33. | Předpoklady povolení nezbytné cesty |
§ 1029 odst. 1 ObčZ
Překážkou povolení nezbytné cesty není existence jakéhokoliv spojení s nemovitou věcí, ale jen takového, které je dostatečné k tomu, aby na nemovité věci bylo možno řádně hospodařit či jinak ji řádně užívat.
Usnesení NS z 13. 12. 2021, sp. zn. 22 Cdo 752/2021
K věci: OS v Semilech rozsudkem zřídil služebnost stezky a cesty motorovými vozidly, jejichž nejvyšší povolená hmotnost činí nejvýše 2 tuny, v rozsahu neomezené chůze, tří denních průjezdů a jednoho nočního průjezdu k pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY a zpět (dále jen „zatížený pozemek“), a v rozsahu stanoveném geometrickým plánem z 13. 6. 2017, který učinil nedílnou součástí rozsudku, ve prospěch žalobkyně a každého dalšího vlastníka pozemků parc. č. st. XY a parc. č. st. XY, oba v katastrálním území XY u XY (dále jen „předmětné nemovitosti“). Rozhodl, že žalobkyně a každý další vlastník předmětných nemovitostí je před započetím výkonu práv ze služebnosti cesty motorovými vozidly, jejichž nejvyšší povolená hmotnost činí nejvýše 2 tuny, povinna a současně oprávněna na svůj náklad upravit zatížený pozemek tak, že opatří kanalizační potrubí čističky odpadních vod žalovaných v úseku zřizované služebnosti cesty chráničkou za účelem užívání této části pozemku k průjezdu motorovými vozidly, a že žalovaní jsou povinni tuto úpravu pozemku strpět. Dále rozhodl o povinnosti žalobkyně zaplatit žalovaným náhradu za zřízení nezbytné cesty ve výši 10 800 Kč a o nákladech řízení.
K odvolání žalovaných KS v Hradci Králové rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil.
Žalovaní v dovolání kladou otázky:
a) | zda lze omezovat základní právo vlastníka sousední nemovitosti pro lepší spojení na pozemek z veřejné komunikace, |
b) | zda je při rozhodování o tom, zda zřídit služebnost stezky a cesty motorovými vozidly k sousednímu pozemku, nutno uvážit vhodnost zřízení nezbytné cesty přes pozemky jiného vlastníka, resp. jiných vlastníků, nebo zda je skutečnost, že by nezbytná cesta byla vedena přes pozemky více vlastníků, sama o sobě zásadním důvodem pro zřízení služebnosti stezky a cesty motorovými vozidly k jedinému sousednímu pozemku, |
c) | zda mohou být osobní poměry žalobce (vlastníka nemovité věci) důvodem pro zřízení služebnosti stezky nebo služebnosti cesty motorovými vozidly k nemovité věci (pozemku souseda), a to ve prospěch žalobce a každého dalšího vlastníka nemovité věci, |
d) | zda je nezbytné, aby měl vlastník nemovité věci jedinou (totožnou) cestou zajištěn k nemovité věci ve svém vlastnictví pěší přístup i přístup motorovými vozidly, a zda je tak při zřízení nezbytné cesty podle § 1029 ObčZ nutno pozemek souseda vždy zatížit současně služebností stezky a služebností cesty motorovými vozidly, |
e) | zda lze za veřejnou cestu ve smyslu § 1029 ObčZ považovat cestu, o které je známo nebo u které je patrno, že je jako veřejná užívána občany, nebo cestu, o které je známo nebo u které je patrno, že slouží k potřebě vlastníka nebo provozovatele uzavřeného prostoru. |
Dovolání není přípustné.
Z odůvodnění: Žalovaní předkládají otázku, zda lze omezovat základní právo vlastníka sousední nemovitosti pro lepší spojení (přístup) na pozemek z veřejné komunikace. Tato otázka přípustnost dovolání nezakládá, neboť na jejím vyřešení rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí.
