnosti, které souvisejí se závodem a jejichž vlastník zajišťuje ve svém zájmu odpovídajícím způsobem jejich utajení“.

Podstata obchodního tajemství zůstává ve srovnání s obchodním zákoníkem bez zásadních změn. Došlo k vypuštění (obecné) specifikace skutečností tvořících obchodní tajemství (obchodní, výrobní a technické), čímž se pro dotyčné subjekty rozšiřuje spektrum jeho povahy, aniž by bylo nutné zkoumat a podřazovat určité skutečnosti pod obchodním zákoníkem vymezený druh. Nezdůrazňuje se ani požadavek na skutečnou nebo alespoň potenciální materiální nebo nemateriální hodnotu. Naopak se výslovně doplňuje, že tyto skutečnosti mají být „konkurenčně významné“, k čemuž se ostatně docházelo výkladem i za předchozí úpravy, neboť bez tohoto znaku by obchodní tajemství pozbylo svůj smysl a význam. Podle občanského zákoniku je obchodní tajemství věcí (ve smyslu právním), a to věcí nehmotnou, resp. jinou věcí bez hmotné podstaty, věcí individuálně určenou a ocenitelnou. Jakožto s věcí lze s obchodním tajemstvím nakládat.

Cit. ustanovení občanského zákoníku vymezuje obchodní tajemství šesti znaky, které musí být pro daný účel splněné kumulativně. Jedná se o:

Konkurenční význam. Konkurenčním významem však nedisponují jen skutečnosti obchodního charakteru (v užším významu tohoto slova), ale rovněž informace týkající se technických řešení, výrobních postupů, organizačních opatření i metod personální práce a jiných skutečností splňujících obecnou charakteristiku.

Určitelnost. Určitelnost obchodního tajemství je požadavkem objektivní vnímatelnosti skutečností, které lze zachytit či popsat v podobě vnímatelné smysly, s čímž souvisí jejich převoditelnost. Neidentifikovatelnou skutečnost nelze převádět. Tak tomu může být např. u fyzicky nezachycených znalostí zaměstnanců oproti např. specifické organizační struktuře.

Ocenitelnost. Podle definice musí být obchodní tajemství ocenitelné. Hodnota věci, lze-li ji vyjádřit v penězích, je její cena. Cena se určí jako obvyklá, ledaže je něco jiného ujednáno nebo stanoveno zákonem. Z § 492 odst. 1 ObčZ plyne, že u obchodního tajemství se bude jednat o cenu obvyklou, ačkoliv to může být ve většině případů náročné až nemožné. Dohoda TRIPS se v čl. 39 odst. 2 písm. b) přiklání k hodnotě komerční, a to z důvodu utajování skutečností tvořících obchodní tajemství.

Běžná nedostupnost v příslušných obchodních kruzích. Tradičním a současně klíčovým požadavkem kladeným na obchodní tajemství je jeho běžná nedostupnost v příslušných obchodních kruzích. Jinak řečeno, standardní obchodní, výrobní, technické či jiné postupy, které jsou obecně známé, nemohou být pod pojem obchodní tajemství podřazeny. Ačkoliv je obchodní tajemství spjato s obchodním závodem, který je občanským zákoníkem definován jako organizovaný soubor jmění, který podnikatel vytvořil a který z jeho vůle slouží k provozování jeho činnosti, není vyloučeno zneužití vyzrazeného obchodního tajemství jiným subjektem, tj. např. i spolkem, fundací, ústavem či jinou veřejnoprávní nebo soukromoprávní osobou. Stěžejním prvkem je zde soutěžní vztah, který se může projevit i mezi subjekty odlišné organizačně-právní formy s odlišným předmětem podnikání nebo činnosti. Pojem „obchodní kruhy“ tak nemusí zahrnovat výhradně jen podnikatele, ale obecně jakéhokoliv soutěžitele.

Souvislost s obchodním závodem. Z formulace, že obchodní tajemství souvisí se závodem, plyne, že nemusí být jeho součástí, pakliže je podnikatel oprávněn určit, co náleží do organizovaného souboru jmění. Souvislost může spočívat v tom, že jde o skutečnosti související s výrobou, obchodem, distribucí, marketingem, logistikou, jednáním, podnikovou strategií atd.

