Vrchní soud v Praze: Možnost změnit společenskou smlouvu postupem dle § 113 odst. 2 ZOK v případě, kdy po zrušení veřejné obchodní společnosti dle § 113 odst. 1 písm. a) ZOK v ní zůstane toliko jeden společník, a související otázky
§ 36, § 37, § 113 odst. 1 písm. a), odst. 2 a 3 ZOK
Výpovědí společníka veřejné obchodní společnosti podanou nejpozději 6 měsíců před uplynutím účetního období dochází ke dvojímu účinku. Posledním dnem účetního období jednak zaniká účast vypovědivšího společníka ve veřejné obchodní společnosti, zároveň se k témuž okamžiku veřejná obchodní společnost zrušuje s likvidací (§ 113 ZOK ve spojení s § 168 a násl. ObčZ).
Zásadní rozdíl oproti právní úpravě účinné do 31. 12. 2013 (viz § 88 ObchZ) spočívá v tom, že zatímco podle dřívější právní úpravy výpovědí společníka nedošlo kromě zániku jeho účasti a zrušení veřejné obchodní společnosti ke vstupu této společnosti do likvidace (do ní vstoupila buďto až marným uplynutím tříměsíční lhůty pro dohodu zbývajících společníků či, jejich dohodou o tom, že do likvidace vstupuje dříve), podle současné právní úpravy dochází kromě zániku účasti vypovědivšího společníka a zrušení veřejné obchodní společnosti zároveň i k jejímu vstupu do likvidace.
V takovém případě má společník, jehož účast zanikla, právo na podíl na likvidačním zůstatku dle § 37 ZOK a nikoliv právo na vypořádací podíl dle § 36 ZOK. Pokud se však ostatní společníci dle § 113 odst. 2 ZOK platně dohodnou změnou společenské smlouvy na pokračování společnosti, čímž společnost vystoupí z likvidace, transformuje se právo vypovědivšího společníka na podíl na likvidačním zůstatku na právo na vypořádací podíl dle § 36 ZOK.
Postup dle § 113 odst. 2 a 3 ZOK však možný není, pokud ve společnosti v důsledku výpovědi podané jedním ze dvou společníků zůstane toliko jediný společník.
Rozsudek Vrchního soudu v Praze z 22. 11. 2018, sp. zn. 7 Cmo 546/2016
K věci: Soud prvního stupně dospěl k následujícím závěrům: Společnost E. P. v. o. s., byla k 31. 12. 2015 zrušena, neboť počet jejích členů ukončením účasti F. H. ve společnosti klesl pod zákonný počet společníků (§ 95 odst. 1 ZOK – 2 osoby). Soud se neztotožnil s názorem prvního žalovaného, že v nové právní úpravě (občanský zákoník, zákon o obchodních korporacích) došlo ke změně chápání veřejné obchodní společnosti jako obchodní společnosti osobního charakteru, ve které alespoň 2 osoby podnikají pod společným obchodním jménem. Tomu odpovídá i znění kogentního ustanovení § 95 odst. 1 ZOK, které shodně jako v předchozí právní úpravě (obchodní zákoník) stanoví nejnižší počet osob pro existenci veřejné obchodní společnosti. To znamená, že základním pojmovým znakem tohoto typu obchodní společnosti je stále účast nejméně 2 osob (fyzických nebo právnických) a tento stav zde musí být po celou dobu její existence. Za situace, kdy jeden ze dvou společníků veřejné obchodní společnosti ukončil svou účast ve společnosti výpovědí, je společnost v souladu s § 113 odst. 1 písm. a) ZOK zrušena, nemůže docházet k žádným změnám společenské smlouvy (např. přistoupením dalšího společníka do společnosti, změnou stavu společnosti v likvidaci, změnou předmětu činnosti ve společenské smlouvě) a jediným postupem je likvidace společnosti a její následný výmaz z veřejného rejstříku. Pokud tedy byla mezi stávajícím společníkem J. U. a další osobou, O. U․, uzavřena dohoda o změně společenské smlouvy, kterou O. U. přistoupil ke společenské smlouvě, je taková dohoda neplatná pro rozpor s kogentním § 95 odst. 2 a § 113 odst. 1 písm. a) ZOK. Tudíž je neplatná dohoda z 10. 