Nejvyšší soud České republiky: Započtení pohledávky a jeho uplatnění v odvolacím řízení
§ 97, § 98, § 205a písm. f), § 211a, § 212a odst. 3 OSŘ
§ 580, § 581 ObčZ 1964
§ 358 a násl. ObchZ
Žalovaný je oprávněn uplatnit v odvolacím řízení, jež se řídí principy neúplné apelace, jako odvolací důvod ve smyslu § 205 písm. f) OSŘ skutečnost, že po vyhlášení (vydání) rozhodnutí soudu prvního stupně učinil jednostranný hmotněprávní úkon směřující k započtení své pohledávky proti vymáhané pohledávce; to platí bez zřetele k tomu, že odvolací soud bude o této obraně žalovaného rozhodovat ve skutečnosti v jediné instanci. Odvolací soud však k takovému kompenzačnímu projevu přihlédne jen tehdy, nebrání-li posouzení jeho důvodnosti, že je (musí být) spojen s nepřípustným uplatněním skutečností, jež se týkají důvodu vzniku (pravosti), výše a splatnosti pohledávky žalovaného užité k započtení, jež nastaly (vznikly) před vyhlášením (vydáním) rozhodnutí soudu prvního stupně, nebo dokonce před podáním žaloby o zaplacení vymáhané pohledávky.
Jestliže odvolací soud nepřihlédne v odvolacím řízení, jež se řídí principy neúplné apelace, k jednostrannému hmotněprávnímu úkonu, jímž žalovaný uplatnil vůči žalobci (mimo soud) svou pohledávku k započtení proti žalobou vymáhané pohledávce proto, že účastníci řízení tuto skutečnost v odvolacím řízení neuplatnili (§ 212a odst. 3 OSŘ), nebo proto, že posouzení důvodnosti započtení je spojeno s nepřípustným uplatněním dalších skutečností nebo důkazů (§ 205a, § 211a OSŘ), je tím současně deklarováno, že k zániku pohledávek takovým kompenzačním projevem nedošlo.
Rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky z 13. 1. 2021, sp. zn. 31 Cdo 1475/2020
K věci: Soud prvního stupně uložil žalovanému zaplatit žalobci (insolvenčnímu správci dlužníka C.) částku 562 033 Kč a částku 7 000 EUR, vždy se specifikovaným příslušenstvím představovaným zákonným úrokem z prodlení; ve zbytku žalobu zamítl. Odvolací soud toto rozhodnutí v podstatné části potvrdil.
Žalovaný až v odvolacím řízení učinil úkon směřující k započtení vzájemných pohledávek (v odůvodnění odvolání datovaného 5. 4. 2016 odkázal na zápočet, jejž provedl podáním z 16. 3. 2016). Zánik žalované pohledávky v důsledku úkonu směřujícího k započtení učiněného po vyhlášení (vydání) rozhodnutí soudu prvního stupně je (stejně jako samotný úkon směřující k započtení) novou skutečností a tedy [ve smyslu § 205a písm. f) OSŘ] způsobilým odvolacím důvodem. Námitku započtení vznesenou v projednávané věci odvolací soud, jak uvedl, nemohl zohlednit, jelikož skutečnosti, z nichž je zánik žalované pohledávky dovozován, jakož i důkazy je prokazující, by byly nově uplatněnými skutečnostmi a důkazy, v odvolacím řízení nepřípustnými. Proti části výroku rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které Nejvyšší soud shledal přípustným, není však důvodné. (Pozn. red.: vzhledem k rozsahu byl rozsudek NS v popisné části podstatně krácen; celý rozsudek viz na www.nsoud.cz).
Z odůvodnění: Tříčlenný senát č. 23, který měl podle rozvrhu práce NS dovolání projednat a rozhodnout o něm, zjistil, že při posouzení otázky, zda a za jakých podmínek brání odvolacímu soudu principy neúplné apelace v možnosti zkoumat účinky úkonu směřujícího k započtení pohledávky, učiněného až v průběhu odvolacího řízení, se praxe tříčlenných senátů NS rozchází. Proto rozhodl o postoupení věci k rozhodnutí velkému senátu občanskoprávního a obchodního kolegia NS.
Podle ustálené judikatury NS započtení pohledávek nelze považovat za „nějaký jiný“ způsob či formu plnění dluhu; jde o způsob zániku nesplněného závazku, při němž naopak dvojí plnění odpadá (povinnost plnit zaniká) [srov. rozsudky NS z 31. 1. 2006, sp. zn. 32 Odo 1143/2004 (R 90/2006); z 28. 2. 2017, sen. zn. 29 ICdo 12/2015 (R 92/2018); nebo z 28. 11. 2018, sen. zn. 29 ICdo 85/2017 (R 116/2019)].
K tomuto způsobu zániku závazků dochází buď jednostranným právním jednáním jedné strany vůči druhé, anebo dohodou obou dotčených stran. Jednostranné započtení umožňuje započítávající straně vynutit si (a to bez ohledu na vůli druhé strany) „uspokojení“ (vyrovnání) své pohledávky, aniž by byla nucena ji uplatnit u soudu (srov. též rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia NS z 9. 9. 2020, sp. zn. 31 Cdo 684/2020).