Zajišťování utajení. Skutečnost tvořící obchodní tajemství musí být odpovídajícím způsobem (řádně) utajena a střežena faktickými (materiálními), organizačními (personálními) a právními (smluvními) prostředky. Způsob a míra zajištění by měly být přímo úměrné hodnotě utajované skutečnosti.

K právním prostředkům se mohou mj. řadit pracovní smlouvy nebo dohody konané mimo pracovní poměr, je-li nezbytné, aby se zaměstnanci s jistými skutečnostmi seznámili a při své činnosti je využívali.5

Jelikož ke vzniku obchodního tajemství není potřeba žádný formální úkon, jako např. zápis, registrace atd., ale právo k němu vznikne a je zákonem chráněno od okamžiku kumulativního splnění jeho definičních znaků, pak stejně neformálně právo k obchodnímu tajemství zanikne i s tímto tajemstvím, pomine-li byť i jeden z nich.6

 

2. Ochrana obchodního tajemství

 

Ochrana obchodního tajemství ve smyslu věci je dána přímo občanským zákoníkem (§ 1040–1042) a působí erga omnes. Pod ochranu absolutní spadá veškeré ohrožení a porušení obchodního tajemství. V úpravě nekalé soutěže (§ 2976 a násl.) je občanským zákoníkem chráněno jako konkurenčně významná skutečnost; jedná se o ochranu relativní při porušení obchodního tajemství v rámci hospodářské soutěže. Základní ustanovení nekalé soutěže normuje:

„Kdo se dostane v hospodářském styku do rozporu s dobrými mravy soutěže jednáním způsobilým přivodit újmu jiným soutěžitelům nebo zákazníkům, dopustí se nekalé soutěže. Nekalá soutěž se zakazuje.“

Porušením obchodního tajemství je podle § 2985 ObčZ

„jednání, jímž jednající jiné osobě neoprávněně sdělí, zpřístupní, pro sebe nebo pro jiného využije obchodní tajemství, které může být využito v soutěži a o němž se dověděl

a)

tím, že mu tajemství bylo svěřeno nebo jinak se stalo přístupným na základě jeho pracovního poměru k soutěžiteli nebo na základě jeho pracovního vztahu k němu, popřípadě v rámci výkonu funkce, k níž byl soudem nebo jiným orgánem povolán, nebo

b)

vlastním nebo cizím jednáním příčícím se zákonu“.

Katalog nároků, jichž se může osoba, jejíž právo bylo nekalou soutěží porušeno nebo ohroženo, dovolávat, zůstává shodný s výčtem prezentovaným obchodním zákoníkem. Jedná se o zdržení se takového jednání, odstranění závadného stavu, požadavek přiměřeného zadostiučinění, náhradu škody a vydání bezdůvodného obohacení.7

Vyzrazení obchodního tajemství může ústit v újmu na straně jeho vlastníka nebo v jakékoliv dotčení jeho hospodářského výsledku. Není rozhodné, zda skutečná újma nastane, či nikoliv. Nekalá soutěž je deliktem ohrožovacím, proto postačí pouhá způsobilost újmu přivodit. Protiprávní stav tak nastává již v okamžiku, kdy vyzrazení obchodního tajemství může mít negativní následky pro podnikatelův výsledek v hospodářské soutěži: zhoršení postavení podnikatele na trhu (odliv zákazníků), zvýšení nákladů, marné vynaložení finančních prostředků na reklamu, marketing atd.

VI. Ochrana obchodního tajemství podle dalších soukromoprávních a veřejnoprávních předpisů

1. Zákon o obchodních korporacích

 

Zákon č. 90/2012 Sb., o obchodních korporacích, ve znění pozdějších předpisů, zakotvuje (nemajetkové) právo společníka společnosti s ručením omezeným (§ 155) a akcionáře (§ 357) na informace o činnosti společnosti a jejích volených orgánů. Společníkovi společnosti s ručením omezeným je garantováno právo na informace na valné hromadě i mimo ni; může nahlížet do dokladů společnosti, kontrolovat údaje obsažené v předložených dokladech a má další práva na informace určená společenskou smlouvou. Obdobně to platí pro společníkova zástupce, bude-li zavázán ke stejné mlčenlivosti jako společník a společnosti tuto skutečnost doloží (k tomu srov. § 5 odst. 1 ObčZ). Jednatelé mohou poskytnutí požadované informace zcela nebo zčásti odmítnout jen tehdy, pokud

a)

jde o utajovanou informaci podle jiného právního předpisu, což by se mohlo týkat i obchodního tajemství podle občanského zákoníku, avšak názory na tuto problematiku se liší, a pokud

b)

je požadovaná informace veřejně dostupná (např. v obchodním rejstříku).