Soud může rozhodnout o povolení nezbytné cesty formou služebnosti cesty jen tehdy, jestliže vlastník nemůže nemovitou věc řádně užívat proto, že není dostatečně spojena s veřejnou cestou (viz například rozsudek NS z 23. 8. 2017, sp. zn. 22 Cdo 1976/2017)․ Ze znění zákona jasně vyplývá, že překážkou povolení nezbytné cesty není existence jakéhokoliv spojení, ale jen takového, které je dostatečné k tomu, aby na nemovité věci bylo možno řádně hospodařit či jinak ji řádně užívat (srov. rozsudek NS z 21. 10. 2020, sp. zn. 22 Cdo 1873/2020). Pro rozhodnutí o povolení nezbytné cesty je rozhodné, k jakému účelu stavba, ke které má být cesta zřízena, v době vyhlášení rozsudku (§ 154 odst. 1 OSŘ) v souladu se stavebními předpisy slouží (srov. rozsudek NS z 18. 10. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2909/2016). Nelze povolit služebnost nezbytné cesty, pouze pokud by přístup byl pro žalobce pohodlnější, resp. výhodnější (srov. rozsudek NS z 17. 2. 2006, sp. zn. 22 Cdo 38/2005, Rc 4/2007).
Odpověď na otázku, zda dosavadní spojení je „dostatečné“, a žaloba na povolení nezbytné cesty tak míří jen k dosažení pohodlnějšího spojení, je na úvaze soudu; není tomu tak, že by existence jakéhokoliv přístupu na pozemek vylučovala zřízení práva cesty. Je třeba vyjít z okolnosti dané věci; úvahu soudů v nalézacím řízení pak může dovolací soud zpochybnit jen tehdy, je-li zjevně nepřiměřená (viz rozsudek NS z 30. 5. 2018, sp. zn. 22 Cdo 651/2018).
Rozhodnutí odvolacího soudu v poměrech dané věci vychází ze zjištění, že předmětné nemovitosti nelze řádně užívat, protože nejsou dostatečně spojeny s veřejnou cestou. Jediné existující spojení předmětných nemovitostí a veřejné cesty představuje pěšina vedoucí svahem přes pozemek žalobkyně. Oba nalézací soudy dospěly k tomuto zjištění mimo jiné po ohledání místa samého. Soud prvního stupně uvedl, že po pěšině není možné zajistit ani základní obhospodařování předmětných nemovitostí. Není po ní možné jezdit osobními vozidly, a tak ani zajistit osobní přepravu a dovážení nákupů, dřeva, uhlí či jiného nákladu. Navíc poměrně příkrý svah umožňuje užití pěšiny pouze při dobré zdravotní kondici uživatele, přičemž žalobkyně je osobou v důchodovém věku a její mobilita je již částečně omezena. Odvolací soud se s tímto posouzením ztotožnil. Pěšina podle něj nezajišťuje plnohodnotný přístup k předmětným nemovitostem, a to jak ve smyslu dostupnosti chůzí, tak dostupnosti jízdou. Z důvodu příliš strmého sklonu pěšiny vyloučil možnost její úpravy na cestu vhodnou pro jízdu motorovým vozidlem. Je tedy zřejmé, že nezbytná cesta nebyla soudy nižších stupňů povolena za účelem lepšího spojení předmětných nemovitostí s veřejnou komunikací, nýbrž z důvodu neexistence dostatečného spojení s veřejnou cestou, v důsledku čehož nebylo možné na předmětných nemovitostech řádně hospodařit. Dovolací soud nepovažuje úvahy nalézacích soudů vedoucí k tomuto závěru za zjevně nepřiměřené, proto v dovolacím řízení obstojí.
S první otázkou souvisí i otázka, zda mohou být osobní poměry žalobce (vlastníka nemovité věci) důvodem pro zřízení služebnosti stezky nebo služebnosti cesty motorovými vozidly k nemovité věci (pozemku souseda), a to ve prospěch žalobce a každého dalšího vlastníka nemovité věci.
Dovolací soud se již v minulosti osobními poměry vlastníka nemovitosti bez spojení s veřejnou cestou, a dokonce i jeho manžela, zabýval. Dospěl k tomu, že otázku, zda jde o pohodlnější spojení, je třeba hodnotit se zřetelem k objektivně existujícím okolnostem v jednotlivém případě. Při hledání objektivního kritéria je totiž třeba zvážit, že společnost netvoří jen „průměrní lidé“, za které by snad mohli být považováni lidé ve středním věku a fyzicky zachovalí, ale i senioři se zdravotními problémy, které stáří přináší, lidé zdravotně postižení a na druhé straně také rodiny s malými dětmi, včetně kojenců v kočárku. Hledání toho, co je to „pohodlnější spojení“, tak musí i k uvedeným skutečnostem přihlížet tak, aby rozhodnutí soudu nebylo v rozporu s dobrými mravy (viz rozsudek NS z 30. 5. 2018, sp. zn. 22 Cdo 651/2018). Významným hlediskem pro povolení nezbytné cesty může za určitých podmínek být zdravotní stav, a to i v rozsahu převyšujícím obvyklé potřeby spojení (srov. rozsudek NS z 23. 8. 2017, sp. zn. 22 Cdo 1976/2017, a usnesení NS z 11. 6. 2020, sp. zn. 22 Cdo 3969/2019).