V rozsudku z 18. 4. 2018, sp. zn. 32 Cdo 5234/2016 (R 77/2019), pak NS vysvětlil, že pro způsobilost pohledávek ze smluv k započtení je podle § 3028 odst. 3 věty první ObčZ rozhodná právní úprava, kterou se řídí smlouvou založený závazkový poměr, z něhož pohledávka vznikla.
Podle skutkových reálií dané věci není pochyb o tom, že jak aktivní pohledávky (pohledávky žalovaného užité k započtení), tak pasivní pohledávka (pohledávka dlužníka, proti které je započítáváno), vzešly (měly vzejít) ze závazkových vztahů vzniklých před 1. 1. 2014.
Aktivními pohledávkami jsou (podle dovolatele mají být) pohledávky z titulu služeb fakturovaných dovolatelem dlužníku na základě dohody o vzájemné spolupráci uzavřené mezi nimi 1. 7. 2005, ve znění dodatků č. 1 z 30. 8. 2006, č. 2 z 30. 12. 2008 a č. 3 z 31. 3. 2011, dále z titulu dlužného nájemného podle nájemní smlouvy uzavřené mezi dovolatelem a dlužníkem 30. 4. 2009 a z titulu odměny za výkon funkce prokuristy, všechno pohledávky, které dlužník (jako již splatné) uznal 1. 4. 2011 ve výši 2 861 885 Kč a 1. 6. 2012 ve výši 3 825 074 Kč. Pasivní pohledávkou je pohledávka dlužníka z titulu bezdůvodného obohacení vzniklá plněním (dovolateli) bez právního důvodu v r. 2012.
V intencích závěrů obsažených v R 77/2019 platí (i v situaci, kdy pasivní pohledávka není pohledávkou ze smlouvy), že pro způsobilost těchto pohledávek k započtení je rozhodná (podle § 3028 odst. 3 věty první ObčZ) právní úprava účinná do 31. 12. 2013 [tedy § 580 a 581 ObčZ 1964, případně (v poměrech obchodních závazků) § 358 a násl. ObchZ]. Stranou dalších úvah NS tedy zůstává úprava obsažená v § 1987 ObčZ, která má (jak NS vyložil ve výše zmíněném rozsudku velkého senátu sp. zn. 31 Cdo 684/2020) i svůj „procesní rozměr“.
Systém neúplné apelace, na němž je budováno odvolací řízení ve věcech sporných (mezi něž patří i řízení v této věci), předpokládá, že spor po skutkové stránce proběhne před soudem prvního stupně. Východiskem pro užití tzv. neúplné apelace je zásada, že soud prvního stupně je instancí, u které mají být provedeny všechny účastníky navržené důkazy potřebné k prokázání právně významných skutkových tvrzení. K tomu zákon ukládá účastníku povinnost tvrdit před soudem prvního stupně všechny pro věc v té době existující právně významné skutečnosti a označit všechny v té době dostupné důkazy způsobilé k jejich prokázání. V odvolání proti rozsudkům, které byly vydány ve sporném řízení, lze uvést nové skutečnosti a důkazy jen za podmínek stanovených v § 205a OSŘ. Pro závěr, zda skutečnosti, které byly uplatněny v odvolání, jsou z hlediska § 205a OSŘ nové, je rozhodné posouzení, zda byly některým účastníkem řízení uplatněny před soudem prvního stupně nebo zda v průběhu tohoto řízení jinak vyšly najevo; okolnost, že účastník po poučení podle § 119a OSŘ neopakoval tyto návrhy formálně znovu na závěr jednání před soudem prvního stupně, je z tohoto hlediska bezvýznamná [srov. shodně již rozsudek NS z 11. 8. 2009, sp. zn. 21 Cdo 4419/2008 (R 27/2010), z jehož závěrů NS ve své rozhodovací praxi ustáleně vychází]. Dalším omezením pro nové skutečnosti v odvolacím řízení (a to i tam, kde se odvolací řízení řídí principy úplné apelace) je, že k takovým skutečnostem (stejně jako k novým důkazům) lze přihlédnout, jen když byly v odvolacím řízení uplatněny některým z účastníků řízení (§ 212a odst. 3 OSŘ) [srov. shodně např. již rozsudek NS z 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003 (R 19/2006), nebo usnesení NS z 31. 8. 2017, sen. zn. 29 NSČR 136/2015 (Soudní judikatura, 2019, č. 1, poř. č. 11)].
Systém neúplné apelace, omezující uplatňování nových skutečností v odvolacím řízení, tak jak byl vtělen do OSŘ jeho novelou provedenou s účinností od 1. 1. 2001 zákonem č. 30/2000 Sb․, je přitom bezprostředně provázán i s institutem obnovy řízení (s žalobou na obnovu řízení) upraveným v § 228 a násl. OSŘ. Ve zvláštní části důvodové zprávy [(Poslanecká sněmovna PČR, 3. volební období 1998–2002, tisk č. 257, k bodu 300 (§ 228)] se na dané téma uvádí:
„Zavedení systému neúplné apelace do odvolacího řízení způsobuje změnu v dosavadní úpravě podmínek obnovy řízení. Důvody obnovy řízení uvedené pod písm. a) a b) se přizpůsobují tomu, jak v § 205a a 211a byla stanovena přípustnost skutkových a důkazních novot v odvolacím řízení.
