34. Držba věci nebo práva jako podmínka vydržení. Nepřiměřeně rozsáhlé podání a odůvodnění rozhodnutí soudu
§ 1089 odst. 1 ObčZ
§ 129, § 134 odst. 1 ObčZ 1964
§ 157 odst. 2 OSŘ
I. | Základní podmínkou úvah o tom, zda mohlo dojít k vydržení vlastnického (či jiného) práva k pozemku, je zjištění, že ten, kdo se vydržení domáhá, byl držitelem tohoto pozemku, a kdy se ujal držby. K závěru o držbě nestačí zjištění, že pozemek užíval; pozemek totiž může užívat nejen držitel, ale i jeho detentor (nájemce, pachtýř, může jít i o výpůjčku apod.), resp. oprávněný z věcného břemene. Pokud někdo opírá užívání pozemku o takový titul, je (může být) držitelem odpovídajícího práva, ne však držitelem věci (vlastnického práva k ní). |
II. | Ústavně zaručenému právu na spravedlivý proces sice odpovídá povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit a v tomto rámci se adekvátně, co do myšlenkových konstrukcí, racionálně logickým způsobem vypořádat s argumentačními tvrzeními účastníků řízení, avšak rozsah této povinnosti nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument. Požadavky, jež lze klást na soud, pokud jde o vypořádání námitek účastníků, se do značné míry odvíjejí od pregnantnosti a jasnosti formulace těchto námitek samotných. |
Rozsudek NS z 30. 1. 2019, sp. zn. 22 Cdo 1990/2018
K věci: OS v Lounech zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal určení, že je vlastníkem části pozemku, která slouží jako přístup od místní komunikace k jeho nemovitosti. KS v Ústí nad Labem jako soud odvolací rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Soudy obou stupňů dospěly na základě provedeného dokazování k závěru, že právní předchůdce žalobce se nestal vlastníkem sporného pozemku na základě přídělu zemědělské usedlosti č. 48, neboť tento pozemek nebyl součástí přídělu; sporný pozemek tak nemohl od právního předchůdce nabýt ani žalobce (jak se snažil v řízení prokázat). Nelze uvažovat ani o vydržení vlastnického práva, protože žalobce ani jeho právní předchůdce nebyli v objektivní dobré víře, že jim takové právo k pozemku náleží. Proti rozsudku KS podal žalobce dovolání, které NS shledal přípustným i důvodným.
Z odůvodnění: Dovolatel podává dovolání čítající 70 stran plně popsaných písmem velikosti 9 (!), přičemž obsah dovolání tvoří jen velmi obtížně srozumitelný text, sestávající převážně ze stále znovu opakovaných tvrzení a rozsáhlých citací napadeného rozhodnutí, rozhodnutí soudu prvního stupně, důkazních prostředků a judikatury (dovolání obsahuje kolem sta odkazů na judikaturu NS a ÚS). Na tomto místě je proto třeba připomenout závěry ustálené judikatury, podle nichž ústavně zaručenému právu na spravedlivý proces sice odpovídá povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit a v tomto rámci se adekvátně, co do myšlenkových konstrukcí, racionálně logickým způsobem vypořádat s argumentačními tvrzeními účastníků řízení, avšak rozsah této povinnosti nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument (srov. nález ÚS z 15. 4. 2014, sp. zn. II. ÚS 3076/13, bod 19, a judikaturu v něm citovanou). Požadavky, jež lze klást na soud, pokud jde o vypořádání námitek účastníků, se do značné míry odvíjejí od pregnantnosti a jasnosti formulace těchto námitek samotných (usnesení NS dne 27. 1. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2650/2013).
Dovolací soud se proto nezabýval jednotlivě každou námitkou v dovolání uplatněnou ani zde neuvádí jejich výčet. Z obsahu podání je patrné, že podstatou je polemika s postupem odvolacího soudu, který se nezabýval všemi námitkami a důkazními návrhy žalobce v odvolacím řízení. Zbylý obsah dovolání ostatně sestává téměř výhradně z námitek skutkových (dovolatel dlouze popisuje a následně zpochybňuje skutková zjištění nalézacích soudů ohledně evidence předmětných pozemkových parcel), které však dovolací soud není oprávněn přezkoumávat.
S vědomím výše citovaných závěrů ÚS pak NS přistoupil také k přezkoumání napadeného rozhodnutí, neboť nesrozumitelnost a obsahová nesoudružnost charakterizuje rovněž odvolání, které čítá 64 stran a několik desítek příloh, a replika k vyjádření žalovaných pak dalších 84 stran․
Dovolatel v takovém případě nemůže očekávat, že odvolací či dovolací soud podrobně vypořádá každou jednotlivou námitku; pravděpodobnost, že se tak stane, je nepřímo úměrná délce a složitosti podání. Je třeba vzít v úvahu to, že kapacita soudů není neomezená a že je někdy zbytečně vyčerpávána nepodstatnými či nevýznamnými námitkami, jejichž výslovné řešení by šlo na úkor rychlého rozhodnutí sporů těch účastníků, kteří své postoje dokážou jasně a stručně formulovat (viz rozsudek NS z 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4253/2014). I proto se odvolací soud zaměřil na podstatu věci a opomenul ta tvrzení stran, která nemohla posouzení věci v odvolacím řízení ovlivnit; v tomto ohledu odvolací soud nepochybil.
