59. | Podmínky pro odnětí dítěte z péče rodičů a jeho svěření do pěstounské péče |
čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4, čl. 36 odst. 1 LPS
čl. 8 EÚLP
§ 958 až 960 ObčZ
Odnětí dítěte z péče rodičů a jeho svěření do pěstounské péče dle § 958 ObčZ je zcela zásadním zásahem do práva jak rodičů, tak dítěte na rodinný život, který musí být vždy považován za krajní řešení nedostatečné péče rodičů o dítě. Zásadně se musí jednat o opatření dočasné, doprovázené snahou příslušných orgánů veřejné moci napomoci co nejrychlejšímu opětovnému sloučení rodiny. Zcela stranou nemůže zůstat úvaha soudu, zda je v nejlepším zájmu dítěte, aby bylo odtrženo od svých rodičů a bylo jim navráceno až v pozdějším věku, kdy bude jeho citové pouto k pěstounům posíleno.
Rozhodující podmínkou pro svěření nezletilé do pěstounské péče je zjištění, jaká konkrétní rizika by hrozila v případě jejího ponechání v péči biologických rodičů. Toto krajní opatření nemůže být odůvodněno jen tím, že v jiném prostředí, do nějž by byla nezletilá umístěna, bude o ni postaráno „lépe“, než pokud by byla v péči rodičů. Absence jednoznačného zdůvodnění, proč by nezletilá nemohla být vrácena do rodičovské péče s deklarovanou pomocí příbuzných a pod zvýšeným dohledem OSPOD, je porušením ústavně zaručeného práva rodičů i nezletilé na rodinný život.
Nález ÚS z 13. 9. 2022, sp. zn. III. ÚS 3146/21
K věci: OS v Opavě a KS v Ostravě svými rozsudky rozhodly o svěření nezletilé dcery stěžovatelů do společné pěstounské péče vedlejších účastníků řízení o ústavní stížnosti. Soudy dospěly k závěru, že řádná péče o nezletilou přesahuje v takto útlém věku (3 roky) schopnosti stěžovatelů (stěžovatelka trpí lehkou mentální retardací) a že je takový postup v nejlepším zájmu nezletilé. Nezletilá byla na návrh orgánu sociálně-právní ochrany dětí (OSPOD) odebrána matce (stěžovatelce) několik dnů po narození. Stěžovatelé s rozhodnutími o svěření nezletilé dcery do pěstounské péče nesouhlasili. Namítali, že KS v Ostravě v napadeném rozsudku uvádí, že si nelze představit návrat nezletilé do péče rodičů, dokud mezi nimi nebude navázán dostatečně kvalitní vztah. Toho však nelze dosáhnout bez časného a intenzivního kontaktu mezi nezletilou a rodiči a soud neposkytuje stěžovatelům návod na to, jak tento bližší vztah navázat a prohloubit kontakt. Podle stěžovatelů je přitom logické, že v důsledku běhu času si nezletilá, která již více než 3,5 roku žije v péči pěstounů a své rodiče vídá jednou týdně, a to ještě po velmi omezenou dobu, vytvořila rodinné vazby spíše s pěstouny než s vlastními rodiči.
ÚS ústavní stížnosti vyhověl a rozsudky KS v Ostravě a OS v Opavě zrušil, neboť jimi byla porušena základní práva stěžovatelů zaručená čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 LPS a čl. 8 EÚLP.
Z odůvodnění: Vazba mezi matkou (resp. rodičem) a dítětem představuje nejpřirozenější lidskou vazbou a jeden z prvořadých předpokladů lidského vývoje. Jakékoliv opatření státu narušující tuto vazbu, resp. soužití rodičů a dětí, tak představuje zásah do práva na rodinný život. V souladu s čl. 32 odst. 4 LPS práva rodičů na rodičovskou výchovu a péči mohou být omezena a nezletilé děti mohou být od rodičů odloučeny proti jejich vůli jen rozhodnutím soudu na základě zákona, přičemž zároveň dle čl. 4 odst. 4 LPS musí být šetřena podstata a smysl takových omezení a tato nesmějí být zneužita k jiným účelům, než pro které byla stanovena. Zásah musí být opodstatněný, tedy odpovídat naléhavé společenské potřebě, a zejména musí být přiměřený sledovanému legitimnímu cíli. Rozdělení rodiny představuje velmi závažný zásah do základních lidských práv, který se tak musí opírat o dostatečně pádné argumenty motivované zájmem dítěte. Při posuzování odnětí dítěte z péče rodičů je tedy esenciálním kritériem nejlepší zájem dítěte.
