Odůvodnění
I.
1. Posuzovanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, neboť tvrdí, že jím došlo k porušení jeho práva na soudní a jinou právní ochranu dle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") ve spojení s čl. 2 odst. 3 a 4 Ústavy, uplatňování státní moci dle čl. 2 odst. 2 a čl. 3 Listiny, dále právo svobody pohybu a pobytu dle čl. 14 odst. 1 Listiny, právo na ochranu zdraví dle čl. 31 Listiny a právo na zákonného soudce dle čl. 38 odst. 1 Listiny.
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a z přiložených listin, stěžovatel se u Nejvyššího správního soudu domáhal zrušení mimořádného opatření Ministerstva zdravotnictví ze dne 30. 7. 2021, č. j. MZDR 15757/2020-56/MIN/KAM, ve znění mimořádného opatření ze dne 27․ 8. 2021 č. j. MZDR 15757/2020-58/MIN/KAM (dále jen "opatření"). Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem návrh stěžovatele na zrušení opatření v bodech 4 a 5 odmítl a ve zbylém rozsahu (výrok II., III., IV., V.) zamítl. Stěžovatel ústavní stížností brojí právě proti posledně uvedeným výrokům předmětného rozsudku.
3. Výše uvedeným opatřením, které bylo vydáno podle ustanovení § 69 odst. 1 písm. i) a odst. 2 a § 80 odst. 1 písm. g) zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 258/2000 Sb."), Ministerstvo zdravotnictví zakázalo z důvodu ochrany obyvatelstva a prevenci nebezpečí vzniku a rozšíření onemocnění COVID-19 způsobené koronavirem SARS-CoV-2, pohyb a pobyt bez ochranných prostředků dýchacích cest, kterým je respirátor nebo obdobný prostředek splňující stanovené podmínky, a to na vyjmenovaných veřejných místech, s účinností od 31. 7. 2021. Dále napadené opatření zakazuje v bodě 2 všem osobám pohyb a pobyt bez respirátoru nebo roušky ve všech ostatních v bodu 1 neuvedených vnitřních prostorech staveb, mimo bydliště nebo místa ubytování, kde dochází na stejném místě a ve stejný čas k přítomnosti alespoň 2 osob vzdálených od sebe méně než 1,5 metru, nejedná-li se výlučně o členy domácnosti. Výjimky jsou stanoveny pro určité skupiny osob bez dalšího (např. děti, které dosud nezahájily povinnou školní docházku), ve spojení s vymezenou aktivitou (např. při konzumaci potravin, při tréninku atd.) nebo ze zdravotních důvodů. Napadené opatření dále v bodě 4 ukládá všem zaměstnavatelům vybavit zaměstnance ochrannými prostředky dýchacích cest a v bodě 5 ukládá všem poskytovatelům zdravotních služeb povinnost vydat potvrzení osobě, která ze zdravotních důvodů nemůže mít nasazen žádný nebo stanovený ochranný prostředek dýchacích cest.
4. Stěžovateli byla opatřením uložena povinnost nošení ochrany úst a nosu, což jej, dle jeho vyjádření, omezuje a ohrožuje, protože je astmatik. Stěžovatel namítá, že tím, že opatření neupravilo výjimky pro zjevné případy lidí s onemocněním dýchacích cest, se dopustilo opomenutí, které založilo jeho neústavnost a nezákonnost. Dále namítá, že nemoc covid již prodělal a má protilátky. V předcházejících rozsudcích Nejvyššího správního soudu sp. zn. 7 Ao 6/2021 a sp. zn. 8 Ao 17/2021 byla jedním z důvodů pro zrušení předcházejících opatření absence úpravy zohlednění protilátek. V tomto případě Nejvyšší správní soud absenci úpravy zohlednění protilátek neuznal jako důvod pro zrušení opatření a tím se odchýlil od své dosavadní judikatury, aniž by věc předložil rozšířenému senátu, v souladu s § 17 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř. s.").
II.
5. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním organem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů.
6. Ústavní přezkum rozhodování ve správním řízení a řízení před správními soudy se řídí ve své podstatně shodnými východisky jako u ostatních odvětví práva, tedy vůdčími ústavními principy a konkrétněji zejména prioritou procesního přezkumu. Posouzení věci týkajících se rozhodování orgánů veřejné správy, včetně přezkumu rozhodování správními soudy, je však zesíleno povahou veřejných subjektivních práv a postuláty čl. 36 odst. 2 Listiny, z nichž nelze vyloučit žádné opatření v relaci k základním právům a svobodám. Správní soudnictví je pak ovládáno mj. zásadou dispoziční (rozsah soudního přezkumu vymezuje sám žalobce s výjimkami přihlížení k vadám rozhodnutí z moci úřední, viz nález sp. zn. I. ÚS 1169/07), širokým pojetím aktivní procesní legitimace (založené na tvrzení adresáta opatření o zkrácení na svých právech) či samotnou šíří soudního přezkumu (extenze výkladu pojmu rozhodnutí, možnosti soudní ochrany ve vztahu k jiným aktivitám správních orgánů), jakkoli je správní soudnictví založeno na subsidiaritě soudního přezkumu (blíže k tématu Kopa, M. in Husseini, F., Bartoň, M., Kokeš, M., Kopa, M. a kol. Listina základních práv a svobod. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2021, s. 1116-1124).
