58. Náležitosti žaloby na náhradu újmy na zdraví
§ 2958 ObčZ
§ 79 odst. 1 OSŘ
Žaloba, v níž žalobce uplatňuje nárok na náhradu nemajetkové újmy způsobené ublížením na zdraví, je neurčitá, jestliže uvádí pouze jedinou souhrnnou částku požadované náhrady a nerozděluje ji na jednotlivé dílčí nároky (náhrada za bolest, za ztížení společenského uplatnění a za další nemajetkové újmy).
Usnesení NS z 30. 5. 2019, sp. zn. 25 Cdo 2596/2018
K věci: OS v Břeclavi usnesením z 28. 11. 2017 odmítl žalobu, jíž se žalobce domáhal zaplacení náhrady nemajetkové újmy na zdraví ve výši 1 000 000 Kč. Protože žalobce uplatněný nárok blíže nespecifikoval, soud prvního stupně ho vyzval k doplnění žaloby podle § 43 odst. 1 OSŘ, což žalobce neučinil.
KS v Brně k odvolání žalobce usnesením z 27. 2. 2018 usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Vyložil, že náhrada nemajetkové újmy na zdraví podle § 2958 ObčZ zahrnuje tři samostatné nároky, a sice náhradu za bolest, ztížení společenského uplatnění a další nemajetkové újmy (usnesení NS z 5. 11. 2017, sp. zn. 25 Cdo 2245/2017). Vzhledem k tomu, že žalobce ani přes výzvu soudu jednotlivé nároky nijak nespecifikoval a neurčil částky, které za každý z nich požaduje, zůstal jeho návrh na zahájení řízení nesrozumitelný a neurčitý, a trpí tak nedostatky, pro které není možno ve věci jednat a rozhodnout.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním kromě jiného pro řešení otázky, zda lze z hlediska specifikace výše uplatněných nároků považovat za nesrozumitelný a neurčitý žalobní návrh, jímž se žalobce domáhá přiznání konkrétní částky coby celkové náhrady při ublížení na zdraví podle § 2958 ObčZ, přičemž navrhuje, aby soud rozhodl o výši dílčích náhrad podle „Metodiky k náhradě nemajetkové újmy na zdraví“. Právní důvod požadovaného plnění vyplývá ze souhrnu vylíčených skutkových okolností a žalobce není povinen uvádět ustanovení zákona nebo jiného právního předpisu, jímž nárok odůvodňuje. Právní kvalifikace nároku žalobcem není pro soud závazná, neboť právní posouzení věci podle předpisů hmotného práva náleží soudu. Z toho tedy vyplývá, že je povinností soudu, nikoliv žalobce, posoudit skutková tvrzení podle předpisů hmotného práva. Z jeho žaloby je navíc jasné, že požadoval náhradu nemajetkové újmy podle Metodiky NS k náhradě nemajetkové újmy na zdraví, a nelze tedy jeho návrh označit za nesrozumitelný a neurčitý. Rovněž jsou v něm přesně popsány skutkové okolnosti vedoucí ke vzniku nemajetkové újmy, tedy je díky nim vymezen žalovaný nárok.
Dovolání není důvodné.
Z odůvodnění: Podle § 2958 ObčZ při ublížení na zdraví odčiní škůdce újmu poškozeného peněžitou náhradou, vyvažující plně vytrpěné bolesti a další nemajetkové újmy; vznikla-li poškozením zdraví překážka lepší budoucnosti poškozeného, nahradí mu škůdce i ztížení společenského uplatnění. Nelze-li výši náhrady takto určit, stanoví se podle zásad slušnosti.
Ustanovení § 43 OSŘ upravuje postup soudu v případech, kdy návrh na zahájení řízení je neúplný, nesrozumitelný nebo neurčitý. V těchto případech není možné žalobu meritorně projednat a ve věci rozhodnout. Soud musí dbát o odstranění vad podání, a činí tak výzvou, jíž účastníka poučí, v čem vada spočívá, jak je třeba opravu nebo doplnění provést, a určí k tomu přiměřenou lhůtu; zároveň jej poučí o možných následcích neodstranění vady, tj. o odmítnutí žaloby. Podání je neúplné, neobsahuje-li všechny náležitosti stanovené zákonem. V případě žaloby je vedle obecných náležitostí pro každé podání uvedených v § 42 odst. 4 OSŘ nutné dále splnit náležitosti stanovené v § 79 odst. 1 OSŘ․ Žalobce tak mimo jiné musí uvést i tzv. žalobní petit, tedy čeho se domáhá. Vady podání spočívající v neurčitosti nebo nesrozumitelnosti pak mohou spočívat i v nesprávně formulovaném petitu. Ten totiž musí být přesný, srozumitelný a určitý. Účastník musí přesně uvést nárok, jehož přisouzení se domáhá. To je nutné z toho důvodu, že soud musí zcela přesně vědět, o čem má jednat a rozhodnout, neboť nemůže účastníkům přiznat jiná práva a uložit jiné povinnosti, než jsou navrhovány, soud musí svým rozhodnutím žalobní petit zcela vyčerpat a nesmí jej překročit (s výjimkami v § 153 odst. 2 OSŘ). Pokud by tento požadavek nebyl dodržen, mělo by to za následek, že rozhodnutí by nebylo vykonatelné (nález ÚS z 1. 9. 1998, sp. zn. I. ÚS 233/97).