Důvodem pro odnětí dítěte z péče rodičů nemůže být pouze skutečnost, že by dítě bylo možno umístit do prostředí vhodnějšího pro jeho výchovu. Nadto odnětí dítěte z péče rodičů musí být chápáno zásadně jako dočasné opatření, které bude ukončeno, jakmile to okolnosti dovolí, a veškerá opatření související s dočasnou náhradní péčí o dítě by měla být souladná s primárním cílem opětovného sloučení rodičů s dětmi. Oddělení rodičů a dětí je chápáno jako krajní možnost, k níž by mělo být přistoupeno až po náležitém zvážení, že jiná (mírnější) alternativní opatření na podporu rodiny by nebyla dostatečná. Obecně přitom má stát jednat tak, aby se mohlo rodinné pouto mezi rodiči a dětmi rozvíjet. Pokud dojde k odnětí dítěte z péče rodiče, pak má stát povinnost přijmout vhodná opatření za účelem jejich opětovného sloučení, co nejdříve to bude možné, přičemž tato povinnost se s přibývajícím časem stává čím dále tím naléhavější. Je dána potřeba náležitého zapojení rodičů do rozhodovacího procesu týkajícího se zásahu do jejich práva na rodinný život (s přihlédnutím k okolnostem případu a závažnosti rozhodování), tak aby i jejich zájmům byla v řízení poskytnuta dostatečná ochrana.
Z práva na respektování rodinného života dle čl. 8 EÚLP pro stát neplynou jen negativní, ale též pozitivní závazky. Obecně má stát jednat tak, aby se mohlo rodinné pouto mezi rodiči a dětmi rozvíjet. Dojde-li k odnětí dítěte z péče rodiče, má stát povinnost dle čl. 32 odst. 4 LPS přijmout vhodná opatření pro jejich opětovné sloučení, co nejdříve to bude možné, přičemž tato povinnost se s přibývajícím časem stává čím dále tím naléhavější.
Rozhodnutí výše uvedeným požadavkům nedostála․ Soudy se ve věci nesnažily najít cestu k možnosti opětovného navrácení nezletilé, naopak hledaly důvody k tomu, aby odůvodnily rozhodnutí o trvání pěstounské péče. Přitom dítě nemůže být odděleno od svých rodičů proti jejich vůli, ledaže příslušné úřady na základě soudního rozhodnutí a v souladu s platným právem a v příslušném řízení určí, že takové oddělení je potřebné v zájmu dítěte, například jde-li o zneužívání nebo zanedbávání dítěte rodiči nebo žijí-li rodiče odděleně a je třeba rozhodnout o místě pobytu dítěte. S ohledem na vážnost zásahu v podobě oddělení dítěte od jeho rodičů je přitom zřejmé, že míra ohrožení některého z absolutních práv dítěte bude muset dosahovat určité kvalifikované intenzity.
Podle § 958 odst. 1 ObčZ platí, že nemůže-li o dítě osobně pečovat žádný z rodičů ani poručník, může soud svěřit dítě do osobní péče pěstounovi. O pěstounské péči může soud rozhodnout na dobu, po kterou trvá překážka bránící rodičům v osobní péči o dítě (§ 959 odst. 1 ObčZ). Rodič může požadovat dítě zpět do své osobní péče. Soud návrhu vyhoví, pokud je to v souladu se zájmy dítěte (§ 959 odst. 2 ObčZ). Rodiče mají právo se s dítětem osobně a pravidelně stýkat i právo na informace o dítěti, ledaže soud z důvodů hodných zvláštního zřetele rozhodne jinak (§ 960 odst. 2 ObčZ).
