Odůvodnění:
1. Žalobkyně se žalobou u Okresního soudu v Benešově domáhala na žalované, své bývalé zaměstnavatelce, jednak zaplacení částky [částka] z titulu náhrady mzdy za období od 6. 10. do [datum] a dále omluvy za diskriminační jednání s tím, že přestože žalované doložila, že není schopna kvůli svému zdravotnímu stavu nosit roušku, žalovaná ji dne [datum] upozornila na to, že roušku mít musí a v případě, že tak neučiní, bude muset z práce odejít domů; následně dne [datum] bylo žalobkyni sděleno, že si má vzít neplacené volno nebo si má obstarat od lékaře potvrzení, že je ze zdravotních důvodů práce neschopná a konečně dne [datum] dostala žalobkyně e-mail, ze kterého vyplývá, že, pokud si nechce zakrývat ústa nebo řešit danou věc čerpáním dovolené, má danou situaci řešit pracovním volnem bez náhrady mzdy. Žalobkyně byla nucena opustit pracoviště a současně jí nebyla proplacena mzda za období od 6. 10. do [datum]. Dne [datum] pak žalovaná žalobkyni nařídila mimořádnou lékařskou prohlídku. Žalobkyně se jednáním žalované cítí být diskriminována z důvodu svého zdravotního stavu a zdravotního postižení. Má za to, že na ni žalovaná vyvíjela nátlak směrem k jednání, které by poškozovalo zdraví žalobkyně.
2. Okresní soud v Benešově (dále jen„ soud prvního stupně“) shora označeným rozsudkem (dále jen„ rozsudek soudu prvního stupně“ nebo„ napadený rozsudek“) zamítl žalobu na uložení povinnosti žalované„ poskytnout žalobkyni náhradu mzdy za období od 6. 10. do [datum] ve výši [částka] včetně zákonného úroku z prodlení ve výši 8,25 % p. a. ode dne [datum] do zaplacení“ (výrok I.), zamítl žalobu na uložení povinnosti žalované zaslat žalobkyni do tří dnů od právní moci rozsudku písemnou omluvu ve znění:„ Vážená paní [příjmení], v říjnu 2020 jsme po Vás požadovali splnění povinnosti nošení ochranných prostředků dýchacích cest (nos, ústa) jako je respirátor, rouška, ústenka, šátek, šál nebo jiné prostředky, které brání šíření kapének v prostorách společnosti, přestože jste měla zdravotní potvrzení o tom, že nemůžete tuto povinnost splnit․ [příjmení][příjmení] neoprávněnou diskriminaci a zásah do Vašich práv se tímto omlouváme.“ (výrok II.) a uložil žalobkyni zaplatit žalované na nákladech řízení [částka], do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalované (výrok III.).
3. Soud prvního stupně vzal soud za prokázané, že žalobkyně byla od července 2013 zaměstnankyní u žalované na pozici plánovače, trpí určitými zdravotními problémy, především komplikacemi s dýcháním, a proto jí lékařka nedoporučovala nosit roušku, respirátor či jinou ochrannou pomůcku dýchacích cest s tím, že by se mohl její zdravotní stav zhoršit. V říjnu 2020, v době, kdy v České republice probíhala tzv. druhá vlna koronaviru a výskyt nakažených onemocněním covid-19 byl na vysoké úrovni, žalovaná jednala v souladu s průběžně vydávanými mimořádnými opatřeními ministerstva zdravotnictví a„ k žádné diskriminaci k osobě žalobkyně nedošlo, neboť i na její zdraví a bezpečí žalovaná dbala, když po ní vyžadovala nošení ochranných pomůcek dýchacích cest v této době covidu-19, stejně tak jako na zdraví a bezpečnost ostatních zaměstnanců žalované. Žalovaná pouze vytvářela bezpečné a zdraví neohrožující pracovní prostředí.