V projednávaném případě není pochyb o tom, že žalobce se domáhal náhrady nemajetkové újmy na zdraví, kterou údajně utrpěl při urologické operaci ve zdravotnickém zařízení žalované. Bez ohledu na to, jak svůj nárok právně kvalifikoval, je zřejmé, že žalobcem popisované následky (poškození zdraví, ztráta ledviny, omezení v běžném způsobu života, snížení životního standardu pro ztrátu původního povolání a posttraumatický stav) jsou podřaditelné pod úpravu obsaženou v § 2958 ObčZ. To je kromě jiného zřejmé i z toho, že žalobce požaduje vyčíslení výše náhrady podle Metodiky NS k náhradě nemajetkové újmy na zdraví (Rc 63/2014), jejímž smyslem je vytvořit pro soudní řízení lékařsky podložené východisko ke stanovení výše náhrady podle principů přiměřenosti a slušnosti za vytrpěnou bolest a za trvalé zdravotní následky vedoucí ke ztížení společenského uplatnění (srov. usnesení NS z 30. 9. 2017, sp. zn. 8 Tdo 190/2017, Rt 39/2018, a z 25. 1. 2017, sp. zn. 6 Tdo 1791/2016, TR 2/2018 s. 49). Ustanovení § 2958 ObčZ i na něj navazující výkladová pomůcka klade určité požadavky na skutkové vymezení žaloby i na znění žalobního petitu, neboť obsahuje tři samostatné dílčí nároky na náhradu nemajetkové újmy, z nichž každý má za úkol odčinit jiný dopad újmy na zdraví do sféry poškozeného, přičemž podmínky pro jejich poskytnutí se liší, stejně jako se může lišit i okamžik jejich vzniku. Účelem bolestného je poskytnout náhradu za vytrpěné bolesti přechodného rázu (jak fyzické, tak psychické) i za dočasné obtíže spojené s průběhem léčby. Cílem náhrady za ztížení společenského uplatnění je kompenzovat poškozenému trvalé omezení či dokonce vyřazení z různých sfér společenského života. Nová kategorie dalších nemajetkových újem je pak spojena se zásahem do zdraví, který nespočívá v přechodné bolesti ani ve fyzické či psychické újmě dlouhodobého (trvalého) charakteru, nýbrž jde o specifické okolnosti vymykající se obvyklému průběhu léčby a stabilizace zdravotního stavu, které nenastávají pravidelně, ale zvyšují intenzitu utrpěné újmy na zdraví nad obvyklou míru.
I když zákon uvedené nároky nijak nedefinuje, především bolest a ztížení společenského uplatnění má svůj obsah vymezený dlouholetou judikaturou i doktrínou. Tradičně se tedy od sebe liší svou povahou, projevy i okamžikem, kdy vznikají, případně jak se promlčují. Odlišné mohou pak být i přístupy ke stanovení výše náhrady. Ne vždy se projeví všechny, například poškození zdraví může vyvolat přechodné bolestivé stavy či obtíže, aniž by se následky staly trvalými, takže ke ztížení společenského uplatnění nedochází. To vše pak má praktické důsledky zejména v otázkách uplatnitelnosti těchto nároků. Opačný výklad, tedy že se jedná o jediný nárok, který je pouze vnitřně strukturovaný, by naopak mohl poškozeného v jeho právech omezit; zejména v případech závažných a komplikovaných újem na zdraví, které vyžadují dlouhé léčení, může rekonvalescence a stabilizace zdravotního stavu poškozeného trvat i několik let. Proto není důvod, aby poškozený nemohl uplatnit zvlášť nárok na bolestné, tedy náhradu za vytrpěné fyzické i duševní útrapy spojené se samotnou škodnou událostí a následnou léčbou hned po jejich vzniku, zatímco při akceptaci koncepce jediného nároku by musel čekat na ustálení zdravotního stavu pro ohodnocení celkové nemajetkové újmy. V případě jediného nároku by pak rozhodnutí o podané žalobě na bolestné nutně muselo představovat překážku věci rozsouzené pro případné uplatnění nároku odůvodněného ztížením společenského uplatnění. Rovněž není důvod udržovat škůdce po dlouhou dobu v nejistotě, zda bude vůči němu nárok uplatněn a v jaké výši (srov. usnesení NS z 1. 11. 2017, sp. zn. 25 Cdo 2245/2017, Rc 7/2019).
