Náhrada škody a změna ceny věci
§ 742 odst. 2 ObčZ
Náhradu škody za zničenou věc dlužno vyměřiti podle obecné ceny věci v době, kdy nastala škoda, i když do vynesení rozsudku cena věci stoupla nebo poklesla.
Rozhodnutí NS Československé republiky z 1. 10. 1924, sp. zn. Rv II 418/24 (Vážný 4212)
K věci: V srpnu 1920 zahynuly, nakazivše se od koně žalovaného, dva žalobcovi koně. Žalobě o náhradu škody 39 000 Kč vyhověl procesní soud první stolice rozsudkem z 30. 11. 1923 potud, že přiznal žalobci 17 000 Kč, vzav za základ nynější cenu uhynulých koní. Odvolací soud nevyhověl odvolání ani té, ani oné strany a odvětil k odvolání žalobcovu v důvodech: Jest sice pravda, že podle § 1332 OZO dlužno vzíti za základ náhrady obecnou cenu, kterou měla věc v době poškození. Avšak podle ducha zákona dlužno míti za to, že zákon měl na mysli případy, v nichž má býti nárok na náhradu škody uhrazen ihned po nastalé škodě nebo v nichž se poškozený z naléhavé potřeby v té době sám hojil náhradní koupí nebo podobně. V těch případech zajisté jest spravedlivo přisouditi mu cenu v té době obvyklou. Zákon nechce, by se poškozený obohatil na úkor toho, kdo škodu zavinil pouhou neopatrností. Proto nebude poškozený moci například požadovati vyšší cenu, kterou měla věc nová před opotřebením, nýbrž smí požadovati pouze tolik, aby mohlo u něho nastati uvedení v předešlý stav, tj. alespoň náhradní plnění in natura, aby si totiž mohl opatřiti z náhrady věc stejné hodnoty, jakou měla věc poškozená. Tuto zásadu dlužno zachovati i v tomto případě. Žalobci může býti přisouzeno jenom tolik, aby si mohl opatřiti dva koně přibližně stejných vlastností, jaké měli koně poražení. Kdyby mu dnes bylo přisouzeno více, byl by obohacen; za 39 000 Kč mohl by si nyní poříditi čtyři koně, takže by byl na úkor žalovaného obohacen, což však zákon jistě nezamýšlel. NS vyhověl dovolání žalobcovu potud, že mu přiznal 27 000 Kč.
Z odůvodnění: Důvodnou jest výtka, že odvolací soud posoudil věc po právní stránce mylně, vycházeje z názoru, že náhradu za poškozenou věc sluší dáti dle obecné ceny v době rozsudku, a nikoli dle obecné ceny v době, kdy nastala škoda, když cena věci klesla. To odporuje jak znění zákona, tak i účelu § 1332 OZO․ Není správným názor odvolacího soudu, že zaplacením vyšší ceny, jakou věc měla v době poškození, ale jaké již nemá v době rozsudku, byl by poškozený obohacen. Bylo by tomu tak jen v tom případě, kdyby poškozený si neopatřil ihned v době nastalé škody náhradu za uhynulé koně, zákon mu nedával práva žádati tuto náhradu ihned, a kdyby nechal peníze jako náhradu placené, které mu byly hned vyplaceny, ležeti, až cena jejich stoupne. Ale zákon nepočítá se změnou ceny peněz, přisuzuje náhradu podle obecné ceny v čase poškození, což děje se zcela v souhlasu se zásadou § 1323 OZO, aby vyrovnán byl majetkový stav poškozeného právě dle doby nastalé škody, by si poškozený mohl náhradu opatřiti hned, nemusil na ni čekati. Proto právě změny v ceně věci nebo obráceně změny v ceně peněz nemají býti v neprospěch škůdce, ale také ne v jeho prospěch. Prodlením se splacením náhrady nesmí se dostati škůdci výhody, aby mohl platiti méně, a měl tak podnět zadržovati placení náhrady, až při klesající tendenci cen cena poškozené věci poklesne. Škůdce nesmí svého prodlení ve svůj prospěch využitkovati tím, že prodlením zabrání poškozenému, aby opatřil si náhradu včas za cenu vyšší. Že škůdce bude v důsledku zásady § 1332 OZO při stoupající hodnotě peněz platiti snad měnou hodnotnější, zavinil právě sám svým prodlením, a proto by nebylo spravedlivo, aby ze svého prodlení těžil. Dovolání žalobcovo je proto odůvodněno, slušelo mu přisouditi za uplynulé koně náhradu dle ceny v době poškození v obnosu 28 000 Kč, po srážce útržku za maso per 1 000 Kč, tedy 27 000 Kč.
