1. Dědění podílu ve veřejné obchodní společnosti
Veřejná obchodní společnost je prototypem osobní obchodní společnosti, která je založena na vysoké míře důvěry mezi společníky. To je dáno tím, že každý společník, splňuje-li předpoklady a nestanoví-li společenská smlouva jinak, se může podílet na každodenním řízení společnosti a má právo společnost zastupovat ve všech věcech. To odůvodňuje potřebu vzájemné důvěry ve schopnosti a dovednosti každého společníka a v jeho loajalitu ke společnosti a ostatním společníkům. Neomezené ručení společníků za dluhy společnosti pak vede k tomu, že by pro každého společníka měla vedle vlastností, znalostí, schopností a dovedností ostatních společníků být relevantní i jejich finanční situace (bonita), protože ta ve výsledku rozhoduje o tom, v jaké míře je reálně ohrožen společným podnikáním pod „pláštěm“ veřejné obchodní společnosti jeho vlastní majetek. Čím budou rozdíly v bonitě společníků významnější, tím více bude v případě finančních obtíží společnosti ohrožen ten ze společníků, jehož bonita bude nejvyšší.
Ze všech těchto důvodů je tak pochopitelné, proč dispozitivní právní úprava stanovuje, že podíl ve veřejné obchodní společnosti není předmětem dědění. Ustanovení § 113 odst. 1 písm. c) ZOK na základě speciality vylučuje obecnou úpravu obsaženou v § 42 odst. 1 větě první ZOK, podle níž podíl v obchodní korporaci smrtí jejího člena přechází na dědice. Aby podíl ve veřejné obchodní společnosti mohl přejít na dědice, musí společenská smlouva výslovně dědění podílu připustit. Důvodem tohoto zákonného řešení je, že veřejná obchodní společnost je společenstvím konkrétních osob spojených navzájem velmi silným osobním a majetkovým poutem, které odůvodňuje závěr, že ke změně ve složení společníků nemůže dojít, ledaže s tím všichni společníci ex ante (připustí-li dědění ve společenské smlouvě) nebo ex post (přistoupí-li dědic do společnosti změnou společenské smlouvy oproti vzdání se práva na vypořádací podíl) souhlasí. Pokud by zákonná úprava bez dalšího připouštěla dědění s možností se od tohoto pravidla ve společenské smlouvě odchýlit, bylo by takové zákonné pravidlo v rozporu s osobní podstatou veřejné obchodní společnosti, a tudíž méně předvídatelné než stávající zákonné pravidlo, které vyžaduje k dědění podílu výslovnou úpravu ve společenské smlouvě.
Společnost nemá k dispozici jen dvě možnosti, jak k otázce (ne)přípustnosti dědění podílu přistoupit, a to vyloučení a připuštění dědění podílu. Mezi těmito dvěma krajními variantami je celá škála dalších možností – od podmínění nabytí podílu dědicem souhlasem ostatních společníků po stanovení určitých předpokladů, které má dědic splňovat, aby podíl nabyl. Pro tento závěr lze argumentovat tak, že není-li dědění podílu ze zákona připuštěno a umožňuje-li zákon, aby se společníci od zákona v této věci odchýlili, mohou se odchýlit jen částečně a pro některé případy dědění podílu připustit a pro jiné nepřipustit. Není-li zakázáno, aby dědění podílu bylo zcela vyloučeno, tím méně může být zakázáno, aby dědění podílu bylo vyloučeno jen omezeně. Podstatné je, aby kritérium rozlišující obě skupiny případů bylo v souladu s právním řádem, tj. nemělo například diskriminační charakter z důvodu pohlaví, rasy či náboženství apod.
Připouští-li společenská smlouva dědění podílu, je na dědici, aby zvážil, zda účast ve společnosti nabýt chce a zda se chce stát společníkem. Nechce-li se stát společníkem, pak vedle obecné možnosti odmítnutí dědictví podle § 1485 ObčZ, resp. vzdání se dědictví podle § 1490 ObčZ, má možnost vypovědět účast ve společnosti podle § 117 ZOK. Učiní-li tak, uplatní se fikce, že se společníkem nikdy nestal. Dědic v takovém případě sice smrtí zůstavitele účast na společnosti nabyl se vším, co z toho plyne, včetně neomezené ručební povinnosti za dluhy společnosti, včas podanou výpovědí účasti však ex tunc dojde ke zrušení účinků nabytí vlastnického práva k podílu i ke zrušení od účasti odvozeného postavení společníka. Soudím, že vypovědět účast na společnosti lze i před rozhodnutím soudu. Ustanovení § 117 ZOK nevymezuje totiž počátek lhůty k podání výpovědi, ale toliko její konec.