3. 2016. Ze stejného důvodu je neplatná i dohoda mezi J. U. a O. U., týkající se změny společenské smlouvy, ve které se stávající společník a třetí osoba, která nebyla a není společníkem veřejné obchodní společnosti, dohodli na změně stavu společnosti (bez likvidace), odvolání likvidátora (bez ohledu na to zda likvidátor byl či nebyl jmenován po právu) a změně společenské smlouvy, pokud jde o předmět činnosti. Z tohoto důvodu je dohoda uzavřená 16. 5. 2016 neplatná pro rozpor se zákonem, shodně jako dohoda z 10. 3. 2016. Soud v tomto případě vyhověl požadavku žalobce na vyslovení neplatnosti obou dohod. Měl za to, že pokud na jejich základě byly učiněny zápisy změn do veřejného rejstříku společnosti E. P. v. o. s., pokud jde o osobu společníka, stav společnosti, osobu likvidátora a předmět činnosti, lze se na základě výroku rozsudku, který pravomocně vysloví neplatnost dohod, domáhat návrhem na změnu zápisu ve veřejném rejstříku, pokud jde o skutečnosti zapsané na základě těchto neplatných dohod. Soud se neztotožnil s názorem prvního žalovaného, pokud jde o § 211 odst. 2 ObčZ, dle kterého klesne-li počet členů korporace pod počet stanovený zákonem, soud ji i bez návrhu zruší a rozhodne o její likvidaci, avšak nejprve poskytne přiměřenou lhůtu ke zjednání nápravy. Toto ustanovení na projednávanou věc nedopadá, neboť ke zrušení společnosti E. P. v. o. s. došlo výpovědí jednoho ze dvou společníků a společnost byla zrušena s likvidací v souladu s § 113 odst. 1 písm. a) ZOK. Uzavřením dalších dohod o přistoupení dalšího společníka a změně společenské smlouvy nejde o případné „zjednání nápravy“, pokud počet členů obchodní korporace, resp. veřejné obchodní společnosti, klesnul pod zákonem stanovený počet členů. Ze všech výše uvedených důvodů soud žalobě vyhověl. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal první žalovaný odvolání.
Z odůvodnění: Odvolací soud dospěl k závěru, že rozsudek soudu prvního stupně je věcně i právně správný. Primárně se zabýval otázkou aktivní věcné legitimace žalobce k podání žaloby. V této otázce se jak co do jejího věcného, tak i právního hodnocení plně ztotožnil se soudem prvního stupně. Je nepochybné, že v důsledku výpovědi společníka F. H. z 16. 6. 2015 došlo k 31. 12. 2015, tedy posledním dnem účetního období, k zániku jeho účasti coby společníka v předmětné společnosti. Nebylo prokázáno, že by se účetní období dané společnosti lišilo od kalendářního roku, resp. že by se s tímto kalendářním rokem nekrylo, pročež toto účetní období uplynulo 31. 12. 2015. Ke zrušení společnosti tak došlo plně ve smyslu § 113 odst. 1 písm. a) ZOK k 31. 12. 2015. Ve smyslu § 169 odst. 1 ObčZ ve spojení s § 113 odst. 2–4 ZOK okamžikem zrušení vstoupila předmětná veřejná obchodní společnost zároveň do likvidace. V takovém případě má společník, jehož účast zanikla, právo na podíl na likvidačním zůstatku dle § 37 ZOK. Došlo-li by však platně ke zrušení společnosti včetně její likvidace (v důsledku právních jednání zbylého společníka a O. U. 10. 3. 2016 a 16. 5. 