13. Peněžitá náhrada za bezdůvodné obohacení ve výši sjednané úplaty
§ 2991, § 2999 odst. 2 ObčZ
Při vypořádávání bezdůvodného obohacení vzniklého v důsledku odstoupení od smlouvy o dílo pro vady předmětu plnění je nutné peněžitou náhradu ve smyslu § 2999 odst. 2 ObčZ, odvíjející se od sjednané úplaty, stanovit se zřetelem k vadnosti či neúplnosti poskytnutého plnění a reálné využitelnosti výsledku činnosti zhotovitele pro objednatele.
Rozsudek NS z 23. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1060/2017
K věci: Žalobce se po žalované domáhal úhrady ceny díla (zpracování projektové dokumentace), které provedl na základě smlouvy, od níž žalovaná odstoupila pro její podstatné porušení.
OS v Karlových Varech žalobě částečně vyhověl a částečně ji zamítl. Dospěl k závěru, že smlouva zanikla odstoupením, pročež jsou si její strany povinny navzájem vrátit bezdůvodné obohacení. Při kalkulaci rozsahu nabytého prospěchu soud vyšel ze sjednané úplaty (§ 2999 odst. 2 ObčZ), tj. z ceny díla. Jako nepodstatné (i nedůvodné) odmítl tvrzení žalované, že zpracované dílo je vadné a nepoužitelné, neboť měl za to, že nároky z vadného plnění nejsou předmětem tohoto řízení. Soud dále dovodil, že žalobce žalované poskytl plnění též nad rámec sjednaného díla, a tedy bez právního důvodu. Takto vzniklé obohacení pak ohodnotil znalecky zjištěnou obvyklou cenou (§ 2999 odst. 1 ObčZ) a ve zbývajícím rozsahu žalobu zamítl.
KS v Plzni rozhodnutí soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku potvrdil, přičemž aproboval jeho skutkové i právní závěry.
Proti tomuto rozsudku podala dovolání žalovaná, která mimo jiné namítala, že projektovou dokumentaci, jejíž zpracování mělo v řešené věci dát vzejít bezdůvodnému obohacení, žalobci fyzicky vrátila, vydala tedy předmět plnění in natura, a žalobci tak nenáleží právo na peněžitou náhradu. Soudy nižších stupňů podle ní rovněž nezohlednily neúplnost plnění ze strany žalobce (spočívající v nedodání některých dokladů žalobcem) a jeho vady, tedy to, že vypracovaná projektová dokumentace neodpovídala smlouvě o dílo a byla pro žalovanou nevyužitelná.
NS shledal dovolání důvodným.
Z odůvodnění: V poměrech posuzované věci nelze přisvědčit dovolatelce, že předmět bezdůvodného obohacení beze zbytku vydala in natura tím, že žalobci vrátila hmotné nosiče obsahující vypracovanou projektovou dokumentaci (coby zachycený výsledek činnosti zhotovitele), a že již proto žalobci právo na náhradu v penězích nepřísluší. Právo na peněžitou náhradu má ve smyslu § 2999 ObčZ ochuzený v případě, že není dobře možné vydat předmět bezdůvodného obohacení. Projektová dokumentace je dílem s nehmotným výsledkem ve smyslu § 2631 ObčZ, které je trvale zachyceno na hmotném nosiči. Bezdůvodné obohacení, kterého se žalované dostalo poskytnutím projektové dokumentace, proto nelze omezovat na listiny, jež jsou právě toliko hmotným nosičem díla vypracovaného žalobcem, nikoliv dílem samotným; bezdůvodné obohacení totiž v takovém případě spočívá v hodnotě projektu vypracovaného pro žalovanou, který je výsledkem výkonů žalobce a navazujících výsledků duševní práce. Uvedený závěr je nezávislý na závěru o výši bezdůvodného obohacení, která s ohledem na vady díla nemusí odpovídat jeho obecné ceně stanovené znalcem, jak bude rozvedeno níže.
Jde-li o rozsah obohacení (žalovaná namítá neúplnost a vadnost plnění), je třeba vycházet z § 2991 odst. 1 ObčZ, který je obsahově totožný s § 451 odst. 1 ObčZ 1964 a dle něhož kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Zákonné úpravě koresponduje ustálená rozhodovací praxe dovolacího soudu, která chápe závazek z bezdůvodného obohacení jako povinnost toho, kdo se obohatil, vydat to, oč se obohatil, přičemž v případech, kdy nelze předmět bezdůvodného obohacení dobře vydat, musí se výše náhrady podle § 458 odst. 1 ObčZ 1964 odvozovat od prospěchu, jenž byl získán, a obohacený je povinen vydat vše (nikoliv však více), co sám získal. Rozhodující tedy není, jakou hodnotu pozbyl ochuzený, ale o kolik se zvýšil majetek obohaceného.