“ Soud prvního stupně dále poukázal na to, že„ dodržování těchto pokynů ministerstva zdravotnictví bylo kontrolováno a sankcionováno v případě jejich nedodržování a žalovaná tak byla vystavena kontrolám dozorčích orgánů. Žalovaná tak nemohla vytvořit speciální podmínky a výjimky pro žalobkyni v důsledku jejích zdravotních omezení, která se nevztahovala na předepsané výjimky.“ Soud prvního stupně nezjistil, že by žalobkyně v době trvání pracovního poměru u žalované trpěla některou z diagnóz, které ve smyslu závazného výkladu nařízení ministerstva zdravotnictví ze dne [datum] představovaly výjimku z povinností ukládaných mimořádnými opatřeními ministerstva zdravotnictví. Soud prvního stupně tak neshledal diskriminační jednání vůči žalobkyni, když„ žalovaná vůči všem zaměstnancům postupovala stejně“. Podle soudu prvního stupně„ žalované nezbylo nic jiného než po žalobkyni požadovat dodržování stanovených opatření, neboť tímto způsobem chránila životy a zdraví ostatních svých zaměstnanců. Opatření přikazovala nošení roušek, respirátorů či jiných ochranných pomůcek zabraňující šíření kapének na společnost ve všech prostorách, i venkovních. Neexistovala zde výjimka, která by se vztahovala na žalobkyni a která by umožňovala žalobkyni volně se pohybovat bez těchto ochranných pomůcek zakrývající dýchací cesty.“ V této souvislosti soud prvního stupně konstatoval, že„ žalobkyně pracovala v prostorné kanceláři s dalšími zaměstnanci, ve které nebylo povinností nosit roušku, ústenku či respirátor, neboť zde byly dodržovány požadované rozestupy. Žalobkyně převážně pracovala v kanceláři a pouze 20 % své pracovní náplně byla v kontaktu s jinými osobami či musela opustit kancelář. Povinnost žalobkyně mít na ústech a nosu ochranu dýchacích cest byla pouze na chodbách a ve společných prostorech s ostatními zaměstnanci, což bylo naprosté minimum v porovnání s jinými zaměstnanci, kteří měli pravidla v tomto směru přísnější s ohledem na jejich pracovní náplň a pracovní pozici.“
4. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně v zákonné lhůtě odvolání. Namítala, že„ i sám soud prvního stupně dospěl ke skutkovému závěru, že žalobkyně trpěla dlouhodobými vážnými dýchacími problémy, pro které musela užívat inhalátor“, a že žalovaná už z doby první vlny pandemie Covid-19 na jaře 2020 věděla, že žalobkyně trpí dlouhodobými dýchacími problémy, zejména pak astmatem, přičemž žalobkyně své dýchací problémy vůči žalované namítala jako důvod, proč odmítá roušku nosit. Poukazovala na povinnost přizpůsobit pracovní podmínky zaměstnancům se zdravotním postižením, kdy nepřijetí takového přizpůsobení se kvalifikuje jako nepřímá diskriminace podle antidiskriminačního zákona, přičemž žalovaná neprokázala, že nebylo možné přizpůsobit pracovní podmínky žalobkyni a soud prvního stupně se touto otázkou nijak nezabýval. Podle žalobkyně z napadeného rozhodnutí, ani vyjádření žalované, není zřejmé, proč nebylo možné přizpůsobit pracovní podmínky žalobkyně tak, aby tato nemusela nosit roušky, které jí prokazatelně zhoršovaly její zdravotní stav. Žalovaná přitom ani netvrdila, že by se snažila jakkoliv přispět k ochraně zdraví žalobkyně před negativními dopady nošení roušek a respirátorů. V této souvislosti žalobkyně poukazovala na judikaturu Nejvyššího správního soudu (konkrétně rozsudek NSS ze dne 27. 