2016), transformovalo by se právo na podíl na likvidačním zůstatku na právo na vypořádací podíl dle § 36 ZOK. Zásadní je tudíž otázka, zda došlo platně ke zrušení dané veřejné obchodní společnosti s likvidací či nikoli, tedy zda byly či nebyly platné smlouvy označené žalobcem v žalobě. Nelze souhlasit s prvním žalovaným v tom, že by se jednalo jen o ekonomický zájem žalobce, když tento je samozřejmě a logicky dán, leč je provázán též s nutností právního hodnocení věci, tedy se zájmem právním. Způsob určení výše i pravidla pro vyplácení podílu na likvidačním zůstatku (§ 37 ZOK) a vypořádacího podílu (§ 36 ZOK) je totiž odlišný, jeho odlišnost je dána právě rozdílností právních úprav těchto institutů – podílů. Nelze tak abstrahovat ekonomický zájem od právního, naopak právní zájem je dán, neboť právní hodnocení je určující pro stanovení způsobu určení výše a pravidel pro vyplacení příslušného podílu (vypořádacího či na likvidačním zůstatku). Zcela odlišný je též proces likvidace (viz § 187–208 ObčZ) a proces další existence společnosti a v něm realizované určení a vyplácení vypořádacího podílu. Právní zájem žalobce na předmětném určení a potažmo tak jeho aktivní věcná legitimace k dané žalobě jsou tedy dány.
Dále se odvolací soud zabýval důvodností podané žaloby. Jak již bylo výše uvedeno, výpovědí společníka veřejné obchodní společnosti podanou nejpozději 6 měsíců před uplynutím účetního období (v daném případě byla výpověď F. H. podána 16. 6. 2015) dochází ke dvojímu účinku. Posledním dnem účetního období jednak zaniká účast vypovědivšího společníka v předmětné veřejné obchodní společnosti, zároveň se k témuž okamžiku veřejná obchodní společnost zrušuje s likvidací (§ 113 ZOK ve spojení s § 168 a násl. ObčZ). Zásadní rozdíl oproti právní úpravě účinné do 31. 12. 2013 (viz § 88 ObchZ) spočívá v tom, že zatímco podle dřívější právní úpravy výpovědí společníka nedošlo kromě zániku jeho účasti a zrušení veřejné obchodní společnosti ke vstupu této společnosti do likvidace (do ní vstoupila buďto až marným uplynutím tříměsíční lhůty pro dohodu zbývajících společníků, či jejich dohodou o tom, že do likvidace vstupuje dříve), podle současné právní úpravy dochází kromě zániku účasti vypovědivšího společníka a zrušení veřejné obchodní společnosti zároveň i k jejímu vstupu do likvidace. Není však žádný rozdíl v tom, že uplynutím účetního období zaniká jak účast vypovědivšího společníka, tak zároveň se veřejná obchodní společnost zrušuje.
Podle § 113 odst. 2 ZOK při důvodech zrušení společnosti uvedených v odst. 1, s výjimkou důvodů uvedených v písm. b) a h), se mohou ostatní společníci do okamžiku předložení konečné zprávy o průběhu likvidace likvidátorem změnou společenské smlouvy dohodnout, že společnost trvá nadále i bez společníka, jehož se důvod zrušení týká. Podle § 113 odst. 4 ZOK účinností dohody se ukončuje likvidace. Uvedené zákonné ustanovení podporuje shora uvedené závěry o tom, že výpovědí společníka ve spojení s uplynutím účetního období dochází jak ke zrušení společnosti, tak zároveň i k zániku účasti tohoto společníka ve společnosti, jakož i vstupu společnosti do likvidace. Především ale obsahuje pro danou věc zcela zásadní závěr o tom, že po takovémto zániku účasti společníka musí ve společnosti zůstat minimálně 2 společníci. Zákon jednoznačně užívá množné číslo („… se mohou ostatní společníci… změnou společenské smlouvy dohodnout…“), je tedy zjevné, že předpokládá výlučně situaci, kdy po zániku účasti některého ze společníků zůstávají ve společnosti ještě minimálně 2 společníci. Pojem „ostatní společníci“ a “změnou společenské smlouvy“ jednoznačně implikuje, že nemůže jít o rozhodnutí jediného zbylého společníka, leč o dohodu 2 či více osob – společníků. Dovození nutnosti mnohosti – nejméně 2 – zbylých společníků však nevyplývá jen z výkladu jazykového, leč podporují jej i další způsoby výkladu zákonné normy. Veřejná obchodní společnost je společností alespoň 2 osob (viz § 95 odst. 1 ZOK), přičemž tyto osoby ručí za závazky