Hodnota bezdůvodného obohacení získaného převzetím projektové dokumentace bez zákonem aprobovaného důvodu není dána hodnotou prostředků vynaložených na tvorbu projektu, nýbrž hodnotou projektu takto vytvořeného (hodnotou díla). Také při ocenění prospěchu, kterého se objednateli dostalo v případě odstoupení od smlouvy o dílo, není majetkovým vyjádřením tohoto prospěchu peněžitá částka, která odpovídá nákladům na zhotovení díla, nýbrž peněžitá náhrada odpovídající skutečnému majetkovému prospěchu objednatele díla (kdy je tak třeba zkoumat i využitelnost provedeného díla objednatelem). Při stanovení výše této peněžité náhrady soud musí přiměřeně přihlédnout i k případné vadnosti či neúplnosti poskytnutého plnění, pokud má za následek snížení skutečného majetkového prospěchu objednatele díla. Dílo má přitom vadu, neodpovídá-li smlouvě (srov. § 2615 odst. 1 ObčZ, ale i § 560 odst. 1 ObchZ a § 499 ObčZ 1964)․ Pro závěr o tom, zda je dílo vadné, je tedy třeba přihlížet ke smlouvě, ač od ní bylo později odstoupeno a na samotné plnění se pohlíží jako na bezdůvodné obohacení. Ostatně, bylo by absurdní, aby k vadám, pro které došlo k odstoupení od smlouvy, nebylo možno přihlížet při stanovení rozsahu bezdůvodného obohacení.
Podle skutkových zjištění, z nichž soudy obou stupňů vycházely, stanovil čl. II bod 3 smlouvy o dílo uzavřené mezi žalobcem a žalovanou nepřekročitelnou maximální výši investičních nákladů v částce 9 000 000 Kč včetně DPH (ani odvolací soud nečiní ten závěr, že by šlo o nedovolené ujednání), přičemž podle zhotovitelem vypracované projektové dokumentace měla činit výše nákladů na zhotovení plánované stavby cca 14 000 000 Kč; žalobce tedy dodal ve smyslu § 2615 ObčZ vadné dílo a tato okolnost byla pak i důvodem, pro nějž objednatel od smlouvy odstoupil pro podstatné porušení smlouvy (přičemž i žalobce v tomto v řízení opírá uplatněný nárok na peněžitou náhradu o toto odstoupení od smlouvy). Pro uvedený závěr je bez významu úvaha odvolacího soudu o tom, kdy je výše investičních nákladů obvykle zřejmá, neboť rozhodné – v souladu se zásadou smluvní autonomie – je zde ujednání stran.
Z uvedeného vyplývá, že právní posouzení věci odvolacím soudem správné není, jestliže jím odvolací soud aproboval ty závěry soudu prvního stupně, že se žalobci (zhotoviteli) za jím zhotovené dílo na základě smlouvy, od níž žalovaná (objednatelka) odstoupila právě pro vady díla, jimiž byla smlouva porušena podstatným způsobem, má dostat peněžité náhrady odpovídající výši sjednané úplaty (zde jinak v souladu s § 2999 odst. 2 části věty před středníkem ObčZ), aniž by ovšem soud zohlednil případnou vadnost či neúplnost poskytnutého plnění (pokud má za následek snížení skutečného majetkového prospěchu objednatele díla) a aniž by vzal v potaz reálnou využitelnost výsledku žalobcovy činnosti žalovanou.
Komentář: ObčZ předpokládá, že povinnost k vydání bezdůvodného obohacení, včetně povinnosti vrátit plnění poskytnuté na základě neplatné, zdánlivé či zrušené smlouvy, je primárně realizována naturální restitucí předmětu obohacení. Není-li však vydání předmětu bezdůvodného obohacení dobře možné, má ochuzený (zásadně, srov. výjimky upravené v § 3000 a 3001 ObčZ) právo na peněžitou náhradu. Tato peněžitá náhrada se zpravidla stanoví ve výši obvyklé ceny (§ 2999 odst. 1 ObčZ). Plnil-li ovšem ochuzený za úplatu, poskytne se náhrada ve výši této úplaty; to neplatí, zakládá-li výše úplaty důvod neplatnosti smlouvy nebo důvod pro zrušení závazku anebo byla-li výše úplaty takovým důvodem podstatně ovlivněna (§ 2999 odst. 2 ObčZ).
