VRCHNÍ SOUD V OLOMOUCI: Střet zájmů člena statutárního orgánu spolku se zájmy spolku při hlasování o jeho vlastní záležitosti na valné hromadě SRO, v níž má spolek podíl
§ 437 ObčZ
Ustanovení § 437 ObčZ se aplikuje i na členy statutárního orgánu spolku, tedy platí, že rozpor mezi zájmem zástupce (člena statutárního orgánu) a zájmem zastoupeného (spolku) vede k nemožnosti zastoupení jako takového.
Není rozhodné, zda zastoupený (spolek) o takovém rozporu věděl; zástupčí oprávnění je překročeno vždy, pokud zástupce jednal ve střetu zájmů, přičemž rozpor mezi zájmy zastoupeného a jeho zástupce lze obecně spatřovat tam, kde zástupce má (může mít) právní zájem v záležitosti, ve které za zástupce jedná, odlišný od zájmu zástupce. Typicky se jedná o situaci, ve které zástupce jedná za zastoupeného ve své vlastní záležitosti.
Usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. 11. 2019, sp. zn. 5 Cmo 72/2019
K věci: Usnesením soud prvního stupně zamítl návrh navrhovatele, že se nepřihlíží k hlasům společníka M. K. a dalšího společníka T. k. Z., z. s., při hlasování na valné hromadě společnosti T. V. s. r. o. (dále též jen společnost), dále určil, že usnesení valné hromady společnosti konané dne 23. 5. 2016, a to ve znění „Valná hromada vyslovuje souhlas s převodem podílu společníka spolek S. k. Z., z. s., o velikosti 12 %, na který připadá vklad do základního kapitálu ve výši 2 280 000 Kč, a to na M. K., je neplatné.“ Proti usnesení podal navrhovatel odvolání.
Z odůvodnění: Z obsahu spisu ve vztahu k podanému odvolání a napadenému usnesení soudu prvního stupně vyplývá, že návrhem doručeným krajskému soudu dne 23. 8. 2016 se navrhovatel domáhal vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady společnosti konané dne 23. 5. 2016, kterým valná hromada vyslovila souhlas s převodem podílu společníka S. k. Z., z. s., o velikosti 12 % na M. K. Současně se navrhovatel domáhal vydání rozhodnutí, aby soud ve smyslu ust. § 212 odst. 2 ObčZ rozhodl, že se při hlasování o tomto usnesení nepřihlíží k hlasům společníků M. K. a navrhovatele.
Tvrzení navrhovatele, kterými odůvodňoval svůj návrh, jsou vedena v odstavci 1 odůvodnění napadeného usnesení, přičemž odvolací soud zdůrazňuje, že navrhovatel se vyslovení neplatnosti uvedeného usnesení valné hromady společnosti domáhal z důvodu rozporu s právními předpisy a pro rozpor s dobrými mravy.
Důvody neplatnosti spatřoval zejména v tom, že valná hromada nebyla řádně svolána, což navrhovateli znemožnilo řádný výkon jeho práva účastnit se konání valné hromady a předem kvalifikovaně posoudit pořad jejího jednání. Dalším důvodem byla skutečnost, že se společníci v náležité formě nevzdali svého práva na řádné a včasné svolání valné hromady, dále, že právní jednání navrhovatele zastoupeného na dotčené valné hromadě předsedou představenstva M. K. bylo zjevným excesem v jeho zástupčím oprávnění, když k tomu nebyl pověřen a jednal v přímém rozporu se zájmy navrhovatele a bez předchozího informování ostatních členů statutárního orgánu, a rovněž že napadené usnesení nebylo schváleno potřebnou kvalifikovanou dvoutřetinovou většinou hlasů všech společníků, když v důsledku střetu zájmů mezi navrhovatelem a jeho zástupcem nemohl tento zástupce zastupovat navrhovatele při hlasování o napadeném usnesení.