Komentář: Publikované rozhodnutí se tentokrát váže k problematice náhrady škody, ale náš komentář jeho prostřednictvím – jak bude patrno v závěru – propojíme se zcela jiným institutem, a to společným jměním manželů a jednou z novinek, které současná právní úprava přinesla, a to je problematika tzv. redukce a valorizace vnosu.
V poměrech ObčZ 1964 soudní praxe připouštěla tzv. redukci vnosu, tj. postup, kdy se původní výše vnosu při vypořádání snižovala, jestliže došlo ke snížení hodnoty věci, do níž bylo investováno, ale nepřipouštěla tzv. valorizaci vnosu, tj. zohlednění navýšení hodnoty věci tím, že by se vnos do vypořádání promítal nikoliv v nominální výši, ale ve výši navýšené způsobem reflektujícím zvýšení hodnoty věci. Tato úprava se zdála zákonodárci nevyvážená potud, že nezohledňovala práva navýšení hodnoty věci, do níž bylo investováno, důsledkem čehož je úprava § 742 odst. 2 ObčZ, podle kterého hodnota toho, co ze společného majetku bylo vynaloženo na výhradní majetek manžela, stejně jako hodnota toho, co z výhradního majetku manžela bylo vynaloženo na společný majetek, se při vypořádání společného jmění započítává zvýšená nebo snížená podle toho, jak se ode dne vynaložení majetku do dne, kdy společné jmění bylo zúženo, zrušeno nebo zaniklo, zvýšila nebo snížila hodnota té součásti majetku, na niž byl náklad vynaložen. Uvedené ustanovení, které na první pohled vypadá vcelku bezproblémově, bylo od počátku předmětem kritiky v odborné literatuře, která podstatu tzv. valorizace vysvětlila věcně a poukázala na praktické obtíže s tím spojené se závěrem, že k opuštění závěrů soudní praxe přijatých v poměrech ObčZ 1964 nebyl žádný rozumný důvod.
Část komentářové literatury na počátku účinnosti ObčZ v uvedeném ustanovení nespatřovala zásadní problém, v dalším svém vydání však již praktickou aplikovatelnost § 742 odst. 2 ObčZ považovala za velmi složitou a obtížnou. Další část komentářové literatury poukazovala na obtíže s valorizací spojené od počátku.
Dosavadní zkušenosti právní praxe zcela otevřeně ukázaly, že s použitím tzv. valorizačního ustanovení si praxe neví rady. Dosud tápala jak ve způsobu jeho praktické aplikace, tak také při určení, jakým způsobem a v jakém rozsahu může být v této souvislosti využito znalecké dokazování s nikoliv výjimečným, ač nesprávným, přesunem určení tzv. valorizačního postupu na znalce, neboť otázka valorizace je otázkou právní, nikoliv skutkovou; v této souvislosti by soudce mohl využít znalecké dokazování jenom pro zjištění skutečností rozhodných pro jeho právní závěr o valorizaci.
Zakotvení valorizačního ustanovení také v řadě případů vyvolávalo v účastnících soudních řízení nereálná očekávání co do rozsahu majetku, který by měl získat při vypořádání společného jmění, a často také bránilo uzavírání mimosoudních dohod či soudních smírů.
