Náhrady za zrušený let při zrušení celého zájezdu
nařízení č. 261/2004; směrnice 90/314
Rozsudek z 10. 7. 2019, Aegean Airlines, C-163/18 (3. senát, GA H. Saugmandsgaard Øe, vyjádření ČR)
K věci: Předběžnou otázku položil nizozemský soud pro severní Nizozemsko v rámci sporu mezi několika osobami a leteckou společností Aegean Airlines týkajícím se nahrazení pořizovací ceny letenek, jehož se žalobci domáhali v důsledku zrušení letu, který byl součástí souborných služeb pro cesty. Bylo sporné, zda mají žalobci nárok na náhradu ceny letenek od letecké společnosti, když byl let zrušen v důsledku zrušení celého zájezdu cestovní kanceláří (která se později ocitla v insolvenci).
Z odůvodnění: (29) Pokud jde o otázku, zda mohou cestující, kteří jsou oprávněni obrátit se s žádostí o náhradu pořizovací ceny letenek na organizátora souborných služeb pro cesty, požadovat proplacení letenek i po leteckém dopravci, je třeba nejprve uvést, že podle čl. 8 odst. 1 písm. a) nařízení č. 261/2004 ve spojení s čl. 5 odst. 1 písm. a) tohoto nařízení má letecký dopravce v případě zrušení letu povinnost nabídnout dotčeným cestujícím pomoc mimo jiné ve formě náhrady pořizovací ceny letenky (rozsudek Harms, C-601/17, EU:C:2018:702, bod 12).
(30) Ustanovení čl. 8 odst. 2 uvedeného nařízení dále určuje, že právo na náhradu pořizovací ceny letenky mají i cestující, jejichž let je součástí souborných služeb pro cesty, s výjimkou případů, kdy takové právo vyplývá ze směrnice 90/314.
(31) Z jasného znění čl. 8 odst. 2 vyplývá, že samotná existence práva na náhradu podle směrnice 90/314 postačuje k tomu, aby cestující, jehož let je součástí souborných služeb pro cesty, nemohl požadovat náhradu pořizovací ceny letenky od provozujícího leteckého dopravce podle nařízení č. 261/2004.
(32) Tento výklad potvrzuje i historie vzniku nařízení č․ 261/2004. Z ní vyplývá, že unijní normotvůrce si sice nepřál vyloučit cestující, jejichž let je součástí souborné služby pro cesty, zcela z působnosti tohoto nařízení, avšak měl v úmyslu, aby pro ně nadále platil systém, který byl již předtím zaveden směrnicí 90/314 a který považoval za dostatečný z hlediska ochrany.
(33) Z čl. 3 odst. 6 nařízení č. 261/2004 tak vyplývá, že uvedeným nařízením nejsou dotčena práva cestujících, kteří si zakoupili souborné služby pro cesty, jež mají na základě této směrnice.
(34) Ustanovení čl. 8 odst. 2 nařízení č. 261/2004 tudíž implikuje, že právo na náhradu pořizovací ceny letenky podle tohoto nařízení a podle směrnice 90/314 nelze kumulovat, neboť taková kumulace by mohla vést k neodůvodněně nadměrné ochraně dotčeného cestujícího na úkor provozujícího leteckého dopravce, kterému totiž v tomto případě hrozí, že bude muset zčásti převzít odpovědnost za organizátora souborných služeb pro cesty vůči jeho klientům na základě smlouvy, kterou s nimi tento organizátor uzavřel.
(35) Z výše uvedeného vyplývá, že cestující, kteří mají pro účely získání náhrady za pořizovací cenu letenek právo obrátit se na organizátora souborných cest pro služby podle směrnice 90/314, nemohou požadovat náhradu od leteckého dopravce na základě nařízení č. 261/2004.
(36) Tento závěr platí i v případě, že organizátor souborných služeb pro cesty není schopen finančně zajistit náhradu pořizovací ceny letenky a nepřijal žádná opatření, která by tuto úhradu zaručila.