Ve vymezení přípustnosti obnovy řízení se zachovává dosavadní úprava v tom, že návrh lze podat jen proti pravomocnému rozhodnutí. Tato zásada se uplatní i u věcí, které se v odvolacím řízení projednají v systému neúplné apelace; i když nové skutečnosti nebo důkazy nebude možné uplatnit v odvolacím řízení (srov. § 205a a 211a), není opodstatněné, aby byl narušován systém obnovy řízení jako mimořádného opravného prostředku.“
V literatuře [srov. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád II. § 201 až 376. Komentář. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2009 („Komentář II“), s. 1804–1805] se na téma nových skutečností uplatněných žalobou na obnovu řízení uvádí následující:
„Skutečnosti a důkazy jsou nové tehdy, jestliže je účastník řízení – přestože v době původního řízení objektivně vzato existovaly – nemohl bez své viny (proto, že o nich nevěděl, a ani jinak z procesního hlediska nezavinil, že nesplnil povinnost tvrzení nebo důkazní povinnost) použít. Původním řízením se rozumí vždy řízení před soudem prvního stupně. Bylo-li proti rozhodnutí soudu prvního stupně podáno odvolání, rozumí se ‚původním řízením‘ také řízení před odvolacím soudem, avšak jen za předpokladu, že šlo o takové skutečnosti nebo důkazy, jejichž uplatnění v odvolání nebo v odvolacím řízení umožňují § 205a a 211a (srov. komentář k § 205a); v případě, že nebylo podáno odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně, nelze účastníku vytýkat, že nepodal odvolání, i když šlo o takové skutečnosti nebo důkazy, které jsou ve smyslu § 205a odvolacími důvody. Ve vymezení důvodů obnovy řízení se tímto způsobem promítá zásada neúplné apelace v odvolacím řízení.
Ve věcech, v nichž v odvolacím řízení neplatí omezení odvolacích důvodů a v nichž se tedy uplatňuje zásada úplné apelace…, jde o nové skutečnosti a důkazy tehdy, jestliže je účastník řízení nemohl použít bez své viny do vyhlášení nebo vydání napadeného rozhodnutí, popřípadě v době do uplynutí lhůty k odvolání proti rozsudku nebo usnesení ve věci samé soudu prvního stupně.“
V návaznosti na výše popsaný způsob uplatňování nových skutečností v odvolacím řízení se již ustálila praxe NS při zkoumání účinku námitky promlčení práva vznesené účastníkem řízení až v průběhu odvolacího řízení, které se řídí principy neúplné apelace. NS k tomu na jedné straně dovodil, že námitku promlčení práva lze vznést kdykoli, a to až do okamžiku rozhodnutí odvolacího soudu (když samotná námitka promlčení nemá charakter skutkového tvrzení, a nejde tak o novou skutečnost ve smyslu § 205a OSŘ), na druhé straně však dodal, že k promlčení práva na základě námitky vznesené až v průběhu odvolacího řízení podléhajícího režimu neúplné apelace lze přihlédnout jen tehdy, vyplývá-li závěr o promlčení práva ze skutečností, jež vyšly najevo nebo byly zjištěny před soudem prvního stupně, nebo ze zjištění učiněného na základě důkazů navržených před soudem prvního stupně [srov. rozsudky NS z 29. 10. 2003, sp. zn. 32 Odo 879/2002 (R 45/2004); nebo z 27. 5. 2008, sp. zn. 32 Cdo 4291/2007 (R 101/2008)]. NS k tomu posléze vysvětlil, že nevylučuje-li skutkový stav zjištěný v řízení před vznesením námitky promlčení možnost, že ohledně uplatněného nároku nastala některá ze skutečností, jež brání uzavřít, že jde o nárok promlčený, např. že došlo k uznání závazku, pak není důvodná námitka promlčení vznesená v době, kdy již takové skutečnosti nemohou být v řízení prověřeny vzhledem k zákonné koncentraci řízení nebo k principům neúplné apelace [srov. např. usnesení NS z 31. 8. 2011, sp. zn. 29 Cdo 1835/2010 (Soudní judikatura, 2012, č. 3, poř. č. 32)].
V obdobném duchu (jako u promlčení) se zprvu nesla i rozhodovací praxe NS při zkoumání účinku námitky započtení vznesené účastníkem řízení až v průběhu odvolacího řízení, které se řídí principy neúplné apelace. V důvodech rozsudku z 27. 7. 2005, sp. zn. 29 Odo 171/2003 (R 33/2006), NS uzavřel [výslovně se dovolávaje závěrů díla Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z., Mazanec, M. Občanský soudní řád. Komentář. I. díl. 6. vyd. Praha: C. H. Beck, 2003 („Komentář 2003“), s. 973–974], že vzhledem k dikci § 216 OSŘ nemůže žalovaný účinně uplatnit k započtení svou pohledávku proti pohledávce žalobce (až) v odvolacím řízení (lhostejno, zda v režimu úplné apelace), když výsledky přezkumného řízení by tím (z logiky věci) ztratily opodstatnění a odvolací soud by o této obraně žalovaného rozhodoval ve skutečnosti v jediné instanci.