V případě vzniku bezdůvodného obohacení plněním dle úplatné smlouvy, jež je stižena neplatností, resp. jež byla zrušena, se tedy prosazuje pravidlo, že ochuzenému náleží náhrada ve výši sjednané úplaty. Zmíněná norma je patrně výsledkem volné inspirace čl. VII.-5:102 odst. 3 DCFR (Návrhu společného referenčního rámce – Draft Common Frame of Reference), jenž však plní podstatně odlišnou funkci (zejména nevytěsňuje, nýbrž pouze doplňuje obvyklou cenu plnění a rozsah úspor obohaceného jako primární měřítka majetkového prospěchu dle čl. VII.-5:102 DCFR, srov. výklad v Bar, Ch. von, Swann, S. Principles of European law: study group on a European civil code. Vol. 8. Unjustified enrichment. Munich: Sellier, European Law Publishers, 2010, s. 461–465). ObčZ preferencí úplaty jako kritéria pro stanovení rozsahu obohacení v § 2999 odst. 2 dává průchod autonomii smluvních stran, neboť při kvantifikaci bezdůvodného obohacení ukládá primárně vycházet z hodnoty, kterou plnění přiznali samotní kontrahenti. Současně tím v řadě případů umožňuje zjednodušit vypořádání bezdůvodného obohacení přivozeného plněním dle neplatné či zrušené smlouvy, jelikož při aplikaci § 2999 odst. 2 ObčZ povětšinou nebude zapotřebí náročného vyčíslování obvyklé hodnoty plnění.
Z pravidla o poměřování obohacení vzniklého příjemci plnění úplatou, jež za toto plnění přislíbil poskytnout, ovšem nevyhnutelně musejí existovat výjimky (na některé z nich, nikoli však – alespoň při doslovném čtení zákonodárcem užitých výrazů – na všechny, pamatuje § 2999 odst. 2 část věty za středníkem ObčZ). Jedním z případů, v nichž by rigidní trvání na stanovení náhrady za poskytnuté obohacení ve výši smluvené úplaty nesměřovalo k nastolení majetkové rovnováhy mezi obohaceným a ochuzeným, je situace, kdy je plnění, které ochuzený obohacenému za úplatu poskytl, stiženo vadami. Vzhledem k tomu, že úplata byla sjednána za plnění bezvadné, nelze ji bez dalšího použít ke kvantifikaci prospěchu nabytého přijetím plnění vadného [srov. například Petrov, J. In: Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část (§ 2055 až 3014). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 1958].
Za nastíněných okolností přicházejí obecně v úvahu dvě výkladové varianty:
1. považovat sjednanou úplatu za zcela irelevantní a při vyčíslování bezdůvodného obohacení postupovat nikoli dle speciálního ustanovení § 2999 odst. 2 ObčZ, nýbrž podle obecného ustanovení § 2999 odst. 1 ObčZ, a prospěch příjemce plnění vyčíslit na základě obvyklé ceny přijatých hodnot, nebo
2. vycházet ze sjednané úplaty a ponížit ji úměrně tomu, jak závažnými vadami je poskytnuté plnění postiženo.
Komentované rozhodnutí se přiklání ke druhé z uvedených alternativ, což je správné, neboť jde o náhled šetrnější k relevantně projevené vůli smluvních stran, kterou se § 2999 odst. 2 ObčZ snaží ve zvýšené míře respektovat [podobně viz též Melzer, F., Csach, K. In: Melzer, F., Tégl, P. a kol. Občanský zákoník. Velký komentář. Svazek IX (§ 2894 až 3081). Praha: Leges, 2018, s. 1491 a 1492].
Vyvstává otázka, jak přesně výši úplaty s ohledem na vady realizovaného plnění modifikovat. Domnívám se, že ve světle akcentu na obvyklou cenu poskytnutého plnění jako základní kritérium pro výpočet náhrady za bezdůvodné obohacení (projevující se v § 2999 odst. 1 ObčZ) je nejvhodnější zjistit poměr mezi obvyklou hodnotou vadného plnění, jež bylo ochuzeným fakticky poskytnuto, a obvyklou hodnotou téhož plnění bez vad a následně ponížit smluvenou úplatu v takto stanoveném poměru (podobný postup doporučuje literatura i pro výpočet výše přiměřené slevy z ceny v případě vadného plnění podle platné kupní smlouvy, srov. Tichý, L., Pipková, P. J., Balarin, J. Kupní smlouva v novém občanském zákoníku. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 175). Současně však není vyloučen ani závěr, že poskytnuté plnění s ohledem na své vady nemá pro příjemce žádnou hodnotu, a tvrzené obohacení tak vůbec nevzniklo (srov. přiměřeně rozsudek NS z 6. 3. 2018, sp. zn. 28 Cdo 987/2017, či usnesení NS z 3. 4. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3277/2018). Fakt, že i na poskytnutí takového plnění musel plnitel vynaložit určité náklady, není při uplatňování nároků z bezdůvodného obohacení podstatný, neboť z daného hlediska je určující míra prospěchu obohaceného, nikoli rozsah újmy ochuzeného (srov. usnesení NS z 1. 9. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1315/2015, a rozsudek NS z 1. 8. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4162/2015).
Luboš Brim, Brno