Rozhodovací praxe NS stála před velmi složitou otázkou, jak nastavit základní pravidla pro aplikaci § 742 odst. 2 ObčZ tak, aby byl postup pro praxi vůbec realizovatelný a současně odrážel realitu společného jmění manželů.
Proto také v senátě 22 Cdo specializovaného na oblast věcných práv v návaznosti na postupné získávání praktických zkušeností a při sledování klopotného fungování soudní praxe v těchto otázkách byly diskutovány možné varianty a přístupy při hledání základní „cesty“ při valorizaci. Prvním z rozhodnutí, a v zásadě rozhodnutím zcela zásadním, je aktuální rozsudek NS z 7. 10. 2022, sp. zn. 22 Cdo 1172/2022, který vedle procesních aspektů vypořádání společného jmění manželů a pojmu vnosů řeší velmi podrobně i otázku tzv. valorizace.
V dané věci šlo o posouzeni podmínek, za kterých je třeba při vypořádání vnosu ze společného majetku hodnotu toho, co ze společného majetku bylo vynaloženo na výhradní majetek manžela (tzv. vnos ze společného na výlučný majetek), započíst zvýšenou podle toho, jak se ode dne vynaložení majetku do dne, kdy společné jmění bylo zúženo, zrušeno nebo zaniklo, zvýšila hodnota té součásti majetku, na niž byl náklad vynaložen.
Základním východiskem úvah dovolacího soudu bylo, že uvedené ustanovení je třeba vykládat v kontextu právní úpravy majetkových vztahů mezi manžely. Tzv. vnos je jen speciálním případem poskytnutí peněžní částky ze společného jmění, přičemž tato částka je určena k investici do výlučného majetku. K realizaci takových vnosů dochází na základě dohody manželů, že použijí součásti společného jmění manželů ve prospěch výlučného majetku jednoho z nich. Obvykle o návratnosti takové investice manželů neuvažují, neboť ji provádějí v době fungujícího manželství, kdy jsou schopni se na nakládání se společným majetkem dohodnout. Rozhodnutí zdůrazňuje, že pokud by k takovému použití společného majetku došlo na základě jednání jednoho z manželů bez souhlasu druhého a druhý manžel by nesouhlas vyjádřil, mělo by společné jmění (oba manželé) právo požadovat vrácení této částky na základě ustanovení o bezdůvodném obohacení; nárok na náhradu toho, co bylo ze společného vynaloženo na výlučný majetek, by vznikl již vynaložením společných prostředků, nikoliv až v okamžiku zániku společného jmění manželů, jak je tomu u vnosů. I toto je zásadní závěr, který v dosavadní soudní praxi takto kategoricky a jednoznačně vysloven nebyl.
Skutečnost, že investice ze společného jmění do výlučného majetku mívají primárně smluvní základ, ze kterého se má při vypořádání společného jmění manželů vycházet, konstatoval NS v poměrech ObčZ 1964 ve vztahu k vynaložení prostředků ze společného majetku na majetek třetí osoby v souvislosti s obvyklými případy, kdy manželé bydlí v nemovitosti rodičů jednoho z nich a do této nemovitosti v souvislosti se svým bydlením investují, byť tyto dohody mají převážně ústní či konkludentní charakter (NS sp. zn. 22 Cdo 3194/2009).