Na R 33/2006 odkázal (při posuzování přípustnosti započtení v odvolacím řízení) NS např. v rozsudcích z 30. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1406/2013, nebo z 23. 1. 2014, sp. zn. 26 Cdo 458/2013, vykládaje jeho závěry v tom duchu, že námitku započtení sice lze uplatnit i v odvolacím řízení ovládaném zásadou neúplné apelace, při posouzení její důvodnosti však nelze přihlížet k nepřípustně uplatněným novým skutečnostem a důkazům. K týmž závěrům dospěl NS (bez odkazu na R 33/2006) v důvodech rozsudku sp. zn. 23 Cdo 2942/2009.
V rozsudku sp. zn. 23 Cdo 2942/2009, jenž se (stejně jako rozsudek sp. zn. 26 Cdo 458/2013) výslovně dovolává závěrů formulovaných v Komentáři II, s. 1738–1739, se dále uvádí, že zánik žalobou uplatněné pohledávky v důsledku kompenzačního úkonu učiněného po vyhlášení (vydání) rozhodnutí soudu prvního stupně, a též samotný kompenzační projev, jsou novými skutečnostmi ve smyslu (tehdejšího) § 205a odst. 1 písm. f) OSŘ. Jde totiž o skutečnosti, které v době rozhodnutí soudu prvního stupně neexistovaly a nemohly být tedy uplatněny. Jsou tudíž způsobilým odvolacím důvodem podle posledně cit. ustanovení. Tento závěr dále přebírají např. rozsudky NS z 28. 5. 2014, sp. zn. 23 Cdo 371/2014, nebo sp. zn. 33 Cdo 2850/2015.
Z takto vymezeného judikatorního rámce následně vybočil rozsudek NS z 28. 8. 2018, sp. zn. 32 Cdo 4182/2016. Dovodil, že učinil-li žalovaný právní úkon směřující k započtení až poté, co nastaly účinky koncentrace řízení, nebrání koncentrace řízení tomu, aby soud přihlédl k existenci započtené vzájemné pohledávky, která měla vzniknout a stát se splatnou před koncentrací řízení, a k označeným důkazům, i když nebyla existence této pohledávky tvrzena a důkazy k ní nebyly navrženy již před koncentrací. Rozhodnutí má za neudržitelné takové pojetí,
„v němž by soud mohl přihlédnout jak ke kompenzačnímu úkonu, tak též k jeho právním účinkům, tj. k zániku žalobou uplatněné pohledávky, ale při posouzení důvodnosti námitky započtení, tj. při řešení otázky, zda žalobou uplatněná pohledávka započtením zanikla…, by nesměl přihlédnout k tvrzením o existenci vzájemné pohledávky použité k započtení, vznikla-li (měla-li vzniknout) před koncentrací řízení a nebyla-li již před koncentrací tvrzena a k její existenci navrženy důkazy“. Dovozuje dále, že účelem koncentrace řízení není omezovat účastníka řízení v tom, aby činil právní úkony pouze do doby koncentrace řízení, „nýbrž pouze v tom, aby do doby, než nastanou účinky koncentrace, soudu oznámil (tvrdil), že určitý právní úkon učinil“.
Jakkoli předmětné rozhodnutí řešilo účinky námitky započtení vznesené účastníkem řízení již v průběhu řízení před soudem prvního stupně (poté, co ve smyslu § 118b odst. 1 OSŘ nastaly účinky koncentrace řízení), závěry, k nimž dospívá, se opírají též o rozbor judikatury k přípustnosti námitky započtení v odvolacím řízení (a o argumentaci zdůrazňující odlišnosti pro námitku promlčení). K závěrům tohoto rozsudku se NS znovu přihlásil v rozsudku z 5. 12. 2018, sp. zn. 32 Cdo 2402/2018.
Výše uvedené demonstruje rozpor v judikatuře NS. Je patrný jednak z posunu závěrů R 33/2006 (jež možnost účastníka řízení účinně uplatnit pohledávku k započtení až v odvolacím řízení vylučovalo i v režimu úplné apelace) k závěrům formulovaným v rozsudku sp. zn. 23 Cdo 2942/2009. A dále též z následného vyloučení (rozsudkem sp. zn. 32 Cdo 4182/2016) účinků koncentrace řízení [lhostejno, zda těch, jež nastaly v řízení před soudem prvního stupně (§ 118b odst. 1 OSŘ), nebo těch, jež pro odvolací řízení plynou z úpravy obsažené v § 205a OSŘ (ve spojení s § 119a odst. 1 OSŘ)] pro posouzení důvodnosti námitky započtení vznesené (až) v odvolacím řízení podléhajícím režimu neúplné apelace pro aktivní pohledávku způsobilou k započtení již před účinky koncentrace. Daná problematika tedy vyžaduje sjednocení prostřednictvím rozhodnutí velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia NS.
