Knihovní převod bez platného titulu. Důvěra v platnost zápisů provedených v pozemkové knize
§ 984 odst. 1 ObčZ
I. | Knihovní převod bez platného titulu nemá jiný význam než odevzdání při movitých věcech a má hmotněprávní účinnost, jen jsou-li splněny veškeré předpoklady, jež předepisuje občanský zákon pro zamýšlenou a chtěnou změnu. Knihovní převod zjednává nabyvateli jen knihovní držbu, jež není skutečnou držbou ve smyslu § 309 OZO a neskýtá ani posesorní ochranu. |
II. | Důvěra ve veřejné knihy předpokládá, že nabyvatel důvěřuje v to, že knihovní stav jest po hmotné stránce správný a úplný. Důvěra ve veřejné knihy tu musí býti v čase nabytí knihovního práva nebo v době podání žádosti o vklad. |
Rozhodnutí NS Československé republiky z 30. 4. 1932, sp. zn. Rv I 75/31 (Vážný 11629)
K věci: Žalobci koupili od Věry G. dům se zahradou č. kat. 6/2. Žalobou, o niž jde, domáhali se žalobci na žalované, majitelce sousedního domu, by byla žalovaná uznána povinnou skutečnou držbu části parcely (zahrady) ležící před jejím domem postoupiti žalobcům jako vlastníkům tohoto pozemku, jí na pozemku zřízenou oddělovací zeď, jakož i veškerá zřízení na vlastní útraty dáti odstraniti a obnoviti dřívější stav, tvrdíce, že jim byla Věrou G. prodána i zahrada před domem žalované.
Oba nižší soudy žalobu zamítly, odvolací soud z těchto důvodů: Soud procesní vystihl zcela správně, že rozhodnutí tohoto sporu nezávisí na rozřešení otázky, zda odpůrkyni byla Helenou H. zahrazená část zahrady prodána, čili nic, nýbrž že jen rozhoduje, zda odvolatelé i tuto zahrazenou část zahrady od Věry G. koupili. Soud procesní zodpověděl tuto otázku v neprospěch odvolatelů právem, neboť, jak bylo v napadeném rozsudku správně vyloženo, měla Věra G., prodávajíc odvolatelům dům, úmysl prodati jim s domem jen onu část zahrady, jež byla před tímto domem, a týž úmysl měli i odvolatelé. Proto nemohou odvolatelé požadovati pro sebe i onu část zahrady, jež jest před sousedním domem odpůrkyně a jež jim nebyla prodána. Pro tuto část zahrady jim schází titul. Na věci však nic nemění, že v kupní smlouvě, kterou uzavřeli odvolatelé s Věrou G., je zahrada uvedena celá a že se odvolatelé stali knihovními vlastníky celé této zahrady, neboť je nelze ohledně části zahrady před domem odpůrkyně považovati za bezelstné vlastníky․
NS nevyhověl dovolání.
Z odůvodnění: Pod dovolacím důvodem § 503 čís. 4 CŘS vytýkají dovolatelé, že odvolací soud jim neprávem upírá nabývací důvod, titul § 424 OZO k celé nedělené parcele č. 6/2, ač prý žádná ze smluvních stran neprojevila úmysl, že v písemné kupní smlouvě z 27. 2. 1925 parcelou č. 6/2 byla míněna jen obmezená část. Dovolatelé však přehlížejí, že odvolací soud zjistil ve shodě s prvním soudem na základě souhlasných výpovědí smluvních stran, prodatelky Věry G. i žalobců jako kupitelů, že měly srovnalou vůli prodati a koupiti jen onu část parcely č. 6/2, která jest před prodávaným domem č. 608, třebaže to výslovně neprojevily. To je zjištění skutkové (srov. rozhodnutí č. 678 sb. n. s.), k němuž soud nedospěl jen výkladem písemné trhové smlouvy, nýbrž na základě volného hodnocení důkazů, a nelze je proto napadati žádným z dovolacích důvodů výčetmo v § 503 CŘS uvedených. Projev srovnalé vůle lze učiniti i mlčky (§ 863 OZO). Neměly-li smluvní strany pochybnosti o tom, že předmětem kupu je jen část parcely před prodávaným domem, projevily zjištěnou srovnalou vůli mlčky, třebaže z neznalosti knihovního stavu označily prodávanou část zahrady číslem 6/2, neboť nesejde na označení, nýbrž na pravém úmyslu stran (§ 914 OZO). Z toho je patrno, že druhá část parcely č. 6/2 před domem č. p. 21 v T. nebyla předmětem kupu, nedošlo proto o ní ke kupní smlouvě (§ 861 a 869 OZO) a schází proto žalobcům titul (§ 424 OZO). Byla-li v písemné kupní smlouvě prodaná část zahrady označena omylem číslem 6/2, ač v pozemkové mapě je jím označena celá zahrada, stal se sice převod knihovního vlastnického práva k celé parcele č. 6/2 na základě formálně správného vkladu, ale v rozporu s hmotněprávním předpokladem.
