Právo zřeknout se možnosti odvolání daru pro hrubý nevděk obdarovaného a cizoložství obdarovaného jako důvod pro odvolání daru
§ 2072 až 2075 ObčZ
Práva odvolati dar pro hrubý nevděk obdařeného nelze se platně zřeknouti.
V cizoložství obdarovaného manžela nelze spatřovati hrubý nevděk opravňující k odvolání daru, dopustil-li se i dárce cizoložství.
Při tzv. smlouvách smíšených lze se podle § 948 OZO domáhati pouze vydání toho, oč hodnota prospěchu poskytnutého obdarovanému převyšuje závazky jím převzaté, nikoli vrácení darované věcI. Rovněž nelze se z onoho důvodu domáhati vrácení darované věci, nemá-li ji již obdarovaný, leč že zhostil se jí obmyslně.
Rozhodnutí NS Československé republiky z 14. 3. 1923, sp. zn. Rv II 373/22 (Vážný 2390)
K věci: Smlouvou z 15. 1. 1915 postoupil žalobce své manželce nemovitosti za úplatu, vybývání výměnku a převzetí knihovních dluhů. Darovací smlouvou z 21. 3. 1917 převedl žalobce na manželku polovinu domu č. p. 1104 v H. proti převzetí poloviny výměnku a knihovních dluhů. Žaloba jeho, jíž domáhal se práva k odvolání daru poskytnutého výše uvedenými smlouvami a vrácení nemovitostí smlouvami těmi na manželku převedených, byla zamítnuta soudy všech tří stolic.
Z odůvodnění: Žalobce založil žalobní nárok v první stolici jednak na tvrzení hrubého nevděku dle § 948 OZO, jednak na tvrzení, že před uzavřením darovací smlouvy z 21. 3. 1917 se žalovaná zavázala, že onu druhou polovici nemovitostí, jež byla předmětem této smlouvy, dá žalobci nazpět, když se vrátí z vojny. Tento druhý žalobní důvod nepřichází v dovolacím řízení již v úvahu, poněvadž dovolatel se oň vůbec neopírá, trvaje pouze na důvodu prvním. V dovolacím spisu uplatňovány jsou důvody § 503 čís. 2 a 4 CŘS. Dovolání jest neoprávněno.
Pokud jde o dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle § 503 čís. 4 CŘS, dlužno především zodpověděti otázku, zda žalovaná dopustila se vůči žalobci hrubého nevděku ve smyslu § 948 OZO․ Žalobce se v dovolacím spisu o tom nezmiňuje, ale z obsahu tohoto spisu zřejmě plyne, že vychází z odpovědi kladné. Naproti tomu soud odvolací přisvědčil v této příčině mínění procesního soudu první stolice, jenž otázku onu zodpověděl záporně. Tomuto právnímu posouzení sluší přisvědčiti. Žalobce vytýkal žalované v první stolici cizoložství a spatřuje v něm důvod pro odvolání daru dle § 948 OZO. Kdyby se byla žalovaná sama dopustila vůči žalobci cizoložství, a nikoli též on vůči ní, zajisté by její cizoložství bylo ublížením na cti ve smyslu § 948 OZO, neboť by v něm musilo býti spatřováno velmi citelné ubližování a hrubé porušení povinností manželčiných vůči manželovi porušením jeho práv na manželskou věrnost, kteréž porušení podrývá dobré mravy rodiny a může dáti podnět k pochybnostem o legitimitě dítek zrozených v manželství po spáchání cizoložství; cizoložná manželka neztrácí pouze pro svou osobu nároku na vážnost před světem, nýbrž vydává i svého manžela nebezpečí, že jeho vážnost u spoluobčanů poklesne. Zjištěno však v tomto sporu, že i žalobce dopustil se vůči žalované cizoložství, a že příslušný soud uznal proto na rozluku jejich manželství z viny manželovy. Vzhledem k tomu vyslovil v tomto sporu procesní soud první stolice právem, že žalobce není oprávněn vytýkati své manželce její cizoložství jako hrubý nevděk podle § 948 OZO. Již z této úvahy následuje nedůvodnost žalobního nároku, pokud se zakládá na § 948 OZO, a tedy také neoprávněnost dovolání.