5. 2021, čj. 7 Ao 6/2021 - 112), která upozorňuje na potřebu vypořádat se s těmito negativními dopady s tím, že„ i ochrana před onemocněním covid-19 musí brát v potaz možné negativní dopady prostředků užívaných k ochraně na zdraví osob“. Poukazovala na to, že pozdější opatření ministerstva zdravotnictví (z [datum], č. j.: MZDR [číslo] 2020 MIN/KAN) již zná výjimku pro„ osoby, které nemohou mít ze závažných zdravotních důvodů nasazen respirátor nebo zdravotnickou obličejovou masku“, což podtrhuje, že předchozí opatření bylo diskriminační, jak konstatovala judikatura Nejvyššího správního soudu, který„ opakovaně kritizoval neschopnost Ministerstva zdravotnictví ČR odůvodnit, proč z vydávaných opatřeních neexistuje výjimka pro osoby s astmatem či dalšími dýchacími problémy (jako je žalobkyně)“. Žalobkyně rovněž odkazovala na stanovisko veřejného ochránce práv (sp. zn. [číslo] VOP/LO-9821 [číslo] ze dne 6. 6. 2017), v němž se vyslovil v tom smyslu, že zaměstnavatel, poté, co mu zaměstnankyně oznámila zdravotní problémy, které ji potkaly, měl přijmout vhodná opatření vedoucí k tomu, aby mohla dále setrvat v pracovním poměru a vykonávat práci v souladu s pracovní smlouvou, přičemž měl„ aktivní povinnost vyvinout úsilí k tomu, aby ji mohl zaměstnat jinou prací, respektive převést ji na jinou práci, která by byla v souladu s uzavřenou pracovní smlouvou“, a pokud by nepřijal přiměřená opatření (přitom takové opatření přijmout mohl), dopustil by se nepřímé diskriminace. Rovněž poukazovala na v zákoníku práce zakotvený zakaz přímého či nepřímého přenášení nákladů spojených se zajišťováním bezpečnosti a ochrany zdraví při práci hrazených zaměstnavatelem na zaměstnance a naopak povinnost zaměstnavatele zajišťovat pro zaměstnance, který je osobou se zdravotním postižením, na svůj náklad technickými a organizačními opatřeními, zejména (mimo jiné) potřebnou úpravu pracovních podmínek, úpravu pracovišť, vyhrazování pracovních míst, přičemž žalovaná neprokázala, že by cokoli ze jmenovaného zajistila.
5. Dále žalobkyně soudu prvního stupně vytýkala, že z napadeného rozsudku není zřejmé, jak posoudil období od 6. 10. do [datum], za které žalobkyně požadovala uhradit nezaplacenou mzdu. Namítala, že toto období nebylo možné posoudit jako„ neplacené volno“, protože o takové volno nepožádala, ale nepřítomnost žalobkyně na pracovišti si vynutil zaměstnavatel. Poukazovala na to, že pracovněprávní předpisy zaměstnavateli umožňují pouze to, aby zaměstnanci nařídil čerpání dovolené (což ale žalobkyni žalovaná nenařídila). Žalovaná nebyla oprávněna nařídit žalobkyni pracovní neschopnost ani neplacené volno. V této souvislosti poukazovala na to, že i podle stanoviska Státního úřadu inspekce práce z jara 2020, nebude-li zaměstnavatel v důsledku uzavření pracoviště nebo omezení jeho provozu na určitý čas v souvislosti s protiepidemiologickými opatřeními přidělovat zaměstnanci práci, jedná se o tzv. jinou překážku v práci na straně zaměstnavatele ve smyslu § 208 zákoníku práce, po dobu jejíhož trvání zaměstnanci náleží náhrada mzdy/platu ve výši jeho průměrného výdělku. Žalobkyně navrhovala, aby odvolací soud napadené rozhodnutí změnil tak, že žalobě vyhoví v plném rozsahu a přizná žalobkyni náhradu nákladů odvolacího řízení.