Společnost s ručením omezeným se může domáhat u soudu vyloučení společníka, který porušuje zvlášť závažným způsobem svou povinnost, ačkoliv byl k jejímu plnění vyzván a na možnost vyloučení písemně upozorněn. Povinnost učinit výzvu není dána, jestliže porušení povinnosti mělo právní následky, které nelze odstranit. Pro vyzrazení obchodního tajemství nebo jiných důvěrných informací způsobilých společnost poškodit není nutné jejich porušování (dlouhodobé, opakované, trvající), ale pro daný účel je dostačující jednorázové porušení dosahující takové intenzity, že naplňuje předpoklad zvlášť závažného zásahu do chráněných aktivit společnosti. Nelze-li následky porušení spočívající v uveřejnění obchodního tajemství odstranit, nevyžaduje se zmiňovaná výzva ani písemná pohrůžka vyloučení.

Akcionář akciové společnosti je oprávněn požadovat a obdržet od představenstva na zasedání valné hromady vysvětlení záležitostí týkajících se společnosti nebo jí ovládaných osob, je-li takové vysvětlení potřebné pro posouzení obsahu záležitostí zařazených na valnou hromadu nebo pro výkon jeho akcionářských práv. Představenstvo nebo osoba, která svolává valnou hromadu, mohou poskytnutí vysvětlení zcela nebo částečně odmítnout, pokud

a)

by jeho poskytnutí mohlo přivodit společnosti nebo jí ovládaným osobám újmu,

b)

jde o vnitřní informaci nebo utajovanou informaci podle jiného právního předpisu, nebo

c)

je požadované vysvětlení veřejně dostupné.

Pro společníky obou kapitálových společností je občanským zákoníkem (§ 212 odst. 1 věta první) dán příkaz chovat se vůči společnosti čestně a zachovávat její vnitřní řád. Čestné chování (loajalita) zahrnuje i neuveřejňování informací, které společník nabyl v rámci svého vztahu ke společnosti.8

Odmítne-li společnost sdělit společníkovi požadované informace s odvoláním na obchodní tajemství, může se jich společník domáhat soudní cestou.

Proti právu společníků na informace stojí povinnost statutárního orgánu obchodní korporace zachovávat mlčenlivost o důvěrných informacích a skutečnostech tvořících obchodní tajemství, vztahujících se k fungování korporace, resp. k obchodnímu závodu, které statutární orgán nabyl při výkonu své funkce. Ačkoliv občanský zákoník ani zákon o obchodních korporacích tuto povinnost výslovně nenormují, je součástí péče řádného hospodáře ve smyslu § 159 odst. 1 ObčZ, jejíž porušení by korporaci mohlo přinést újmu, došlo-li by k využití (zneužití) obchodního tajemství třetí osobou. Stejná povinnost platí i pro členy kontrolních orgánů dohlížejících na výkon působnosti statutárního orgánu a na činnost korporace prostřednictvím nahlížení do všech dokladů a záznamů korporace a kontroly řádného vedení účetních zápisů, jakož i kontroly podnikatelské a jiné činnosti v souladu s právními předpisy a zakladatelským právním jednáním.

 

2. Zákoník práce

 

Fyzické osoby mohou mít s obchodní korporací nebo s podnikatelem – fyzickou osobou uzavřenou pracovní smlouvu nebo dohodu o provedení práce či o pracovní činnosti. Následně mohou přicházet do styku s obchodním tajemstvím, které se váže k obchodnímu závodu, a to v rozsahu nezbytném pro výkon jejich práce. Zákon č. 262/2006 Sb․, zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, umožňuje stranám sjednat ve smlouvě konkurenční doložku podle § 310, kterou se zaměstnanec zavazuje po určitou dobu po skončení pracovního poměru (nejdéle však po dobu jednoho roku) zdržet se výkonu výdělečné činnosti, která by měla vůči zaměstnavateli soutěžní povahu, přičemž zaměstnavatel se zavazuje poskytnout zaměstnanci přiměřené peněžité vyrovnání. Dohodu o konkurenční doložce lze se zaměstnancem uzavřít pouze v případě, že to od něj lze spravedlivě požadovat s ohledem na povahu informací, poznatků, znalostí a technologických postupů, které získal v zaměstnání u zaměstnavatele, a jejichž využití zaměstnancem by mohlo zaměstnavateli závažným způsobem ztížit jeho činnost. Pro případ porušení dohody ze strany zaměstnance lze sjednat smluvní pokutu.