Z povahy věci je vždy třeba pečlivě a citlivě zjišťovat a posuzovat individuální potřeby a problémy konkrétní rodiny (což zde může být složitější, zejména pokud zdravotní postižení mají rodiče) a na základě toho pak volit odpovídající kroky, formy pomoci a podpory, které mohou být popřípadě i dosti odlišné od těch standardně používaných a zaužívaných při práci s rodinami, kde rodiče ani děti nemají zdravotní postižení. Odnětí dětí z péče rodičů však vždy, i když se týká osob se zdravotním postižením, musí být chápáno jako naprostá ultima ratio.
Jak OS v Opavě, tak KS v Ostravě vyložily § 958 odst. 1 ObčZ způsobem, který není ústavně souladný. Podmínku citovaného ustanovení, za které přichází v úvahu svěření dítěte do osobní péče pěstounovi, tedy nemůže-li o dítě osobně pečovat žádný z rodičů ani poručník, vyložil KS tak, že v zájmu dítěte přitom zpravidla je, aby bylo vychováváno svými rodiči, na druhé straně má každé dítě právo na řádnou péči a výchovu tak, aby se mohlo po všech stránkách dobře rozvíjet a bylo co nejlépe připraveno na svůj budoucí samostatný život v dospělosti, proto lze svěřit dítě do pěstounské péče, nejsou-li rodiče takovou řádnou péči v širším slova smyslu (nejen základní materiální potřeby, ale i jeho výchovu) schopni zajistit. Nic takového ovšem zákon neříká. Zatímco § 958 odst. 1 ObčZ hovoří o nemožnosti rodiče o dítě osobně pečovat (kdy svěření do pěstounské péče nastupuje jako krajní řešení), KS měl za to, že dítě lze svěřit do pěstounské péče osoby, která je bude dobře rozvíjet. Ačkoli potřeby dítěte nelze redukovat na zajištění stravy, ošacení či bydlení a je důležitý řádný vývoj dítěte po všech stránkách, kdy je dítě třeba v adekvátní míře stimulovat po stránce citové, poznávací, volní a materiální a vytvářet mu náležitě podnětné prostředí, nevyplývá z napadených rozhodnutí nic, co by odůvodňovalo závěr, že by ani jeden ze stěžovatelů (například otec) o dítě nemohl pečovat, což je předpokladem pro použití § 958 ObčZ. Jak již bylo řečeno, odnětí dítěte z péče rodičů a jeho svěření do pěstounské péče dle § 958 ObčZ je zcela zásadním zásahem do práva jak rodičů, tak dítěte na rodinný život, který musí být vždy považován za krajní řešení nedostatečné péče rodičů o dítě. Zásadně se musí jednat o opatření dočasné, doprovázené snahou příslušných orgánů veřejné moci napomoci co nejrychlejšímu opětovnému sloučení rodiny. Zcela stranou nemůže zůstat úvaha soudu, zda je v nejlepším zájmu dítěte, aby bylo odtrženo od svých rodičů a bylo jim navráceno až v pozdějším věku, kdy bude jeho citové pouto k pěstounům posíleno.
K prolomení práva dítěte nebýt oddělen od svých rodičů jako nezbytného zásahu v zájmu dítěte může dojít, je-li takový zásah nezbytný pro zajištění ochrany některého z absolutních práv dítěte před jeho rodiči, s ohledem na vážnost zásahu je přitom zřejmé, že míra ohrožení absolutních práv dítěte bude muset dosahovat určité kvalifikované intenzity. Potřebnost takového zásahu v posuzované věci prokázána nebyla. Toto krajní opatření přitom nemůže být odůvodněno jen tím, že v jiném prostředí, do nějž by byla nezletilá umístěna, bude o ni postaráno „lépe“, než pokud by byla v péči rodičů. Absence jednoznačného zdůvodnění, proč by nezletilá nemohla být vrácena do rodičovské péče s deklarovanou pomocí příbuzných a pod zvýšeným dohledem OSPOD, je porušením ústavně zaručeného práva rodičů i nezletilé na rodinný život.