2. Dědění podílu v komanditní společnosti
Pro dědění podílu komplementáře platí to, co bylo uvedeno výše o dědění podílu ve veřejné obchodní společnosti, protože na podíl komplementáře se ve všech ohledech použije podle § 119 ZOK úprava veřejné obchodní společnosti, jelikož úprava komanditní společnosti dědění podílu komplementáře nijak neupravuje.
Jak je to s děděním podílu komanditisty v případě, že společenská smlouva tuto otázku výslovně neupravuje? Mlčí-li společenská smlouva o tom, zda podíl komanditisty (ne)přechází na dědice, názor nauky, jaké řešení plyne z dispozitivní úpravy zákona, není jednoznačný. J. Pokorná dovozuje, že se na podíl komanditisty aplikuje obecné pravidlo podle § 42 odst. 1 věty první ZOK, tj. že dochází k dědění podílu, zatímco J. Alexander, B. Havel a D. Lála dovozují s ohledem na dikci § 127 odst. 1 písm. d) ZOK, že se i v případě podílu komanditisty uplatní pravidlo podle § 113 odst. 1 písm. c) ZOK, a z něho dovozují i pro podíl komanditisty, že je předmětem dědění jen tehdy, připustí-li dědění výslovně společenská smlouva. K tomuto názoru se nejspíše kloní i A. Pokorná a M. Daduová. To, že dochází k zániku účasti společníka, ale samo o sobě neznamená, že účast nenabývá jiná osoba (srov. dikci § 36 odst. 1 či § 610 ZOK, v nichž mezi případy zániku účasti člena družstva je řazen i převod či přechod družstevního podílu). Při posouzení otázky, zda je podíl komanditisty předmětem dědění, je podle mého soudu rozhodující obecná úprava v § 42 odst. 1 ZOK, která připouští dědění podílu, ledaže společenská smlouva přechod podílu zakáže nebo omezí. Zvláštní opačná úprava zakotvená pro veřejnou obchodní společnost v § 113 odst. 1 písm. c) ZOK, z níž plyne, že podíl společníka ve veřejné obchodní společnosti se nedědí, ledaže společenská smlouva připustí dědění podílu, se v případě podílu komanditisty neprosadí. Je tomu tak proto, že § 127 odst. 1 písm. d) ZOK odchylně od úpravy veřejné obchodní společnosti stanoví, že smrtí komanditisty nedochází ke zrušení komanditní společnosti. Tím dochází k vyloučení aplikace § 113 odst. 1 písm. c) ZOK pro komanditistu, protože primárním následkem podle § 113 odst. 1 písm. c) ZOK je, že smrtí společníka dochází ke zrušení společnosti, a teprve sekundárním následkem je, že tím pádem je vyloučeno dědění podílu zemřelého společníka. Je-li § 127 odst. 1 písm. d) ZOK vyloučen primární následek podle § 113 odst. 1 písm. c) ZOK, tj. zrušení společnosti, je tím vyloučen i sekundární následek, tj. vyloučení dědění podílu. Z těchto důvodů souhlasím s prvně uvedeným názorem J. Pokorné, že se prosadí obecná úprava podle § 42 odst. 1 ZOK, podle níž je podíl komanditisty předmětem dědění, ledaže společenská smlouva právní nástupnictví zakáže nebo omezí.
Tomu, kdo zdědí podíl komanditisty, svědčí právo vypovědět účast podle § 119 ve spojení s § 117 ZOK s právními účinky ex tunc k okamžiku nabytí podílu. V takovém případě se na dědice hledí, že se vlastníkem podílu ani společníkem vůbec nestal. Ustanovení § 123 ZOK, z něhož plyne, že se ustanovení o převoditelnosti podílu ve společnosti s ručením omezeným použijí přiměřeně na podíl komanditisty, se nepoužije, a nepoužije se proto přiměřeně ani úprava společnosti s ručením omezeným pro ukončení účasti dědice ve společnosti. Důvodem je, že toto ustanovení míří na převod podílu, nikoliv na jeho přechod.
3. Dědění podílu ve společnosti s ručením omezeným
Zákonná úprava společnosti s ručením omezeným neupravuje zvláštní pravidla dědění podílu, uplatní se tedy dispozitivní § 42 odst. 1 věta první ZOK. Společenská smlouva může dědění podílu vyloučit i podmínit, nemůže však zasahovat do úpravy dědického práva a určit konkrétní osobu, která má podíl jako právní nástupce zemřelého společníka nabýt. Jinými slovy je možné ve společenské smlouvě určit, že dědic podíl nenabude, resp. že k jeho nabytí potřebuje souhlas některého z orgánů společnosti (například jednatele či valné hromady), případně souhlas všech společníků. Ve společenské smlouvě však nelze ujednat, že podíl zemřelého společníka přejde na osobu mimo okruh dědiců.