Každý zaměstnanec má mimo jiné povinnost střežit a ochraňovat majetek zaměstnavatele před poškozením, ztrátou, zničením a zneužitím a nejednat v rozporu s oprávněnými zájmy zaměstnavatele, což se týká i obchodního tajemství. Zaviněné porušení takové povinnosti, byť i z nedbalosti, by mohlo být posuzováno jako porušení povinností vyplývajících z pracovněprávních předpisů. Postih podle jiných právních předpisů, např. občanského zákoníku nebo trestního zákoníku, tím není dotčen. Je vždy na zvážení soudu, jakou míru škodlivosti situace vykazuje, a posouzení způsobu jednání, kterým dojde k narušení hospodářské soutěže.9

 

3. Zákon o vymáhání práv z průmyslového vlastnictví a ochraně obchodního tajemství

 

V souvislosti s novelou zákona č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách, ve znění pozdějších předpisů, provedenou zákonem č. 286/2018 Sb., došlo také ke změně zákona č. 221/2006 Sb., o vymáhání práv z průmyslového vlastnictví a ochraně obchodního tajemství. V něm se nově zavádí možnost domáhat se soudní cestou odpovídající náhrady škody, bezdůvodného obohacení a přiměřeného zadostiučinění v případě neoprávněného získání, využití nebo zpřístupnění obchodního tajemství, a to ve výši obvyklého licenčního poplatku po dobu trvání porušení tohoto práva. Uvedenou úpravou se do českého právního řádu promítly čl. 12–14 směrnice o ochraně nezveřejněného know-how a obchodních informací (obchodního tajemství) před jejich neoprávněným získáním, využitím a zpřístupněním10 (ke směrnici viz níže).

 

4. Trestní zákoník

 

Obchodní tajemství je chráněno i zákonem č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Jedná se o tyto skutkové podstaty:

porušení tajemství dopravovaných zpráv (§ 182),

neoprávněný přístup k počítačovému systému a nosiči informací (§ 230),

poškození záznamu v počítačovém systému a na nosiči informací a zásah do vybavení počítače z nedbalosti (§ 232),

porušení předpisů o pravidlech hospodářské soutěže (§ 248),

zneužití informací v obchodním styku (§ 255).

Ustanovení § 248 odst. 1 TrZ normuje, že kdo poruší jiný právní předpis o nekalé soutěži tím, že se při účasti v hospodářské soutěži dopustí porušování obchodního tajemství [srov. písm. h)] a způsobí tím ve větším rozsahu újmu jiným soutěžitelům nebo spotřebitelům nebo opatří tím sobě nebo jinému ve větším rozsahu neoprávněné výhody, bude potrestán odnětím svobody až na tři léta, zákazem činnosti nebo propadnutím věci.

 

5. Zákon o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim

 

Podle zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim, ve znění pozdějších předpisů („TOPO“) může být trestně odpovědná i právnická osoba, avšak pouze za trestné činy výslovně stanovené tímto zákonem a při naplnění jím daných podmínek. Ustanovení § 7 TOPO normuje, že trestnými činy se pro účely tohoto zákona rozumí zločiny a přečiny uvedené v trestním zákoníku s výjimkou těch, které jsou v cit. ustanovení vymezené. Ustanovení § 248 odst. 1 TrZ do výčtu výjimek nepatří.

 

6. Další právní předpisy

 

Obchodního tajemství se dotýkají i další právní předpisy; jedná se např. o zákon č. 123/1998 Sb., o právu na informace o životním prostředí, ve znění pozdějších předpisů; zákon č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů; zákon č. 340/2015 Sb., o zvláštních podmínkách účinnosti některých smluv, uveřejňování těchto smluv a o registru smluv, ve znění pozdějších předpisů.