Dovolatel tvrdí, že rozhodnutí odvolacího soudu je, pokud jde o oprávněnou držbu a vydržení pozemku, v rozporu s judikaturou dovolacího soudu – uvádí například rozhodnutí ve věcech sp. zn. 22 Cdo 695/2008, sp. zn. 22 Cdo 417/98, sp. zn. 22 Cdo 1245/2010, sp. zn. 22 Cdo 515/2004 a řadu dalších rozhodnutí. V této části je dovolání přípustné pro rozpor s judikaturou dovolacího soudu i důvodné.
Problematikou oprávněné držby pozemku a vydržení vlastnického práva podle ObčZ 1964, o které by šlo i v této věci, neboť pokud se žalobce ujal držby, stalo by se tak patrně v roce 1997, se zabýval rozsudek NS sp. zn. 22 Cdo 2009/2014 (SR 1/2015 s. 21), který shrnul i základní judikaturu k této otázce, a jehož dále uvedené závěry jsou plně použitelné i v nyní projednávané věci.
Základní podmínkou úvah o tom, zda mohlo dojít k vydržení vlastnického (či jiného) práva k pozemku, je zjištění, že ten, kdo se vydržení domáhá, byl držitelem tohoto pozemku, a kdy se ujal držby. Ovšem k závěru o držbě nestačí zjištění, že pozemek užíval; pozemek totiž může užívat nejen držitel, ale i jeho detentor (nájemce, pachtýř, může jít i o výpůjčku apod.), resp. oprávněný z věcného břemene. Pokud někdo opírá užívání pozemku o takový titul, je (může být) držitelem odpovídajícího práva, ne však držitelem věci (vlastnického práva k ní).
Pro vznik držby je nezbytné naplnění dvou předpokladů: vůle s věcí nakládat jako s vlastní – držební vůle (animus possidendi) a faktické ovládání věci (corpus possessionis). Fakticky věc ovládá ten, kdo podle obecných názorů a zkušeností vykonává tzv. panství nad věcí. Držitelem je i ten, kdo vykonává držbu prostřednictvím jiné osoby (tzv. detentora – NS sp. zn. 22 Cdo 728/2000). Jestliže pozemek užívá současně více osob, pak je třeba zvážit, která z nich je držitelem (nejde-li o spoludržbu jako obdobu spoluvlastnictví, není držba téže věci více osobami možná). Pak je třeba mimo jiné zjistit, zda některý z uživatelů nevystupuje s jejich (byť konkludentním) souhlasem vůči ostatním jako vlastník věci.
Důkaz o okolnostech zakládajících držbu leží na osobě, která se vydržení dovolává; pokud držbu věci či práva neprokáže, pak k vydržení nemohlo dojít a je nadbytečné zabývat se její dobrou vírou.
V projednávané věci se soud prvního stupně zabýval tím, který z účastníků pozemek užíval, avšak neučinil o této okolnosti žádné skutkové zjištění, jen konstatoval, že důkazy jsou rozporné. Výslovně neuvedl, zda žalobce držbu prokázal, a bez dalšího zkoumal jeho eventuální dobrou víru, která by mohla založit oprávněnou držbu; z toho je třeba dovodit, že implicitně, bez potřebného odůvodnění, považoval žalobce za držitele pozemku. Odvolací soud si této skutečnosti patrně byl vědom, neboť uvedl, že cesta byla dlouhodobě přístupná neomezenému okruhu osob, a je tak „velmi problematické“ tvrdit, že žalobce byl jejím jediným uživatelem, ovšem ani on jednoznačný závěr o nedostatku držby neučinil a zabýval se dobrou vírou žalobce (což v dané souvislosti zahrnuje předpoklad, že držitelem byl). Dovolací soud, vázán obsahem dovolání a přezkoumávaných rozhodnutí, tak musí vycházet z toho, že žalobce držitelem byl.
Nedostatek dobré víry a oprávněné držby žalobce pak soud dovodil z toho, že otec žalobce, který v roce 1997 přilehlé pozemky žalobci daroval, nemohl být v dobré víře vzhledem k obsahu přídělové listiny; to by však mohlo být významné, jen pokud by se žalobce dovolával započtení dobré víry předchůdce (sám nabyl přilehlé pozemky v roce 1997, připadá tedy v úvahu, že sám splnil dobu potřebnou k vydržení). Pokud by pozemek vydržel již jeho otec, pak by se žalobce mohl stát jeho vlastníkem tím, že by jej sám vydržel (sám splnil podmínky vydržení), nebo tak, že mu jej jeho otec darovací smlouvou na žalobce převedl; soudy však zjistily, že tento pozemek předmětem darovací smlouvy nebyl. Jde-li o otázku, zda vlastnické právo k pozemku vydržel sám žalobce, je otázka kvality držby jeho předchůdce, jehož držbu si nezapočítává, v zásadě nevýznamná.