Kromě toho, že soudy přihlédly k „osobním poměrům“ žalobkyně, dovolací soud také zhodnotil, že pěšina vedoucí přes pozemek žalobkyně v žádném případě nemůže představovat dostatečné spojení – ať již chůzí, či jízdou – vzhledem k terénu, v němž se nachází. Nevhodný terén ani neumožňuje přeměnu pěšiny na cestu sjízdnou motorovými vozidly, přičemž v dané věci lze na předmětných nemovitostech řádně hospodařit právě v případě, že je na ně přístup motorovými vozidly zajištěn.
Další otázkou je, zda je při rozhodování o tom, jestli zřídit služebnost stezky a cesty motorovými vozidly k sousednímu pozemku, nutno uvážit vhodnost zřízení nezbytné cesty přes pozemky jiného vlastníka, resp. jiných vlastníků, nebo zda je skutečnost, že by nezbytná cesta byla vedena přes pozemky více vlastníků, sama o sobě zásadním důvodem pro zřízení služebnosti stezky a cesty motorovými vozidly k jedinému sousednímu pozemku.
Připadá-li v úvahu více možností, jak zřídit nezbytnou cestu, je třeba vybrat tu, která bude pro vlastníka zatíženého pozemku nejméně obtěžující; je třeba též vážit, zda by méně zatěžující a přiměřenější z hlediska požadavku minimalizace zásahů do vlastnického práva vlastníka zatěžovaného pozemku nebylo vhodnější zřídit cestu přes pozemek jiného vlastníka. Zákon nestanoví výslovně kritéria pro posouzení toho, jaká varianta je méně zatěžující, a tudíž přiměřenější. Je třeba vzít v úvahu zejména výměru části pozemku, která má sloužit jako nezbytná cesta, způsob využívání zatěžovaného pozemku i stavby, které má cesta sloužit, a míru rušení jeho vlastníka. Významná je i skutečnost, že na pozemku, který připadá pro zřízení nezbytné cesty v úvahu, je již vybudována cesta. Pohodlí oprávněného při užívání cesty není hlavním kritériem, při existenci více přibližně rovnocenných variant by však neměla být volena ta, která by umožňovala užívat cestu jen s většími obtížemi (viz rozsudek NS z 20. 3. 2013, sp. zn. 22 Cdo 2711/2011, usnesení NS z 27. 3. 2018, sp. zn. 22 Cdo 465/2018, či rozsudek NS z 9. 12. 2020, sp. zn. 22 Cdo 2090/2020).
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že tzv. horní lesní cesta k obsluze předmětných nemovitostí nevyhovuje, neboť ve stavu, v jakém se nachází, by nemohla být bezpečně používána pro pravidelnou cestu vozidly do 2 tun. Muselo by dojít k úpravě jejího povrchu, a to zřejmě po celé její délce, neboť v některých místech nedosahuje její šíře více než 1,6 metru, má sklon a je zarostlá náletem. Při úpravě této cesty by přitom zcela určitě muselo být zasahováno do pozemků více vlastníků odlišných od účastníků tohoto řízení. Odvolací soud se následně zcela ztotožnil s těmito závěry soudu prvního stupně, odkázal na jeho výstižné odůvodnění a ve shodě s ním uzavřel, že nepovažuje za vhodné a přiměřené řešit přístup žalobkyně k předmětným nemovitostem prostřednictvím tzv. horní lesní cesty ani v jedné nabízené variantě. Pro získání přehledu mimo jiné o podobě a stavu této cesty provedl vlastní ohledání místa samého. Zvážil, kolika vlastníků se povolení nezbytné cesty bude v té které variantě dotýkat. Přihlédl ke stavu, v jakém se horní lesní cesta aktuálně nachází, a ke skutečnosti, že až doposud byla žalobkyní užívána přístupová cesta přes zatížený pozemek na základě vzájemné dohody. Co se týče potenciální míry rušení žalovaných jakožto vlastníků zatíženého pozemku, odvolací soud poukázal na skutečnost, že i žalovaní na zatíženém pozemku jezdí automobilem.
Odvolací soud zcela v souladu s dosavadní rozhodovací praxí dovolacího soudu zvážil, zda není vhodnější zřídit nezbytnou cestu přes pozemky jiných vlastníků. Úvahy, které jej vedly k povolení nezbytné cesty přes zatížený pozemek, dovolací soud nepovažuje za zjevně nepřiměřené. Jeho rozhodnutí přitom není založeno pouze na skutečnosti, že alternativní cesta k povolené nezbytné cestě je ve vlastnictví více osob.
