Opuštění (derelikce) podílu společníka společnosti s ručením omezeným a možnost sjednat ve společenské smlouvě důvody pro vystoupení společníka ze společnosti nad rámec zákona
§ 202 ZOK
§ 1050 ObčZ
Způsoby zániku účasti společníka ve společnosti s ručením omezeným jsou vyjmenovány v hlavě IV, dílu 4 ZOK (konkrétně v § 202 a násl. ZOK). Právní úprava v zákoně o obchodních korporacích (jež je lex specialis ve vtahu k obecné úpravě občanského zákoníku) taxativně vyjmenovává jednostranná právní jednání, jimiž může společník svou účast ve společnosti s ručením omezeným ukončit. Opuštění podílu (derelikce) mezi tato jednostranná právní jednání mající za následek zánik účasti společníka ve společnosti zařazeno není, a proto podíl ve společnosti s ručením omezeným opustit nelze.
Jiné případy ukončení účasti společníka ve společnosti jednostranným právním jednáním než ty, které jsou zakotveny v § 164, § 202 odst. 2 a § 207 odst. 3 ZOK, právní úprava nepřipouští, společenská smlouva se v daném případě od zákonné úpravy neodchýlila.
Usnesení Vrchního soudu v Praze z 26. 6. 2019, sp. zn. 14 Cmo 141/2019
K věci: Soud prvního stupně zamítl návrh navrhovatele na zápis změny do obchodního rejstříku spočívající ve výmazu navrhovatele jako společníka společnosti H., s. r. o. („společnost“) s argumentací, že podíl ve společnosti nelze dle § 1050 ObčZ opustit.
Proti tomuto usnesení podal navrhovatel odvolání; navrhuje, aby odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně změnil a jeho návrhu zcela vyhověl. Má za to, že s podílem lze disponovat způsobem, jejž zákon nezakazuje, navíc dle § 212 ZOK může dojít k uvolnění podílu; opuštění (derelikce) podílu tak vyloučeno není.
Z odůvodnění: Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně a neshledal odvolání důvodným.
Z obsahu spisu se podává, že se navrhovatel domáhá zápisu změny v obchodním rejstříku spočívající ve výmazu své osoby coby společníka společnosti z důvodu opuštění podílu ve společnosti. K návrhu předložil čestné prohlášení o tom, že nejméně od 1. 1. 2014 nevykonává vlastnické právo k podílu, ani nemá v úmyslu je dále vykonávat.
Klíčovou otázkou tedy je, zda lze podíl ve společnosti s ručením omezeným opustit. Odvolací soud dospěl k závěru, že to možné není.
Způsoby zániku účasti společníka ve společnosti s ručením omezeným jsou vyjmenovány v hlavě IV, dílu 4 ZOK (konkrétně v § 202 a násl. ZOK). Právní úprava v zákoně o obchodních korporacích (jež je lex specialis ve vtahu k obecné úpravě občanského zákoníku) taxativně vyjmenovává jednostranná právní jednání, jimiž může společník svou účast ve společnosti s ručením omezeným ukončit. Opuštění podílu (derelikce) mezi tato jednostranná právní jednání mající za následek zánik účasti společníka ve společnosti zařazeno není.
Ustanovení § 202 odst. 1 ZOK výslovně stanoví, že společník může ze společnosti vystoupit, připouští-li to zákon. Společníkovi je umožněno vystoupit ze společnosti, pokud nesouhlasil s rozhodnutím valné hromady o změně převažující povahy podnikání společnosti nebo s prodloužením trvání společnosti [§ 202 odst. 2 písm. a) a b) ZOK]. Společník může ze společnosti rovněž vystoupit, pokud mu byla rozhodnutím valné hromady uložena příplatková povinnost, pro kterou nehlasoval (§ 164 ZOK), rovněž tak může učinit v návaznosti na bezdůvodné odepření udělení souhlasu s převodem podílu uvnitř společnosti, resp․ při nečinnosti orgánu udělujícího tento souhlas (§ 207 odst. 3 ZOK).
Jiné případy ukončení účasti společníka ve společnosti jednostranným právním jednáním než ty, které jsou zakotveny v cit. ustanoveních, právní úprava nepřipouští, společenská smlouva se v daném případě od zákonné úpravy neodchýlila. Argumentaci odvolatele tak není možno považovat za přiléhavou, rozhodnutí soudu prvního stupně je tak správné.
Poznámka: Již v usnesení z 12. 10. 2006, sp. zn. 29 Odo 331/2006, Nejvyšší soud ve vztahu k úpravě uvedené v obchodním zákoníku konstatoval:
„V teorii ani praxi není pochyb o tom, že výčet způsobů, jimiž lze ukončit účast společníka ve společnosti, je taxativní.“
V usnesení z 24. 9. 2014, sp. zn. 29 Cdo 1737/2013, tento svůj závěr Nejvyšší soud (v poměrech obchodního zákoníku) vztáhl také na zánik účasti člena v družstvu (shodně usnesení ze 14. 1. 2016, sp. zn. 29 Cdo 5480/2015).