Ve vztahu k excesu ze zástupčího oprávnění navrhovatel uvedl, že byl na dotčené valné hromadě zastoupen předsedou představenstva M. K., který byl rovněž jedním ze společníků společnosti a také jedním z jejích jednatelů. Navrhovatel, resp. žádný z jeho orgánů, nebyli v době konání valné hromady nijak informováni o jakýchkoliv záležitostech, které byly na pořadu jejího jednání. Nebyli proto informováni ani o jakémkoliv záměru na změnu ve struktuře společníků společnosti. M. K. si naopak byl vědom, že záležitosti projednávané a schválené na valné hromadě, včetně schválení sporného převodu podílu na něj samotného, je v přímém rozporu s dlouhodobým stanoviskem navrhovatele, resp. oficiálním stanoviskem jeho orgánů a členů. Jakákoliv jednání, jichž se M. K. na dotčené valné hromadě dopustil, učinil zcela svévolně a při vědomí toho, že tak činí v rozporu s pověřením navrhovatele a proti jeho vůli. O uvedeném porušení zástupčího oprávnění byly a musely být informovány i další osoby zúčastněné na dotčené valné hromadě, a to přinejmenším druhý největší společník, jímž byl se 40% podílem sám M. K., a rovněž sama společnost T. V. s. r. o., jejímž byl M. K. jednatelem. Tím je zcela vyloučeno, že by M. K. nebo tyto další osoby v rámci dotčené valné hromady a jednání s ní souvisejících či navazujících jakkoliv jednali v dobré víře.
Ve smyslu § 440 odst. 1 ObčZ uvedené překročení zástupčího oprávnění muselo být schváleno, avšak navrhovatel poté, co se o konání dotčené valné hromady a usnesení na ní přijatých dozvěděl, žádné z těchto excesivních jednání neschválil. Navrhovatel se proto na základě uvedených skutečností dovolával neplatnosti usnesení valné hromady pro jeho rozpor s právními předpisy, a to konkrétně pro rozpor s § 437 odst. 1 a 2 ObčZ. Ze stejných důvodů se navrhovatel rovněž dovolával neplatnosti napadaného usnesení valné hromady pro rozpor s dobrými mravy ve smyslu § 191 odst. 2 ZOK.
Stran střetu zájmů a nedostatku kvalifikované většiny pro schválení napadeného usnesení navrhovatel dále uvedl, že M. K. na dotčené valné hromadě jednal přinejmenším ve dvou antagonistických pozicích, resp. sledoval vlastní zájmy, které se neslučovaly se zájmem navrhovatele, jehož zastupoval. Paralelní jednání M. K. na dotčené valné hromadě v jeho vlastní záležitosti převodu podílu tak zakládá právní domněnku rozporu se zájmy navrhovatele, jehož také současně zastupoval. M. K. proto na dotčené valné hromadě nemohl zastupovat navrhovatele z důvodu zjevného střetu zájmů.
Z toho ve smyslu § 437 odst. 1 ObčZ plyne, že navrhovatel nebyl na dotčené valné hromadě při projednávání záležitostí spojených s uvedeným převodem podílu, resp․ při rozhodování valné hromady o přijetí napadeného usnesení, přítomen. V důsledku nepřítomnosti navrhovatele při hlasování o napadeném usnesení nebylo toto usnesení schváleno potřebnou většinou hlasů, když po započtení hlasů zbývajících přítomných společníků pro jeho přijetí hlasovalo 52 % hlasů společníků, avšak dle § 207 odst. 2 ve spojení s § 147 odst. 2 a § 171 odst. 1 písm. b) ZOK je k přijetí takového rozhodnutí třeba alespoň dvoutřetinové většiny všech hlasů společníků. Případně o napadeném usnesení nemělo být na dotčené valné hromadě vůbec hlasováno, a tím nemohlo být ani přijato, neboť nebyla splněna podmínka jeho projednatelnosti dle ust. § 185 ZOK, když nebyli přítomni, resp. s jeho projednáním nesouhlasili všichni společníci.
Odvolací soud provedl dokazování úplnými výpisy z veřejného rejstříku navrhovatele, společnosti a S. K. Z., z. s., přičemž z nich zjistil, že statutárním orgánem navrhovatele je pětičlenný výbor, jehož členy jsou předseda J. M (od 26. 1. 2017 dosud) a členové I. D. (od 24. 10. 2016 dosud), M. V. (od 28. 12. 2016 dosud), F. S. (od 6. 2. 2017 dosud) a J. S. (od 6. 2. 2017 dosud). M. K. byl ve spolkovém rejstříku zapsán jako člen a zároveň předseda výboru navrhovatele od 24. 10. 2016 do 6. 2. 2017.
Statutárním orgánem společnosti je od 27. 5. 2016 dosud jeden jednatel, přičemž tímto je M. K. V době od 28. 1. 2015 do 27. 5. 2016 statutárním orgánem společnosti byli dva jednatelé, a to konkrétně P. Ch. a M. K.
