Právním rámcem pro nebezpečí, které ve značném rozsahu ohrožuje životy, zdraví nebo majetkové hodnoty anebo vnitřní pořádek a bezpečnost, je nouzový stav vyhlašovaný vládou podle čl. 5 BezpČR. Současně s vyhlášením nouzového stavu musí vláda vymezit, která práva a v jakém rozsahu se omezují a které povinnosti a v jakém rozsahu se ukládají (čl. 6 odst. 1 BezpČR, § 5 a 6 ZKrŘ).

BezpČR neuvádí, jakou formu rozhodnutí o nouzovém stavu má a zda ho lze podrobit soudnímu přezkumu. Nejedná se o právní předpis ani opatření obecné povahy, nýbrž o normativní akt sui generis – „akt vládnutí“.¹ Rozhodnutí zásadně nepodléhá přezkumu Ústavním soudem, nýbrž primárně Poslaneckou sněmovnou (čl. 5 odst. 4 BezpČR).² Ústavní soud by akt vyhlášení nouzového stavu mohl zrušit teprve tehdy, byl-li by v rozporu se základními principy demokratického právního státu (čl. 1 odst. 1 Úst) a znamenal-li by změnu podstatných náležitostí demokratického právního státu (čl. 9 odst. 2 Úst).³ Jelikož by Ústavní soud zřejmě návrh soudu na zrušení rozhodnutí o nouzovém stavu odmítl (čl. 95 odst. 2 Úst a contrario), je myslitelné, aby si obecný soud ústavnost vyhlášení nouzovém stavu posoudil sám při přezkumu aplikace konkrétního krizového opatření.^3a

Pokud by již v rámci rozhodnutí o vyhlášení nouzového stavu byly stanoveny konkrétní povinnosti či omezení práv, bylo by rozhodnutí v této části standardně přezkoumatelné.⁴ Zároveň je ale přípustné, aby byla konkrétní opatření obsažena v samostatných aktech,⁵ jak se také dělo.

Byť je nutné právní povahu krizových opatření vlády posuzovat jednotlivě, všechna přezkoumávaná opatření byla soudy označena za právní předpis.⁶ Nejedná se však o nařízení vlády dle čl. 78 Úst.⁷ A to z toho důvodu, že čl. 6 odst. 1 BezpČR umožňuje natolik široké zákonné zmocnění k omezení práv a svobod, že krizová opatření nejsou vázána mezemi zákona tak, jako je tomu u nařízení.⁸ Jedná se tedy o právní předpis svého druhu. Vláda pro krizová opatření žádnou formu nepoužívala, neboť ve Sbírce zákonů se publikovala přímo usnesení vlády (tj. interní rozhodnutí dle čl. 76 Úst), kterými byla daná opatření přijata.⁹

Krizová opatření může Ústavní soud přezkoumat abstraktně na návrh subjektů oprávněných dle § 64 odst. 2 ZÚS nebo postupem dle § 78 ZÚS. Pokud bude v průběhu řízení napadené opatření zrušeno a bude nahrazeno obsahově obdobným, Ústavní soud připustí změnu návrhu.¹⁰

Jelikož se jedná o podzákonný předpis, obecný soud je podle čl. 95 odst. 1 Úst oprávněn přezkoumat jeho zákonnost.¹¹ Soudy i správní orgány mohou podle čl. 10 a 10a Úst přednostně aplikovat mezinárodní smlouvu či právo EU.¹²

V dominantní míře kriticky se judikatura postavila k myšlence, že i normativní akt by mohl v některých případech sám o sobě představovat jiný zásah orgánu veřejné moci ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. b) Úst,¹³ resp. zásah dle § 82 SŘS.¹⁴

Ministerstvo zdravotnictví je podle § 80 odst. 1 písm. g) VeřZdr příslušné k nařizování mimořádných opatření při epidemii podle § 69 VeřZdr, přičemž s ohledem na výslovné znění § 94a VeřZdr se jedná o opatření obecné povahy.¹⁵ Opatření je tak přezkoumatelné návrhem dle § 101a SŘS.

Jelikož byla vláda v březnu 2020 postavena před vážnou hrozbu pro veřejné zdraví a musela se rozhodovat velmi rychle v situaci nedostatku informací, bylo na místě, aby přezkum opatření přijatých v počátcích pandemie byl vůči exekutivě deferenční.¹⁶

Ministerstvo zdravotnictví může vydávat mimořádná opatření i podle § 2 zákona č. 94/2021 Sb., o mimořádných opatřeních při epidemii onemocnění COVID-19, účinného od 27. 2. 2021. Jedná se taktéž o opatření obecné povahy (§ 3 odst. 6 pandemického zákona) napadnutelná podle § 101a SŘS.

Protiepidemická opatření podle pandemického zákona i podle § 69 odst. 1 písm. b) a i) VeřZdr mohou být nařízena pouze ve stavu pandemické pohotovosti a jeho skončením pozbývají platnosti (§ 2 odst. 4 PandZ). K jejich soudnímu přezkumu je příslušný Nejvyšší správní soud (§ 13 odst. 1 PandZ); to ale pouze tehdy, pokud mají celostátní působnost a byla vydána již ve stavu pandemické pohotovosti, tj. od 27. 2. 2021,¹⁷ přičemž rozhodným je den původního vydání opatření bez ohledu na jeho pozdější změny.¹⁸ Pokud by mimořádné opatření vydané před 27. 2. 2021 bylo nahrazeno opatřením podle PandZ, zásadně to brání změně návrhu, pokud by jejím důsledkem mělo být přenesení věcné příslušnosti na Nejvyšší správní soud.¹⁹

Pokud by správní žaloba proti správnímu rozhodnutí nebo nezákonnému zásahu namítala nezákonnost podkladového opatření a návrh na zrušení tohoto opatření již projednává NSS, krajský soud řízení o žalobě přeruší a vyčká rozhodnutí NSS (§ 13 odst. 5 PandZ). Pokud však správní žaloba bude spojena s návrhem na zrušení mimořádného opatření (tzv. incidenční přezkum OOP), povede zřejmě společné řízení Nejvyšší správní soud, a to patrně i tehdy, pokud před NSS již probíhá řízení o stejném mimořádném opatření.²⁰

Oproti obecné úpravě v § 101b odst. 1 SŘS je lhůta pro podání žaloby výrazně zkrácena, a to na 1 měsíc od nabytí účinnosti napadeného opatření; na běh lhůty nemají vliv pozdější novelizace napadaného opatření, pokud navrhovatel tyto změny věcně nerozporuje a nedotýkají se ho.^20a V případě incidenčního návrhu by se lhůta vůbec uplatnit neměla.^20b

Pokud by soud přezkoumával správní rozhodnutí vydané na základě opatření obecné povahy, které bylo posléze zrušeno, může jeho zákonnost posoudit dle čl. 95 odst. 1 Úst per analogiam.²¹ Pokud mimořádné opatření pozbude platnosti během řízení podle § 101a SŘS, soud je oprávněn k návrhu vydat deklaratorní výrok o jeho protiprávnosti (§ 13 odst. 4 PandZ). Naopak nelze vyslovit nezákonnost opatření, které bylo správním orgánem zrušeno ještě před podáním návrhu.²²

Speciální úprava PandZ se nevztahuje na ochranná opatření podle § 68 VeřZdr, kde tak zůstává příslušným Městský soud v Praze․^22b

