VRCHNÍ SOUD V OLOMOUCI: Podíl na zisku lze rozdělit mezi jiné osoby než společníky jen na základě ujednání ve společenské smlouvě, a nikoliv na podkladě uzavřené kolektivní smlouvy
§ 34 odst. 1 ZOK
§ 260 ObčZ
Rozdělení zisku i jiným osobám než akcionářům (např. zaměstnancům) musejí předvídat stanovy společnosti, jinak zisk jiným osobám rozdělit nelze.
S přihlédnutím k těmto závěrům je tudíž třeba dát za pravdu navrhovatelově argumentaci, že mezi jiné osoby než akcionáře může být zisk společnosti rozdělen pouze tehdy, umožňují-li to stanovy společnosti. V této věci však stanovy společnosti obsahují pouze obecnou úpravu, že valná hromada společnosti rozhoduje o rozdělení zisku za podmínek stanovených obecně závaznými právními předpisy, přičemž za takový předpis je nutno považovat zákon o obchodních korporacích, a to konkrétně ustanovení § 34 odst. 1 tohoto zákona. Napadená část rozhodnutí o rozdělení zisku, podle něhož má dojít k převodu části zisku ve výši 100 000 Kč do sociálního fondu (toliko na základě ujednání v kolektivní smlouvě), kterou lze oddělit od zbývající části usnesení o rozdělení zisku, tak odporuje zákonu.
Podmínky pro použití ustanovení § 260 občanského zákoníku odvolací soud neshledal, protože přes v zásadě nevelkou částku, o níž bylo rozhodnuto, je napadená část rozhodnutí zcela zásadní svým dosahem, protože protiřečí zákonné úpravě.
Usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. 5. 2019, sp. zn. 8 Cmo 102/2019
K věci: Usnesením označeným v záhlaví Krajský soud v Brně výrokem I․ zamítl návrh, jímž se navrhovatelka domáhala určení neplatnosti rozhodnutí valné hromady společnosti Metalšrot a. s. (dále rovněž jen „společnost“) konané dne 27. 6. 2018, jímž bylo rozhodnuto, že ze zisku dosaženého v roce 2017 ve výši 933 285 Kč bude použita část ve výši 100 000 Kč k přídělu do sociálního fondu společnosti a zbývající část bude převedena na účet nerozděleného zisku, v části, v níž bylo rozhodnuto o přídělu do sociálního fondu, a výrokem II. rozhodl o nákladech řízení mezi jeho účastníky tak, že navrhovateli uložil zaplatit účastnici řízení částku 10 545 Kč.
Návrh byl odůvodněn argumentací, podle níž lze podíl na zisku rozdělit pouze mezi společníky, ledaže společenská smlouva určí jinak, jak upravuje ustanovení § 34 odst. 1 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních korporacích (dále rovněž jen „ZOK“), stanovy společnosti však možnost přídělu části zisku do fondů společnosti neupravují. Soud prvního stupně však uzavřel po provedeném dokazování, že tvorba sociálního fondu je zakotvena v kolektivní smlouvě a v souladu s kolektivní smlouvou jsou do něj přidělovány rovněž finanční prostředky. Navrhovatel v podaném návrhu ani netvrdil, že by snad napadené rozhodnutí bylo v rozporu s dobrými mravy. Napadená část usnesení by mohla být shledána za neplatnou, pouze bylo-li by rozhodováno o tantiémách, nikoliv však o dividendách, taková situace však nenastala.
Odůvodnění: Usnesení napadl navrhovatel odvoláním, v němž soudu prvního stupně vytkl nesprávné právní posouzení věci, vznášeje s odkazem na závěry právní teorie i praxe stejné argumenty jako již v podaném návrhu, tedy zejména že za situace, kdy stanovy společnosti neupravují možnost použít zisk jinak než k rozdělení mezi akcionáře, není možné, aby rozhodnutím valné hromady došlo k přídělu jeho části do sociálního fondu společnosti. Napadené rozhodnutí by proto mělo být změněno tak, že návrhu bude vyhověno.
Účastnice řízení označila napadené rozhodnutí za věcně správné s tím, že by mělo být potvrzeno. Pro případ, že by odvolací soud shledal rozpor napadeného usnesení s právními předpisy nebo dobrými mravy, účastnice řízení navrhla, aby věc byla posouzena podle § 260 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník.
Poté, co za podmínek § 214 odst. 3 OSŘ přezkoumal napadené rozhodnutí i průběh řízení, které jeho vydání předcházelo, aniž ve věci nařídil jednání, dospěl odvolací soud k závěru, že odvolání je důvodné.