Velký senát pak při formulaci vlastních závěrů na dané téma pokládá za nezbytné úvodem pojmenovat, co se rozumí „novou skutečností ve smyslu § 205a písm. f) OSŘ“ ve vazbě na započtení pohledávky, k němuž došlo (mělo dojít) až v průběhu odvolacího řízení podléhajícího režimu neúplné apelace.
Výrazy jako „kompenzační úkon“, „kompenzační projev“ (rozsudek NS sp. zn. 23 Cdo 2942/2009), nebo „kompenzační projev vůle“, případně „námitka započtení ve smyslu § 98 OSŘ“ (rozsudek NS z 10. 7. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1762/2020), vždy vystihují hmotněprávní projev vůle (jednostranný či dvoustranný) směřující k započtení pohledávky. Svou hmotněprávní povahu neztrácí takový projev vůle ani tehdy, uplatnil-li jej žalovaný (jako jednostranný projev vůle) podle § 98 OSŘ na svou obranu až v průběhu soudního sporu, v němž po něm žalobce vymáhá zaplacení své pohledávky. Jako uplatněný „procesním podáním“ (podáním adresovaným soudu) v průběhu sporného řízení je takový projev vůle (též) „procesním úkonem“ žalovaného, jehož hmotněprávní účinky se vůči žalobci prosadí (mohou prosadit) od okamžiku, kdy se o něm v řízení dozvěděl. Srov. § 41 odst. 3 OSŘ a v literatuře např. Štajgr, F. Kompensace v občanském soudním řízení, in Sborník studií z občanského práva. 1. vyd. Praha: Orbis, 1953, s. 80; Knapp, V. Splnění závazků a jiné způsoby jejich zániku. Praha: Nakladatelství Československé akademie věd, 1955, s. 233; nebo Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I. § 1 až 200za. Komentář. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2009 („Komentář I“), s. 639. V posledně cit. díle se k tomu uvádí, že
„… účelem § 98 je stanovit, za jakých podmínek se považuje (ze zákona) hmotněprávní úkon žalovaného (jeho námitka započtení) za vzájemnou žalobu, a kdy jde jen o obranu proti žalobě“.
Tím samozřejmě není vyloučeno, že žalovaný „procesním podáním“ (procesním úkonem) v průběhu řízení o žalobě, kterou po něm žalobce vymáhá zaplacení své pohledávky, namítne, že vymáhaná pohledávka zanikla započtením, neboť projev vůle, jímž proti této pohledávce účinně započetl svou pohledávku (hmotněprávní kompenzační projev): a) učinil již před zahájením řízení o žalobě, b) učinil sice po zahájení řízení o žalobě, avšak mimo soud (jen vůči žalobci). Srov. opět Štajgr, F., s. 79, nebo Knapp, V., s. 233.
V poměrech odvolacího řízení v této věci není žádných pochyb o tom, že žalovaný coby odvolatel v čl. V odvolání z 5. 4. 2016 uplatnil na svou obranu proti vymáhané pohledávce také tvrzení, že „z opatrnosti“ provedl 16. 3. 2016 zápočet pohledávek, čímž nejpozději k tomuto datu došlo k zániku vymáhané pohledávky. V intencích výše podaného výkladu tedy žalovaný odvoláním (procesním úkonem), jež samo neobsahovalo hmotněprávní projev jeho vůle směřující k započtení pohledávky, uplatnil (v intencích § 212a odst. 3 OSŘ) jako „novou“ skutečnost (novou v tom smyslu, že ji neuplatnil v řízení před soudem prvního stupně a že v řízení před soudem prvního stupně nevyšla najevo ani jinak; srov. R 27/2010), že mimo rámec soudního sporu učinil (vůči žalobci) hmotněprávní úkon směřující k započtení vymáhané pohledávky (kompenzační projev). Vzhledem k tomu, že žalovaný (coby odvolatel) učinil hmotněprávní úkon směřující k započtení vymáhané pohledávky až v průběhu odvolacího řízení (odvolací řízení bylo zahájeno 29. 1. 2016, kdy soudu prvního stupně došlo blanketní odvolání žalovaného z téhož dne), je tento kompenzační projev z 16. 3. 2016 skutečností, která sama o sobě mohla být uplatněna jako odvolací důvod v souladu s § 205 písm. f) OSŘ.