Statutární orgán S. K. Z., z. s., je čtyřčlenný, přičemž jej tvoří předseda, místopředsedové a ředitel. Předsedou je od 22. 6. 2016 dosud R. M., místopředsedy L. A. (od 22. 6. 2016 dosud), D. S. (od 23. 2. 2017 dosud) a ředitelem J. K. (od 1. 1. 2017 dosud), přičemž M. K. byl místopředsedou od 22. 6. 2016 do 22. 2. 2017 a P. Ch. od 22. 6. 2016 do 31. 12. 2016. Členy tříčlenné kontrolní komise jsou od 22. 6. 2016 dosud J. M. (předseda), P. B. a J. V. M. K. je od 27. 5. 2016 dosud zapsán jako společník s podílem o velikosti 52 %, druhým společníkem je navrhovatel s podílem o velikosti 48 %.
Odvolací soud dále zopakoval dokazování notářským zápisem N 19/2015, NZ 16/2015, stanovami navrhovatele ze dne 27. 3. 2015, listinou ze dne 30. 5. 2016 a zápisem ze schůze představenstva navrhovatele ze dne 30. 5. 2016, přičemž nad rámec zjištění učiněných soudem prvního stupně zjistil, že podle společenské smlouvy společnosti ze dne 14. 1. 2015, tj. ve znění platném v době konání sporné valné hromady, byla valná hromada usnášeníschopná při přítomnosti nadpoloviční většiny hlasů, přičemž každý společník má jeden hlas na každých 1 000 Kč vkladu. Valná hromada rozhoduje alespoň prostou většinou hlasů přítomných společníků s tím, že v případě (mimo jiné) rozhodnutí o schválení převodu podílu se vyžaduje většina 66 % všech hlasů společníků. Ze stanov navrhovatele ze dne 27. 2. 2015, jež byly platné ke dni konání sporné valné hromady, vyplývá, že jeho statutárním orgánem bylo pětičlenné představenstvo, které volilo předsedu, jež zastupoval spolek navenek, přičemž v době nepřítomnosti předsedy toto postavení svědčilo představenstvem pověřenému členovi. V době konání napadené valné hromady předsedou představenstva navrhovatele dle shodných tvrzení účastníků byl M. K.
Odvolací soud dále zjistil, že v rukou psané listině označené jako „Předst. a DR TK SK Z. 30. 5. 2017“, konkrétně bodu 9, je zaznamenáno toto: „M. K. =>koupě 12 % podílu od S. k. Z. ve T. V. s. r. o. (40% => 52%)“.
Podle § 161 ObčZ kdo zastupuje právnickou osobu, dá najevo, co ho k tomu opravňuje, neplyne-li to již z okolností. Kdo za právnickou osobu podepisuje, připojí k jejímu názvu svůj podpis, popřípadě i údaj o své funkci nebo o svém pracovním zařazení.
Podle § 163 ObčZ náleží statutárnímu orgánu veškerá působnost, kterou zakladatelské právní jednání, zákon nebo rozhodnutí orgánu veřejné moci nesvěří jinému orgánu právnické osoby.
Podle § 164 ObčZ může člen statutárního orgánu zastupovat právnickou osobu ve všech záležitostech (odstavec první). Náleží-li působnost statutárního orgánu více osobám, tvoří kolektivní statutární orgán. Neurčí-li zakladatelské právní jednání, jak jeho členové právnickou osobu zastupují, činí tak každý člen samostatně. Vyžaduje-li zakladatelské právní jednání, aby členové statutárního orgánu jednali společně, může člen právnickou osobu zastoupit jako zmocněnec samostatně, jen byl-li zmocněn k určitému právnímu jednání (odstavec druhý).
Podle § 437 odst. 1 ObčZ zastoupit jiného nemůže ten, jehož zájmy jsou v rozporu se zájmy zastoupeného, ledaže při smluvním zastoupení zastoupený o takovém rozporu věděl nebo musel vědět.
Podle § 437 odst. 2 ObčZ jednal-li zástupce, jehož zájem je v rozporu se zájmem zastoupeného, s třetí osobou a věděla-li tato osoba o této okolnosti nebo musela-li o ní vědět, může se toho zastoupený dovolat. Má se za to, že tu je rozpor v zájmech zástupce a zastoupeného, pokud zástupce jedná i za tuto třetí osobu nebo pokud jedná ve vlastní záležitosti.