V posuzované věci obecné soudy nesprávně dovodily, že existují podmínky pro nařízení pěstounské péče, aniž by byla osvětlena pro věc rozhodující skutečnost, tedy jaká konkrétní rizika by hrozila v případě navrácení nezletilé do péče stěžovatelů. Soudy své závěry o nemožnosti stěžovatelů pečovat o nezletilou navíc postavily na důvodech, které zákon pro oddělení dítěte od jeho rodičů vůbec nepředvídá, a kterými jsou dle OS v Opavě a KS v Ostravě rozumové schopnosti stěžovatelů, jejich sociální adaptabilita, duševní úroveň nezletilé a rozdíl mezi kvalitou výchovného prostředí stěžovatelů a pěstounů. Z poměrně vágních a stručných závěrů znaleckého posudku vypracovaného ve věku necelých 2 let nezletilé (a který nadto dostatečně neposuzoval výchovné schopnosti otce nezletilé, u něhož nebylo shledáno žádné duševní onemocnění) jednoznačně nevyplývá, zda by nemohla být nezletilá vrácena do péče rodičů, kteří by o ni pečovali s deklarovanou pomocí příbuzných a pod zvýšeným dohledem OSPOD či případně dalších pomáhajících organizací. Právě absence zdůvodnění, proč by nezletilá nemohla být v péči stěžovatelů, je zásadní vadou napadených rozhodnutí, jež má za následek porušení práv stěžovatelů na ochranu rodinného života a na péči o děti a jejich výchovu. Zcela stranou úvah obecných soudů pak zůstalo, zda je v nejlepším zájmu nezletilé, aby byla odtržena od svých rodičů a sestry, a byla jim navrácena až v pozdějším věku, kdy bude její citové pouto k vedlejším účastníkům ještě více posíleno.
Komentář: Nález se vyslovil k nesmírně citlivé problematice odnětí dítěte od jeho rodičů a jeho svěření do pěstounské péče. ÚS zdůraznil krajní povahu takového opatření a také to, že sama o sobě nemůže být relevantním kritériem „jen“ skutečnost, že se dítě bude mít u pěstounů „lépe“ než u biologických rodičů. Právě posuzovaný případ ilustruje, že se bezpochyby budou vyskytovat případy, kdy by pěstouni zřejmě mohli – bez zohlednění dalších důležitých skutečností – dítěti poskytnout více intelektuálně stimulující i materiálně bohatší prostředí pro jeho rozvoj, než jak je tomu u jeho biologické rodiny. ÚS ovšem v této souvislosti akcentuje právě význam přirozených biologických vazeb (i z pohledu nejlepšího zájmu dítěte) a pozitivní závazky státu (projevující se například zvýšenou aktivitou OSPOD), které přinejmenším do jisté míry mohou kompenzovat hendikepující faktory v podobě péče, kterou jsou s ohledem na své osobní charakteristiky schopni poskytnout biologičtí rodiče. ÚS zároveň svým nálezem varuje před snadno zneužitelnými úvahami spočívajícími v tom, že odebrání dítěte od jeho biologických rodičů může ospravedlnit již řečené, tedy zjednodušeně pojímaný princip nejlepšího zájmu dítěte v podobě například materiálně lepšího prostředí.
Na okraj lze poznamenat, že ačkoli se ÚS k otázkám péče o děti vyjadřuje poměrně často a do jisté míry supluje roli NS, protože v dané agendě nelze podat dovolání, děje se tak zpravidla v případě střídavé péče apod. Přímo k pěstounské péči se ÚS v nálezové judikatuře vyslovuje poměrně zřídka. Jde například o nález z 31. 12. 2018, sp. zn. II. ÚS 2344/18 (SR 3/2019 s. 82), či z 19. 4. 2001, sp. zn. IV. ÚS 695/2000. I v nich ÚS za dominantní kritérium pro rozhodování považoval nejlepší zájem dítěte.
JUDr. Faisal Husseini, Ph.D., Brno