VII. Směrnice o ochraně obchodního tajemství

V rámci Dohody TRIPS došlo mezi členskými státy k určité míře koordinace obchodních aspektů práv k duševnímu vlastnictví, avšak postupem doby se jevila jako nedostačující zejména hmotněprávní harmonizace národních legislativ. Proto byla v r. 2016 přijata výše cit. směrnice o ochraně nezveřejněného know-how a obchodních informací (obchodního tajemství) před jejich neoprávněným získáním, využitím a zpřístupněním.11 Jejím hlavním cílem je udržet a případně i zvýšit konkurenceschopnost podniků a jejich výzkum, inovace a vývoj a tím zajistit bezproblémové fungování vnitřního trhu EU, a to právě prostřednictvím ochrany obchodního tajemství. Směrnice přikazuje členským státům zavést určitý minimální standard ochrany obchodního tajemství, přičemž musí zajistit vzájemnou rovnováhu mezi zájmy na ochraně obchodního tajemství a oprávněnými zájmy na jeho porušení či prolomení, které Směrnice zakotvuje.

Pro účely této Směrnice se rozumí

„(1)

‚obchodním tajemstvím‘ informace, které splňují všechny tyto požadavky:

a)

jsou tajné v tom smyslu, že nejsou jako celek nebo v přesném uspořádání a souhrnu jejich částí obecně známy nebo běžně dostupné osobám v kruzích, které se dotčeným druhem informací běžně zabývají;

b)

tím, že jsou tajné, mají komerční hodnotu;

c)

osoba, která jimi oprávněně disponuje, podnikla za daných okolností odpovídající kroky, aby je udržela v tajnosti;

(2)

‚vlastníkem obchodního tajemství‘ fyzická nebo právnická osoba, která oprávněně disponuje obchodním tajemstvím;

(3)

‚porušitelem‘ fyzická nebo právnická osoba, která neoprávněně získala, využila nebo zpřístupnila obchodní tajemství;

(4)

‚výrobkem porušujícím obchodní tajemství‘ výrobek, jehož návrh, fungování, výrobní proces nebo uvedení na trh mají významný prospěch z obchodního tajemství, které bylo získáno, využito nebo zpřístupněno neoprávněně“.

Směrnice stanoví způsoby, kdy je získání, použití a zveřejnění obchodního tajemství považováno za oprávněné, tj. pokud k němu došlo některým z těchto způsobů:

„a)

nezávislým objevem nebo vytvořením;

b)

pozorováním, zkoumáním, demontáží nebo testováním výrobku nebo předmětu, který byl zpřístupněn veřejnosti nebo který je oprávněně v držení osoby, která informace získala a nemá žádnou právně závaznou povinnost omezit zpřístupnění daného obchodního tajemství;

c)

výkonem práva zaměstnanců nebo zástupců zaměstnanců na informování a na projednávání v souladu s právními předpisy Unie a vnitrostátními předpisy nebo zvyklostmi;

d)

jakýmkoliv jiným postupem, který je za daných okolností v souladu se zásadami poctivého obchodního styku“.

Získání, využití nebo zpřístupnění obchodního tajemství se považuje za oprávněné, pokud je povolují právní předpisy Unie nebo vnitrostátní právní předpisy.

Získání obchodního tajemství bez souhlasu jeho vlastníka se považuje za neoprávněné, pokud k němu dojde prostřednictvím:

„a)

neoprávněného přístupu k dokumentům, předmětům, materiálům, látkám nebo elektronickým souborům, které jsou oprávněně v držení vlastníka obchodního tajemství a které obsahují obchodní tajemství nebo z nichž lze obchodní tajemství odvodit, či jejich přisvojení nebo zkopírování;

b)

jakéhokoliv jiného jednání, které se za daných okolností považuje za porušení zásad poctivého obchodního styku“.

Využití nebo zpřístupnění obchodního tajemství se považuje za neoprávněné, pokud se jej dopustí bez souhlasu jeho vlastníka osoba, u níž bylo shledáno, že splňuje některou z těchto podmínek:

„a)

získala obchodní tajemství neoprávněně;

b)

jedná v rozporu s dohodou o zachování mlčenlivosti či jakoukoli jinou povinností znepřístupnit obchodní tajemství;

c)

jedná v rozporu se smluvní či jakoukoli jinou povinností týkající se omezení využití obchodního tajemství“.