Současně rozhodnutí opětovně do jisté míry novátorsky otevřelo otázku přípustnosti obligačních vztahů mezi společným jměním a majetkem výlučným poukazem na skutečnost, že mezi manžely lze uzavírat smlouvy ohledně jejich výlučných majetků a podle současné literatury mohou vznikat obligační vztahy i mezi společným jměním (reprezentovaným oběma manžely) a majetkem výlučným (reprezentovaným jedním z manželů). Při argumentaci NS zdůraznil, že není pochyb o tom, že je možná peněžitá zápůjčka (týkající se výlučných jmění) mezi manžely (§ 2390 a násl. ObčZ); přitom vydlužitel je povinen platit úroky, jen byly-li sjednány (§ 2392 odst. 2 ObčZ). V těchto případech je tedy pravidlem vrácení zapůjčené částky bez úroků, pokud není ujednáno něco jiného. Není tu žádný rozumný důvod pro to, aby režim těchto vztahů byl zásadně odlišný od vztahů založených vnosem. Úroky z prodlení, které má právo v některých případech věřitel požadovat, jsou sankcí za nesplnění povinnosti řádně splnit dluh; o to však při tzv. zápočtech (vnosech) nejde. I výše náhrady škody se stanoví podle obvyklé ceny věci před poškozením a po něm (NS sp. zn. 25 Cdo 2062/2016 a další judikaturu tam uvedenou), k cenovým pohybům se v zásadě nepřihlíží. To platí i v případě závazkového vztahu mezi jedním z manželů a „společným jměním“; ať již jde o náhradu způsobené škody na společném majetku nebo o jiné obligační vztahy, má věřitel právo na úroky, jen stanoví-li to zákon nebo bylo-li to sjednáno. S „automatickým“ dorovnáním dluhu podle zvyšování hodnoty věci zákon nepočítá. Tento výchozí princip ostatně odpovídá i běžným životním zkušenostem v poměrech společného jmění manželů, kdy manželé, kteří se dohodnou použít součást společného jmění ve prospěch výlučného majetku jednoho z nich, zpravidla v době uzavření dohody a vynaložení společného majetku neuvažují o tom, že by tato částka měla být nějakým způsobem kompenzována, nadto v rozsahu dokonce vyšším, než ve kterém byla vynaložena.
Zvýšená hodnota věci, vyjádřitelná v penězích (cena), odráží zejména růst poptávky po takových věcech, nominální růst ceny též odráží inflaci či obecné zdražování, ke kterému dochází z různých, na účastnících nezávislých důvodů. Velmi často také zvýšení ceny věci nebude ani důsledkem investice ze společného majetku (použití společných prostředků na údržbu věci před mnoha lety, kde v důsledku běhu času došlo ke „ztrátě“ hodnoty tohoto vnosu, ač cena věci samotné se zvýšila), tj. mezi investicí a zvýšením ceny věci nebude vztah příčiny a následku, případně se na zvýšení ceny věci budou podílet převážně další okolnosti objektivní povahy (obecný nárůst ceny nemovitých věcí, umístění nemovitosti v atraktivní lokalitě apod.). V praxi jde také často o to, že investice do věcí nemívají jednorázovou uzavřenou povahu, ale do věcí se tzv. investuje opakovaně v různých (často i dlouhých) časových obdobích s různými motivacemi, představami i očekáváními a nezřídka se nejedná pouze o použití společných prostředků, ale také například prostředků rodičů jednoho z manželů apod. V některých případech jde o investice nutné či nezbytné, investice tzv. udržovací, ale také investice, prostřednictvím kterých má dojít k zvýšení hodnoty věci (například rekonstrukce nemovité věci cestou jejího rozšíření a zvětšení apod.). Významné též je, zda jde o investici do věci, kterou užívají oba manželé. Pro různé případy nelze stanovit stejná pravidla vypořádání; bude tedy záležet na vůli manželů, vyjádřenou v dohodě o investici do věci ve výlučném majetku (případně i společném, jde-li investici z výlučného majetku).
Zákon nepředpokládá valorizaci jiných nároků mezi manžely než těch, které vyplývají z vnosů, a to dokonce ani v případě, že jsou založeny protiprávním jednáním jednoho z nich; jen stanoví, že mezi manžely nepočne promlčecí lhůta běžet ani neběží, dokud manželství trvá (§ 646 ObčZ). Soukromé právo ostatně v zásadě zdražování či inflaci nekompenzuje bez dohody účastníků (tzv. inflační doložka – viz například NS sp. zn. 26 Cdo 1670/2018, Rc 19/2020, ta však musí být účastníky sjednána).