Podle § 440 odst. 1 ObčZ překročil-li zástupce zástupčí oprávnění, zavazuje právní jednání zastoupeného, pokud překročení schválí bez zbytečného odkladu. To platí i v případě, kdy za jiného právně jedná osoba, která k tomu není oprávněna.
Řízení o vyslovení neplatnosti rozhodnutí valné hromady je řízením podle § 85 písm. a) ZŘS, a tedy z hlediska procesních předpisů odvolací soud postupoval primárně podle ZŘS, a dále, ve smyslu § 1 odst. 3 ZRŠ podle občanského soudního řádu.
Po zhodnocení skutkového stavu zjištěného krajským soudem a výše uvedených zjištění učiněných odvolacím soudem, a po zvážení průběhu řízení před soudem prvního stupně dospěl odvolací soud k závěru, že odvolání společnosti je důvodné.
Odvolací soud předně uvádí, že napadené usnesení je na samé hranici přezkoumatelnosti z hlediska existence jeho důvodů, a to zejména s ohledem na nedostatek zdůvodnění „střetu zájmů“ M. K. z pohledu hmotného práva. Není totiž vůbec zřejmé, jaké hmotné právo vztahující se k posouzení jednání M. K. (jako statutárního orgánu) za spolek (navrhovatele) na sporné valné hromadě soud prvního stupně aplikoval.
Právě otázka zástupčího oprávnění je zde klíčová, když ostatní tvrzené důvody neplatnosti přezkoumávaného usnesení valné hromady [tj. otázka (ne)vyhotovení pozvánky na valnou hromadu, vzdání se práva na řádné a včasné svolání valné hromady či (ne)pořízení zápisu o jednání valné hromady] jsou v zásadě marginální.
Navrhovatele jako společníka společnosti na sporné valné hromadě zastupoval M. K. jako předseda jeho představenstva. S účinností od 1. 1. 2014 jsou ve smyslu § 164 odst. 1 ObčZ členové statutárního orgánu právnické osoby nadále považováni za její zástupce, přičemž jsou, obecně vzato, oprávněni zastupovat právnickou osobu ve všech záležitostech. Svědčí jim tedy ničím neomezené zástupčí oprávnění s tím, že výjimky z tohoto pravidla upravuje zákon, popř. v souladu se zákonem zakladatelské právní jednání.
Má-li právnická osoba kolektivní statutární orgán, svědčí toto zástupčí oprávnění podle § 164 odst. 1 ObčZ každému členu statutárního orgánu. Nicméně ve smyslu § 164 odst. 2 ObčZ zakladatelské právní jednání může upravit způsob zastupování členy statutárního orgánu odlišně, jak tomu bylo i v případě navrhovatele, když toto zástupčí oprávnění bylo stanovami svěřeno toliko předsedovi představenstva (případně pověřenému členovi).
Shora popsané závěry přitom již vyložil Nejvyšší soud v usneseních ze dne 30. 9. 2015, sp. zn. 29 Cdo 880/2015, ze dne 31. 10. 2017 sp. zn. 29 Cdo 387/2016, či v rozsudku ze dne 23. 7. 2019, sp. zn. 27 Cdo 4593/2017. Jelikož je třeba členy statutárního orgánu právnické osoby (zde konkrétně v poměrech spolku) považovat za její zástupce, je třeba na ně aplikovat všeobecná ustanovení upravující zastoupení, tj. ustanovení Dílu 1 Hlavy III Části první ObčZ Pro posouzení, zda lze na členy statutárního orgánu aplikovat i zvláštní úpravu smluvního, popř. zákonného zastoupení (tj. ustanovení Dílu 2, resp. Dílu 3 Hlavy III Části první ObčZ), je nutné zodpovědět otázku, zda je zastoupení právnické osoby členy jejího statutárního orgánu zastoupením smluvním, zákonným či zastoupením svého druhu (sui generis), na něž zvláštní úprava smluvního či zákonného zastoupení nedopadá. Uvedenou otázkou se zabýval Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 23. 7. 2019, sp. zn. 27 Cdo 4593/2017, ve kterém uzavřel, že člena statutárního orgánu nelze považovat za zmocněnce právnické osoby (jednajícího na základě plné moci), ale ani za typického zákonného zástupce či dokonce opatrovníka právnické osoby. Dovodil, že zastoupení členem statutárního orgánu je zastoupením svého druhu (sui generis), na něž nedopadá ani úprava smluvního zastoupení (§ 441 až 456 ObčZ), ani úprava zastoupení zákonného (§ 457 až 488 ObčZ).