Nedostatek dobré víry žalobce pak soud prvního stupně opřel o obsah darovací smlouvy z roku 1997, ve které je předmět darování jasně vymezen. Avšak samotná okolnost, že sporný pozemek není ve smlouvě, kterou žalobce nabyl nemovitosti, uveden, nevylučuje podle konstantní judikatury jeho oprávněnou držbu ve smyslu § 130 odst. 1 ObčZ 1964.
NS následně citoval svá rozhodnutí týkající se nabytí držby části sousední parcely s ohledem na její výměru: sp. zn. 22 Cdo 1848/98 (SR 7/2000 s. 207), sp. zn. 22 Cdo 1384/2010 (C 10712) a sp. zn. 22 Cdo 954/2005 (PR 21/2006 s. 797).
Při posuzování otázky, zda v daném případě byly splněny podmínky oprávněné držby vedoucí k vydržení, nelze vycházet jen ze skutečnosti, že stav vzniklý v důsledku uchopení držby nebyl v souladu s údaji uvedenými v pozemkové knize, popřípadě v jiné veřejné knize, o kterých se držitel nepřesvědčil. Je třeba brát v úvahu všechny okolnosti, za kterých byla držba uchopena. Samotná skutečnost, že držitel nenechal vytyčit hranice jím držených pozemků, a nezjistil tak, že drží i část pozemku, jehož vlastníkem není, nevylučuje jeho poctivou držbu ani držbu oprávněnou podle ObčZ 1964 (NS sp. zn. 22 Cdo 3688/2008).
K tomu odvolací soud dodal, že pozemky žalobce „v době podání žaloby“ nesousedily s pozemky žalovaných (byla mezi nimi vklíněna část veřejné komunikace); to je jistě významná skutečnost, která by mohla spolu s dalšími okolnostmi nedostatek objektivní dobré víry potvrdit. Chybí však zjištění, jak tomu bylo v době, kdy údajně došlo k vydržení pozemku – žalobce se totiž (údajně) chopil jeho držby v roce 1997, k vydržení tak mohlo dojít v roce 2007, žaloba byla podána v roce 2012.
Protože soudy věc neposoudily z hlediska uvedené judikatury, je jejich rozhodnutí předčasné, a tudíž nesprávné. Proto nezbylo než rozhodnutí odvolacího soudu zrušit; vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 OSŘ). Soud prvního stupně nejprve zjistí, kdo byl v rozhodné době držitelem sporného pozemku, a pokud to byl žalobce (ohledně skutečností zakládajících svou držbu nese důkazní břemeno), posoudí, zda byl z hlediska uvedené judikatury se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že je vlastníkem pozemku.
Komentář: Přestože podmínkou vydržení je držba, soudy se často zabývají jen otázkou, zda ten, kdo se dovolává vydržení pozemku, jej užíval, aniž by posoudily, zda se chopil držby – držba a užívání nejsou totéž. K nabytí držby viz například Spáčil, J. a kol. Věcná práva. Praha: C. H. Beck, 2018, s. 38 a násl.; to, co je tam uvedeno o nabývání držby podle ObčZ, platí i pro držbu podle ObčZ 1964.
Ke druhé právní větě: Praxe se občas setkává se sáhodlouhými, neuspořádanými a někdy i zmatenými podáními (bohužel i podanými advokáty), uvádějícími řadu zjevně nerelevantních skutečností nebo zjevně nesprávných námitek. V platném OSŘ chybí to, co obsahoval CŘS z roku 1895 – důraz na stručnost podání, na to, aby dovolací důvod byl vyložen „bez rozvláčnosti“. Problém není jen v tom, že taková podání komplikují práci soudu; ona totiž především škodí zastoupeným účastníkům, neboť v rozsáhlých výkladech se snadno ztratí racionální jádro dovolací argumentace. Tak ve věci sp. zn. 22 Cdo 1390/2002 NS – tehdy ještě opatrně – konstatoval: V dané věci dovolatel podal rozsáhlé dovolání, které má mimo jiné i racionální jádro. Ovšem v mnoha věcech patrně takové racionální jádro, pokud bylo v podání obsaženo, mohlo být přehlédnuto. Rozhodně není možné se takovými podáními zabývat tak, že by soud reagoval na vše, co je v nich uvedeno. Viz též NS sp. zn. 22 Cdo 1554/2018, sp. zn. 22 Cdo 1990/2018 a sp. zn. 22 Cdo 3445/2018. K tomu viz i řadu rozhodnutí NSS (například č. j. 9 Afs 70/2008-130, č. j. 2 As 155/2017-65 a řada dalších) a ÚS, a to i s odkazem na rozhodnutí ESLP (sp. zn. II. ÚS 1601/17). Je ovšem třeba vždy citlivě zvážit, kdy o takové podání jde, a snažit se uchopit jádro argumentace účastníka.
JUDr. Jiří Spáčil, Brno