Je-li podíl vtělen do kmenového listu, ač to ze zákonné úpravy výslovně neplyne, nelze podle mého soudu ve společenské smlouvě zakotvit omezení či vyloučení dědění kmenového listu. Zákon sice v § 137 odst. 2 ZOK stanoví, že kmenový list lze vydat pouze k podílu, jehož převoditelnost není omezena nebo podmíněna, a o omezení či podmíněnosti přechodu vlastnického práva nestanoví výslovně nic, z účelu tohoto pravidla je však podle mého soudu třeba dovodit, že nakládání s kmenovým listem nemá být žádným způsobem omezeno či podmíněno, tedy nejen pro převody, nýbrž i pro nakládání s podílem pro případ smrti. Kmenové listy mají zajistit otevřenost společnosti s ručením omezeným, v rozporu s tím by bylo omezení či podmínění dědění. Navíc může-li společník převést podíl na osobu, kterou povolává za dědice, za svého života, proč by taková osoba neměla mít právo nabýt podíl v případě smrti společníka? Podpůrně lze argumentovat i následovně: Zákon v případě kmenového listu zakazuje i jen omezení jeho převoditelnosti, což v případě akcií, tedy také účastnických cenných papírů, které jsou svou povahou kmenovému listu nejbližší, umožňuje. Zakazuje-li zákon u akcií vyloučení či omezení dědění a není-li tato otázka výslovně zákonem řešena ve vztahu ke kmenovým listům, lze podle mého s odkazem na § 10 odst. 1 ObčZ dovodit, že per analogiam i v případě kmenových listů nesmí být vyloučeno ani omezeno jejich dědění. Ze všech těchto důvodů se domnívám, že připouští-li společenská smlouva vydat k podílům kmenové listy a současně omezuje či podmiňuje jejich dědění, jde o rozpor, který je třeba v konkrétním případě odstranit výkladem, a buď upřednostnit, že podíly nemohou být vtěleny do kmenových listů, nebo je dědění kmenového listu možné bez dalšího.
Je-li podíl vtělen do kmenového listu, k tomu, aby se dědic stal společníkem, nestačí, že společnosti předloží usnesení o dědictví, z něhož plyne, že nabyl kmenový list, nýbrž je nezbytné, aby předložil i samotný kmenový list. Jen tento postup je v souladu s garanční funkcí cenného papíru. Vlastnické právo k cennému papíru totiž nelze prokázat bez jeho předložení. Usnesení soudu o dědictví nahrazuje rubopis, nemůže ale nahradit samotný kmenový list. Aby se dědic stal společníkem, je tak zcela nezbytné, aby společnosti předložil i kmenový list, který nabyl děděním do vlastnictví. Bez toho totiž není nepochybné, že osoba, jež je zapsána v seznamu společníků jako společník, byla ke dni své smrti vlastníkem kmenového listu (nepřevedla jej jinému), resp. že její dědic kmenový list po jeho nabytí nepřevedl na jiného.
Zákonná úprava umožňuje dědici, který nabyl podíl, ať vtělený, či nevtělený, a nechce být společníkem a má pro to závažné důvody, domáhat se zrušení své účasti soudem podle § 211 ZOK. Této možnosti nelze využít, je-li dědic jediným společníkem (§ 211 odst. 3 ZOK). Podle § 211 odst. 1 ZOK se dědic může domáhat zrušení své účasti ve společnosti soudem, jestliže jsou dány důvody, pro něž na něm nelze spravedlivě požadovat, aby ve společnosti setrval. Dikce ustanovení je shodná jako v § 205 ZOK, který upravuje obecné právo společníka domáhat se u soudu zrušení své účasti ve společnosti. Vzhledem k tomu, že pro dědice musí být snadnější společnost opustit než pro ostatní společníky, je nezbytné interpretovat § 211 ZOK tak, že jím vymezené důvody jsou širší než důvody podle § 205 ZOK.