Jelikož všeobecná ustanovení občanského zákoníku upravující zastoupení se na členy statutárního orgánu aplikují vždy, pokud speciální úprava toto nevylučuje, bylo třeba posoudit, zda a v jakém smyslu se aplikuje úprava § 437 ObčZ na statutární orgán spolku. Podle názoru odvolacího soudu se uvedené ustanovení na členy statutárního orgánu spolku aplikuje, tedy platí, že rozpor mezi zájmem zástupce (člena statutárního orgánu) a zájmem zastoupeného (spolku) vede k nemožnosti zastoupení jako takového.
Jelikož zastoupení spolku členem jeho statutárního orgánu není zastoupením smluvním, není, s ohledem na dikci § 437 odst. 1 ObčZ, rozhodné, zda zastoupený (spolek) o takovém rozporu vědět. Jinými slovy řečeno, zástupčí oprávnění je překročeno vždy, pokud zástupce jednal ve střetu zájmů, přičemž za rozpor mezi zájmy zastoupeného a jeho zástupce lze obecně spatřovat tam, kde zástupce má (může mít) právní zájem v záležitosti, ve které za zástupce jedná, odlišný od zájmu zástupce. Typicky se jedná o situaci, ve které zástupce jedná za zastoupeného ve své vlastní záležitosti, jak tomu bylo i v projednávané věci, neboť M. K. na sporné valné hromadě za spolek hlasoval o udělení souhlasu s převodem podílu společníka S. k. Z., z. s. na sebe samého.
Vztaženo na projednávanou věc je proto z hlediska existence střetu zájmů irelevantní, jaké bylo stanovisko navrhovatele k dřívějším převodům podílů na M. K. či že navrhovatel sám neměl zájem o koupi podílu S. k. Z., z. s. Střet zájmů zástupce M. K. a zastoupeného spolku totiž reálně existoval právě s ohledem na skutečnost, že M. K. jednal ve vlastní záležitosti.
Z pohledu ust. § 437 odst. 2 o. z. bylo třeba zkoumat, zda „třetí osoba“ věděla o střetu zájmů zástupce – M. K. se zastoupeným - navrhovatelem při hlasování na sporné valné hromadě, tj. zda o tomto střetu zájmů věděli ostatní společníci společnosti hlasující na valné hromadě. Dle § 437 odst. 2 ObčZ se totiž zastoupený může dovolat (relativní) neplatnosti jednání takového zástupce pouze tehdy, pokud „třetí osoba“ o střetu zájmů věděla či musela vědět. V této věci je přitom zjevné, že ostatní společníci (M. K. a S. k. Z., z. s.) o střetu zájmů věděli, neboť střet zájmů zde byl dán objektivní a všem zřejmou skutečností, kdy zástupce společníka – navrhovatele M. K. hlasoval ve své vlastní záležitosti.
Jelikož všechny „třetí osoby“ ve smyslu ust. § 437 odst. 2 ObčZ o střetu zájmů věděly, byl by navrhovatel oprávněn dovolat se neplatnosti jednání svého zástupce M. K. při hlasování na sporné valné hromadě, čehož faktickým důsledkem by byla neexistence hlasování M. K. na valné hromadě. V takovém případě by potom bylo třeba se zabývat tím, zda s ohledem na ujednání ve společenské smlouvě společnosti by napadené usnesení valné hromady vůbec bylo přijato, neboť pro přijetí rozhodnutí o schválení převodu podílu se vyžadovala většina 66 % všech hlasů společníků. Tímto se ale soud prvního stupně vůbec nezabýval.
Odvolací soud dále uvádí, že dodatečné schválení jednání zástupce ve smyslu § 440 odst. 1 ObčZ zde má význam v tom smyslu, že pokud by zastoupený – navrhovatel jednání svého zástupce M. K. následně schválil, jak tvrdí společnost, nemohl by se již poté účinně dovolávat neplatnosti jednání ve střetu zájmů.
V dalším řízení bude soud prvního stupně postupovat v intencích shora uvedeného, a to při vázanosti právním názorem odvolacího soudu, tedy zejména doplní dokazování k otázce dodatečného schválení jednání M. K. navrhovatelem (stran způsobu dodatečného schválení srovnej část III. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2019 sp. zn. 27 Cdo 4593/2017). V té souvislosti odvolací soud upozorňuje, že je nerozhodné, pokud ke schválení jednání došlo, zda následně bylo toto schválení revokováno.