6. Žalovaná ve vyjádření k odvolání popřela, že by odmítla přijmout kroky k tomu, aby žalobkyni umožnila pracovat s ohledem na její aktuální zdravotní stav a s ohledem na tehdy platná opatření proti pandemii covid-19 a odmítla, že by měla žalobkyně nárok na zaplacení mzdy za dobu, kdy nepracovala. Poukazovala na to, že v době trvání pracovního poměru žalobkyně netvrdila ani neprokazovala žalované, že trpí dlouhodobými vážnými dýchacími problémy a že by z tohoto důvodu údajně měla používat inhalátor, nepředložila zdravotní dokumentaci, ze které by pro ni plynula nemožnost nosit ochranu dýchacích cest. Namítala, že předložená potvrzení lékařů, která podle žalované navíc vůbec nesplňovala požadavky kladené pracovně právními předpisy, byla žalované doručena až spolu s předžalobní výzvou po skončení pracovního poměru. Podle žalované ji žalobkyně pouze upozorňovala na to, že roušku celý den nosit nebude, což ale žalovaná na žalobkyni nikdy nevyžadovala. Z těchto tvrzení žalobkyně pak bylo lze stěží vyvodit, že žalobkyně trpěla dlouhodobými dýchacími problémy, zejména astmatem, navíc za situace, kdy je silnou kuřačkou. Žalovaná považuje za podstatné, že její požadavky na žalobkyni za daných okolností byly ve srovnání s přístupem k jiným zaměstnancům minimalistické, kdy se snažila v rámci možností, které jí umožňují organizačně technické a výrobní poměry, vyžadovat po žalobkyni, aby nosila roušku, respirátor či jinou vhodnou ochranu dýchacích cest především při kontaktu s jinými zaměstnanci, a to zpravidla ve výkonu části pracovního úkolu přímo ve výrobní hale. Žalovaná poukazovala na to, že žalobkyně nemusela mít nutně roušku či jinou ochranu dýchacích cest v průběhu její práce v kanceláři, která tvořila podstatnou část její práce. Podle žalované měla žalobkyně z hlediska povinnosti nosit vyžadovanou ochranu dýchacích cest dokonce výrazně příznivější postavení než většina zaměstnanců žalované, kteří museli mít ochranu dýchacích cest na sobě prakticky po celou dobu pracovní směny a žalovaná proto i„ nadále výslovně popírá, že by žalobkyni přímo či nepřímo diskriminovala a setrvává na tom, že učinila dostatečná opatření proto, aby žalobkyně mohla svoji práci vykonávat“. Dále uvedla, že „ v daném místě a čase bylo především povinností žalované přispět k ochraně zdraví všech zaměstnanců stejně, s ohledem na v rozhodné době panující epidemická opatření související s tzv. pandemií covid-19, jako zaměstnavatel musela učinit opatření, která chránila všechny zaměstnance stejně“. Právní a epidemická situace v rozhodném období neumožňovala žalované, aby žalobkyně nemusela roušku nosit vůbec. Žalovaná vyjádřila přesvědčení, že„ v případě žalobkyně přijala dostatečně individualizovaná přiměřená opatření k tomu, aby její podmínky na pracovišti byly přiměřené aktuální epidemické situaci a jejímu zdravotnímu stavu“. K výtkám žalobkyně, že se soud prvního stupně nevypořádal s jí uplatňovaným nárokem na náhradu mzdy, žalovaná poukázala na to, že soud v odůvodnění rozsudku dovodil, že žalovaná správně absenci žalobkyně na pracovišti posoudila jako pracovní volno bez náhrady mzdy, z čehož vyplývá, že tedy v tomto případě žalobkyně právo na náhradu mzdy neměla. Navrhovala, aby odvolací soud napadený rozsudek jako věcně i právě správný potvrdil.
7. Krajský soud v Praze, jako soud odvolací, přezkoumal napadený rozsudek podle ustanovení § 212 a následujících zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen„ o. s. ř.“) a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.
