2. | Nárok poctivého držitele při vydání věci vlastníkovi. Žaloba proti držiteli a ztráta dobré víry |
§ 992 odst. 1, § 995, § 997 odst. 1 ObčZ
Poctivý držitel má při vydání věci vlastníkovi právo na náhradu nutných nákladů, jichž bylo pro trvající zachování podstaty věci potřeba, jakož i nákladů vynaložených účelně a zvyšujících užitečnost věci nebo její hodnotu, a to v té výši, v jaké je v době poctivé držby vynaložil, nejvýše však v rozsahu odpovídajícím zhodnocení věci ke dni jejího vrácení vlastníkovi (do výše „přítomné hodnoty“).
Je-li vyhověno žalobě podané proti do té doby poctivému držiteli, ve které se žalobce domáhá proti držiteli určení svého vlastnického práva, považuje se poctivý držitel za nepoctivého nejpozději od okamžiku, kdy mu byla doručena žaloba, a to i v případě, že žaloba byla nejprve pravomocně zamítnuta a vyhověno jí bylo až po zrušení zamítavého rozsudku v dovolacím řízení.
Rozsudek NS z 27. 7. 2023, sp. zn. 22 Cdo 3718/2022
K věci: Žalobkyně se domáhala zaplacení (náhrady) investic, které vynaložila na nemovitosti ve vlastnictví žalovaného. Nemovitosti získala na základě příklepu v exekuční dražbě a poté do nich investovala; udělený příklep však byl následně zrušen a poté určeno vlastnictví žalovaného k těmto nemovitostem. Žalobkyně uplatňovala právo poctivého držitele (§ 992 odst. 1 ObčZ) na náhradu vynaložených nákladů (§ 997 odst. 1 ObčZ). OS v Českých Budějovicích rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 1 500 000 Kč s příslušenstvím. K odvolání žalovaného KS v Českých Budějovicích jako soud odvolací rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Oba soudy vyšly z toho, že žalobkyně byla poctivou držitelkou nemovitostí (§ 992 ObčZ) a má tak nárok na náhradu investic podle § 997 odst. 1 ObčZ.
Podstata věci: Žalobkyni byl v exekuční dražbě udělen příklep na nemovitosti ve vlastnictví žalovaného. Proti usnesení soudního exekutora podal žalovaný (tehdy povinný) odvolání, o kterém KS v Českých Budějovicích rozhodl tak, že udělení příklepu žalobkyni potvrdil. Na základě dovolání žalovaného NS usnesením z 17. 3. 2015, sp. zn. 26 Cdo 587/2015, toto usnesení KS v Českých Budějovicích změnil tak, že příklep se vydražitelce ALIVIO, s. r. o., neuděluje. Žalovaný následně podal žalobu na určení, že je vlastníkem sporných nemovitostí. OS v Českých Budějovicích žalobu zamítl, a KS v Českých Budějovicích rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. K dovolání nynějšího žalovaného NS rozsudkem z 27. 6. 2017, č. j. 22 Cdo 3513/2016-232, rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. KS v Českých Budějovicích pak rozsudkem z 5. 9. 2017, č. j. 8 Co 2363/2015-258, rozhodl pravomocně o tom, že vlastníkem předmětných nemovitostí je nynější žalovaný. V době mezi udělením příklepu a rozhodnutím o určení vlastnického práva žalovaného žalobkyně prováděla na předmětných nemovitostech stavební úpravy, celkem žalobkyně do předmětných nemovitostí investovala, jak tvrdí, částku 1 771 271,19 Kč. Žalobkyně požadovala po žalovanému za jí provedené zhodnocení nemovitostí zaplacení investic ve výši rozdílu mezi hodnotou nemovitostí před investicemi a po nich, tento rozdíl podle znaleckého posudku činí 1 500 000 Kč.
Žalovaný v řízení především namítal, že žalobkyně nebyla poctivou držitelkou; nejpozději ke dni 31. 3. 2015, kdy rozhodnutí NS z 17. 3. 2015, sp. zn. 26 Cdo 58/2015 [pozn. red.: správně 26 Cdo 587/2015], nabylo právní moci, přestala být žalobkyně „jednou provždy“ poctivou držitelkou předmětných nemovitostí. Již od tohoto okamžiku žalobkyně věděla či musela vědět, že příklep nebyl udělen a stala se nejpozději v tento okamžik tzv. nepoctivou držitelkou. Pokud tedy dle žalovaného žalobkyně od 1. 4. 2015 prováděla jakékoliv investice do nemovitostí, nesvědčí jí právo poctivého držitele na náhradu nákladů vynaložených na věc. Žalobkyně nemohla být v dobré víře, že jí předmětné nemovitosti náleží, když z okolností bylo zjevné, že vykonává právo, které jí nenáleží.