Knihovní vklad není formálním aktem v tom smyslu, že má i účinnost po stránce hmotněprávní bez ohledu na hmotněprávní předpoklady. Neboť knihovní převod bez platného titulu nemá jiný význam, než odevzdání při movitých věcech, a má hmotněprávní účinnost, jen jsou-li splněny veškeré předpoklady, které předpisuje občanský zákon pro zamýšlenou a chtěnou změnu, předpokládají tudíž podle § 424 OZO i titul, a je-li jím smlouva, i platně uzavřenou smlouvu (§ 861 a 869 OZO). Knihovní převod zjednává nabyvateli jen knihovní držbu, o níž sami dovolatelé připouštějí, že není držbou skutečnou ve smyslu § 309 OZO a že neskýtá ani posesorní ochranu. Nemohli by tudíž dovolatelé ani ze stanoviska držby žádati odstranění zdi a jiných zařízení pořízených žalovanou na rozhraní obou částic a na částici před domem žalované. Důvěra ve veřejné knihy (§ 443 a 1500 OZO) by dovolatelům nepomohla k hmotněprávní účinnosti knihovního vlastnictví ke sporné části parcely č. 6/2, předpokládajíc, že se knihovní vklad stal na základě platného právního titulu. Jen tehdy přichází důvěra ve veřejné knihy k plné účinnosti, když nabyvatel nabyl knihovního práva na základě platného titulu, avšak v nezaviněné neznalosti, že se knihovní stav nesrovnává se stavem právním (skutečným).
O jednání žalobců v důvěře ve veřejné knihy však vůbec nelze mluviti; neboť důvěra ve veřejné knihy předpokládá, že nabyvatel důvěřuje v to, že knihovní stav je po hmotné stránce správný a úplný. Nestačí proto, tvrdí-li žalobci, že se spoléhali na knihovní stav a že dle toho jednali, nýbrž musilo by to i z jejich jednání býti patrné. Tak tomu však v souzeném případě není. Právě naopak. Dovolatelé knihovní stav (správně stav pozemkové mapy) neznali, ale znali pravý skutečný stav. Je zjištěno, že věděli, že kupují jen část zahrady parc. č. 6/2 před kupovaným domem, a dle toho stavu také jednali. Je zjištěno, že jen této části používali a žalované nezabraňovali v používání druhé části, a dokonce ani nic nenamítali, když provedla na ní kanalisaci a dala na rozhraní postaviti zeď (srov. § 368 OZO). Jednali tedy v důvěře ve skutečný, právní a smluvený stav, nikoliv v důvěře ve stav knihovní. Mimoto však důvěra ve veřejné knihy tu musí býti v čase nabytí knihovního práva nebo v době podání žádosti o vklad, má-li zásada o důvěře v knihy veřejné dojíti účinnosti. Zvěděli-li však dovolatelé až v roce 1927 příležitostně od inženýra Kurta P., jenž jim zhotovoval ze zcela jiných důvodů situační plánek, že obě části zahrady jsou nedělené pod parc. č. 6/2 zapsány při domě č. p. 608 v T., který koupili, a snažili se dodatečně tohoto stavu ve svůj prospěch využíti, pojali důvěru v knihy veřejné příliš pozdě a nemohou se na ni odvolávat. Nemají--li dovolatelé ani titul k nabytí sporné částky parc. č. 6/2 a nejednali-li v době nabytí knihovního práva v důvěře v knihy veřejné, nedokázali vlastnictví ke sporné částici, a nezáleží proto na tom, zda jednali obmyslně, či bezelstně. Míní-li dovolatelé, že tato tabulární držba není skutečnou držbou po rozumu § 309 OZO, nezáleží na obmyslnosti a že stačí k průkazu vlastnictví, že jsou knihovními vlastníky, dospělo by se k protizákonnému názoru, že knihovní vklad stačí bezvýminečně k nabytí vlastnictví bez ohledu na nedostatek titulu a bez ohledu na to, zda se důvěra v knihy veřejné zakládá na bezelstnosti, či na obmyslnosti.