8. Z obsahu soudního spisu se podává, že byla u žalované zaměstnána na základě pracovní smlouvy ze dne [datum] jako samostatný odborný referent. Dne [datum], v době platnosti mimořádného opatření ministerstva zdravotnictví ze dne 17. 9. 2020, č. j. MZDR [číslo] 2020 MIN/KAN, byla žalobkyně nadřízeným upozorněna, že musí mít ústa a nos zakrytá rouškou, což odmítla s poukazem na svůj zdravotní stav. Konkrétně poukazovala na to, že trpí astmatem a lékařka jí nedoporučuje zakrývání dýchacích cest jakoukoliv látkou, jelikož si tím může poškozovat své zdraví. Žalovaná v té době disponovala zprávou MUDr. [jméno][příjmení] ze dne [datum], ze které ovšem žádná konkrétní diagnóza nevyplývá, toliko, že žalobkyně trpí„ dlouhodobým neinfekčním respiračním onemocněním“. Následující den, tj. [datum], byla žalobkyně žalovanou opět upozorněna na povinnost nošení roušek s tím, že jinak bude muset z práce odejít. Dne [datum] bylo žalobkyni sděleno, že si má vzít neplacené volno nebo si má obstarat lékařské potvrzení o tom, že je ze zdravotních důvodů práce neschopná a dne [datum] bylo žalobkyni na její e-mailovou žádost o vyjádření k situaci žalovanou s poukazem na mimořádné opatření ministerstva zdravotnictví ze dne 17. 9. 2020, č. j. MZDR [číslo] 2020 MIN/KAN, sděleno, že pokud opakovaně nesouhlasila s pokynem nadřízeného, aby používala ochranu proti šíření kapének, není jiné vhodné opatření, než výzva k opuštění pracoviště s možným řešením pracovním volnem bez náhrady mzdy nebo pracovní neschopností na základě rozhodnutí lékaře popř. žádostí o čerpání dovolené. Současně žalovaná poukázala na povinnost zaměstnanců dodržovat povinnosti stanovené obecně závaznými předpisy, jímž je i uvedené mimořádné opatření. Popsaná situace pak trvala po celé zažalované období, tj. od 6. 10. do [datum], po které žalobkyně nepracovala a nebyla ji za ně vyplacena mzda, ani její náhrada. Teprve následně, spolu s potvrzením MUDr. [jméno][příjmení] ze dne 27. 10 2020, žalobkyně rozšířila důvod, proč odmítá nosit roušku, o s tím spojené psychické obtíže. V průběhu řízení pak žalobkyně doložila, že dlouhodobě trpí astmatem.
9. Jak správně konstatoval již soud prvního stupně, mimořádným opatřením ministerstva zdravotnictví ze dne 17. 9. 2020, č. j. MZDR [číslo] 2020 MIN/KAN, byl bodem 1 s účinností ode dne [datum] až do odvolání tohoto mimořádného opatření všem osobám zakázán pohyb a pobyt bez ochranných prostředků dýchacích cest (nos, ústa) jako je respirátor, rouška, ústenka, šátek, šál nebo jiné prostředky, které brání šíření kapének, a to: a) ve všech vnitřních prostorech staveb, mimo bydliště nebo místo ubytování (např. hotelový pokoj), b) v prostředcích veřejné dopravy. Dle bodu 2 se zákaz podle bodu 1 nevztahoval na: a) děti do dvou let věku, b) děti a pedagogické pracovníky v mateřské škole a děti a osoby o ně pečující v dětské skupině, c) žáky a pedagogické pracovníky 1. stupně základní školy v budovách škol a školských zařízení podle zákona č. 561/2004 Sb., o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání (školský zákon), ve znění pozdějších předpisů, mimo jejich společné prostory, d) žáky, studenty a pedagogické pracovníky podle školského zákona a studenty a akademické pracovníky podle zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách a o změně a doplnění dalších zákonů (zákon o vysokých školách), ve znění pozdějších předpisů, v rámci vzdělávací aktivity, jejíž charakter neumožňuje nošení ochranného prostředku (zejména tělocvik, zpěv, hra na dechové nástroje), e) internáty a domovy mládeže, jde-li o zaměstnance nebo ubytované děti, žáky nebo studenty, f) školská zařízení pro výkon ústavní výchovy nebo ochranné výchovy a školy zřízené při nich a střediska výchovné péče při poskytování služeb internátní formou, g) školy zřízené ministerstvem