7. Mimořádné opatření Ministerstva zdravotnictví je opatřením obecné povahy, k čemuž se Ústavní soud vyslovil již dříve (viz usnesení ze dne 22. 4. 2020 sp. zn. Pl. ÚS 8/20 či ze dne 5. 5. 2020 sp. zn. Pl. ÚS 12/20). Ministerstvo zdravotnictví přijalo napadené mimořádné opatření jako správní úřad příslušný podle § 80 odst. 1 písm. g) zákona č. 258/2000 Sb., a to podle § 69 odst. 1 písm. i) téhož zákona, který stanoví, že mimořádnými opatřeními při epidemii nebo nebezpečí jejího vzniku jsou zákaz nebo nařízení další určité činnosti k likvidaci epidemie nebo nebezpečí jejího vzniku. K projednání návrhu na zrušení předmětného opatření je, dle § 13 odst. 1 zákona č. 94/2021 Sb., o mimořádných opatřeních při epidemii onemocnění COVID-19 a o změně některých souvisejících zákonů (dále jen "zákon č. 94/2021 Sb."), příslušný Nejvyšší správní soud.
8. V rozsudku shora označeném se Nejvyšší správní soud podrobně zabýval včasností návrhu, aktivní procesní legitimací, obecnými východisky přezkumu, přezkoumatelností napadeného opatření, pravomocí k vydání napadeného opatření, přiměřeností napadeného opatření (jeho cílem, vhodností, potřebností a přiměřeností), potenciální diskriminací a také výhradou svědomí.
9. Stěžovatelem namítaná absence úpravy výjimky pro zjevné případy lidí s onemocněním dýchacích není důvodná. Napadené opatření v bodě 3 písm. ee) stanoví výjimky pro osoby, které nemohou ze zdravotních důvodů, na základě indikace učiněné poskytovatelem zdravotních služeb, stanovenou ochranu nosit. Bod 5 opatření v návaznosti na bod 3 písm. ee) ukládá povinnost všem poskytovatelům zdravotních služeb vydat potvrzení osobám, které ze závažných zdravotních důvodů stanovenou ochranu nemohou nosit a zároveň je poučit o rizicích s tím spojených. Vzhledem k výše uvedenému je v opatření zajištěna výjimka tak, aby v individuálních případech nedocházelo k nepřiměřenému zásahu do práv osob, které nemohou ze zdravotních důvodů nosit stanovenou ochranu. Lidé s onemocněním dýchacích cest si mohou zajistit tuto výjimku na základě lékařského potvrzení, stejně tak, jako lidé s jiným onemocněním, které jim nedovolí nosit stanovenou ochranu. Nejvyšší správní soud se dostatečně věcně zabýval tím, zda námitka nedostatečné úpravy výjimky pro osoby s onemocněním dýchacích cest je či není důvodná (především v části F rozsudku "Přiměřenost napadeného opatření").
10. Uvádí-li stěžovatel, že se Nejvyšší správní soud v napadeném rozsudku odchýlil od právního názoru vyjádřeného v jeho rozsudcích sp. zn. 7 Ao 6/2021 a sp. zn. 8 Ao 17/2021, pročež měla být věc podle § 17 odst. 1 s. ř. s. postoupena rozšířenému senátu, nelze této námitce přisvědčit. Ostatně již Nejvyšší správní soud v bodě 76 odůvodnění svého rozsudku konstatoval, že ve výše uvedených rozsudcích zdůraznil nutnost vysvětlení, proč je povinnost ukládána rovněž těm, kteří jsou očkováni nebo mají dostatek protilátek po prodělání nemoci. Vzhledem k tomu, že napadené opatření obsahuje vysvětlení ve svém odůvodnění (str. 14), Nejvyšší správní soud správně dovodil, že opatření tuto podmínku z výše uvedených rozsudků splnilo. Proto také nebyl dán důvod, aby Nejvyšší správní soud postoupil věc podle § 17 odst. 1 s. ř. s. k rozhodnutí rozšířenému senátu.
11. Ačkoliv stěžovatel namítá porušení čl. 2 odst. 2 a čl. 3 Listiny, nepřipojuje k tomuto namítanému porušení žádné argumenty. Totéž lze konstatovat ohledně namítaného porušení práva svobody pohybu a pobytu dle čl. 14 odst. 1 Listiny.
12. Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšší správní soud, v souladu s ústavními kautelami, provedl při přezkumu napadeného opatření posouzení, zda je naplněna proporcionalita ukládaných opatření ve vztahu k dotčeným právům povinných osob. Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pak přesvědčivě reaguje na všechny námitky a tvrzení stěžovatele.
13. Ústavní soud si je vědom toho, že napadené opatření bylo již zrušeno mimořádným opatřením Ministerstva zdravotnictví č. j. MZDR 15757/2020-61/MIN/KAN, s účinností od 25. 10. 2021. Nicméně tento fakt nebránil, v souladu s § 13 odst. 4 zákona č. 94/2021 Sb., dalšímu postupu v řízení.
14. Ústavní soud vzhledem k výše uvedenému uzavírá, že ve věci neshledal důvod ke svému zásahu do rozhodování obecných soudů. Z těchto důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.