Komentář: Tematické číslo Soudních rozhledů je tentokrát věnováno oblasti věcných práv spadajících především do působnosti soudního oddělení 22 Cdo NS; s dílčími aspekty věcných práv se však setkávají i soudní oddělení jiná (to vyplývá ostatně i z toho, že v rámci publikovaných rozhodnutí tohoto tematického čísla nejsou zařazena pouze rozhodnutí soudního oddělení 22 Cdo, ale také soudních oddělení dalších). Proto jsou také v tomto čísle uvedena i rozhodnutí jiných soudních oddělení NS, která se s problematikou věcných práv v nějakém ohledu setkala.
Rozhodnutí věnované institutu nezbytné cesty zařazené na první místo rubriky judikatury odráží praktickou skutečnost, že s žalobami na povolení nezbytné cesty se rozhodovací soudní praxe setkává poměrně velmi (možná až nečekaně) často. Tomu také odpovídá již vcelku rozsáhlá rozhodovací praxe NS, což je patrno i z množství rozhodnutí, na která odkazuje samotné rozhodnutí [k podrobnějšímu výkladu nezbytné cesty srov. Spáčil, J., Havlík, D., Králík, M. In: Spáčil, J. a kol. Občanský zákoník III. Věcná práva (§ 976 až 1474). Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2021, s. 197–216]. Samotná úprava nezbytné cesty obsahuje oproti ObčZ 1964 řadu změn, i když současně judikatura vychází z toho, že tam, kde ke změnám v právní úpravě nedošlo, lze využít závěry rozhodovací praxe formulované v poměrech ObčZ 1964.
Publikované rozhodnutí se nenápadně dotýká jedné z významných změn v úpravě nezbytné cesty, a to překážek jejího povolení. Oproti předchozí právní úpravě obsahuje ObčZ především katalog zákonných důvodů (§ 1032 ObčZ), ve kterých soud nezbytnou cestu nepovolí, a i když se tato úprava do značné míry kryje se závěry judikatury z poměrů ObčZ 1964, jeji zařazení do zákonného textu dává soudům především jasné mantinely při vymezení úvah, kdy mohou zvažovat zamítnutí žaloby na povolení nezbytné cesty. Vedle těchto speciálních případů však existují i situace další, kdy mohou soudy žalobu zamítnout, a to v případě nesplnění „obecných“ předpokladů pro povolení nezbytné cesty vymezených v § 1029 ObčZ. Ten také „zpřesnil“ základní východisko pro možnost vyhovění žalobě formulací zákonného požadavku, aby absence dostatečného spojení s nezbytnou cestou vedla k nemožnosti řádného hospodaření či jiného užívání nemovité věci. Tím došlo k formulační úpravě oproti § 151o odst. 3 ObčZ 1964, který žalobní legitimaci svěřoval obecně vlastníkovi stavby, který nebyl vlastníkem přilehlého pozemku, aniž by byly blíže rozvedeny důvody, za kterých vlastník stavby může žalobu podat. Byť ji ve většině případů podával právě z důvodu, že stavbu nemohl užívat nebo na ní řádně hospodařit, i v tomto ohledu nová právní úprava zpřesněním zákonné formulace jasně vymezila, kdy soudy mohou nezbytnou cestu povolit.
Rozhodnutí pak v tomto ohledu vysvětluje, že ani existující spojení s veřejnou cestou nemusí být překážkou povolení nezbytné cesty, jestliže jde o spojení natolik kvalitativně nedostačující, že neumožňuje hospodaření nebo řádné užívání nemovité věci. Kdy o tyto případy půjde, jak vyplývá z rozhodnutí, je nutno řešit individuálně. Typicky může jít například o situaci, kdy je zajištěn k nemovité věci pouze pěší přístup úzkou uličkou, ač nemovitost slouží jako výrobní areál k rozsáhlé výrobní expediční činnosti a je zapotřebí mít obslužnost i prostřednictvím motorových vozidel. Tím se obecné vymezení předpokladů povolení nezbytné cesty do jisté míry překrývá i s výslovnou překážkou jejího povolení v § 1032 odst. 1 písm. c) ObčZ vylučující povolení nezbytné cesty, je-li žádána pouze za účelem pohodlnějšího spojení.
Mgr. Michal Králík, Ph.D., Zlín, Brno