společnosti společně a nerozdílně. Věřitelé společnosti jsou tak chráněni zákonným ručením za závazky společnosti minimálně 2 osob – společníků, nelze tedy připustit, aby došlo za existence společnosti nezrušené s likvidací k ručení jen jediným společníkem a tím k zásadnímu oslabení zákonem zaručených práv věřitelů. Principem veřejné obchodní společnosti je společné podnikání 2 či více osob (§ 95 ZOK), pročež není přípustné, aby se po dobu existence společnosti tento počet snížil tak, aby ve společnosti nezůstali alespoň 2 společníci. Naopak, zákonná přísnost (logická vzhledem k plnému ručení společníků za závazky společnosti) spočívá v tom, že dojde-li k zániku účasti některého z více společníků z některého důvodu dle § 113 odst. 1 ZOK, společnost se zrušuje s likvidací a toliko v některých případech to mohou zbylí společníci změnit. Takovým případem však není situace, kdy zanikne účast ve společnosti 1 z toliko 2 společníků. Na tuto situaci vůbec nedopadá § 113 odst. 2–4 ZOK, pročež zbylý společník se již nemůže platně s další osobou „dohodnout změnou společenské smlouvy“ o jejím přistoupení do společnosti (v daném případě 10. 3. 2016). Protože se takováto osoba nemůže stát společníkem, nemůže ani se zbylým společníkem platně uzavírat dohodu o změně společenské smlouvy (v daném případě 16. 5. 2016).
Přistoupení společníka dle § 110 odst. 1 ZOK je možné jen v situaci, že ve společnosti jsou v daný okamžik účastni nejméně 2 společníci. Účelem zakona je, aby ve veřejné obchodní společnosti byli po celou dobu její existence minimálně 2 společníci. Pakliže účast jednoho z nich skončí, dojde zároveň ke zrušení celé veřejné obchodní společnosti s likvidací bez možnosti zbylého společníka toto jakkoli změnit.
Odvolací soud zvažoval též argumenty odvolatele v souvislosti s povinností výzvy soudu dle § 172 odst. 2 ObčZ („umožňuje-li zákon soudu zrušit právnickou osobu z důvodu, který lze odstranit, soud jí před vydáním rozhodnutí stanoví přiměřenou lhůtu k odstranění nedostatků“). Toto ustanovení ovšem dopadá jen na situace, kdy je právnická osoba (včetně obchodní společnosti) rušena rozhodnutím soudu (viz § 172 odst. 1 ObčZ), nikoli je-li zrušena přímo ze zákona v důsledku určité právní skutečnosti tak, jak k tomu došlo v daném případě (v důsledku výpovědi jednoho společníka). Ustanovení § 172 odst. 2 ObčZ tedy na danou situaci vůbec nedopadá.
Dále se odvolací soud zabýval poukazem odvolatele na nutnost použití § 211 ObčZ. Podle § 211 odst. 1 ObčZ korporace může mít jediného člena, připouští-li to zákon. Uvedená právní úprava je zcela obecnou právní úpravou všech korporací. Speciální ustanovení zákona o obchodních korporacích vymezují minimální počet členů u jednotlivých typů, když uvádí, že toliko kapitálovou společnost může založit jediný zakladatel a ta může mít jediného společníka (§ 11 ZOK). A contrario tedy jiné než kapitálové obchodní společnosti nemohou být založeny jediným zakladatelem, resp. mít jediného společníka, přičemž kapitálovými společnostmi jsou společnost s ručením omezeným a akciová společnost, a osobními společnostmi jsou veřejná obchodní společnost a komanditní společnosti (§ 1 odst. 2 ZOK). Z uvedeného tedy vyplývá, že veřejná obchodní společnost nesmí mít jediného společníka, ale musí mít minimálně 2 společníky (to plyne též z § 95 odst. 1 ZOK). Podle § 211 odst. 2 ObčZ klesne-li počet členů korporace pod počet stanovený zákonem, soud ji i bez návrhu zruší a rozhodne o její likvidaci. Nejprve jí však poskytne přiměřenou lhůtu ke zjednání nápravy.