Problémem přezkumu je časté rušení a nahrazování opatření. Před nabytím účinnosti pandemického zákona platilo, že pokud je jedno opatření obecné povahy nahrazeno obsahově obdobným v časovém intervalu, který reálně znemožňuje soudní přezkum prvního opatření, připustí soud změnu původního návrhu (§ 95 odst. 2 OSŘ použitý přiměřeně podle § 64 SŘS).²³ Soud o tomto navrhovatele poučí (§ 36 odst. 1 SŘS).²⁴ V takovém případě není možno trvat na tom, aby byl soud povinen rozhodnout ve lhůtě 90 dnů od podání původního návrhu (§ 101d odst. 2 SŘS), pokud to procesní vývoj řízení (neustálé rušení a nahrazování napadených OOP) fakticky neumožňuje.²⁵ V případě opatření vydaných podle PandZ se však změna návrhu nepřipustí, jelikož § 13 odst. 4 PandZ umožňuje vyslovit nezákonnost již zrušeného opatření.²⁶ Pokud ale opatření bylo zrušeno soudem v rámci jiného řízení, soud návrh odmítne.²⁷

Mimořádná epidemická opatření podle § 69 VeřZdr mohou v souladu s § 82 odst. 2 písm. m) VeřZdr vydávat také krajské hygienické stanice. Byť jsou tyto akty v § 85 VeřZdr označovány jako právní předpis s názvem nařízení krajské hygienické stanice, s ohledem na § 94a odst. 2 VeřZdr mají povahu opatření obecné povahy.²⁸ Jsou tedy také přezkoumatelné návrhem dle § 101a SŘS před krajským soudem (§ 7 odst. 1 SŘS a § 13 odst. 1 věta poslední PandZ).

Také krajské hygienické stanice mohou vydávat i opatření podle § 2 PandZ. Opět se jedná o opatření obecné povahy (§ 3 odst. 6 PandZ) přezkoumatelná dle § 101a SŘS, přičemž věcně příslušným je krajský soud (§ 7 odst. 1 SŘS a § 13 odst. 1 věta poslední PandZ).

Ústavní soud vydal ve věci krizových opatření nejprve usnesení ze dne 21. 4. 2020, sp. zn. Pl. ÚS 7/20. Jelikož napadnuté opatření vlády posoudil jako jiný právní předpis, individuální ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 1 písm. c) ZÚS jako podanou osobou zjevně neoprávněnou. Vůči usnesení byla uplatněna tři odlišná stanoviska.

O další individuální ústavní stížnosti Ústavní soud rozhodl usnesením ze dne 22. 4. 2020, sp. zn. Pl. ÚS 8/20. V části směřující proti usnesení vlády č. 69/2020 Sb. o vyhlášení nouzového stavu stížnost odmítl pro svoji nepříslušnost, v části směřující proti usnesením vlády o přijetí krizového opatření proto, že návrh byl podán někým zjevně neoprávněným, a v části směřující proti mimořádným opatřením Ministerstva zdravotnictví – posouzených jako opatření obecné povahy – pro nepříslušnost ÚS (v případě již mezitím zrušených opatření) a pro nepřípustnost (u dosud platného opatření). Vůči usnesení bylo uplatněno pět odlišných stanovisek. Podle názoru Kateřiny Šimáčkové, Vojtěcha Šimíčka a Davida Uhlíře měl Ústavní soud mimořádná opatření přezkoumat podle § 75 odst. 2 písm. a) ZÚS. Kritizovali také, stejně jako Milada Tomková, závěr o nepříslušnosti Ústavního soudu k přezkumu rozhodnutí o vyhlášení nouzového stavu.

Další ústavní stížnosti proti vládním a ministerským opatřením byly Ústavním soudem odmítnuty usneseními ze dne 5. 5. 2020, sp. zn. Pl. ÚS 10/20, Pl. ÚS 12/20, Pl. ÚS 13/20 a Pl. ÚS 15/20, usnesením ze dne 12. 5. 2020, sp. zn. Pl. ÚS 11/20, usnesením ze dne 26. 5. 2020, sp. zn. Pl. ÚS 16/20, a usneseními ze dne 9. 6. 2020, sp. zn. Pl. ÚS 14/20 a Pl. ÚS 19/20.

Během druhé a další vlny pandemie byly individuální ústavní stížnosti odmítnuty v usnesení ze dne 3. 11. 2020, sp. zn. Pl. ÚS 99/20 a Pl. ÚS 100/20, usnesení ze dne 24. 11. 2020, sp. zn. Pl. ÚS 105/20, ze dne 15. 12. 2020, sp. zn. Pl. ÚS 111/20, usnesení ze dne 26. 1. 2021, sp. zn. Pl. ÚS 113/20, ze dne 2. 3. 2021, sp. zn. Pl. ÚS 5/21 a Pl. ÚS 10/21, v usnesení ze dne 16. 3. 2021, sp. zn. Pl. ÚS 11/21, Pl. ÚS 15/21 a Pl. ÚS 16/21, v usnesení ze dne 27. 4. 2021, sp. zn. Pl. ÚS 19/21, ze dne 11. 5. 2021, sp. zn. Pl. ÚS 23/21, a ze dne 18. 5. 2021, sp. zn. Pl. ÚS 8/21.

V usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2021, sp. zn. Pl. ÚS 1/21, byla ústavní stížnost proti krizovým opatřením odmítnuta pro nevyčerpání posledního prostředku k ochraně práva, kterým má být zásahová žaloba dle § 82 SŘS proti důsledkům opatření. Proti tomuto názoru se vymezilo odlišné stanovisko Josefa Fialy, Vladimíra Sládečka a Radovana Suchánka.

Ústavní stížnosti proti zásahu veřejné moci – uzavření škol a volnočasových zařízení, spojené s návrhem na zrušení krizových opatření, byly usnesením Ústavního soudu ze dne 13. 4. 2021, sp. zn. Pl. ÚS 103/20, odmítnuty podle § 43 odst. 1 písm. c) ZÚS. Odlišné stanovisko Vojtěcha Šimíčka lituje, že se ÚS v odůvodnění nevyjádřil k otázce, zda lze zásahovou žalobou brojit přímo proti důsledkům právního předpisu. Podle disentu Kateřiny Šimáčkové a Jaromíra Jirsy byly návrhy nedůvodně odmítnuty jako podané osobami zjevně neoprávněnými, ačkoliv v nedávné minulosti byly obdobné návrhy odmítány pro nepřípustnost s ohledem na možnost domáhat se ochrany ve správním soudnictví. Ústavní soud by měl trvat na zajištění přístupu k soudní ochraně a tedy buď ústavní stížnosti připustit k věcnému projednání, nebo odkázat na soudní ochranu ve správním soudnictví.

Po skončení nouzového stavu byla ústavní stížnost proti mimořádným opatřením Ministerstva zdravotnictví odmítnuta v usnesení ze dne 27. 4. 2021, sp. zn. II. ÚS 977/21, ze dne 18. 5. 2021, sp. zn. I. ÚS 1149/21, a ze dne 26. 5. 2021, sp. zn. III. ÚS 1241/21. Ústavní soud stížnosti neshledal přípustnými podle § 75 odst. 2 písm. a) ZÚS. Napadená mimořádná opatření sice svým významem přesahují vlastní zájmy stěžovatelů, což nicméně reflektuje již zákonná úprava jejich přezkumu ve správním soudnictví.

Řízení o návrhu skupiny senátorů na zrušení některých ustanovení krizového usnesení vlády č. 222/2020 Sb. bylo usnesením Ústavního soudu ze dne 16. 6. 2020, sp. zn. Pl. ÚS 20/20, zastaveno podle § 67 odst. 1 ZÚS, neboť usnesení vlády bylo mezitím zrušeno. Návrh na zrušení ochranného opatření Ministerstva zdravotnictví byl odmítnut, jelikož se jednalo o opatření obecné povahy, nadto již také zrušené.

Usnesením Ústavního soudu ze dne 8. 12. 2020, sp. zn. Pl. ÚS 102/20, bylo zastaveno řízení o návrhu skupiny senátorů na zrušení ustanovení vládních krizových opatření, která omezovala konání bohoslužeb. I tato opatření již totiž mezitím byla zrušena. Vojtěch Šimíček v odlišném stanovisku k odůvodnění usnesení vyjádřil názor, že krizová opatření nejsou postavena na roveň zákonu, nýbrž se jedná o podzákonné právní předpisy a k jejich napadení proto postačuje podat návrh podepsaný skupinou nejméně 10 senátorů.