Otázku, zda tomu, aby žalovaný jako obranu proti žalobcem vymáhané pohledávce uplatnil až v odvolacím řízení svou pohledávku k započtení, brání, že odvolací soud by o této obraně žalovaného rozhodoval ve skutečnosti v jediné instanci [vyřešenou v Komentáři 2003 (s. 973–974) i v R 33/2006 ve prospěch obecného (na principech neúplné apelace nezávislého) závěru, že takové započtení nemá žádné účinky], si v minulosti opakovaně kladla jak soudní praxe, tak literatura. Pro odvolací řízení, jež podléhají režimu úplné apelace, se v literatuře rozhodující měrou prosazoval (a dnes prakticky bezvýjimečně prosazuje) závěr, že argument rozhodování (o pohledávce uplatněné k započtení) „v jediné instanci“ takovému započtení nepřekáží. Srov. opět Štajgr, s. 99–105; Hrdlička, J. Kompenzace v procesu. AUC-Iuridica, 1974, č. 4, s. 213; Halouzka, V. Některé otázky započtení. Bulletin advokacie, 1974, červenec–září, s. 34; Rubeš, J. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. Praha: Orbis, 1971, II. díl, s. 75; Handl, V., Rubeš, J. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. Praha: Panorama, 1985, I. díl, s. 449, a II. díl, s. 60. Tyto závěry odpovídají tomu, jak se ustálená judikatura NS a ÚS vyslovuje k „zásadě dvouinstančnosti“. Srov. především rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia NS z 9. 10. 2013, sp. zn. 31 Cdo 3881/2009, R 10/2014, v němž se na dané téma (při současném poukazu na nález ÚS z 6. 11. 2003, sp. zn. III. ÚS 150/03, č. 128/2003 USn) uvádí, že
„… zásada dvouinstančnosti, jež ostatně není v českém právním řádu zásadou obecně platnou…, se v občanském soudním řízení v apelačním systému upraveném občanským soudním řádem prosazuje jen omezeně, potud, že odvolací soud je oprávněn zrušit odvoláním napadené rozhodnutí soudu prvního stupně jen z důvodů taxativně vypočtených v § 219a OSŘ. To pak připouští zrušení rozsudku nebo usnesení ve věci samé ze ‚skutkových důvodů‘ jen tehdy, jestliže ke zjištění skutkového stavu věci je třeba provést další účastníky navržené důkazy, které nemohou být provedeny v odvolacím řízení (§ 213 odst. 3 a 4 OSŘ); § 213 odst. 5 OSŘ tím nesmí být dotčen.“
Velký senát na tomto základě ve shodě s převažujícím míněním literatury i soudní praxe uzavírá, že ani v odvolacím řízení, jež se řídí principy neúplné apelace (podléhá omezením uvedeným v § 205a a 211a OSŘ), nebrání žalovanému v tom, aby jako obranu proti žalobcem vymáhané pohledávce uplatnil až v odvolacím řízení svou pohledávku k započtení, skutečnost, že odvolací soud bude o této obraně žalovaného rozhodovat ve skutečnosti v jediné instanci. Odtud plyne, že závěr formulovaný v R 33/2006 má velký senát za nadále nepoužitelný.
Zbývá vypořádat se s otázkou, zda v situaci, kdy žalovaný učinil jednostranný projev vůle směřující k započtení jeho pohledávky proti žalobcem vymáhané pohledávce až v průběhu odvolacího řízení, jež se řídí principy neúplné apelace, plyne ze závěru, že tento kompenzační projev je „novou skutečností“, která sama o sobě mohla být uplatněna jako odvolací důvod v souladu s § 205 písm. f) OSŘ, i možnost odvolacího soudu přihlédnout v odvolacím řízení i ke skutečnostem, jež se týkají důvodu vzniku (pravosti), výše a splatnosti aktivní pohledávky (pohledávky žalovaného užité k započtení), a jež nastaly (vznikly) před vyhlášením (vydáním) rozhodnutí soudu prvního stupně, nebo dokonce (jako v této věci) před podáním žaloby.
Již v článku Drápal, L. Odvolání po novele občanského soudního řádu. Právní rozhledy, 2001, č. 9, mimořádná příloha, s. 13, se na dané téma uvádí:
„Protože odvolací řízení je v těchto věcech založeno na systému neúplné apelace, a protože podání vzájemné žaloby a vznesení námitky započtení je pojmově spjato s uplatněním nových skutečností a důkazů, není možné § 97 a 98 OSŘ použít v odvolacím řízení. Z uvedeného vyplývá, že žalovaný nemůže za odvolacího řízení uplatnit svá práva vůči žalobci vzájemnou žalobou nebo svou pohledávku proti pohledávce žalobce k započtení. Kdyby přesto takový návrh učinil, nemůže mít sledované právní účinky. Odvolací soud k takovému návrhu nesmí přihlížet a ani o něm nemusí žádným způsobem rozhodovat; v odůvodnění svého rozhodnutí o odvolání však musí vysvětlit, proč uvedeným způsobem postupoval.“
V Komentáři II (s. 1738–1739) se na dané téma dodává (vysvětluje) následující:
„Námitku započtení může žalovaný vznést též za odvolacího řízení, neboť jde o institut hmotného práva, jehož uplatnění zákon nekoncentruje do určitého stadia řízení před soudem. Vyloučení užití § 98 v odvolacím řízení znamená, že námitku započtení může odvolací soud považovat jen za obranu proti žalobě (s tím, že při posouzení její důvodnosti samozřejmě nesmí přihlížet k nepřípustně uplatněným novým skutečnostem a důkazům), a nikoliv za vzájemnou žalobu, i kdyby v námitce žalovaný navrhoval, aby mu bylo přisouzeno více, než co požadoval žalobce. Ke vzájemné žalobě uplatněné v rámci námitky započtení vznesené za odvolacího řízení proto odvolací soud rovněž nebude přihlížet.“
Ve shodě s cit. literaturou a judikaturou, jež se hlásí k závěrům formulovaným v rozsudku NS sp. zn. 23 Cdo 2942/2009, velký senát uzavírá, že v ustanoveních OSŘ, jež upravují režim neúplné apelace, nenalézá oporu pro závěr, jenž by odvolacímu soudu umožňoval přihlédnout v odvolacím řízení, jež se řídí principy neúplné apelace, ke skutečnostem týkajícím se pohledávky žalovaného užité k započtení až v průběhu odvolacího řízení, jež nastaly (vznikly) před vyhlášením (vydáním) rozhodnutí soudu prvního stupně, ba dokonce před podáním žaloby o zaplacení pohledávky, proti které je započítáváno, jen proto, že skutečnost, jež měla přivodit zánik pohledávek (kompenzační projev žalovaného) nastala (vznikla) po vyhlášení (vydání) rozhodnutí soudu prvního stupně. Názor vyjádřený v rozsudku NS sp. zn. 32 Cdo 4182/2016, vedle toho, že nesprávně vykládá účel koncentrace řízení, klade akcent na hmotněprávní účinky úkonu směřujícího k započtení pohledávky [dovozuje, že se tím nastoluje stav, za kterého by odvolací soud nesměl přihlédnout k (již nastalému) zániku pohledávek tímto započtením vyvolaných]. Předmětný rozsudek tak (bez opory v textu norem procesního práva) prolamuje občanským soudním řádem nastavený princip neúplné apelace v obavě z následku, jenž ovšem (jak dále rozvedeno) nenastává.