Vzhledem k tomu, že § 2958 ObčZ zakládá tři relativně samostatné nároky, byť vycházejí z téže škodné události, je nutné je přesně vyčíslit a každý nárok v žalobě podložit konkrétními skutečnostmi. Dovolací soud si je vědom obtížnosti vylíčit tyto skutečnosti ve sporech s poskytovatelem zdravotní péče pro žalobce, který obvykle není odborníkem v daném oboru. Proto na žalobce nelze klást přehnané požadavky ohledně podrobnosti a odborné kvality vymezení důvodů odpovědnosti žalovaného. I přesto ale je nutné trvat na tom, aby z hlediska skutkového vylíčení nároku žaloba obsahovala (byť laickým popisem) specifikaci postupů, od nichž poškozený dovozuje vznik škodné události (usnesení NS z 24. 3. 2015, sp. zn. 25 Cdo 3584/2012, C 14698), a popis negativních projevů, s nimiž spojuje své obtíže, které požaduje odčinit. Právě proto, že soud je při rozhodování o těchto nárocích vázán žalobním návrhem, který nesmí překročit, je na žalobci, aby v návrhu na zahájení řízení vedle konkrétních skutečností rovněž uvedl, v jaké výši jednotlivé nároky požaduje. Výše uplatňovaného nároku musí být stanovena alespoň minimální částkou, tedy nestačí například pouze uvést, že poškozený požaduje náhradu újmy ve výši, jaká bude zjištěna v průběhu řízení před soudem (rozhodnutí bývalého NS ČSSR z 30. 5. 1967, sp. zn. 5 Tz 13/67, Rt 7/1968, a z 15. 11. 1966, sp. zn. 4 Tz 75/66, Rt 11/1968). Jestliže nemá k dispozici podklady pro přesné vyčíslení (u nemajetkové újmy to bude spíše pravidlem, neboť ani znalecký posudek podle dovolatelem zmiňované Metodiky NS neurčuje definitivní výši náhrady), musí žalobce v žalobě uvést alespoň minimální výši částky, které se domáhá pro každý jednotlivý nárok. Stanovit výši nároku, o kterém se řízení vede, přitom přísluší pouze žalobci, protože vymezit předmět sporu v civilním sporném řízení náleží jen jeho účastníkům. Ani soud tak nemůže určit, jaká část z celkově žalované částky připadá na každý z nároků. Jestliže žalobce v návrhu na zahájení řízení jednotlivé nároky dostatečně nespecifikoval, a to konkrétně jejich výši, trpí jeho podání vadou spočívající v neurčitosti, pro kterou nelze v řízení pokračovat a kterou je třeba odstranit postupem podle § 43 OSŘ.
Komentář: Dovolací soud drží výkladovou linii charakteru dílčích nároků z ublížení na zdraví i v poměrech ObčZ; v návaznosti na hmotněprávní výklad § 2958 ObčZ a definici jednotlivých nároků v Rc 7/2019 nyní doplňuje z toho logicky plynoucí i procesní souvislosti. Opačným směrem jdou úvahy části akademické obce, srov. zejména Doležal, T., Lavický, P. Pojetí náhrady nemajetkové újmy při ublížení na zdraví podle nového občanského zákoníku a s tím spojené procesní aspekty. Právní rozhledy, 2014, č. 10, s. 358. V rozhodovací praxi však převažuje přístup prezentovaný komentovaným rozhodnutím a je aktuálně podpořen i ÚS, který do této debaty přispěl, byť pouze odmítacím usnesením, jímž dne 30. 6. 2020, sp. zn. I. ÚS 3006/19, označil stížnost žalobce za zjevně neopodstatněnou a vypořádal se především s jeho odkazy na předchozí judikaturu ÚS. Nálezy sp. zn. I. ÚS 3367/13 a sp. zn. I. ÚS 1346/16 se však týkaly mimořádného zvýšení odškodnění bolestného a náhrady za ztížení společenského uplatnění podle § 7 odst. 3 BolZSU 2001, a tedy případů odlišných, neboť toto ustanovení zmocňovalo soud ve výjimečných případech navýšit nad rámec podle vyhlášky vypočtené základní částky, zatímco nová právní úprava těchto nároků obsažená v § 2958 ObčZ již s podzákonnou normou nepočítá a svěřuje rozhodnutí o výši náhrady plně do rukou soudu, který je obdobně jako v jiných sporech o náhradu nemajetkové újmy vázán vymezeným předmětem řízení včetně požadované částky. Ostatně i z těchto nálezů vyplývá požadavek dostatečného vyčíslení základní výše dané náhrady v žalobě. Ani nález sp. zn. II. ÚS 1507/17 na daný případ nedopadá, neboť v něm vůbec nešlo o peněžité plnění. Nález sp. zn. I. ÚS 3564/15 pak není srovnatelný proto, že v tehdejší věci žalobce na rozdíl od nynějšího stěžovatele uvedl v žalobním návrhu konkrétní částku, jejíhož zaplacení se dožadoval. Ani z obecných úvah vyjádřených v tomto nálezu pak nevyplývá nic, co by mělo vést k opačnému závěru. Naopak v bodu 27 nálezu je konstatováno, že soud musí zcela přesně vědět, o čem má jednat a rozhodnout, neboť soud nemůže účastníkům přiznat jiná práva a uložit jim jiné povinnosti, než jsou navrhovány.
JUDr. Petr Vojtek, Brno