ObčZ nevychází ze zásady, že by se dluhy a pohledávky „valorizovaly“ bez dalšího jen kvůli růstu hodnoty věcí, kterých se týkají. Není žádný rozumný důvod takovou zásadu stanovit jen pro případy vypořádání společného jmění, a to navíc tak, že by například v současné době byly částky vynaložené na investici do nemovitosti ve výlučném majetku (vnosy) zhodnocovány podstatně nad míru, kterou by bylo možno dosáhnout uložením stejné částky u peněžního ústavu nebo – v zásadě, nejde-li o vysoce kvalifikovaného investora – i v důsledku nejistých investic na kapitálovém trhu. To platí tím spíše pro investice, ke kterým došlo před 1. 1. 2014, tj. v období, kdy právní úprava vůbec princip tzv. valorizace neobsahovala. Investující manžel by v případě doslovného výkladu § 742 odst. 2 ObčZ byl v trvalé nejistotě, jakou částku bude on či jeho dědicové v případě zúžení, zrušení či zániku společného jmění manželů nucen na náhradu vnosu zaplatit, a zda vůbec ji bude moci zaplatit (například s ohledem na prudký růst ceny nemovitostí, jde-li o investici do ní, který není spojen se stejným růstem průměrných příjmů). Naopak je třeba vyjít z legitimního očekávání investujícího manžela, že v případě, že bude nucen investici (vnos) nahradit, nebude muset nahradit více, než bylo do jeho výlučného majetku vloženo. Účastníkům pak nic nebrání si v souvislosti s vnosem jeho valorizaci sjednat, případně sjednat podmínky, za kterých dojde k zohlednění zhodnocení věci.
V rovině právní argumentace NS zdůraznil, že v § 742 odst. 2 ObčZ jde o tzv. nepravou zakrytou mezeru v právu. O nepravou zakrytou mezeru jde tehdy, je-li text zákona formulován příliš široce, takže je nutno jej za pomocí teleologické redukce interpretovat úžeji, než jak by se zdálo podle jeho jazykového znění. Jde tedy o odepření aplikace daného ustanovení na případy, na které sice dopadá jeho dikce, nikoli však smysl a účel. Jazyková formulace § 742 odst. 2 ObčZ je velmi široká a nijak neomezuje dosah tohoto ustanovení a jeho aplikaci v různých situacích. Protože se jeho text vymyká řešení podobných situací v občanském právu a z těchto řešení vyplývajících principů zohlednění cenového vývoje na právní vztahy, je nestandardní, a tak je třeba za pomocí teleologického výkladu dospět k jeho omezení tak, že zásadně dopadá na případy, kdy se manželé – ať již před vynaložením vnosu, nebo kdykoliv později – na valorizaci dohodli.
Dovolací soud tak uzavřel, že hodnota toho, co ze společného majetku bylo vynaloženo na výhradní majetek manžela, se při vypořádání společného jmění započítává zvýšená podle toho, jak se ode dne vynaložení majetku do dne, kdy společné jmění bylo zúženo, zrušeno nebo zaniklo, zvýšila hodnota té součásti majetku, na niž byl náklad vynaložen (tzv. valorizace), jen pokud se tak účastníci dohodli. Tam, kde by nezohlednění zhodnocení majetku v důsledku vnosu bylo v rozporu s dobrými mravy anebo by vedlo ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění (§ 2 odst. 3 ObčZ), bylo by třeba k těmto okolnostem přihlédnout v rámci stanovení výše podílů na společném majetku (tzv. disparita podílů).
Mgr. Michal Králík, Ph.D., Zlín, Brno
doc. JUDr. Petr Lavický, Ph.D., Brno