Toto však jest neoprávněno i proto, poněvadž smlouva odstupní z 15. 1. 1915 i smlouva darovací z 21. 3. 1917 dle svého obsahu nejsou ryzími smlouvami darovacími ve smyslu § 938 OZO, nýbrž jsou to smlouvy smíšené, částečně úplatné, částečně neúplatné, darovací. Že zákon uznává platnost a účinnost toliko potud, pokud hodnota prospěchu majetkového, poskytnutého v nich jednou osobou osobě druhé, převyšuje závazky touto druhou osobou převzaté, plyne zřejmě z § 935 a 952 OZO. Předmětem odvolání daru na straně žalobcově nemohou tedy býti nemovitosti, jež postoupil žalované v roce 1915 a 1917, nýbrž mohla by jím býti jen cena jejich potud, pokud převyšuje závazky převzaté žalovanou v dotyčných smlouvách. Žalobce by tedy byl pouze oprávněn dle § 949 OZO žádati na žalované peněžitou částku rovnající se tomuto rozdílu mezi cenou nemovitostí a mezi závazky žalovanou převzatými. Žalobní žádost domáhající se vydání polovice domu č. p. 1104 v H. byla by mimoto nedůvodna i proto, poněvadž je zjištěno, že žalovaná není již vlastnicí ani polovice jiné jakékoli částky tohoto domu prodaného v roce 1921 Evě S., takže ani v tomto směru není zde předpokladů § 948, 949 a 952 OZO, dle nichž nelze domáhati se vydání věcí, jež v držbě odpůrcově nejsou, pokud tento nejednal nepoctivě, kteráž podmínka není v tomto sporu na straně žalované ani zjištěna, ani žalobcem tvrzena.
Soud odvolací souhlasně s prvním soudem má ovšem mylně za to, že žalobce platně vzdal se práva odvolati darování pro hrubý nevděk manželčin, neboť i kdyby skutečně bylo možno takové vzdání se spatřovati ve smlouvách stran z roku 1915 a 1917, bylo by neúčinným, poněvadž by se příčilo dobrým mravům, vždyť hrubý nevděk jest podle § 948 OZO nemravným, a tedy ono vzdání se bylo by dle § 879 věty první OZO neplatným a nicotným jednáním. Ale vzhledem na hořejší úvahu, dle níž žalobce nemá vůbec nároku na odvolání daru poskytnutého žalované, zvláště pak nemá nároku na vydání nemovitostí darovaných ani polovice domu č. p. 1104 v H., jest to v tomto sporu nerozhodno.
Komentář: I pro toto číslo Soudních rozhledů (stejně jako pro minulé) jsme vybrali rozhodnutí, které naznačuje použitelnost i v poměrech ObčZ. Prvorepublikový NS se otázkami spojenými s darovacími smlouvami a vrácením daru a cizoložstvím – v různých skutkových poměrech – ostatně zabýval vícekrát, byť zastával poměrně trvalou názorovou linii. Východiskem této problematiky byl § 948 OZO, podle kterého dopustí-li se obdarovaný proti svému dobrodinci hrubého nevděku, může býti dar odvolán. Hrubou nevděčností jest rozuměti ublížení na těle, na cti, na svobodě nebo na majetku, které je toho druhu, že se může proti pachateli zakročiti podle trestního zákona z moci úřední nebo na žádost toho, jemuž bylo ublíženo.
NS v rozhodnutí Vážný 821 posuzoval platnost darovací smlouvy ve vztahu k cizoložnému poměru mezi dárcem a obdarovanou z hlediska dobrých mravů se závěrem, že darovací smlouva z důvodu cizoložného poměru mezi dárcem a obdařenou se příčí dobrým mravům. V pozdějším rozhodnutí (Vážný 10067) NS uzavřel, že cizoložství obdarované manželky jest hrubým nevděkem podle § 948 OZO. NS v tomto rozhodnutí při úvaze o závažnosti cizoložství a jeho charakteristice (nejenom z pohledu odvolání daru) pak souhrnně uzavřel, že nikterak jím nemůže býti vyváženo její cizoložství, neboť jím se dovolatelka dopustila nejhrubšího porušení povinnosti manželské věrnosti s možnými nedozírnými důsledky pro žalobce podle rodinného práva a vydala ho zároveň veřejnému posměchu způsobem pro muže dbalého své rodinné a manželské cti nejtrapnějším a nejcitelnějším.
ObčZ 1964 obdobnou problematiku upravoval v § 630, podle kterého dárce se může domáhat vrácení daru, jestliže se obdarovaný chová k němu nebo členům jeho rodiny tak, že tím hrubě porušuje dobré mravy. Část odborné literatury v souvislosti s důvodem pro odvolání daru (hrubé porušení dobrých mravů) zmiňovala i nevděk, část se omezila na institut dobrých mravů, ale část odborné literatury hodnotila jednání hrubě porušující dobré mravy přímo jako hrubý nevděk, čímž se blížila OZO. Posledně zmiňovaná literatura také s odkazem na – blíže neuvedenou – soudní praxi zmiňovala, že podle judikatury není důvodem pro odvolání daru mimo jiné manželská nevěra.
V rámci formulováni principů a východisek nového soukromého práva se v souvislosti s úpravou darovací smlouvy poukazovalo na to, že právní úprava darování bude převzata z návrhu vládní osnovy čs. občanského zákoníku z roku 1937 (§ 855 až 871) s přihlédnutím k vývoji novějšího zákonodárství. Zejména měl být vyjasněn pojem daru, i pokud šlo o některé pochybné případy (darování na odměnu, vzájemné darování), měl se upravit dar podpory, mělo se umožnit darování pro případ smrti, měla se upřesnit odpovědnost dárce při vědomém darování vadné věci a dosavadní případy odvolání daru měly být rozšířeny i na případy dárcovy nouze.