spravedlnosti, h) žáky, studenty a pedagogické pracovníky ve škole zřízené podle § 16 odst. 9 školského zákona, i) zaměstnance a děti v zařízeních pro děti vyžadující okamžitou pomoc, j) osoby s poruchou intelektu, s poruchou autistického spektra, a kognitivní poruchou nebo se závažnou alterací duševního stavu, jejichž mentální schopnosti či aktuální duševní stav neumožňují dodržování tohoto zákazu, k ) pacienty, jsou-li hospitalizovaní ve zdravotnických zařízeních lůžkové péče, nebo je-li to potřebné pro poskytování zdravotních služeb, l) zdravotnické pracovníky po dobu nezbytně nutnou, je-li to potřebné pro poskytování zdravotních služeb, m) uživatele sociálních služeb v zařízeních sociálních služeb, kterými jsou týdenní stacionáře, domovy pro osoby se zdravotním postižením, domovy pro seniory a domovy se zvláštním režimem, a v zařízeních poskytujících odlehčovací sociální služby v pobytové formě, n) další případy zřetele hodné, které stanoví poskytovatel zdravotních nebo sociálních služeb nebo ošetřující lékař pro pohyb a pobyt ve zdravotnických zařízení a v zařízeních sociálních služeb, o) zaměstnance a osoby v obdobném postavení včetně ústavních činitelů po dobu, kdy vykonávají práci na jednom místě, pracuje-li taková osoba ve vzdálenosti nejméně 2 metry od jiné osoby, p) osoby řídící vozidlo veřejné dopravy, kdy nejsou v přímém kontaktu s cestujícím při jeho odbavení, q) soudce, přísedící, státní zástupce, obviněné a jejich obhájce, účastníky civilních, správních a ústavních soudních řízení a jejich zástupce, svědky, znalce, tlumočníky a další osoby, o kterých tak rozhodne soud, a to v místě a době soudního řízení, r) osoby při provádění autorského díla (např. divadelního, tanečního nebo hudebního představení), osoby přednášející a osoby účinkující při tvorbě a výrobě audiovizuálního díla nebo pořadu, s ) moderátory, redaktory a další osoby vystupující v rozhlasových, televizních a dalších pořadech, t) osoby, které vykonávají práci zařazenou rozhodnutím příslušného orgánu ochrany veřejného zdraví do kategorie třetí nebo čtvrté pro rizikový faktor pracovních podmínek zátěž teplem, a dále osoby, jež vykonávají práci, která dosud nebyla kategorizována a u které lze předpokládat, že po provedení kategorizace bude z důvodu přítomnosti rizikového faktoru pracovních podmínek zátěž teplem spadat do kategorie třetí nebo čtvrté, u) zákazníky provozoven stravovacích služeb v době konzumace potravin a pokrmů včetně nápojů, a to za podmínky, že zákazník sedí u stolu, v ) osoby cestující v prostředcích veřejné dopravy po dobu nezbytně nutnou ke konzumaci potravin a pokrmů včetně nápojů, w) snoubence v průběhu sňatečného obřadu a další osoby tomuto obřadu přítomné a osoby činící prohlášení o tom, že spolu vstupují do registrovaného partnerství, a další osoby tomuto prohlášení přítomné, x) osoby po dobu nezbytně nutnou pro pořízení jejich portrétní fotografie, popř. fotografie novomanželů, včetně společné fotografie s členy domácnosti a dalšími blízkými osobami, y) sportovce nebo cvičící osoby v době tréninku, cvičení, zápasu, soutěže apod., z) osoby v prostorech vnitřních umělých koupališť, kterými jsou plavecký bazén, koupelový bazén, bazén pro kojence a batolata a brouzdaliště, lázeňských a léčebných bazénů a saun.
10. Mimořádným opatřením ministerstva zdravotnictví ze dne 12. 10. 2020, č. j. MZDR [číslo] 2020 MIN/KAN, byl s účinností ode dne [datum] až do odvolání tohoto mimořádného opatření rozšířen zákaz pohybu a pobytu všech osob bez ochranných prostředků dýchacích cest (nos, ústa) jako je respirátor, rouška, ústenka, šátek, šál nebo jiné prostředky, které brání šíření kapének, i na nástupiště, přístřešky a čekárny veřejné dopravy (bod 1 písm. c)). Okruh výjimek vymezený v bodu 2 se oproti předchozímu mimořádnému opatření nezměnil.