Z obsahu spisu zjistil odvolací soud pro účely tohoto rozhodnutí, že návrhem ze dne 2. 8. 2018, doručeným soudu prvního stupně téhož dne, se navrhovatel jako akcionář společnosti domáhal vydání usnesení, jímž by soud prvního stupně vyslovil neplatnost usnesení valné hromady společnosti konané dne 27. 6. 2018, jímž bylo rozhodnuto o rozdělení zisku společnosti, v části, v níž bylo rozhodnuto o přídělu části zisku ve výši 100 000 Kč do sociálního fondu, který je určen na příspěvky zaměstnancům dle kolektivní smlouvy na příslušný rok. Toto usnesení totiž odporuje zákonu, a to konkrétně ustanovení § 34 odst. 1 ZOK, podle něhož lze zisk rozdělit pouze mezi společníky, ledaže společenská smlouva určí jinak.
Podle članku 22 odst. 2 stanov společnosti však valná hromada společnosti rozhoduje o rozdělení zisku za podmínek stanovených obecně závaznými právními předpisy. Pokud tedy stanovy společnosti výslovně neupravují možnost použít část zisku k přídělu do fondů, které společnost vyplácí, mělo být rozhodnuto o jeho rozdělení mezi akcionáře. Tuto argumentaci navrhovatel podepřel odkazy na odbornou literaturu, kdy stejný názor zastávají autoři komentáře k zákonu o obchodních korporacích, vydaného v nakladatelství C. H. Beck v Praze v roce 2017, a o závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu, na něž v návrhu odkázal.
Navrhovatel proto, jakmile zjistil po doručení pozvánky program valné hromady, formuloval protest a protinávrh, podle něhož měl být zisk vytvořený společností v roce 2017 rozdělen mezi akcionáře, protest zaslal spolu s protinávrhem společnosti a žádal o jeho zapsání. Jeho protinávrh však byl valnou hromadou zamítnut, a naopak bylo přijato napadené usnesení.
Společnost ve vyjádření návrh označila za nedůvodný. Svou argumentaci založila na tvrzení, že sociální fond byl převeden do ní již při jejím založení a jeho tvorba je upravena v kolektivní smlouvě každoročně uzavírané mezi společností a odborovou organizací, která v ní působí. Společnost nevidí žádný důvod vedoucí k vydání rozhodnutí navrženého navrhovatelem, protože valná hromada byla svolána v souladu s právními předpisy a stanovami společnosti a totéž platí pro proces přijímání jejích usnesení včetně usnesení napadeného. Samotné napadené usnesení pak je v souladu jak s právními předpisy, tak s dobrými mravy. Podle názoru společnosti navrhovatel nespecifikuje žádný konkrétní rozpor přijatého usnesení se zákonem nebo dobrými mravy a nelze požadovat vyslovení neplatnosti pouze části usnesení valné hromady.
Pro případ, že by soud prvního stupně shledal důvody neplatnosti napadeného usnesení, měl by celou věc posoudit z hlediska ustanovení § 260 občanského zákoníku, protože případné porušení právních předpisů nemá natolik závažné důsledky, aby vyslovení neplatnosti odůvodnily.
Navrhovatel vyjádření replikoval s tím, že podle názoru Nejvyššího soudu vyjádřeného v rozhodnutí sp. zn. 29 Cdo 1817/2016 mohou být předmětem přezkumu rovněž části jednotlivých usnesení, pokud je lze od ostatního obsahu oddělit.
Soud prvního stupně ve věci jednal, provedl důkaz listinami, a to výpisem veřejných rejstříků účastníků řízení, zápisem z jednání napadené valné hromady a prezenční listinou, kolektivní smlouvou uzavřenou na rok 2018 mezi ZO OS KOVO a společností a stanovami společnosti, skutková zjištění z těchto důkazů popsal v odůvodnění napadeného rozhodnutí, na něž odvolací soud v tomto ohledu zcela odkazuje, a pak vydal napadené rozhodnutí, v němž skutková zjištění posoudil po právní stránce tak, jak je shora uvedeno.
Odvolací soud, který přezkoumal správnost právního posouzení věci soudem prvního stupně, vyšel ze shora uvedeného komentáře, podle něhož „rozdělení zisku i jiným osobám než akcionářům (např. členům volených orgánů v podobě tantiém) musí předvídat stanovy společnosti, jinak zisk jiným osobám rozdělit nelze“, a ze závěrů usnesení Nejvyššího soudu České republiky z 27. 3. 2019, sp. zn. 27 Cdo 3885/2017, v němž Nejvyšší soud konstatoval mimo jiné, že „určují-li stanovy, že zisk či jeho část budou rozdělovány mezi jiné osoby než akcionáře (např. mezi členy volených orgánů v podobě tzv. tantiém), je (zpravidla) takové ujednání důležitým důvodem pro to, aby tento zisk či jeho část nebyly rozděleny mezi akcionáře, a totéž platí, určují-li stanovy, že zisk či jeho část budou přidělovány do stanovami zřízeného fondu tvořeného ze zisku“.