Na daný případ není použitelné ani toto obecné ustanovení, a to proto, že je zde úprava speciální – § 113 ZOK. Ustanovení § 211 odst. 2 ObčZ se neuplatní, protože v případě veřejné obchodní společnosti není třeba společnost, u níž poklesne počet společníků pod zákonnou mez (2 společníci), rušit rozhodnutím soudu. Takováto společnost je ve smyslu § 113 odst. 1 ZOK ve spojení s § 171 písm. c) ObčZ zrušena okamžikem zákonem určeným – v případě výpovědi společníka posledním dnem příslušného účetního období. Je-li tedy veřejná obchodní společnost mající 2 společníky zrušena okamžikem zániku účasti jednoho z nich, je zrušena přímo ze zákona v důsledku právní skutečnosti – právního jednání nezávislého na vůli společnosti ani druhého společníka (nepodavšího výpověď). Nelze proto již takovouto společnost rušit coby korporaci rozhodnutím soudu podle § 211 odst. 2 ObčZ z důvodu, že počet společníků poklesl pod zákonnou hranici.
Poznámka: Výklad zastávaný Vrchním soudem v Praze v publikovaném rozhodnutí koresponduje se závěry přijatými Krajským soudem v Brně v usnesení z 27. 7. 1995, sp. zn. 28 Co 35/95:
„1. Veřejná obchodní společnost (v. o. s.) je obchodní společnost osobního charakteru, ve které alespoň dvě osoby podnikají pod společným obchodním jménem. Základním pojmovým znakem v. o. s. je účast nejméně dvou osob, a to buď osob fyzických, nebo právnických a tento stav musí být zachován po celou dobu existence v. o. s. Změny v počtu a osobách společníků jsou zásadně možné pouze za předpokladu, že v. o. s. je vždy, v každé fázi její existence, tvořena nejméně dvěma osobami.
2. | V případě, že v. o. s. je tvořena pouze dvěma společníky, z nichž jeden podal řádnou výpověď společenské smlouvy, nemůže již docházet k dalším změnám společenské smlouvy a do společnosti být přijímán další společník (společníci) a prováděny jiné změny společenské smlouvy. V důsledku výpovědi společníka dochází ke zrušení společnosti bez právního nástupce a jediným možným následným postupem je likvidace společnosti (§ 70 a násl. ObchZ).“ |
Soudím však, že nejde o jediný možný výklad. Vrchní soud v Praze (stejně jako soud prvního stupně) vycházel při svém rozhodování především z jazykového rozboru dotčených ustanovení (§ 113 odst. 2 a 3 ZOK), aniž by však přihlédl k jejich účelu a smyslu. Je přitom notorietou, že gramatický výklad představuje toliko prvotní přiblížení se textu právní normy, obsažené ve vykládaném ustanovení.