(37) Vzhledem k jasnému znění čl. 8 odst. 2 nařízení č. 261/2004 totiž není relevantní, zda je organizátor souborných služeb pro cesty z finančního hlediska schopen nahradit pořizovací cenu letenky, zda přijal opatření k zajištění této náhrady, nebo zda tyto okolnosti ohrožují splnění povinnosti vyplatit náhradu dotčeným cestujícím.
(38) Takový výklad čl. 8 odst. 2 nařízení č. 261/2004 není vyvrácen hlavním cílem tohoto nařízení, jímž je, jak jasně vyplývá z bodu 1 odůvodnění, zajistit cestujícím vysokou úroveň ochrany.
(39) Jak totiž vyplývá z bodu 32 tohoto rozsudku, unijní normotvůrce zohlednil, že systém zavedený dříve směrnicí 90/314 poskytuje dostatečnou ochranu.
(40) Z čl. 7 této směrnice ve spojení s bodem 21 odůvodnění této směrnice konkrétně vyplývá, že organizátor souborných služeb pro cesty musí předložit dostatečné záruky pro zajištění vrácení vložených prostředků v případě platební neschopnosti nebo úpadku.
(41) ESD rozhodl, že čl. 7 směrnice 90/314 obsahuje povinnost dosáhnout výsledku spočívajícího v tom, že cestujícím bude přiznáno v rámci souborných služeb právo na záruky vrácení zaplacených prostředků a na návrat v případě úpadku organizátora cesty, a že tato záruka je určena právě na ochranu spotřebitele před důsledky úpadku bez ohledu na jeho důvody (v tomto smyslu viz rozsudek Rechberger a další, C-140/97, EU:C:1999:306, bod 74; a usnesení Baradics a další, C-430/13, EU:C:2014:32, bod 35).
(42) ESD kromě toho konstatoval, že vnitrostátní právní úprava provádí povinnosti stanovené v tomto článku správně pouze tehdy, pokud bez ohledu na svá podrobná ustanovení vede k tomu, že spotřebiteli v případě platební neschopnosti organizátora cesty skutečně zaručuje vrácení všech zaplacených prostředků a jeho návrat (v tomto smyslu Rechberger a další, bod 64, a usnesení Baradics a další, bod 38).
(43) Jak vyplývá z ustálené judikatury ESD, dotčený cestující má v každém případě možnost podat proti dotčenému členskému státu žalobu na náhradu škody, která mu vznikla v důsledku porušení unijního práva (v tomto smyslu viz rozsudek Fuß, C-429/09, EU:C:2010:717, body 45 až 48 a citovanou judikaturu).
Komentář: Závěr rozsudku je vzhledem k existující úpravě jediný logický, za zrušení celého zájezdu cestovní kanceláří je odpovědná tato cestovní kancelář, nikoli letecký dopravce. V této věci bylo přitom zajímavé, že zájezd byl zrušen z důvodu, že letecká společnost nemohla získat od cestovní kanceláře předem dohodnuté ceny a přestala provozovat lety do destinace, o kterou se v původním řízení jednalo. Jinak řečeno, skutečným důvodem zrušení zájezdu byla patrně platební neschopnost cestovní kanceláře (předzvěst insolvence, k níž došlo později). Zároveň ale bylo možné hovořit o tom, že nejprve došlo ke zrušení letu a potom teprve ke zrušení celého zájezdu. Patrně proto ESD své závěry založil jen na čl. 8 odst. 2 nařízení č. 261/2004, tedy na ustanovení týkajícím se jednoho konkrétního nároku, a nikoli na obecnějším čl. 3 odst. 6 tohoto nařízení, který stanoví, že toto nařízení se nepoužije v případech, kdy jsou souborné služby pro cesty, pobyty a zájezdy zrušeny z důvodů jiných než zrušení letu.
Jiří Vláčil, Praha