Získání, využití nebo zpřístupnění obchodního tajemství se považuje za neoprávněné rovněž tehdy, pokud určitá osoba v době jeho získání, využití nebo zpřístupnění věděla nebo měla za určitých okolností vědět, že obchodní tajemství bylo přímo či nepřímo získáno od jiné osoby, která je využívala nebo zpřístupnila neoprávněně. Za neoprávněné využití obchodního tajemství se považuje rovněž výroba, nabízení nebo uvádění výrobků porušujících obchodní tajemství na trh nebo dovoz, vývoz či skladování takovýchto výrobků za uvedeným účelem, pokud osoba, která provádí tyto činnosti, věděla nebo měla za daných okolností vědět, že obchodní tajemství bylo využito neoprávněně.

Členské státy jsou však povinny zajistit, aby návrh na nařízení opatření a uplatnění postupů a prostředků nápravy stanovených ve směrnici byl zamítnut, pokud k údajnému získání, využití nebo zpřístupnění obchodního tajemství došlo v některém z těchto případů:

„a)

za účelem výkonu práva na svobodu projevu a informací, jak je stanoveno v Listině, včetně respektování svobody a plurality sdělovacích prostředků;

b)

v zájmu odhalení pochybení, pochybného jednání nebo protiprávní činnosti, pokud žalovaný jednal za účelem ochrany obecného veřejného zájmu;

c)

bylo zpřístupněno zaměstnanci jejich zástupcům v rámci řádného výkonu jejich funkcí v souladu s unijním a vnitrostátním právem, pokud takové zpřístupnění bylo pro tento výkon nezbytné;

d)

za účelem ochrany oprávněného zájmu, který uznává unijní nebo vnitrostátní právo“.

Směrnice se zabývá i zachováním důvěrnosti obchodního tajemství během soudního řízení z titulu porušení obchodního tajemství a po jeho ukončení; zavádí soudní postih za neoprávněně uplatněné nároky z titulu porušení obchodního tajemství a zdůrazňuje, že opatření, postupy a opravné prostředky musí být spravedlivé, účinné a odrazující, nesmí být zbytečně složité nebo nákladné a mít za následek nepřiměřené lhůty nebo způsobovat neodůvodněné průtahy. Opatření, postupy a prostředky nápravy musí být uplatňovány způsobem, který je přiměřený, nevytváří překážky pro obchod na vnitřním trhu a poskytuje záruky znemožňující jejich zneužívání. Promlčecí lhůta pro uplatnění prostředků ochrany obchodního tajemství nesmí přesáhnout šest let.

Směrnice ukládá členským státům povinnost zakotvit do svých právních řádů opatření, postupy a prostředky nápravy, které jsou nezbytné k zajištění dostupnosti obrany podle příslušného právního předpisu v případě neoprávněného získání, využití a zpřístupnění obchodního tajemství.

Transpozice Směrnice do práva členských států měla proběhnout do dvou let od data její účinnosti.12



Poznámky pod čarou:

Autorka působí na Vysoké škole podnikání a práva, a. s., v Praze.

Srov. rozhodnutí NS ČSR sp. zn. Rv I 582/31, sp. zn. Rv I 1080/36 a sp. zn. Rv I 582/31.

Pro ČR je platná vyhláška č. 64/1975 Sb. ze dne 13. 1. 1975, o Pařížské úmluvě na ochranu průmyslového vlastnictví ze dne 20. 3. 1883, revidované v Bruselu dne 14. 12. 1900, ve Washingtonu dne 2. 6. 1911, v Haagu dne 6. 11. 1925, v Londýně dne 2. 6. 1934, v Lisabonu dne 31. 10. 1958 a ve Stockholmu dne 14. 7. 1967. Této vyhlášce předcházela vyhláška č. 90/1962 Sb. ze dne 17. 8. 1962 (po Lisabonské revizi).

Srov. Sdělení MZV č. 191/1995 Sb., o sjednání Dohody o zřízení Světové obchodní organizace (WTO).

Srov. rozsudek NS z 15. 10. 2001, sp. zn. 21 Cdo 2022/2000.

Srov. rozhodnutí NS z 15. 10. 2001, sp. zn. 21 Cdo 2022/2000. Blíže srov. též Čada, K. Obchodní tajemství. 10. 10. 2016. http://www.ey.cz/ [cit. 10. 7. 2019], nebo např. Koukal, P. Obchodní tajemství v novém občanském zákoníku. Časopis pro právní vědu a praxi, 2013, č. 4, s. 467–475.

Štenglová, I., Plíva, S., Tomsa, M. a kol. Obchodní zákoník. Komentář. 11. vyd. Praha: C. H. Beck, 2006, s. 51–52.