Vrchní soud v Praze v komentovaném rozhodnutí na tuto judikaturu Nejvyššího soudu v režimu právní úpravy účinné od 1. 1. 2014 navázal. Konstatoval, že i nadále platí závěr, že způsoby zániku účasti společníka ve společnosti s ručením omezeným jsou v zákoně o obchodních korporacích vyjmenovány taxativním způsobem s tím, že derelikce (opuštění) podílu v zákonném výčtu zmíněna není, a proto účast společníka ve společnosti touto cestou ukončit nelze.
Současně však Vrchní soud v Praze (bez bližší argumentace) patrně implicitně připustil, že ve společenské smlouvě se lze odchýlit od zákona a ujednat v ní důvody pro jednostranné ukončení účasti společníka ve společnosti nad rámec stanovený zákonem. Pokud je mi známo, jedná se o vůbec první rozhodnutí vyšší soudní instance v tomto směru.
V komentovaném rozhodnutí sice není explicitně zmíněno, že by opuštění (derelikce) podílu bylo přípustné za situace, kdyby takovou možnost připouštěla společenská smlouva společnosti, z dovětku Vrchního soudu v Praze „společenská smlouva se v daném případě od zákonné úpravy neodchýlila“ však dovozuji, že odvolací soud tuto eventualitu (tj. právo společníků ujednat si ve společenské smlouvě nad rámec zákona důvody pro jednostranné vystoupení společníka ze společnosti) připouští. V opačném případě bych očekával argumentaci odvolacího soudu o tom, že ani případným ujednáním ve společenské smlouvě by nebylo možné kýženého stavu (opuštění podílu) docílit.
Závěrem se sluší poukázat na to, že v doktríně byla tato otázka již diskutována, názory jednotlivých autorů na její řešení se však různí, srov. kupř.:
„Je tak otázkou, zda se dává možnost pouze zúžit výčet zákonných možností podle § 202 odst. 2 nebo zda se dává možnost je i rozšířit. Na jedné straně totiž zákon předpokládá, že jednostranné vystoupení je možné, pouze stanoví-li tak zákon, současně však umožňuje, aby společenská smlouva určila jinak. Názory na tuto otázku mezi autory komentáře nejsou jednotné, protože oba přístupy jsou argumentovatelné a legitimní. První z nich, prezentovaný I. Štenglovou, předpokládá, že zákon o obchodních korporacích v prvním odstavci § 202 formulací ‚jen připouští-li to tento zákon‘ zakázal rozšířit výčet upravených důvodů vystoupení ve společenské smlouvě. Možnost odchýlit se ve společenské smlouvě upravuje zákon až ve druhém odstavci § 202, ze kterého ve vazbě na zákaz rozšíření důvodů vystoupení nad zákonný rozsah v odstavci 1 plyne, že odchylka ve společenské smlouvě se může týkat pouze zúžení zákonem stanovených důvodů vystoupení. Druhý názor prezentovaný B. Havlem pak stojí na tom, že text sice předpokládá zákonné důvody vystoupení, nicméně možnost odchylky neváže jen na zúžení (jako např. § 199 odst. 3), ale na jakékoliv změny – současně se jedná o pravidla smluvního postavení společníků v rámci společnosti, proto je není možné vnímat jako kogentní. V tuto chvíli nezbývá než čekat na judikaturu, jak otázku vyřeší. Jisté však je, nezávisle na řešení, že společenská smlouva může důvody podle § 202 odst. 2 omezit.“
Pokud by se věc dostala až k Nejvyššímu soudu, lze (s ohledem na jeho rozhodovací praxi) dle mého názoru očekávat spíše rezervovaný postoj k možnosti společníků společnosti s ručením omezeným ve společenské smlouvě ujednat odchylně od zákona další důvody pro jednostranné ukončení účasti společníka ve společnosti. Argumentace by zněla zřejmě tak, že abandonní právo společníka kapitálové společnosti je výjimkou z pravidla jednostranné nevypověditelnosti jeho účasti (k zakotvení této zásady v pozitivním právu srov. § 202 odst. 1 ZOK: „Společník může ze společnosti vystoupit jen, připouští-li to tento zákon.“), na rozdíl od společníků osobních společností, kde se uplatní pravidlo právě opačné s tím, že formulace „Neurčí-li společenská smlouva jinak“ užitá v § 202 odst. 2 ZOK se z hlediska systematiky § 202 ZOK vztahuje toliko na případy zmíněné v § 202 odst. 2 ZOK, a to ještě tak, že jejich akční rádius lze pouze zúžit, nikoliv rozšiřovat.
Osobně se kloním spíše ke stanovisku B. Havla (z důvodu jím vyložených), tedy mám za to, že § 202 odst. 2 ZOK je třeba vykládat ve prospěch smluvní volnosti smluvníků extenzivním způsobem.
JUDr. Vladimír Janošek, Praha