K posouzení významu toho, že ač žalovaný (až v průběhu odvolacího řízení, jež se řídí principy neúplné apelace) uplatnil jako obranu proti žalobcem vymáhané pohledávce svou pohledávku k započtení, odvolací soud k této skutečnosti nepřihlédl, jelikož byla spojena (vyjma vlastního jednostranného hmotněprávního úkonu žalovaného směřujícího k započtení pohledávky) s nepřípustně uplatněnými novými skutečnostmi o pohledávce užité k započtení, je nezbytné si uvědomit následující. Rozdíl mezi tím, co v hmotném právu mělo nastat (žalobou uplatněná pohledávka měla zaniknout započtením), a tím, co podle procesních norem nastalo (žalovaný byl pravomocným soudním rozhodnutím zavázán k zaplacení žalobou uplatněné pohledávky), může vzejít i z prosté nečinnosti (nedbalosti či neopatrnosti) žalovaného v průběhu odvolacího řízení. Nebude totiž žádných pochyb o tom, že učiní-li žalovaný (vůči žalobci) hmotněprávní úkon směřující k započtení své pohledávky proti vymáhané pohledávce až v průběhu odvolacího řízení, avšak tuto skutečnost v odvolacím řízení neuplatní žádný z účastníků řízení (§ 212a odst. 3 OSŘ), pak i tam, kde se odvolací řízení řídí principy úplné apelace, rozhodne odvolací soud o žalobě, aniž úkon směřující k započtení zohlední (i kdyby se o něm sám dozvěděl jinak než od účastníků řízení; srov. opět R 19/2006 nebo usnesení NS sen. zn. 29 NSČR 136/2015. Týž „konflikt“ by nastal, kdyby žalovaný učinil (vůči žalobci) jednostranný hmotněprávní úkon směřující k započtení své pohledávky proti vymáhané pohledávce před vyhlášením (vydáním) rozhodnutí soudu prvního stupně, aniž by tuto skutečnost (z vlastní viny) kdy uplatnil u soudu prvního stupně. Právě následek, který s sebou toto opomenutí nese (vymáhaná pohledávka bude žalobci v souladu s normami procesního práva pravomocně přiznána odvolacím soudem), je právní skutečností, od které se mají odvíjet následné úvahy o dalším osudu pohledávky použité k započtení (aktivní pohledávky).
Jednostranný hmotněprávní úkon žalovaného směřující k započtení pohledávky má mít za následek (při obvyklém chodu věci) jak zánik aktivní pohledávky (pohledávky užité k započtení), tak zánik pasivní pohledávky (pohledávky, proti které je započítáváno), v rozsahu, v němž se tyto pohledávky kryjí. Úsudek, že pasivní pohledávka (pohledávka, proti které je započítáváno) nezanikla [soud (odvolací soud) zavázal žalovaného k její úhradě, neboť mu normy procesního práva nedovolovaly k započtení přihlédnout], nutně vede k závěru, že v důsledku kompenzačního projevu nezanikla ani aktivní pohledávka (pohledávka užitá žalovaným k započtení). Ani tato konstrukce není v literatuře nebo v judikatuře nikterak neznámá. Vedle ustanovení práva hmotného (v poměrech právní úpravy rozhodné pro danou věc srov. např. § 581 ObčZ 1964, § 359 nebo 362 ObchZ) totiž nezřídka vyslovují (a v minulosti též vyslovovaly) „nepřípustnost započtení“ pro některé případy i normy procesního práva, bez zřetele k tomu, že jinak šlo o pohledávky, jejichž vzájemnému započtení v rovině hmotného práva nic nebránilo.