Nabízí se totiž řečnická otázka, jaký je rozdíl mezi tím, když se ostatní (2 zbylí) společníci dohodnou na pokračování společnosti změnou společenské smlouvy v intencích § 113 odst. 2 ZOK, a tím, když tak učiní jediný společník v kombinaci s postupem dle § 113 odst. 3 ZOK, resp. dle § 110 ZOK (argument a maiori ad minus), čímž současně dojde ke zvýšení počtu společníků na zákonem vyžadované minimum (§ 95 odst. 1 ZOK). Je třeba lpět na stanovisku, že výjimku z pravidla je nutno vykládat restriktivním způsobem? A čí zájem je vlastně opačným výkladem dotčen? Argumentace Vrchního soudu v Praze ochranou věřitelů ve vazbě na institut ručení společníků je zcela nepřípadná. Pokud by byl totiž přijat mnou proponovaný závěr a předmětná ustanovení vyložena teleologickým způsobem, přijetím nového společníka by věřitelé získali (sic!) dalšího ručitele, který by ručil i za dluhy vzniklé před svým přistoupením do společnosti (§ 110 odst. 2 ZOK). Vystupující společník přitom může mít jen stěží zájem na zániku společnosti, když sám zákon předpokládá, že ostatní společníci se mohou (a to i bez jeho souhlasu) dohodnout na trvání společnosti. K opačnému závěru nelze tedy nutně dospět ani s poukazem na osobní povahu veřejné obchodní společnosti či na analogickou aplikaci § 2745 ObčZ:
„Zemře-li společník, aniž je ujednáno, že společenská smlouva platí i pro jeho dědice, zaniká společnost, měla-li dva společníky. Má-li společnost více společníků, má se za to, že ostatní společníci chtějí setrvat ve společnosti i nadále.“
Vrchní soud v Praze dále v odůvodnění operuje tím, že není přípustné, aby se po dobu existence společnosti snížil počet společníků tak, aby ve společnosti nezůstali alespoň 2 společníci. Popravdě řečeno mi není zřejmé, kam touto argumentací odvolací soud míří. Tento následek totiž nastupuje automaticky po uplynutí výpovědní doby dle § 113 odst. 1 písm. a) ZOK ze zákona. Ostatně sám Vrchní soud v Praze uvádí, že účast společníka ve společnosti tímto zaniká a společnost tak má po celou dobu trvání likvidace (sic!) jen jednoho společníka. To však samo o sobě neimplikuje závěr, že by druhý společník nemohl tento protiprávní stav sám odklidit. Přitom sama skutečnost, že počet členů korporace klesl pod zákonem stanovenou mez, nebrání tomu, aby bylo následně přijato opatření za účelem nápravy tohoto stavu. V této souvislosti lze poukázat na § 211 odst. 2 ObčZ, v němž tato obecná zásada nachází svůj odraz:
„Klesne-li počet členů korporace pod počet stanovený zákonem, soud ji i bez návrhu zruší a rozhodne o její likvidaci. Nejprve jí však poskytne přiměřenou lhůtu ke zjednání nápravy.“
Důvodová zpráva k cit. ustanovení uvádí:
„Nemělo by však praktický smysl přistupovat k takovému opatření bezprostředně a rušit někdy i pracně budovanou, léta trvající a funkční strukturu. Proto má být právnické osobě dána možnost, aby v přiměřené době zjednala ve svých členských poměrech nápravu.“
V tomto duchu by proto mělo být dle mého soudu přistupováno k výkladu § 113 odst. 2 a 3 ZOK, kdy nedává praktický smysl trvat na zániku společnosti za situace, kdy zde existuje výkladová varianta, na základě níž je možné zachovat existenci společnosti, aniž by tím byl kdokoliv poškozen. Přistoupeno na logiku Vrchního soudu v Praze, by kupř. ani v případu zmíněném v § 95 odst. 3 ZOK nemohl jediný společník tento nedostatek odstranit ve smyslu § 130 ObčZ před prohlášením společnosti za neplatnou dle § 129 odst. 1 písm. d) ObčZ.
Závěrem je třeba zdůraznit, že každý rozpor se zákonem nezpůsobuje sám o sobě neplatnost právního jednání, a to ani tehdy, jde-li o statusovou otázku týkající se právnických osob (§ 580 odst. 1 ObčZ). O sankci spočívající v neplatnosti lze tak uvažovat jen tehdy, když to smysl a účel zákona vyžaduje, což však není dle mého soudu zrovna tento případ, neboť veřejný pořádek jistě nevelí dosáhnout zániku veřejné obchodní společnosti za každou cenu. Opačný úsudek k dobrému uspořádání práv a povinností zjevně nevede.
Mgr. Vladimír Janošek, Praha