Srov. rozsudek NS ze 17. 1. 2006, sp. zn. 21 Cdo 617/2005.

Usnesení NS z 20. 3. 2003, č. j. 29 Odo 396/2002-165.

Srov. rozsudky NS z 20. 6. 2000, sp. zn. 32 Cdo 2031/99; z 15. 3. 2007, sp. zn. 21 Cdo 1307/2006; ze 14. 7. 2008, sp. zn. 32 Cdo 2085/2007, a usnesení NS ze 4. 10. 2000, sp. zn. 5 TZ 161/2000.

Směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2016/943 ze dne 8. 6. 2016 o ochraně nezveřejněného know-how a obchodních informací (obchodního tajemství) před jejich neoprávněným získáním, využitím a zpřístupněním.

Směrnice byla schválena dne 27. 5. 2016 a dne 8. 6. 2016 byla publikována v Úředním věstníku EU s účinností od 5. 7. 2016.

Ke směrnici blíže srov. Forejtová, M. Nová směrnice o ochraně obchodního tajemství. https://www.pravniprostor.cz/; či Trojan, O. Ochrana obchodního tajemství v Evropské unii. www.epravo.cz. ID: 103584 [oba články cit. 9. 7. 2019].

Poznámky pod čarou:
*

Autorka působí na Vysoké škole podnikání a práva, a. s., v Praze.

1

Srov. rozhodnutí NS ČSR sp. zn. Rv I 582/31, sp. zn. Rv I 1080/36 a sp. zn. Rv I 582/31.

2

Pro ČR je platná vyhláška č. 64/1975 Sb. ze dne 13. 1. 1975, o Pařížské úmluvě na ochranu průmyslového vlastnictví ze dne 20. 3. 1883, revidované v Bruselu dne 14. 12. 1900, ve Washingtonu dne 2. 6. 1911, v Haagu dne 6. 11. 1925, v Londýně dne 2. 6. 1934, v Lisabonu dne 31. 10. 1958 a ve Stockholmu dne 14. 7. 1967. Této vyhlášce předcházela vyhláška č. 90/1962 Sb. ze dne 17. 8. 1962 (po Lisabonské revizi).

3

Srov. Sdělení MZV č. 191/1995 Sb., o sjednání Dohody o zřízení Světové obchodní organizace (WTO).

4

Srov. rozsudek NS z 15. 10. 2001, sp. zn. 21 Cdo 2022/2000.

5

Srov. rozhodnutí NS z 15. 10. 2001, sp. zn. 21 Cdo 2022/2000. Blíže srov. též Čada, K. Obchodní tajemství. 10. 10. 2016. http://www.ey.cz/ [cit. 10. 7. 2019], nebo např. Koukal, P. Obchodní tajemství v novém občanském zákoníku. Časopis pro právní vědu a praxi, 2013, č. 4, s. 467–475.

6

Štenglová, I., Plíva, S., Tomsa, M. a kol. Obchodní zákoník. Komentář. 11. vyd. Praha: C. H. Beck, 2006, s. 51–52.

7

Srov. rozsudek NS ze 17. 1. 2006, sp. zn. 21 Cdo 617/2005.

8

Usnesení NS z 20. 3. 2003, č. j. 29 Odo 396/2002-165.

9

Srov. rozsudky NS z 20. 6. 2000, sp. zn. 32 Cdo 2031/99; z 15. 3. 2007, sp. zn. 21 Cdo 1307/2006; ze 14. 7. 2008, sp. zn. 32 Cdo 2085/2007, a usnesení NS ze 4. 10. 2000, sp. zn. 5 TZ 161/2000.

10

Směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2016/943 ze dne 8. 6. 2016 o ochraně nezveřejněného know-how a obchodních informací (obchodního tajemství) před jejich neoprávněným získáním, využitím a zpřístupněním.

11

Směrnice byla schválena dne 27. 5. 2016 a dne 8. 6. 2016 byla publikována v Úředním věstníku EU s účinností od 5. 7. 2016.

12

Ke směrnici blíže srov. Forejtová, M. Nová směrnice o ochraně obchodního tajemství. https://www.pravniprostor.cz/; či Trojan, O. Ochrana obchodního tajemství v Evropské unii. www.epravo.cz. ID: 103584 [oba články cit. 9. 7. 2019].