Následně se pak v odborné literatuře v souvislosti s tehdy připravovanou úpravou de lege ferenda poukazovalo na to, že v osnově ObčZ se původně navrhlo upravit odvolání daru pro dárcovu nouzi, pro zkrácení nepominutelných dědiců a pro nevděk obdarovaného. Ustanovení o právu odvolat dar pro zkrácení povinného dílu dědiců bylo následně při projednávání v rekodifikační komisi Ministerstva spravedlnosti z osnovy vypuštěno jako opatření zasahující přespříliš do autonomie vůle dárce. Po tomto zásahu osnova ObčZ zachovala dva důvody pro odvolání daru: nouzi a nevděk. Důvodem pro odvolání daru pro nouzi měl být takový stav chudoby, do níž dárce po darování upadne, že nebude mít na vlastní nutnou výživu nebo na nutnou výživu těch, k nimž je podle zákona výživou povinen. Tehdy měl mít dárce právo, aby mu dar byl vydán zpět nebo nahrazena jeho hodnota. Toto právo měl mít možnost uplatnit, jen byl-li by obdarovaný z daru ještě obohacen – zbýval-li by mu z obdarování ještě nějaký majetkový prospěch – a nebyl-li by sám v obdobné nouzi jako dárce. Rozsah povinnosti obdarovaného neměl být vymezen tím, co mu z daru ještě zbývá, ale potřebou nutné výživy dárce a osob na něm závislých.
Druhým důvodem pro odvolání daru měl být nevděk. Oproti § 630 ObčZ 1964 se měly upřesnit podmínky, za nichž lze dar odvolat: mělo být ublíženo dárci, a to obdarovaným ze zlého úmyslu, hrubým porušením dobrých mravů, přičemž dárce obdarovanému jeho čin neprominul. Navrhovalo se stanovit, že právo odvolat dar přechází na dárcovy dědice jen v případech, kdy dárci zabránili v odvolání daru buď obdarovaný, nebo vyšší moc.
ObčZ upravil otázky odvolání daru v § 2068 až 2078, odvolání daru pro nevděk je obsaženo v § 2072 až 2075. Důvodová zpráva k problematice odvolání daru pro nevděk vychází z toho, že tento důvod pro odvolání daru se pojí s hrubým nevděkem obdarovaného vůči dárci. ObčZ nepřijímá konstrukci § 630 ObčZ 1964, neboť toto ustanovení provázejí od počátku výkladové nejasnosti odrážející se v rozporných stanoviscích literatury a v tápání praxe. Nejen se zřetelem k těmto obtížím se ObčZ přiklání k tradičnímu pojetí, podle něhož je důvodem pro odvolání daru nevděk obdarovaného projevující se hrubým porušením dobrých mravů ze zlého úmyslu. Nevděk musí být projeven proti dárci, obdarovaný je vděkem za dar vázán jen k dárci, nikoliv k dalším osobám. Dopustí-li se obdarovaný porušení dobrých mravů vůči osobě dárci blízké, může dárci vzniknout právo odvolat dar, jen odůvodňují-li okolnosti, že tím bylo ublíženo i dárci. Za této situace může dárce od smlouvy odstoupit a požadovat vrácení celého daru. Lhůta pro odvolání daru je zkrácena z dosavadních tří let na dobu jednoho roku. ObčZ rovněž řeší, za jakých podmínek mohou dar odvolat i dědici dárce, a odstraňuje tak nespravedlnost, k níž se uchýlil výklad předchozí právní úpravy, dle něhož dokonce ani zavraždění dárce obdarovaným nezakládalo dárcovým dědicům oprávnění dar odvolat.
Právní praxe bude samozřejmě očekávat především odpověď na otázku, nakolik bude či nebude použitelná judikatura ve vztahu k hmotněprávním důvodům odvolání daru z období účinnosti ObčZ 1964. Jinými slovy řečeno, v jakém rozsahu bude (či nebude) možno použít judikaturu k hrubému porušení dobrých mravů jako základ pro odvolání daru pro nevděk. Tato judikatura zatím z hlediska rozhodovací praxe NS schází. Za zmínku lze zmínit toliko rozsudek z 26. 6. 2018, sp. zn. 33 Cdo 3370/2017, který se týkal především lhůty k odvolání daru pro nevděk. Do doby vytvoření ustálené judikatury lze na výklad odvolání daru pro nevděk usuzovat zatím ze závěrů odborné literatury, jejíž část se věnuje odvolání daru pro nevděk velmi podrobně.
Mgr. Michal Králík, Ph.D., Zlín, Brno
doc. JUDr. Petr Lavický, Ph.D., Brno