51. Zástavní právo a exekuce
§ 1359 a násl. ObčZ
§ 123 SpotřÚ
Realizace zástavního práva postupem podle § 1359 a násl. ObčZ je právem, a nikoliv povinností věřitele. Vedle této možnosti zůstává věřiteli zachováno i právo uplatnit vůči dlužníku dluh zajištěný zástavním právem v nalézacím řízení a posléze se domáhat uspokojení dluhu ukotveného ve vykonatelném rozsudku podáním exekučního návrhu.
Usnesení NS z 9. 6. 2021, sp. zn. 20 Cdo 1522/2021
K věci: KS v Praze usnesením z 19. 1. 2021 potvrdil usnesení OS v Příbrami ze 30. 6. 2020, kterým byl zamítnut návrh povinného na zastavení exekuce. Zdůraznil, že 8. 2. 2017 byla uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru, na jejímž základě oprávněná poskytla povinnému finanční prostředky ve výši 210 000 Kč a povinný se zavázal úvěr splácet po 2 935,83 Kč měsíčně počínaje březnem 2017. Zástavní smlouvou z 8. 2. 2017 uzavřené mezi účastníky pak byl zajištěn dluh z úvěrové smlouvy. Protože povinný sjednané splátky řádně neplatil, došlo ke 30. 5. 2018 k zesplatnění úvěru a oprávněná se jeho zaplacení domáhala podáním žaloby, přičemž pravomocným a vykonatelným rozsudkem OS v Jindřichově Hradci z 24. 6. 2019 byla povinnému uložena povinnost zaplatit oprávněné částku 208 859,50 Kč s příslušenstvím. Tuto povinnost však řádně a včas nesplnil a nereagoval ani na předexekuční výzvu k zaplacení dlužné částky, v důsledku čehož oprávněná podala exekuční návrh.
Odvolací soud uvedl, že dle § 1359 odst. 1 ObčZ splatností zajištěné pohledávky nastupuje uhrazovací funkce zástavního práva, která umožňuje zástavnímu věřiteli dosáhnout náhradního uspokojení zajištěné pohledávky. Jde o právo zástavního věřitele, které však nevylučuje, aby se zástavní věřitel domáhal uspokojení své pohledávky z obligačněprávního vztahu. Může tak žalovat obligačního dlužníka a vést proti němu exekuci. Zástavní věřitel má na výběr, zda se bude domáhat plnění po obligačním dlužníkovi nebo se uspokojí ze zástavy. Z toho vyplývá, že věřitel má právo (nikoli povinnost) uspokojit se ze zástavy, resp. z výtěžku zpeněžení zástavy a může, ale nemusí toto své právo uplatnit. Pokud tedy oprávněná tohoto svého práva nevyužila, nijak tím nepochybila, a nelze proto uzavřít, že je v dané věci povinným tvrzený důvod k zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. h) OSŘ.
NS dovolání povinného zamítl.
Z odůvodnění: NS již dříve uzavřel, že zástavní právo je definováno jako právní institut, který slouží k zajištění pohledávky pro případ, že dluh, který jí odpovídá, nebude včas splněn s tím, že v tomto případě lze dosáhnout uspokojení z výtěžku zpeněžení zástavy․ Zástavní právo se vztahuje i na příslušenství této pohledávky. Není-li pohledávka zajištěná zástavním právem včas splněna nebo byla-li splněna po své splatnosti jen částečně anebo nebylo-li splněno příslušenství pohledávky, má zástavní věřitel právo na uspokojení své pohledávky (zbytku pohledávky nebo příslušenství) z výtěžku zpeněžení zástavy. Zástavu lze zpeněžit na návrh zástavního věřitele buď ve veřejné dražbě, nebo soudním prodejem zástavy – k tomu srov. usnesení NS z 25. 5. 2011, sp. zn. 21 Cdo 3973/2009, a z 30. 10. 2007, sp. zn. 21 Cdo 3161/2006.
Z uvedené judikatury plyne, že výkon zástavního práva podle norem umožňujících věřiteli realizovat svoji pohledávku, aniž by si opatřil exekuční titul a posléze vedl exekuci nebo soudní výkon rozhodnutí, je jeho právem, a nikoliv povinností. Tento přístup je namístě akceptovat i podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2014, neboť z § 1359 odst. 1, § 1362 odst. 2, § 1364 odst. 1 a 2 ObčZ a z § 35 odst. 1, § 37 odst. 1 a 2 EŘ a z § 251 odst. 1 OSŘ plyne, že realizace zástavního práva ve smyslu § 1359 odst. 1 a násl. ObčZ je právem, a nikoliv povinností věřitele, a že věřiteli nadále zůstává otevřena cesta domoci se uspokojení své pohledávky skrze nalézací a posléze i vykonávací civilní řízení. Proto věřiteli (nyní oprávněné) nelze klást k tíži, nezvolí-li si za účelem uspokojení své pohledávky postup předpokládaný v § 1359 a násl. ObčZ, jenž je pro případ tzv. spotřebitelských úvěrů na bydlení modifikován v § 123 SpotřÚ, a na místo toho si opatřil exekuční titul ve formě rozsudku a poté podal exekuční návrh dle § 35 odst. 1 a § 37 odst. 1 a 2 EŘ. Tentýž závěr zastává i komentářová literatura [srov. Švestka, J., Dvořák, J., Fiala, J. a kol. Občanský zákoník. Komentář. Svazek III (§ 976 až 1474). Praha: Wolters Kluwer, 2014, § 1359].