Pro úplnost odvolací soud dodává, že společnost pochybila, když nevyhotovila pozvánku na spornou valnou hromadu ve smyslu § 184 odst. 1 ZOK. Uvedené pochybení však nemůže být důvodem vyslovení neplatnosti usnesení touto valnou hromadou přijatých, neboť se sporné valné hromady účastnili všichni společníci společnosti, kteří se práva na včasné a řádné svolání vzdali ve smyslu ust. § 184 odst. 3 zákona o obchodních korporacích. Není pochyb, že se valné hromady účastnili všichni společníci společnosti, tj. i navrhovatel zastoupený M. K., neboť samotnou účast na valné hromadě nelze považovat za jednání ve střetu zájmů. Za toto lze považovat toliko samotné hlasování o záležitosti, na kterou střet zájmů dopadá. M. K. byl proto i oprávněn za navrhovatele vzdát se práva na včasné a řádné svolání valné hromady. Za souladné s § 184 odst. 3 ZOK odvolací soud považuje i záznam tohoto prohlášení v zápisu z valné hromady formou ověřujícího prohlášení předsedy valné hromady. Podstatné totiž je, že ke vzdání se uvedeného práva došlo, což nezpochybňuje ani navrhovatel, neboť tento brojí toliko proti formě záznamu tohoto prohlášení.
Komentář: Komentované rozhodnutí řeší otázku střetu zájmů člen statutárního orgánu spolku se zájmem spolku při hlasování tohoto člena za spolek na valné hromadě obchodní korporace a na základě aplikace § 437 odst. 2 ObčZ dospívá (dle mého soudu ke správnému) k závěru, že při splnění tam uvedených podmínek se spolek může v řízení o vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady obchodní korporace dovolat tohoto střetu zájmů, čehož faktickým důsledkem je, že k hlasům spolku odevzdaným pro inkriminovaný návrh usnesení se nepřihlíží (ustanovení § 54 ZOK dle mého názoru na daný případ použít analogicky nelze, neboť na spolky dopadá toliko obecná úprava obsažená v občanském zákoníku).
Sporné v této souvislosti je, zdali se v daném případě nemělo přihlížet (jde-li o hlasování, při kterém nastal střet zájmů) také k přítomnosti spolku na valné hromadě obchodní korporace. Čili jinými slovy, je otázkou, zdali má střet zájmů dopad (nejen na počet hlasů nutných k přijetí usnesení), nýbrž také na usnášeníschopnost. Oproti závěrům Vrchnímu soudu v Olomouci soudím, že dovolání se střetu zájmů ze strany zastoupeného dle § 437 odst. 2 ObčZ by mělo mít dopad i na usnášeníschopnost, neboť při předmětném hlasování nebyl spolek řádně zastoupen, což je obdobná situace, jako by nebyl na valné hromadě vůbec přítomen.
Podle mého názoru lze tak na danou věc analogicky vztáhnout závěry Nejvyššího soudu přijaté v usnesení sp. zn. 27 Cdo 2922/2017, ze dne 28. 5. 2019: „[38] Jestliže plné moci udělené S. a dalšími obcemi Č., nepožívají (z důvodů výše vyložených) právní ochrany, pak je třeba na akcionáře, kteří je udělili (S a další dotčené obce), hledět, jako by se valné hromady nezúčastnili. Řečené přitom platí i pro posuzování usnášeníschopnosti valné hromady. Pokud se zasedání valné hromady nezúčastnili (po odečtení akcií vlastněných S. a dalšími dotčenými obcemi) akcionáři vlastnící akcie, jejichž (souhrnná) jmenovitá hodnota přesahuje podíl na základním kapitálu určený zákonem, popř. stanovami, valná hromada nebyla usnášeníschopná.
[39] V této souvislosti Nejvyšší soud podotýká, že v projednávané věci se akcie vlastněné S. (a dalšími dotčenými obcemi) nezapočítávají toliko do čitatele zlomku, jímž se určuje usnášeníschopnost valné hromady. Naopak ve jmenovateli tohoto zlomku se – na rozdíl od případů, kdy hlasovací právo spojené s akciemi nelze vykonávat (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 29 Cdo 3472/2013) – zohlední.“
JUDr. VLADIMÍR JANOŠEK, Kobylí