11. Mimořádným opatřením ministerstva zdravotnictví ze dne 19. 10. 2020, č. j. MZDR [číslo] 2020 MIN/KAN, pak došlo s účinností ode dne [datum] až do odvolání tohoto mimořádného opatření k dalšímu rozšíření míst se zákazem pohybu a pobytu všech osob bez ochranných prostředků dýchacích cest vyjmenovaných v bodu 1 o písmeno d) (v motorových vozidlech, ledaže se v motorovém vozidle nachází pouze osoby z jedné domácnosti) a písmeno e) (na všech ostatních veřejně přístupných místech v zastavěném území obce, kde dochází na stejném místě a ve stejný čas k přítomnosti alespoň 2 osob vzdálených od sebe méně než 2 metry, nejedná-li se výlučně o členy domácnosti). Okruh výjimek vymezený v bodu 2 zůstal nadále oproti předchozím mimořádným opatřením beze změny.
12. Bez ohledu na to, do jaké míry žalobkyně již v inkriminovaném období října 2020 přesvědčivě doložila svůj zdravotní stav, soud prvního stupně dospěl ke správnému závěru, že tvrzený, ani faktický zdravotní stav žalobkyně v době, která je předmětem tohoto řízení nenaplňoval žádnou ze zdravotních výjimek uvedených v tehdy (postupně) účinných mimořádných opatřeních ministerstva zdravotnictví vydávaných v reakci na probíhající druhou vlnu pandemie covid-19 v České republice. Uvedená opatření byli povinni dodržovat všichni, kdož nebyli z této povinnosti výslovně vyňati, přičemž zaměstnavatelé (stejně jako provozovatelé dalších činností, na které se nevztahovala některá z výjimek) byli navíc povinni vyžadovat dodržování mimořádných opatření ze strany svých zaměstnanců i ve svých (tj. neveřejných) prostorách. Za nedodržování povinností uložených uvedenými opatřeními hrozilo udělení sankcí.
13. Tím, že žalovaná za tehdejších okolností vyžadovala po žalobkyni dodržování stejných pravidel (vyplývajících z citovaných mimořádných opatření ministerstva zdravotnictví), jaká vyžadovala po všech svých zaměstnancích, žalobkyni nijak nediskriminovala. Žalobkyně nejenže netrpěla žádnou z diagnóz, na které se vztahovala výjimka z plošné povinnosti nošení ochranných prostředků dýchacích cest, ale svůj tvrzený zdravotní stav žalované dokládala značně nedůsledně, když i lékařské potvrzení z [datum] vyznívá jen velmi obecně. Bylo-li pak žalované navíc známo, že je žalobkyně středně silnou kuřačkou (což žalobkyně jednak nepopřela a vyplývá to i ze zdravotních zpráv založených ve spisu), není nijak překvapivé, že k jejím dostatečně nedoloženým tvrzením o tom, že trpí astmatem, žalovaná přistupovala i s pochopitelnou dávkou nedůvěry.
14. Poukazuje-li žalobkyně na zákonnou povinnost zaměstnavatele aktivně činit opatření a vytvářet podmínky k tomu, aby zdravotně postižení zaměstnanci nebyli pro svůj zdravotní stav vylučování z možnosti výkonu práce, pak je třeba konstatovat, že žalobkyně nejenže žalované nedoložila, že by zdravotním postižením, které by jí neumožňovalo vykonávat práci podle pracovní smlouvy, ale ani její dodatečně prokázaný zdravotní stav v době, která je předmětem tohoto řízení, ji nečinil zdravotně nezpůsobilou pro výkon práce podle pracovní smlouvy bez toho, že by zaměstnavatel – žalovaná, k tomu musel přijmout nějaká zvláštní opatření. Proto se žalovaná vůči žalobkyni za daných okolností nedopustila ani nepřímé diskriminace.