Nálezem Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2021, sp. zn. Pl. ÚS 106/20, došlo ke zrušení bodu I./1. usnesení vlády č. 31/2021 Sb. o zákazu maloobchodního prodeje a služeb pro nedostatek odůvodnění. Podle odlišného stanoviska Jaroslava Fenyka se Ústavní soud odklonil od zásady zdrženlivosti. Josef Fiala a Vladimír Sládeček se ve svých odlišných stanoviscích vymezili především proti procesnímu postupu pléna a soudce zpravodaje.

Usnesení Ústavního soudu ze dne 16. 3. 2021, sp. zn. Pl. ÚS 13/21, odmítlo návrh skupiny senátorů na zrušení části ochranného opatření Ministerstva zdravotnictví k omezení překročení státní hranice, neboť se nejednalo o právní předpis. Podle většiny pléna je však Ústavní soud příslušný k přezkumu opatření obecné povahy na podkladě ústavní stížnosti; vůči tomu se vymezilo odlišné stanovisko Radovana Suchánka.

Usnesení Ústavního soudu ze dne 16. 3. 2021, sp. zn. Pl. ÚS 12/21, odmítlo návrh skupiny senátorů na zrušení usnesení vlády č. 59/2021 Sb., o vyhlášení nouzového stavu. Ústavní soud setrval na názoru, že k přezkumu vyhlášení nouzového stavu až na extrémní případy není příslušný. Pouze obiter dictum uvedl (bod 22), že žádostí hejtmanů podle § 3 odst. 5 ZKrŘ nelze obcházet nesouhlas Poslanecké sněmovny s prodloužením nouzového stavu. Tento bod byl kritizován v odlišném stanovisku Milady Tomkové, v odlišném stanovisku Jaroslava Fenyka, Josefa Fialy a Radovana Suchánka, i v odlišném stanovisku Jana Filipa. Návrh na zrušení jednotlivých krizových opatření byl zamítnut, jelikož pozbyla platnosti společně s koncem příslušného nouzového stavu.

Usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 6. 2021, sp. zn. Pl. ÚS 22/21, zastavilo řízení o návrhu skupiny senátorů na zrušení části dvou krizových opatření, která již pozbyla platnosti.

1. Opatření vydaná před účinností PandZ

Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 23. 4. 2020, sp. zn. 14 A 41/2020, byla zrušena čtyři mimořádná opatření Ministerstva zdravotnictví. Podle soudu nebylo přípustné, aby v době nouzového stavu mohlo v razantní míře a celostátně omezovat základní lidská práva a svobody samo ministerstvo opatřeními podle VeřZdr. S tímto názorem se však neztotožnil kasační rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 2. 2021, č. j. 6 As 114/2020-63. Dle tohoto rozsudku je nutné pro „zbytkovou“ položku § 69 odst. 1 písm. i) VeřZdr použít výkladové pravidlo eiusdem generis, tzn. ministerstvo má pravomoc zakázat nebo nařídit takové činnosti, které jsou typově obdobné činnostem uvedených v předchozích položkách výčtu. NSS odmítnul názor, že by ZKrŘ v době nouzového stavu působil vůči VeřZdr jakožto lex specialis. NSS dále uvedl, že podmínkou řízení je toliko existence (tedy platnost) přezkoumávaného aktu, nikoliv i jeho účinnost, a že není porušením zásady procesní rovnosti účastníků řízení, jestliže soud navrhovatele upozorní na změnu, nahrazení či zrušení přezkoumávaného opatření a umožní mu v přiměřené lhůtě reagovat změnou návrhu.

Rozsudek NSS ze dne 21. 5. 2020, č. j. 5 As 138/2020-80, v souladu se závěry Ústavního soudu uzavřel, že rozhodnutí o nouzovém stavu ani napadená krizová opatření vlády nejsou opatřením obecné povahy, a návrh podle § 101a SŘS tedy musí být odmítnut. Obdobně NSS rozhodl v rozsudku ze dne 16. 6. 2020, č. j. 2 As 141/2020-62, a v rozsudku ze dne 8. 7. 2020, č. j. 10 As 166/2020-53.

Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 6. 2020, č. j. 6 As 88/2020-44, bylo-li mimořádné opatření o zákazu návštěv osob ve zdravotnických zařízeních nahrazeno obsahově obdobným opatřením v časovém intervalu, který reálně znemožňuje soudní přezkum prvního opatření, měl městský soud připustit změnu původního návrhu. Obdobně se vyslovily rozsudky NSS ze dne 18. 9. 2020, č. j. 5 As 191/2020-45, a ze dne 17. 3. 2021, č. j. 5 As 377/2020-42, ohledně nahrazování mimořádných opatření k nošení ochranných prostředků dýchacích cest.

Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 6. 2020, č. j. 18 A 16/2020-136, bylo vydáno v řízení o návrhu na zrušení ochranného opatření Ministerstva zdravotnictví omezujícího překračování státních hranic. Vzhledem k tomu, že opatření bylo v průběhu řízení několikrát zrušeno a nahrazeno, se soud nejprve vyslovil k přípustnosti změny návrhu. Nakonec návrh odmítl, jelikož navrhovatelka opatřeními nemohla být dotčena na svých právech.

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 31. 8. 2020, č. j. 18 A 22/2020-14, zamítl návrh na zrušení mimořádného opatření k nošení ochranných prostředků dýchacích cest (kasační stížnost zamítnuta rozsudkem z 25. 3. 2021, č. j. 4 As 301/2020-147). Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. 11. 2020, č. j. 18 A 59/2020-226, zrušil obdobné pozdější opatření z důvodu nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29. 1. 2021, č. j. 9 A 91/2020-826, zamítl návrh na zrušení pozdějšího mimořádného opatření k nošení ochranných prostředků dýchacích cest. Opatření již bylo dostatečně odůvodněné a proporcionální. S tím se ztotožnil i rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. 2. 2021, č. j. 9 A 124/2020-283.

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 25. 1. 2021, č. j. 5 A 126/2020-150, uznal zákonnost ochranného opatření, které po vstupu na území ČR stanovilo pravidla povinnosti nosit ochranné prostředky dýchacích cest a omezení pohybu. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 31. 3. 2021, č. j. 18 A 16/2021-125, zrušil část ochranného opatření, které podmiňovalo návrat do ČR předchozím negativním testem, jelikož se jednalo o neproporcionální zásah do práva podle čl. 14 odst. 4 LPS. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14. 6. 2021, sp. zn. 14 A 110/2021, pak v případě individuální dopravy shledal neproporcionálním požadavek na absolvování testu před návratem do ČR i při cestě ze zemí s velmi vysokým rizikem. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 7. 9. 2021, č. j. 10 A 74/2021-123, pro nedostatečné odůvodnění zrušil podmínku provedení PCR testu akreditovanou laboratoří.

Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 2. 2021, č. j. 1 As 457/2020-24, zamítl kasační stížnost proti odmítnutí návrhu na zrušení mimořádného opatření. Městský soud návrh odmítl poté, co bylo napadené opatření zrušeno rozsudkem č. j. 18 A 59/2020-226, a došlo tak k odpadnutí předmětu řízení. Bylo čistě na uvážení městského soudu, zda podle § 48 odst. 3 písm. d) SŘS přeruší řízení a vyčká na rozhodnutí o kasační stížnosti proti předchozímu rozsudku.

Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 3. 2021, č. j. 5 As 160/2020-66, aproboval postup Městského soudu v Praze, který nepřipustil změnu návrhu na zrušení mimořádného opatření k nošení ochranných prostředků dýchacích cest. Druhé napadené opatření totiž v okamžiku uplatnění změny návrhu již také bylo zrušeno a nahrazeno pozdějším opatřením; městský soud tedy návrh odmítl pro neodstranitelný nedostatek podmínek řízení (neexistence platného napadeného OOP). Podle NSS je v rámci dispoziční zásady na navrhovateli, aby byl dostatečně procesně aktivní a tedy uplatnil adekvátní změnu návrhu a navrhl zrušení aktuálně platného a účinného mimořádného opatření. Ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením ze dne 18. 5. 2021, sp. zn. II. ÚS 1251/21.

Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 3. 2021, č. j. 5 As 386/2020-37, byl Městský soud v Praze oprávněn odmítnout návrh na zrušení mimořádného opatření k omezení provozoven a provozů služeb poté, co toto opatření bylo zrušeno a nahrazeno krizovým opatřením vlády.

2. Intertemporální aspekty

Po nabytí účinnosti pandemického zákona Nejvyšší správní soud judikoval, že je věcně příslušný pouze k projednání návrhů na zrušení mimořádných opatření vydaných v době pandemické pohotovosti, a to bez ohledu na to, zda bylo napadené mimořádné opatření později změněno. Některé návrhy tedy postoupil Městskému soudu v Praze, a to usneseními č. j. 9 Ao 1/2021-49, 7 Ao 2/2021-24, 7 Ao 3/2021-37, 7 Ao 4/2021-57 a 7 Ao 5/2021-39.

Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 7. 2021, č. j. 7 As 77/2021-26, zrušil výrok usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. 3. 2021, č. j. 14 A 16/2021-48, kterým městský soud nepřipustil změnu návrhu. Městský soud se následekem vyhlášení stavu pandemické pohotovosti chybně necítil věcně příslušný k přezkumu navazujícího opatření, ačkoliv bylo vydáno ještě před nabytím účinnosti PandZ (obdobně usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 3. 2021, č. j. 10 A 24/2021-20). V době kasačního rozhodnutí NSS však i toto opatření bylo nahrazeno novým opatřením již v režimu PandZ. Protože by k přezkumu takového opatření již městský soud skutečně nebyl příslušný, NSS sám návrh na zrušení OOP odmítl. Vrácení věci městskému soudu by totiž bylo v příkrém rozporu se zásadou hospodárnosti a ekonomie řízení (bod 15). Oproti tomu rozsudek NSS ze dne 18. 10. 2021, č. j. 5 As 83/2021-33, ze stejných důvodů rozhodnutí městského soudu zrušil a vrátil k dalšímu řízení, ve kterém bude návrh opět odmítnut.

Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 4. 2021, č. j. 10 A 20/2021-67, odmítlo návrh směřující proti mezitím zrušenému opatření. Změnu návrhu na zrušení navazujícího opatření soud nepřipustil, jelikož první navazující opatření bylo již také nahrazeno a druhé navazující opatření bylo vydáno již za stavu pandemické pohotovosti, a k jeho přezkumu je tak příslušný NSS.

Usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 6. 2021, č. j. 2 Ao 4/2021-16, Městskému soudu v Praze postoupilo návrh na zrušení ochranného opatření o zákazu vstupu do zemí s extrémním rizikem nákazy onemocnění COVID-19. Na opatření podle § 68 VeřZdr se totiž PandZ nevztahuje. Stejně NSS postupoval v usneseních ze dne 29. 6. 2021, č. j. 3 Ao 12/2021-77, a ze dne 30. 7. 2021, č. j. Na 171/2021-6, ve vztahu k opatření o omezení překročení státní hranice.

Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 3. 2021, č. j. 7 As 362/2020-62, zrušil usnesení Městského soudu v Praze, které odmítlo návrh na zrušení mimořádného opatření o testování zaměstnanců sociálních služeb. Podle NSS měl městský soud seznámit navrhovatele s vyjádřením odpůrce a případně umožnit změnu návrhu po nahrazení původního opatření novým. Nové opatření mezitím bylo zrušeno rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 23. 2. 2021, čj. 11 A 127/2020-89, pro nedostatečné odůvodnění. Městský soud po kasačním rozsudku NSS připustil změnu návrhu na aktuální mimořádné opatření, které již bylo vydáno ve stavu pandemické pohotovosti, a s ohledem na § 13 odst. 1 PandZ postoupil věc Nejvyššímu správnímu soudu. Usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 4. 2021, č. j. 10 Ao 1/2021-11, věc vrátilo městskému soudu. Městský soud totiž v takové situaci neměl připustit změnu návrhu, jelikož zaprvé se navrhovatelka domohla věcného přezkumu v pořadí druhého navazujícího opatření, zadruhé výsledky dosavadního řízení nemohou být podkladem pro řízení o změněném návrhu, jelikož aktuální opatření by se mělo obsahově lišit v reakci na rozsudek rušící druhé opatření, zatřetí by důsledkem změny návrhu zásadně neměla být změna věcné příslušnosti soudu. Jelikož by však navrhovatelce mezitím uběhla měsíční lhůta k podání nového návrhu (§ 13 odst. 2 PandZ), NSS posoudil podáni navrhovatelky (tj. návrh na připuštění změny návrhu) podle jeho obsahu jakožto nový návrh na zrušení aktuálního mimořádného opatření.

Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 5. 2021, č. j. 9 A 27/2021-41, pro nedostatek aktivní legitimace odmítlo návrh na zrušení ochranného opatření o zákazu vstupu do zemí s extrémním rizikem nákazy. Navhovatelem byla právnická osoba podnikající v oboru cestovního ruchu a prodávající mj. zájezdy na ostrov Zanzibar na území Tanzánie.

3. Opatření vydaná za účinnosti PandZ

Rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 4. 2021, č. j. 6 Ao 1/2021-323, a ze dne 27. 4. 2021, č. j. 6 Ao 2/2021-160, uznaly za proporcionální povinné testování zaměstnanců. Je možné, že testování na pracovišti bude výkonem zdravotní služby, ke kterému se však v tomto případě nevyžaduje souhlas pacienta. Obdobně rozsudek NSS ze dne 20. 5. 2021, č. j. 10 Ao 1/2021-148, považoval za přiměřené a odůvodněné testování zaměstnanců sociálních služeb. Rozsudek NSS ze dne 28. 6. 2021, č. j. 6 Ao 6/2021-91, však pro nedostatečné odůvodnění zrušil část opatření, kterým se testování rozšířilo i na zaměstnavatele méně než deseti osob a OSVČ; rozsudek ze stejného dne č. j. 6 Ao 7/2021-126, zrušil i další části opatření, neboť jeho odůvodnění neobsahovalo dostatečné vyhodnocení dosavadního uplatňování dříve vydaného opatření (§ 3 odst. 7 PandZ).

Podle Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 4. 2021, č. j. 8 Ao 1/2021-133, bylo mimořádné opatření k samotestování zaměstnanců v rozporu se zákonem. Soud s odkazem na § 13 odst. 4 PandZ nepřipustil změnu návrhu poté, co bylo napadené opatření nahrazeno obsahově obdobným, neboť předmět řízení se nemění. Soud v této situaci pouze získává novou výrokovou možnost, která je však vázána na to, že se navrhovatel takového výroku domáhá. NSS dále uznal aktivní procesní legitimaci odborové organizace. Potvrdil, že ministr zdravotnictví je oprávněn vydávat mimořádná opatření při epidemii podle § 69 VeřZdr. Ministerstvo sice mělo pravomoc k vydání opatření podle § 69 odst. 1 písm. i) VeřZdr, nicméně jeho odůvodnění nesplňovalo požadavky § 3 odst. 2 PandZ. Nejvyšší správní soud dále uvedl, že ve věci měl být veden správní spis (§ 17 odst. 1 SpŘ) a opatření mělo vymezit účel zpracování osobních údajů v souladu s čl. 5 GDPR.

Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 5. 2021, č. j. 3 Ao 3/2021-27, zrušil mimořádné opatření k samotestování OSVČ pro nedostatečné odůvodnění.

Usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 4. 2021, č. j. 2 Ao 1/2021-19, odmítlo návrh na zrušení opatření k testování zaměstnanců veřejných zaměstnavatelů pro zjevnou neopodstatněnost (§ 13 odst. 3 PandZ), přičemž pro výklad tohoto pojmu použilo analogicky judikaturu k pojmu zjevně neúspěšný návrh podle § 36 odst. 3 SŘS. Podle usnesení NSS ze dne 18. 5. 2021, č. j. 5 Ao 2/2021-52, může zjevná neopodstatněnost návrhu vyplynout z předchozí rozhodovací činnosti NSS, v níž se již obdobnou věcí zabýval; ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením ÚS ze dne 22. 6. 2021, sp. zn. III. ÚS 1430/21.

Podle usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 4. 2021, č. j. 8 Ao 2/2021-38, soud nemůže podle § 13 odst. 4 PandZ vyslovit nezákonnost mimořádného opatření, které bylo zrušeno a nahrazeno ještě před nabytím účinnosti a před podáním návrhu na jeho zrušení soudem. V takovém případě ani nepřipustí změnu návrhu. Usnesení NSS ze dne 12. 7. 2021, č. j. 6 Ao 29/2021-14, a ze dne 22. 7. 2021, č. j. 10 Ao 18/2021-15, obdodně odmítla návrhy mířící proti opatření, které sice účinnosti nabylo, ale následně bylo ministerstvem zrušeno ještě před podáním návrhu.

Usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 4. 2021, č. j. 4 Ao 1/2021-56, nepřipustilo návrh na změnu návrhu poté, co bylo napadené mimořádné opatření nahrazeno obsahově obdobným, jelikož § 13 odst. 4 PandZ umožňuje vyslovit nezákonnost zrušeného opatření, a nedochází tak k odpadnutí původního předmětu řízení. Proti novému opatření pak lze podat samostatný návrh na jeho zrušení. Shodně NSS judikoval v usnesení ze dne 27. 4. 2021, č. j. 6 Ao 15/2021-28, v usneseních ze dne 28. 4. 2021, č. j. 6 Ao 12/2021-61, 6 Ao 14/2021-30 a 6 Ao 17/2021-34, v usneseních ze dne 19. 5. 2021, č. j. 10 Ao 2/2021-53, 7 Ao 13/2021-72 a 7 Ao 10/2021-308 (ústavní stížnost odmítnuta usnesením ÚS ze dne 24. 8. 2021, sp. zn. IV. ÚS 1960/21), a v usnesení ze dne 24. 5. 2021, č. j. 10 Ao 4/2021-69.

Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 6. 2021, č. j. 9 A 69/2021-32, odmítlo zásahovou žalobu směřující proti povinnostem a zákazům vyplývajících z mimořádných opatření. Soud nepovažoval za možné poučit navrhovatele o nutnosti změny žaloby na návrh na zrušení OOP, neboť k přezkumu příslušných opatření by byl dle § 13 PandZ příslušný Nejvyšší správní soud.

Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 4. 2021, č. j. 6 Ao 11/2021-48, zrušil mimořádné opatření k omezení obchodu a služeb. Důvodem pro zrušení bylo již procesní pochybení, když ministerstvo opatření vydalo bez předchozího souhlasu vlády (§ 3 odst. 3 PandZ) a neodůvodnilo, v čem spatřuje nebezpečí z prodlení ospravedlňující výjimečný postup dle § 3 odst. 4 PandZ. NSS v odůvodnění dále vypořádal i věcné námitky. Upřednostnil zužující výklad zákazu veřejných nebo soukromých akcí (obdobně rozsudek NSS ze dne 25. 6. 2021, č. j. 9 Ao 9/2021-35); konstatoval nezákonnost omezení shromažďovacího práva a některých omezení náboženských shromáždění.

Usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 4. 2021, č. j. 6 Ao 10/2021-35, odmítlo návrh na zrušení mimořádného opatření, které již bylo soudem zrušeno v jiném řízení. V takovém případě se § 13 odst. 4 PandZ neuplatní. Obdobně NSS rozhodl např. v usnesení ze dne 12. 5. 2021, č. j. 6 Ao 8/2021-38, v usneseních ze dne 17. 5. 2021, č. j. 3 Ao 1/2021-39 a 3 Ao 2/2021-23, či ze dne 11. 6. 2021, č. j. 8 Ao 9/2021-43.

Usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 4. 2021, č. j. 10 Ao 1/2021-74, zamítlo návrh na vydání předběžného opatření spočívajícího v tom, že soud měl nařídil zaměstnavateli navrhovatele, aby se zdržel jeho testování v souladu s příslušným mimořádným opatřením. Navrhovatel neuvedl žádnou konkrétní, bezprostředně hrozící újmu, která by vůči němu vyvolala později nevratné následky. Usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 5. 2021, č. j. 5 Ao 13/2021-37, odmítlo návrh studentky na vydání předběžného opatření, kterým by se škole uložilo umožnit její osobní přítomnost na vzdělávání bez nutnosti podstoupit antigenní test. Obdobný návrh byl zamítnut v usnesení ze dne 20. 5. 2021, č. j. 5 Ao 6/2021-34.

Nejvyšší správní soud také zamítl návrhy na na vydání předběžného opatření, kterými by soud zakázal ministerstvu vydávat mimořádná opatření (usnesení ze dne 24. 5. 2021, č. j. 10 Ao 4/2021-69, ze dne 19. 8. 2021, č. j. 2 Ao 11/2021-46, ze dne 31. 8. 2021, č. j. 2 Ao 7/2021-109, či ze dne 8. 9. 2021, č. j. 3 Ao 15/2021-83).

V rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 5. 2021, č. j. 5 Ao 1/2021-65, prošlo testem racionality mimořádné opatření k testování žáků a studentů. Ministerstvo přitom mělo pravomoc k vydání takového opatření dle sběrného § 69 odst. 1 písm. i) VeřZdr, neboť je srovnatelné s povinností očkování výslovně upravenou v § 69 odst. 1 písm. g) VeřZdr. Podstoupení antigenního testu ve škole není zdravotní službou, je-li založeno na tom, že se děti otestují formou tzv. samoodběru bez asistence zdravotnického pracovníka; není proto nutné poskytnutí svobodného a informovaného souhlasu. V případě pozitivního výsledku je oddělení dotyčného dítěte od ostatních a opuštění školy logickým opatřením. Obdobné návrhy následně NSS odmítl jako zjevně neopodstatněné v usneseních ze dne 27. 5. 2021, č. j. 5 Ao 7/2021-169, ze dne 31. 5. 2021, č. j. 5 Ao 8/2021-84, ze dne 2. 6. 2021, č. j. 5 Ao 10/2021-48, ze dne 24. 6. 2021, č. j. 5 Ao 6/2021-40, 5 Ao 11/2021-38 a č. j. 5 Ao 13/2021-44, v usnesení ze dne 8. 7. 2021, č. j. 7 Ao 19/2021-19, ze dne 12. 8. 2021, č. j. 5 Ao 14/2021-74, či ze dne 26. 8. 2021, č. j. 5 Ao 21/2021-52 a 5 Ao 22/2021-37. Ústavní stížnosti byly odmítnuty usneseními ÚS ze dne 27. 7. 2021, sp. zn. IV. ÚS 1474/21 a III. ÚS 1498/21, a ze dne 17. 8. 2021, sp. zn. II. ÚS 2129/21. Usnesení NSS ze dne 17. 6. 2021, č. j. 5 Ao 20/2021-15, návrh na zrušení téhož opatření odmítlo pro opožděnost, jelikož jednoměsíční hůta pro podání návrhu (§ 13 odst. 2 PandZ) se počítá ode dne nabytí účinnosti opatření, které ukládá navrhovatelem rozporovanou povinnost; mění-li ministerstvo původní opatření dalšími opatřeními, aniž by se novelizace dotýkaly navrhovatele a on je věcně rozporoval, nemají tyto změny na běh lhůty k podání návrhu na zrušení původního OOP vliv.