Otázkou je, zda lze ve společenské smlouvě zakotvit právo dědice na vystoupení ze společnosti, a tedy z celé procedury ukončení účasti vyloučit soud. Domnívám se, že tomu nic nebrání. Pro tento závěr totiž můžeme argumentovat tak, že stejného výsledku je možné docílit dohodou společníků o ukončení účasti jednoho z nich bez jakéhokoliv omezení. Důvodem k uzavření takové dohody mezi společníky může být i skutečnost, že společník, jehož účast se ukončuje, nabyl podíl děděním. Mají-li společníci ex post právo z tohoto důvodu účast jednoho z nich ukončit dohodou, mohou se ex ante dohodnout, že všichni souhlasí s tím, aby dědic podílu ukončil svou účast ve společnosti vystoupením. V zásadě na takovou ex ante dohodu můžeme nahlížet jako na dohodu o ukončení účasti s právem opce ve prospěch dědice, resp. s odkládací podmínkou. Může-li být o určité otázce uzavřena dohoda všemi společníky s právními účinky i pro společnost, může být taková otázka upravena i ve společenské smlouvě. Jinými slovy soudím, že důvody, pro něž lze uzavřít dohodu o ukončení účasti společníka ve společnosti podle § 203 ZOK, lze sjednat jako důvody pro vystoupení společníka ze společnosti. Podmínkou je, aby byly vymezeny dostatečně určitě. V tomto směru tedy soudím, že § 202 ZOK upravující případy vystoupení společníka ze společnosti není kogentní povahy. Ochrana společníků je dostatečně zajištěna prostřednictvím nezbytnosti souhlasu všech společníků s takovou změnou společenské smlouvy, ať již podle § 147 ZOK, je-li možné společenskou smlouvu měnit jen dohodou společníků, nebo podle § 171 odst. 2 ZOK, protože ukončením účasti společníka je zasahováno do postavení všech ostatních společníků. Ochrana věřitelů je dostatečně zajištěna tím, že rozdělení vlastních zdrojů i prostřednictvím vypořádacího podílu je chráněno testem insolvence. Neshledávám tedy žádný důvod, proč by zakotvení práva dědice vystoupit ze společnosti ve společenské smlouvě mělo být v rozporu se zákonem, který zakládá zjevné narušení veřejného pořádku, a tedy absolutně neplatné.
4. Dědění akcií
Akcie jsou součástí pozůstalosti a zákon zakazuje, aby stanovy dědění akcií omezily, či dokonce i vyloučily. Ustanovení § 42 odst. 1 in fine ZOK je kogentní. Ustanovení stanov, které s ním bude v rozporu, je absolutně neplatné. Taková odchylka by totiž byla zjevně narušením veřejného pořádku.
Aby se dědic stal akcionářem, nestačí, že nabude do vlastnictví akcie; je nezbytně nutné, aby změnu v osobě akcionáře předepsaným způsobem prokázal. Vydala-li společnost listinné akcie, je akcionář povinen předložit společnosti nejen usnesení soudu o dědictví, z něhož plyne, že z pozůstalosti nabyl předmětné akcie, nýbrž i ony akcie. Důvody jsou stejné, jako byly uvedeny výše u kmenového listu. U zaknihovaných akcií je situace jednodušší, protože usnesení o dědictví je dostatečným podkladem pro změnu v příslušné evidenci.
5. Dědění družstevního podílu
Pravidla přechodu družstevního podílu najdeme ve zvláštní části upravující družstva. Jsou dispozitivní, stejně jako je dispozitivní § 42 odst. 1 věta první ZOK, který obecně dědění podílu připouští. Záleží tedy na stanovách, zda družstvo bude mít charakter otevřenější, nebo uzavřenější obchodní korporace. Dědic družstevní podíl nabude, ledaže i) stanovy dědění družstevního podílu vylučují (§ 602 ZOK) nebo ii) vyžadují, aby byl člen v pracovním poměru k družstvu, a dědic tuto podmínku nesplňuje (§ 598 ZOK) či iii) dědic využije možnosti účast vypovědět (§ 603 ZOK).
V případě bytového družstva je úprava částečně odlišná. V obecném § 42 odst. 1 in fine ZOK se zakazuje vyloučení nebo omezení přechodu družstevního podílu v bytovém družstvu, zatímco ve zvláštním pravidle v § 602 in fine ZOK se zákaz normuje jen ve vztahu k vyloučení přechodu družstevního podílu, jehož součástí je právo nájmu k družstevnímu bytu nebo družstevnímu nebytovému prostoru, případně právo na uzavření nájemní smlouvy k nim. Soudím, že obě pravidla je nutné vyložit tak, že zákaz omezení a vyloučení přechodu se týká jen družstevních podílů v bytovém družstvu, s nímž je spojeno právo nájmu. Dědění družstevního podílu v bytovém družstvu je dotčeno úpravou obsaženou v § 737 odst. 2 ZOK. Podle tohoto ustanovení byl-li družstevní podíl ve společném jmění manželů, přechází vlastnické právo přímo ex lege na pozůstalého manžela (nejde o dědictví), a to i tehdy, když ten není dědicem. Není-li pozůstalý manžel dědicem, vzniká mu povinnost poskytnout dědicům adekvátní vyrovnání.
Sociální družstvo je ze zákona uzavřenou obchodní korporací, protože § 763 odst. 2 ZOK zakazuje převod i přechod družstevního podílu.