Uvádí-li povinný, že oprávněná tím, že k uspokojení svého dluhu nezvolila cestu výkonu zástavního práva podle § 1359 a násl. ObčZ při respektu k § 123 SpotřÚ, zabránila povinnému v dobrovolném splnění vymáhané povinnosti cestou prodeje předmětu zástavy, nelze mu dát za pravdu. Z výše uvedeného plyne, že volba cesty směřující k uspokojení dluhu prostřednictvím § 1359 a násl. ObčZ náleží věřiteli. Zvolil-li věřitel za účelem uspokojení dluhu namísto postupu podle § 1359 a násl. ObčZ (případně i za využití § 123 SpotřÚ) podání nalézací žaloby a posléze exekučního návrhu, nejde o nepřiměřený zásah do majetkových práv dlužníka (povinného) kromě výše uvedeného i proto, že EŘ ukotvuje vlastní mechanismy ochrany povinného před vedením exekuce nepřiměřeným způsobem či v nepřiměřeném rozsahu (srov. § 58 EŘ). Vedl-li by exekutor exekuci nepřiměřeným způsobem nebo v nepřiměřeném rozsahu (například bylo-li by možné uspokojit vymáhání plnění z jiného majetku povinného zjištěného exekutorem, a nikoliv z prodeje nemovitosti sloužící k bydlení), má povinný k dispozici návrh na zastavení exekuce ohledně věci, která nemá být exekučně postižena [§ 268 odst. 1 písm. h) OSŘ]. Okolnost, že v průběhu exekuce to není povinný, kdo zajišťuje prodej nemovitosti, ale exekutor, rovněž nevede k závěru, že by povinný byl takovým postupem poškozen. Ustanovení § 335 a násl. OSŘ upravující exekuční prodej nemovité věci, vymezují postupy, jež zajišťují, že nemovitá věc bude prodána za cenu odpovídající její hodnotě (srov. například § 336, 336b, 336k, 336m a 336o OSŘ). Skutečnost, že oprávněná nezvolila postup podle § 1359 a násl. ObčZ, tedy není důvodem pro zastavení exekuce pro nepřípustnost dle § 268 odst. 1 písm. h) OSŘ. Je tomu tak proto, že realizace zástavního práva postupem podle § 1359 a násl. ObčZ je právem, a nikoliv povinností věřitele. Vedle této možnosti zůstává věřiteli zachováno i právo uplatnit vůči dlužníku dluh zajištěný zástavním právem v nalézacím řízení a posléze se domáhat uspokojení dluhu ukotveného ve vykonatelném rozsudku podáním exekučního návrhu.
Uzavřel-li odvolací soud, že oprávněná jako zástavní věřitel nebyla povinna realizovat svoji pohledávku při využití § 1359 a násl. ObčZ (a případně i § 123 SpotřÚ), nebyla oprávněná povinna ani reagovat na případný návrh povinného, že předmět zástavy sám prodá, ani povinnému umožnit prodej předmětu zástavy. Z uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správné.
Komentář: Ústavní stížnost vůči prezentovanému usnesení byla odmítnuta usnesením ÚS z 24. 8. 2021, sp. zn. IV. ÚS 1826/21. ÚS mimo jiné zdůraznil, že z § 123 SpotřÚ přitom zřetelně plyne, že se vztahuje na situaci, kdy zástavní věřitel vykonává či hodlá vykonávat své zástavní právo, a to ještě jen v případě spotřebitelského úvěru na bydlení. V posuzované věci nešlo ale o výkon práva zástavního, ale o výkon práva obligačního, byť věřitelem, jehož zástavní pohledávka byla zajištěna zástavním právem. Smyslem a účelem dané úpravy je stanovit, jakým způsobem má takový věřitel postupovat právě při realizaci zástavního práva, přičemž tato má – pro zmíněný okruh právních vztahů – povahu legis speciali k právní úpravě obsažené v § 1359 a násl. ObčZ; naopak z uvedeného ustanovení ani rozšiřujícím výkladem nelze vyvodit pravidlo, podle něhož by zástavní věřitel měl za povinnost využít k uspokojení své pohledávky jen (či přednostně) tuto cestou.
Není-li uvedená povinnost zástavnímu věřiteli uložena (výslovně) zákonem, pak mu nelze právo volby procesního postupu upírat, jak ostatně plyne i z ústavního principu autonomie vůle, podle něhož každý může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá (čl. 2 odst. 3 LPS). Dlužno dodat, že ani v případě, kdy věřitel uplatní svou pohledávku v nalézacím a následně exekučním řízení, nezůstává dlužník bez právní ochrany (k tomu viz odůvodnění napadeného usnesení NS); skutečnost, že jej takový postup více zatěžuje, na závěru o absenci právní úpravy není s to ničeho změnit.
JUDr. Karel Svoboda, Ph.D., Brno