S přihlédnutím k těmto závěrům je tudíž třeba dát za pravdu navrhovatelově argumentaci, že mezi jiné osoby než akcionáře může být zisk společnosti rozdělen pouze tehdy, umožňují-li to stanovy společnosti. V této věci však stanovy společnosti obsahují pouze obecnou úpravu, že valná hromada společnosti rozhoduje o rozdělení zisku za podmínek stanovených obecně závaznými právními předpisy, přičemž za takový předpis je nutno považovat zákon o obchodních korporacích, a to konkrétně ustanovení § 34 odst. 1 tohoto zákona. Napadená část rozhodnutí o rozdělení zisku, podle něhož má dojít k převodu části zisku ve výši 100 000 Kč do sociálního fondu, kterou lze oddělit od zbývající části usnesení o rozdělení zisku, tak odporuje zákonu.
Odvolací soud proto za stavu, kdy mezi účastníky bylo nesporné, že navrhovatel je akcionářem společnosti, společnosti byl doručen protest proti usnesení o rozdělení zisku obsahující protinávrh a žádost o zapsání do zápisu o valné hromadě, a návrh byl podán v zákonné lhůtě, v souladu s ustanovením § 220 OSŘ usnesení soudu prvního stupně ve výroku I. změnil tak, že usnesení valné hromady společnosti konané dne 27. 6. 2017 o rozdělení zisku společnosti je v části, v níž bylo rozhodnuto o převodu části zisku ve výši 100 000 Kč do sociálního fondu společnosti, neplatné.
Podmínky pro použití § 260 občanského zákoníku odvolací soud neshledal, protože přes v zásadě nevelkou částku, o níž bylo rozhodnuto, je napadená část rozhodnutí zcela zásadní svým dosahem, protože protiřečí zákonné úpravě.
Poznámka: Vrchní soud v Olomouci v komentovaném rozhodnutí korigoval nesprávnou úvahu soudu prvního stupně (Krajského soudu v Brně) o tom, že zisk lze rozdělit mezi jiné osoby než akcionáře toliko na základě ujednání v kolektivní smlouvě. Odvolací soud správně připomněl, že takový postup je s ohledem na dikci § 34 odst. 1 ZOK možný, jen stanoví-li tak společenská smlouva (stanovy).
Za korektní je třeba rovněž označit úvahu Vrchního soudu v Olomouci, že § 260 ObčZ za dané situace použít nelze. Je tomu tak jednak proto, že předmětné porušení zákona mělo závažné právní důsledky, neboť jím došlo k porušení základního práva akcionáře na podíl na zisku (§ 348 odst. 1 ZOK), a jednak lze na straně odborové organizace (resp. jednotlivých zaměstnanců) stěží hovořit o dobré víře, když ve stanovách akciové společnosti (nota bene) založených ve sbírce listin [srov. § 8 odst. 2 ve spojení s § 66 písm. a) VeřRej] ustanovení o možnosti převést zisk do sociálního fondu obsaženo není.
Je pak otázkou, jak optikou § 34 odst. 1 ZOK nahlížet na situaci, kdy společenská smlouva sice stanoví, že společnost vytváří sociální fond, nicméně již mlčí o tom, z jakých zdrojů bude tento fond naplněn. Jinými slovy, je sporné, zda musí být ve společenské smlouvě (aby bylo smyslu a účelu § 34 odst. 1 ZOK vyhověno) výslovně uvedeno, že zisk lze převést do sociálního (popř. jiného) fondu, anebo postačí, když společenská smlouva zřídí toliko fond, a implicitně se bude předpokládat, že může být doplňován prostředky i z dosaženého zisku.
Mám za to, že z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 27 Cdo 3885/2017 (konkrétně z bodů 50–52), lze dovodit, že samotná společenská smlouva musí obsahovat klauzuli, ze které bude patrné, že se jedná o fond vytvořený ze zisku. Jinak zisk do tohoto fondu převádět nelze, jelikož by to odporovalo § 34 odst. 1 ZOK. Soudím proto, že pokud společenská smlouva zmocní valnou hromadu k tomu, aby určila pravidla tvorby a čerpání takového fondu, je taková konstrukce ve světle shora citovaného ustanovení nedostatečná.
JUDr. VLADIMÍR JANOŠEK, Kobylí