O to, zda se žalovaná stala vlastnicí sporné částice na základě trhové smlouvy z 29. 12. 1927, nejde, jak správně rozpoznaly nižší soudy, nýbrž jde jen o to, zda dovolatelé nabyli i hmotněprávně vlastnictví ke sporné částici, a zda jsou tudíž vůbec k žalobě oprávněni. Jde o žalobu vlastnickou, neboť žalobní nárok zní na vydání sporné částice do držby žalobců a na odstranění zařízení žalovanou na ní provedených. Základem pravé vlastnické žaloby (§ 366 až 379 OZO) je vlastnictvi, jež žalobci nedokázali, jak výše bylo dolíčeno. A základem žaloby z domnělého vlastnictví je držení k vydržení způsobilé (§ 372 a 374 OZO). K tomu je zapotřebí, by žalobce dokázal, že nabyl držby věci bezelstně, platným titulem a pravým způsobem, jak § 372 OZO výslovně předpisuje. Nedokázali-li žalobci, jak výše bylo dolíčeno, ani platný titul nabývací ke sporné částici, schází jim i v tomto směru oprávnění k žalobě.
Komentář: Rozhodnutí, které jsme tentokrát vybrali z Vážného sbírky, opětovně potvrzuje poměrně častou použitelnost těchto starších rozhodnutí i v současné době. Rozhodnutí mimo jiné vysvětluje, že knihovní převod sjednává nabyvateli jen knihovní držbu, jež není skutečnou držbou a neskýtá ani ochranu. Tento závěr je – právě přímo s odkazem na toto rozhodnutí – přijímán i současnou rozhodovací praxí NS.
Problematice tzv. materiální publicity se na stránkách Soudních rozhledů či Právních rozhledů věnujeme poměrně pravidelně a průběžně shrnujeme judikaturu NS k těmto otázkám. V souvislosti s tzv. materiální publicitou a nabýváním od neoprávněného se rozhodnutí pokouší o formulaci obecného principu, podle kterého je pro nabytí od neoprávněného nezbytné, aby se knihovní vklad stal na základě platného právního titulu, neboť jen v takovém případě přichází v úvahu důvěra ve veřejné knihy, protože nabyvatel nabývá knihovního práva na základě platného titulu, avšak v nezaviněné neznalosti, že se knihovní stav nesrovnává se stavem právním (skutečným).
Poslední právní věta pak formuluje tzv. časové pravidlo nabývání od neoprávněného tak, že důvěra ve veřejné knihy tu musí býti v čase nabytí knihovního práva nebo v době podání žádosti o vklad. Tím se fakticky shoduje s úpravou obsaženou v § 984 odst. 1 větě druhé ObčZ, podle které dobrá víra se posuzuje k době, kdy k právnímu jednání došlo; vzniká-li však věcné právo až zápisem do veřejného seznamu, pak k době podání návrhu na zápis.
Mgr. Michal Králík, Ph.D., Zlín, Brno
doc. JUDr. Petr Lavický, Ph.D., Brno