Také podzimní testování žáků a studentů považoval NSS za dostatečně odůvodněné a návrhy na zrušení opatření zamítl rozsudky ze dne 20. 10. 2021, č. j. 7 Ao 21/2021-46, a ze dne 26. 10. 2021, č. j. 7 Ao 23/2021-47.

Usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 5. 2021, č. j. 5 Ao 4/2021-41, odmítnulo pro nedostatek aktivní legitimace návrh zaměstnankyně školy na zrušení výjimek z testování žáků a studentů; ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2021, sp. zn. III. ÚS 1482/21. V usneseních NSS ze dne 28. 5. 2021, č. j. 5 Ao 12/2021-29, ze dne 9. 6. 2021, č. j. 10 Ao 8/2021-49, a ze dne 29. 7. 2021, č. j. 5 Ao 29/2021-22, byly ze stejného důvodu odmítnuty návrhy rodiče žáka na zrušení téhož opatření; obdobně NSS v případě matky žáků mateřské školy rozhodl v usnesení ze dne 10. 6. 2021, č. j. 4 Ao 2/2021-44.

Pro nedostatek aktivní procesní legitimace byly odmítnuty návrhy, ve kterých potenciální zákazníci (odběratelé, pacienti) brojili proti opatřením, která přímo dopadala pouze na podnikatele (poskytovatele). Viz např. rozsudek NSS ze dne 21. 5. 2021, č. j. 6 Ao 22/2021-44, bod 20 (stravovací služby), rozsudek ze dne 29. 7. 2021, č. j. 1 Ao 9/2021-90, body 31–36 (kadeřnictví), usnesení ze dne 29. 7. 2021, č. j. 9 Ao 6/2021-69 (ubytovací a jiné služby), usnesení ze dne 3. 8. 2021, č. j. 8 Ao 13/2021-65 (lázeňská léčebně rehabilitační péče), či ze dne 16. 9. 2021, č. j. 9 Ao 12/2021-88. Obdobně usnesení NSS ze dne 22. 10. 2021, č. j. 2 Ao 11/2021-118, odmítlo návrh podnikatelů proti regulaci dopadající na jejich zákazníky. Usnesení NSS ze dne 10. 8. 2021, č. j. 1 Ao 12/2021-44, odmítlo návrh proti opatření rušícímu opatření, kterými se stanovovalo testování obyvatel, neboť navrhovatel neměl vůči derogujícímu opatření skutečný vztah.

Rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 5. 2021, č. j. 7 Ao 6/2021-112, a ze dne 11. 6. 2021, č. j. 10 Ao 12/2021-81, deklarovaly nezákonnost dvou navazujících opatření k ochraně dýchacích cest pro nedostatečné odůvodnění. Návrh směřující proti pozdějším obdobným opatřením NSS odmítl v usneseních ze dne 18. 6. 2021, č. j. 5 Ao 23/2021-23, a ze dne 20. 8. 2021, č. j. 2 Ao 5/2021-25, neboť navrhovatelka se zaměřila na environmentální dopady napadaného opatření, aniž by tvrdila zkrácení na vlastních právech. Rozsudky NSS ze dne 30. 7. 2021, č. j. 5 Ao 25/2021-51, a ze dne 27. 7. 2021, č. j. 8 Ao 17/2021-63, ovšem pozdější opatření zrušily opět pro nedostatečné odůvodnění. Naopak rozsudek NSS ze dne 20. 10. 2021, č. j. 2 Ao 7/2021-157, navazující opatření již uznal za odůvodněné a proporcionální, přičemž další návrhy směřující proti tomuto opatření byly odmítnuty pro zjevnou neopodstatněnost v usneseních NSS ze dne 4. 11. 2021, č. j. 2 Ao 9/2021-155, č. j. 2 Ao 12/2021-91, č. j. 2 Ao 13/2021-92, č. j. 2 Ao 14/2021-92, a č. j. 2 Ao 15/2021-94.

Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 5. 2021, č. j. 8 Ao 4/2021-75, deklaroval jako nezákonný (pro nedostatečné odůvodnění) zákaz nočního maloobchodního prodeje a prodeje a poskytování služeb v provozovnách, ve kterých nebyla zakázána přítomnost veřejnosti. I o deklaratorním výroku podle § 13 odst. 3 PandZ lze rozhodnout bez jednání (§ 76 SŘS). Soud přitom v rozporu s judikaturou²⁹ pouze deklaroval nezákonnost části opatření, které přitom bylo formálně stále platné. Dle NSS mimořádné opatření, které za účelem snížení kontaktů osob omezuje rozličné množství aktivit s různou intenzitou setkávání osob, sice nemusí odůvodňovat konkrétní míru rizika u každé jednotlivé aktivity či akce, musí však omezované aktivity podle rizikovosti alespoň typově rozčlenit.

Rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 5. 2021, č. j. 8 Ao 14/2021-45, a ze dne 29. 7. 2021, č. j. 1 Ao 9/2021-90, shledaly ve stejném a navazujícím opatření nezákonnost omezení provozu lyžařských vleků a lanových drah pro nedostatečné odůvodnění.

Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 6. 2021, č. j. 8 Ao 11/2021-24, označil za nezákonné omezení heren, kasin a poskytování stravovacích služeb. Takové omezení nemohlo mít základ v § 2 odst. 2 písm. b) PandZ, který dopadá pouze na obchodní či výrobní provozovny, nikoli na provozovny, v nichž jsou poskytovány služby (bod 35). Při uzavření provozoven podle § 69 odst. 1 písm. b) VeřZdr by cílem muselo být omezení styku výhradně fyzických osob podezřelých z nákazy s ostatními fyzickými osobami (bod 40). Tuto podmínku pak nelze obcházet prostřednictvím demonstrativního písm. i) (bod 44). Shodně rozsudek NSS ze dne 1. 7. 2021, č. j. 1 Ao 5/2021-73 a ve vztahu k omezení lázeňské léčebně rehabilitační péče obdobně rozsudek NSS ze dne 1. 7. 2021, č. j. 1 Ao 4/2021-56. Z obdobného důvodu pak rozsudky NSS ze dne 9. 6. 2021, č. j. 8 Ao 15/2021-65, a ze dne 2. 7. 2021, č. j. 9 Ao 8/2021-45, deklarovaly nezákonnost omezení provozu sportovišť, koupališť a wellness.

Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 5. 2021, č. j. 6 Ao 22/2021-44, zrušil omezení činnosti provozoven stravovacích služeb a provozu heren a kasin. Na základě PandZ tyto služby nelze vůbec omezit, § 2 odst. 2 písm. b) PandZ dopadá pouze na obchodní či výrobní provozovny, nikoli na provozovny, v nichž jsou poskytovány služby (body 29–31). Pokud jde o pravomoc podle § 69 odst. 1 písm. b) VeřZdr, toto ustanovení nelze chápat tak, že osobou podezřelou z nákazy může být bez dalšího každý (bod 44). Shodně NSS rozhodl v rozsudcích ze dne 29. 6. 2021, č. j. 8 Ao 7/2021-44, a ze dne 18. 8. 2021, č. j. 1 Ao 8/2021-84. Z obdobných důvodů bylo v navazujícím opatření zrušeno omezení činnosti provozoven stravovacích služeb (rozsudek NSS ze dne 16. 6. 2021, č. j. 9 Ao 11/2021-31); pro nedostatečné odůvodnění bylo v obou opatřeních nezákonným také omezení otevírací doby provozoven maloobchodu (rozsudek NSS ze dne 16. 6. 2021, č. j. 9 Ao 7/2021-27, a ze dne 17. 6. 2021, č. j. 6 Ao 24/2021-25).

Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 6. 2021, č. j. 8 Ao 5/2021-57, připustil, že byť herny a kasina, zoologické a botanické zahrady, jakož ani společenské kluby a diskotéky nelze vůbec omezit na základě PandZ, bylo by to obecně možné podle VeřZdr.

Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 6. 2021, č. j. 8 Ao 6/2021-91, deklaroval nezákonnost omezení činnosti obchodních nebo výrobních provozoven, provozoven služeb a provozu obchodního centra spočívající v zákazu přítomnosti veřejnosti. Soud vyslovil, že podle § 2 odst. 2 písm. b) PandZ může ministerstvo regulovat (omezit či stanovit podmínky provozu) pouze činnost obchodní nebo výrobní provozovny nebo provozu obchodního centra, nikoli jakoukoli obchodní či výrobní činnost. Zákaz přítomnosti veřejnosti v provozovnách (prodejnách) je faktickým znemožněním maloobchodního prodeje uskutečňovaného osobně, fyzickou přítomností zákazníků. Výdej ani internetový prodej nejsou prodejem v provozovně, a nemohou tak z faktického zákazu maloobchodního prodeje učinit jeho „pouhé“ omezení.

Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 6. 2021, č. j. 8 Ao 3/2021-73, zamítl návrh brojící proti omezení počtu účastníků akcí (ústavní stížnost odmítnuta usnesením ÚS ze dne 24. 8. 2021, sp. zn. IV. ÚS 1852/21). Podle NSS omezení nedopadalo na shromáždění podle ShrZ, včetně náboženských poutí. Neztotožnil se ani s námitkou, že podle PandZ nelze regulovat svatby ani pohřby. Podle rozsudku NSS ze dne 29. 6. 2021, č. j. 8 Ao 12/2021-81, bylo omezení počtu účastníků akcí na dvě osoby dostatečně odůvodněné.

Rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 6. 2021, č. j. 9 Ao 3/2021-41 a 10 Ao 2/2021-107, ze dne 22. 6. 2021, č. j. 2 Ao 3/2021-105, a ze dne 23. 6. 2021, č. j. 8 Ao 16/2021-124, označily za nezákonný zákaz prezenční výuky základních a mateřských škol. Podle § 2 odst. 2 písm. f) PandZ lze omezit jen provoz vysokých škol; § 69 odst. 1 písm. b) VeřZdr je pak určen spíše k časově a místně omezeným protiepidemickým opatřením podmíněnými konkrétním podezřením na výskyt nákazy u konkrétního okruhu osob. Nelze jej použít k plošnému uzavření či omezení provozu všech škol. Totéž deklaroval rozsudek NSS ze dne 22. 7. 2021, č. j. 2 Ao 2/2021-44, ve vztahu k omezení provozu středisek volného času, školních klubů a družin. Rozsudek NSS ze dne 18. 8. 2021, č. j. 1 Ao 3/2021-52, pak pro nedostatečné odůvodnění deklaroval nezákonnost uzavření domácích škol.

Usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 6. 2021, č. j. 4 Ao 4/2021-25, odmítlo pro nedostatek podmínek řízení návrh na zrušení novelizujícího opatření. Jelikož bylo původní (novelizované) opatření již zrušeno, platnosti tím pozbylo i opatření, které ho měnilo. Ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením ze dne 5. 10. 2021, sp. zn. I. ÚS 2462/21.

Rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 6. 2021, č. j. 6 Ao 21/2021-23, a ze dne 19. 8. 2021, č. j. 1 Ao 11/2021-198, prohlásily za nezákonná dvě opatření k omezení prodeje a služeb v části stanovující podmínky pro vstup osob do některých vnitřních prostor a účast na hromadných akcích, jelikož ministerstvo nezdůvodnilo, proč nestanovilo výjimku pro osoby s laboratorně naměřenými protilátkami. Ze stejného důvodu rozsudek NSS ze dne 13. 8. 2021, č. j. 6 Ao 19/2021-66, deklaroval nezákonnost omezení provozu lázeňské léčebně rehabilitační péče. Pro nekonzistentní odůvodňování výjimky pak nezákonnost v pozdějším opatření deklaroval rozsudek NSS ze dne 2. 9. 2021, č. j. 9 Ao 13/2021-36, přičemž v návaznosti na toto rozhodnutí pak rozsudky NSS ze dne 14. 10. 2021, č. j. 9 Ao 15/2021-45, ze dne 15. 10. 2021, č. j. 9 Ao 17/2021-45 a č. j. 9 Ao 18/2021-51, a ze dne 25. 10. 2021, č. j. 9 Ao 20/2021-59, zrušily další ustanovení stejného opatření, která se na nezákonné ustanovení odkazovala.

Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 10. 2021, č. j. 8 Ao 22/2021-183, však při přezkumu pozdějšího opatření k omezení prodeje a služeb již kritéria odlišujících osoby očkované, osoby s laboratorně potvrzeným proděláním onemocnění a osoby s naměřenými protilátkami uznal za dostatečné odůvodněná.

Usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 8. 2021, č. j. 5 Ao 30/2021-14 a č. j. 6 Ao 30/2021-11, odmítla návrhy na zrušení usnesení vlády vyslovujícího souhlas s mimořádným opatřením, neboť usnesení vlády sama o sobě nejsou opatřením obecné povahy. Stejně tak byl usnesením NSS ze dne 26. 8. 2021, č. j. 4 Ao 6/2021-18, odmítnut návrh proti ještě nevydanému, ale již vládou odsouhlasenému opatření.

Usnesení čtvrtého senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 9. 2021, č. j. 4 Ao 3/2021-49, předložilo rozšířenému senátu otázku, zde je nutné onemocnění COVID-19 považovat za epidemii, která se šíří na celém území ČR a ve vztahu k níž je tak možné nařizovat mimořádná opatření podle § 69 odst. 1 písm. b) a i) VeřZdr, aniž by v nich nebo v navazujících soudních řízeních muselo Ministerstvo zdravotnictví tvrdit a prokázat, že ohniskem nákazy je celá Česká republika, a podezřelým z nákazy je tak každý jednotlivec, který se v ní nachází. Dle usnesení rozšířeného senátu NSS č. j. 4 Ao 3/2021-117, není-li ohniskem nákazy celá Česká republika, nelze bez dalšího předpokládat, že osobou podezřelou z nákazy je každý.

Zásahovou žalobu směřující proti Ministerstvu zdravotnictví, která brojila proti účinkům (tehdy již zrušeného) mimořádného opatření zakazujícího prezenční výuku, zamítl Městský soud v Praze rozsudkem ze 7. 5. 2020, č. j. 10 A 35/2020-264, neboť ministerstvo dodatečně předložilo podklady, ze kterých potřeba a proporcionalita takového opatření vyplývala. Rozsudek však byl zrušen rozsudkem NSS ze dne 19. 11. 2020, č. j. 8 As 34/2020-100, a to zejména pro chybný procesní postup při změně návrhu. Nejvyšší správní soud dále uvedl, že opatření obecné povahy, jeho vydání ani jeho důsledky (účinky) nemohou být samy o sobě nezákonným zásahem. Žalobkyni se tak primárně nabízelo podání abstraktní návrhu na zrušení OOP; jelikož však opatření již bylo zrušeno bez náhrady, alternativní možností soudního přezkumu je incidenční přezkum OOP spojený se zásahovou žalobou proti škole, když teprve faktickým úkonem školy spočívajícím v neumožnění osobní přítomnosti žáků došlo k přímé individualizované aplikaci opatření. Soud může zákonnost zrušeného opatření posoudit analogicky podle čl. 95 odst. 1 Úst.

Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. 11. 2020, č. j. 18 A 71/2020-230, odmítlo zásahovou žalobu proti základní škole, které v souladu s krizovým opatřením přerušila prezenční výuku. Škola zde totiž nebyla správním orgánem ve smyslu § 82 SŘS; obdobně se vyslovilo usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 3. 3. 2021, č. j. 59 A 2/2021-93. Devátý senát NSS usnesením ze dne 19. 2. 2021, č. j. 9 As 264/2020-29, předložil rozšířenému senátu otázku, zda lze jednání školy, která v souladu s krizovým opatřením přeruší výuku v prostorách školy, považovat za zásah správního orgánu. Rozšířený senát v rozsudku ze dne 30. 6. 2021, č. j. 9 As 264/2020-51, judikoval, že školu nelze pro účely řízení o zásahové žalobě považovat za původce zásahu (§ 83 SŘS) spočívajícího v neumožnění prezenční výuky. K rozsudku byla připojena odlišná stanoviska Petra Mikeše a Karly Šimky.

Rozsudek Městského soudu ze dne 23. 2. 2021, č. j. 17 A 126/2020-84, naopak považoval za pasivně legitimovanou školu, která na základě krizového opatření vlády č. 63/2021 Sb. neprovozovala prezenční výuku. Soud došel k závěru o neústavnosti a tedy neaplikovatelnosti krizového opatření, jelikož nouzový stav vyhlášený pod č. 59/2021 Sb. byl taktéž neústavní pro obcházení vůle Poslanecké sněmovny. Kasační stížnosti proti tomuto rozsudku NSS přiznal odkladný účinek v usnesení ze dne 26. 2. 2021, č. j. 6 As 73/2021-20 a v souladu s výše uvedeným názorem rozšířeného senátu kasační stížnosti vyhověl rozsudkem ze dne 20. 7. 2021, č. j. 6 As 73/2021-67. Ze závěrů rozšířeného senátu vyšel i rozsudek NSS ze dne 22. 7. 2021, č. j. 10 As 123/2021-41.

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. 11. 2020, č. j. 14 A 45/2020-141, posoudil jako přípustnou žalobu na ochranu před nezákonným zásahem vlády. Ten měl spočívat ve vydání krizového opatření vlády č. 142/2020 Sb., podle kterého museli pendleři v Německu a Rakousku vykonávat práci po dobu delší než 21 dnů, aby se vyhnuli karanténě. Při meritorním posouzení však soud opatření shledal jako v daném kontextu přiměřené.

Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 1. 2021, č. j. 8 A 134/2020-57, odmítlo nahradit absenci pravomoci k přezkumu jiného právního předpisu konstrukcí, podle které lze v řízení o zásahové žalobě přezkoumat a případně konstatovat nezákonnost účinků právního předpisu ve sféře jednotlivce. S tím se ztotožnil nejprve rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 2. 2021, č. j. 9 As 296/2020-69 (ústavní stížnost odmítnuta usnesením sp. zn. Pl. ÚS 9/21), dále usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. 2. 2021, č. j. 18 A 87/2020-191, a ze dne 17. 3. 2021, č. j. 10 A 14/2021-68, a v posledku rozsudek NSS ze dne 10. 6. 2021, č. j. 6 As 41/2021-74, který zamítl kasační stížnost proti usnesení č. j. 8 A 134/2020-57, a rozsudek NSS ze dne 22. 7. 2021, č. j. 2 As 65/2021-46, který zamítl kasační stížnost proti usnesení č. j. 10 A 14/2021-68.

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. 11. 2020, č. j. 3 A 81/2020-51, zamítl žalobu proti nezákonnému zásahu spatřovaným ve vydání (tehdy již zrušeného) mimořádného opatření stanovícího povinnost nosit ochranné prostředky dýchacích cest. Vydání opatření obecné povahy podle rozsudku nelze ani poté, kdy je zrušeno správním orgánem, který ho vydal, považovat za nezákonný zásah správního orgánu.

V rámci žaloby na ochranu před nečinnosti Velvyslanectví ČR v Hanoji přezkoumal rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 2. 12. 2020, č. j. 11 A 44/2020-73, usnesení vlády č. 71/2020 Sb., kterým vláda nařídila zastavení běžících řízení o žádostech o krátkodobá víza. Podle rozsudku vláda měla pravomoc opatření vydat a opatření bylo souladné se zákonem i evropským právem.

Rozsudek Městského soudu v Praze z 20. 1. 2021, č. j. 18 A 12/2020-44, v rámci žaloby na ochranu před nezákonným zásahem spočívajícím ve výzvě a vynucování prokázání totožnosti žalobkyně uznal zákonnost mimořádných opatření stanovících povinnost nosit ochranné prostředky dýchacích cest.

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. 4. 2021, č. j. 3 A 143/2020-57, zamítl žalobu kavárníka na ochranu před zásahem spočívajícím v omezování možnosti podnikání a omezování politických práv na základě krizových opatření. Žalobce narušoval veřejný pořádek, když ve své provozovně vystavil podpisový arch a za účelem výkonu petičního práva vpouštěl veřejnost do vnitřních prostor, na které se vztahoval zákaz přítomnosti osob. Zásah policistů tak nebyl nezákonný.

Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 5. 2021, č. j. 18 A 79/2020-34, odmítlo žalobu proti nezákonnému zásahu, který měl spočívat v nevydání rozhodnutí o tom, že žalobce není účastníkem řízení o vydání dvou mimořádných opatření, a v odepření nahlížení do spisu vedeného ve věci těchto opatření. Ačkoliv je u opatření obecné povahy správní spis veden, o účastenství v řízení ve smyslu § 27 SpŘ zde vůbec hovořit nelze, a nepřipadá tak v úvahu aplikace § 28 odst. 1 SpŘ ani nahlížení do spisu (§ 38 odst. 2 SpŘ).

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. 7. 2021, č. j. 6 A 32/2021-27, zamítnul žalobu proti zásahu spočívajícím zaprvé v nepřijetí opatření zajišťujících, aby byly respirátory používány dle předepsaných požadavků pro jejich účinnost k zabránění šíření koronaviru, zejména pak v nepřijetí příkazu, aby muži museli používat respirátor hladce oholení; zadruhé v nařízení zákazu pohybu a pobytu bez ochranných prostředků dýchacích cest bez toho, aby byla přijata dostatečná opatření za účelem snížení množství produkovaného odpadu a dopadů na životní prostředí. Podle soudu z opatření implicitně vyplývá povinnost nosit respirátory účinným způsobem, přičemž účel ochrany veřejného zdraví dočasně převáží nad ochranou životního prostředí.

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 25. 8. 2021, č. j. 14 A 52/2021-59, zamítl žalobu brojící proti zásahu policie, která žalobci v březnu 2021 neumožnila zúčastnit se demonstrace v jiném okrese. Podle soudu byl podkladový nouzový stav vyhlášen v souladu s ústavním pořádkem, neboť s ním Sněmovna vyslovila předběžný souhlas. Samotné omezení přesokresního pohybu sice zasahovalo do svobody shromažďování, ovšem proporcionálním způsobem.

V usnesení ze dne 1. 4. 2020, č. j. Pst 19/2019-12, o návrhu na pozastavení činnosti politického hnutí, se Nejvyšší správní soud (vzhledem k § 94 odst. 2 SŘS a § 15 odst. 2 SdrPol) vyjádřil k usnesení vlády č. 88/2020 Sb., kterým bylo odloženo hlasování v doplňovacích volbách do Senátu PČR. S ohledem na čl. 10 BezpČR došel NSS k závěru, že vláda přijetím usnesení jednala mimo svou pravomoc i působnost, a tento akt je proto natolik vadný, až je nicotný.

Poslední aktualizace: 24. 11. 2021

Kompletní přehled o právních důsledcích koronaviru a odkazy na další články a jiné zajímavé zdroje naleznete v našem rozcestníku.