K situacím, kdy procesní předpisy nedovolují započtení (prohlašují je za nepřípustné), se v obdobném duchu vyjádřil např. V. Knapp (cit. výše, s. 229) ve vazbě na „nepřípustnost započtení“ deklarovanou § 579 písm. g) OSŘ 1950. Započtení zakazuje (nepřipouští) poddlužníku povinného po nařízení výkonu rozhodnutí přikázáním pohledávky (povinného) z účtu u peněžního ústavu § 304 odst. 1 OSŘ a po nařízení výkonu rozhodnutí přikázáním jiné peněžité pohledávky (povinného) § 313 odst. 1 OSŘ. Povahu normy procesního práva nepřipouštějící započtení (na majetek konkursní podstaty) měl též § 14 odst. 1 písm. i) KV ve znění účinném do 31. 12. 2007 [k jeho výkladu srov. např. usnesení NS z 19. 9. 2001, sp. zn. 29 Odo 532/2001 (R 23/2002); rozsudek NS z 10. 11. 2010, sp. zn. 29 Cdo 254/2009 (Soudní judikatura, 2011, č. 8, poř. č. 120); nebo rozsudek NS z 27. 9. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3017/2010 (Soudní judikatura, Judikatura konkursní a insolvenční, 2012, zvláštní č. I, poř. č. 9)]. Normou procesního práva deklarující pro určité situace nepřípustnost započtení v průběhu insolvenčního řízení je též § 140 odst. 2 až 4 InsZ (jehož dodržení se žalovaný v této věci dovolával), jakož i § 122 odst. 3, § 238 a § 324 odst. 3 InsZ. Přitom situace, kdy „nepřípustnost započtení“ výslovně ohlašuje příslušné procesní ustanovení zákona, se svými důsledky neliší od situace, kdy normy procesního práva nedovolují soudu zohlednit jednostranný hmotněprávní úkon žalovaného směřující k započtení pohledávky; neumožňují soudu k takovému úkonu přihlédnout proto, že posouzení jeho důvodnosti by nutně bylo spjato s nepřípustným uplatněním nových skutečností a důkazů, jež se týkají důvodu vzniku (pravosti), výše a splatnosti aktivní pohledávky (pohledávky žalovaného užité k započtení). Přitom nejde ani o následek, který by žalovaný neměl či nemohl předvídat. Činí-li žalovaný vůči žalobci jednostranný hmotněprávní úkon směřující k započtení své pohledávky proti pohledávce, jejíž uhrazení je po něm vymáháno žalobou ve sporném řízení, které se v době kompenzačního projevu nachází ve stadiu odvolacího řízení podléhajícího režimu neúplné apelace, pak je (i pro žalovaného má být) již v době kompenzačního úkonu zřejmé, že k zániku pasivní pohledávky (pohledávky, proti které je započítáváno) dojde, jen bude-li započtení v procesu vymáhání pasivní pohledávky vůbec uplatněno (§ 212a odst. 3 OSŘ) a nebude-li takové uplatnění spojeno s nepřípustným uplatněním nových skutečností a důkazů, jež se týkají důvodu vzniku (pravosti), výše a splatnosti aktivní pohledávky.
Velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia NS tudíž uzavírá (a znovu shrnuje) následovně:
1. Žalovaný je oprávněn uplatnit v odvolacím řízení, jež se řídí principy neúplné apelace, jako odvolací důvod ve smyslu § 205 písm. f) OSŘ skutečnost, že po vyhlášení (vydání) rozhodnutí soudu prvního stupně učinil jednostranný hmotněprávní úkon směřující k započtení své pohledávky proti vymáhané pohledávce; to platí bez zřetele k tomu, že odvolací soud bude o této obraně žalovaného rozhodovat ve skutečnosti v jediné instanci. Odvolací soud však k takovému kompenzačnímu projevu přihlédne jen tehdy, nebrání-li posouzení jeho důvodnosti, že je (musí být) spojen s nepřípustným uplatněním skutečností, jež se týkají důvodu vzniku (pravosti), výše a splatnosti pohledávky žalovaného užité k započtení, jež nastaly (vznikly) před vyhlášením (vydáním) rozhodnutí soudu prvního stupně, nebo dokonce před podáním žaloby o zaplacení vymáhané pohledávky.
2. Jestliže odvolací soud nepřihlédne v odvolacím řízení, jež se řídí principy neúplné apelace, k jednostrannému hmotněprávnímu úkonu, jímž žalovaný uplatnil vůči žalobci (mimo soud) svou pohledávku k započtení proti žalobou vymáhané pohledávce proto, že účastníci řízení tuto skutečnost v odvolacím řízení neuplatnili (§ 212a odst. 3 OSŘ), nebo proto, že posouzení důvodnosti započtení je spojeno s nepřípustným uplatněním dalších skutečností nebo důkazů (§ 205a, 211a OSŘ), je tím současně deklarováno, že k zániku pohledávek takovým kompenzačním projevem nedošlo.
Závěry formulované v R 33/2006 i v rozsudcích NS sp. zn. 32 Cdo 4182/2016 a 32 Cdo 2402/2018 má velký senát za nadále nepoužitelné.