15. Na uvedeném závěru nemění nic ani následná konstatování Nejvyššího správního soudu, že dříve vydávaná mimořádná opatření ministerstva zdravotnictví byla v rozporu se zákonem nebo skutečnost, že ministerstvo zdravotnictví, i na základě toho, v roce 2021 výjimky z povinnosti nošení ochranných prostředků dýchacích cest rozšířilo. Žalovaná nebyla původcem opatření, jehož dodržení po žalobkyni vyžadovala, což naopak byla povinna činit, aniž by byla kompetentní jakkoliv hodnotit správnost obsahu vydaného obecně závazného opatření a teprve podle této vlastní úvahy se rozhodnout, zda ho bude dodržovat resp. vyžadovat jeho dodržování po svých zaměstnancích či nikoliv. K žádné diskriminaci žalobkyně, ať už přímé či nepřímé, ve smyslu zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, či zákona č. 198/2009 Sb., o rovném zacházení a o právních prostředcích ochrany před diskriminací a o změně některých zákonů (antidiskriminační zákon), tak ze strany žalované nedošlo a požadavek na její omluvu je tudíž nedůvodný.
16. Důvod, proč žalobkyně od [datum] do [datum] nepracovala, nespočíval v tom, že by po ní žalovaná požadovala něco, co požadovat nesměla (naopak musela), ale v tom, že se žalobkyně rozhodla tento požadavek vyplývající pro ni i žalovanou z tehdy platného a účinného obecně závazného mimořádného opatření ministerstva zdravotnictví, nedodržovat – odmítnout. Zjednodušeně řečeno, tím, kdo žalobkyni znemožnil, aby bez nošení ochranných prostředků dýchacích cest pracovala podle pracovní smlouvy, nebyla žalovaná, ale ústřední orgán státní správy, který uvedenou povinnost nařídil. Nejednalo se přitom ani o situaci uvedenou v žalobkyní odkazovaném stanovisku Státního úřadu inspekce práce, neboť u žalované nedošlo k žádnému uzavření pracoviště (pro všechny) či omezení provozu, které by bylo důvodem nepřidělování práce žalobkyni. Práce pro žalobkyni byla a žalovaná musela po dobu nepřítomnosti žalobkyně zajistit její výkon jinak. Nejednalo se tudíž o překážky v práci na straně zaměstnavatele ve smyslu § 208 zákoníku práce, nýbrž o překážku na straně žalobkyně, přičemž nešlo o důležitou překážku v práci, za kterou zaměstnanci náleží náhrada mzdy. Ani proti žalované uplatňovaný nárok na náhradu mzdy proto není důvodný.
17. Na základě výše uvedeného odvolací soud napadený rozsudek podle ustanovení § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil, a to jak ve výrocích I., II., o věci samé, tak v akcesorickém výroku III., o nákladech řízení, který v souladu s § 142 odst. 1 o. s. ř. reflektoval plný úspěch žalované ve věci.
18. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto ve smyslu ustanovení § 224 odst. 1 o. s. ř. podle ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. a v odvolacím řízení úspěšné žalované byla přiznána náhrada účelně vynaložených nákladů odvolacího řízení spočívajících v nákladech za právní zastoupení advokátem v rozsahu, v jakém byly zástupcem žalované účtovány. Sestávaly z odměny advokáta za dva úkony právní služby po [částka] (§ 9 odst. 3, § 7 bod 5., § 11 odst. 1 písm. g), k) vyhlášky č. 177/1996 Sb. (dále jen "advokátní tarif)), z paušální náhrady hotových výloh při dvou úkonech právní služby po [částka] (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu), cestovného zástupce žalované při cestě ze sídla jeho kanceláře v [obec] k odvolacímu soudu a zpět celkem 100 km, osobním automobilem [registrační značka], s kombinovanou spotřebou 6,1 l [číslo] km, při ceně pohonných hmot [částka] a sazbě základní náhrady 4,40 Kč/km (dle vyhlášky č. 375/2021 Sb.), celkem [částka] a 21 % daně z přidané hodnoty v celkové výši [částka] (§ 137 odst. 3 o. s. ř.).