Žalobkyně se však – podle názoru soudu prvního stupně, který akceptoval i odvolací soud - oprávněně domnívala, „že je vlastnicí předmětných nemovitostí (jelikož zaplatila nejvyšší podání), a to od 24. 2. 2014, kdy bylo vydáno usnesení o příklepu až do 28. 3. 2015 (do zjištění rozhodnutí Nejvyššího soudu o neudělení příklepu) a dále od ledna 2016, kdy vydal Krajský soud v Českých Budějovicích pravomocný rozsudek, že žalobkyně je vlastníkem předmětných nemovitostí až do června 2017, kdy bylo vydáno druhé rozhodnutí Nejvyššího soudu“.
K posouzení držby žalobkyně jako poctivé odvolací soud uvedl: „V obecné rovině odvolací soud má za to, že pokud se (byť dosud poctivý) držitel (zde žalobkyně) dozví o skutečnosti, která zásadním způsobem zpochybní právní titul (zde usnesení o příklepu), od kterého odvíjí poctivost své držby (to, že mu náleží právo, které vykonává) poctivou držbu (v zásadě trvale) ztrácí. Jde však o zásadu, ze které lze (v odůvodněných případech) učinit výjimku. Tak je tomu i v této věci. Důvodná pochybnost žalobkyně o tom, zda jí náleží vlastnické právo k předmětným nemovitostem po zmíněném rozhodnutí dovolacího soudu, kterým bylo změněno rozhodnutí o udělení příklepu, byla (opět dočasně) odstraněna v důsledku rozhodnutí odvolacího soudu v řízení o určení vlastnického práva žalovaného (dne 12. 1. 2016). Výše zmíněný rozsudek odvolacího soudu (ve spojení s předcházejícím rozsudkem soudu prvního stupně) u žalobkyně (objektivně vzato) obnovil poctivost držby předmětných nemovitostí, neboť existoval přesvědčivý důvod (v podobě pravomocných rozsudků soudů), že jí vlastnické právo k předmětným nemovitostem náleží, a to i v situaci, kdy nadále existovalo zmíněné rozhodnutí dovolacího soudu, kterým bylo změněno rozhodnutí o udělení příklepu. Následné zrušení rozsudku odvolacího soudu v dovolacím řízení na tomto závěru nic nemění. Zmíněné řízení (rozhodnutí soudů) ostatně sloužilo k tomu, aby byl odstraněn spor účastníků ohledně vlastnického práva k předmětným nemovitostem. Pravomocným zamítnutím žaloby žalovaného (v objektivní rovině) žalobkyně byla ujištěna, že je vlastnicí předmětných nemovitostí. Opačný závěr by popíral smysl vedení uvedeného řízení a pravomocných rozhodnutí soudů. Nelze důvodně vytýkat žalobkyni, že po výše uvedeném rozhodnutí odvolacího soudu (byť za souběžně probíhajícího dovolacího řízení) pokračovala v již započatých stavebních⛘úpravách předmětných nemovitostí (investicích). Její nároky jsou tedy oprávněné i za druhé období (do rozhodnutí dovolacího soudu, kterým byl zrušen zmíněný rozsudek odvolacího soudu – 27. 6. 2017)“.
Pokud jde o výši náhrady, soud prvního stupně uvedl: „Nárok žalobkyně uplatňovaný v tomto řízení o zaplacení částky 1 500 000 Kč s příslušenstvím soud právně posoudil jako nárok poctivého držitele na náhradu nutných nákladů, jakož i nákladů vynaložených účelně a zvyšujících užitečnost věci, popřípadě její hodnotu ve smyslu ust. § 997 odst. 1 ObčZ … Účelně vynaloženými náklady se obohacuje ten subjekt, za jehož vlastnictví byla věc tímto způsobem udržována a také jemu vzniká majetkový prospěch spočívající ve zhodnocení věci, neboť dochází ke zhodnocení právě jeho věci.“ „Žalobkyně tak oprávněně v souladu s konstantní judikaturou Nejvyššího soudu, např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2008, sp. zn. 32 Cdo 389/2008, požaduje za jí provedené zhodnocení nemovitostí v důsledku již shora zjištěných stavebních úprav a rekonstrukčních prací částku ve výši rozdílu mezi hodnotou nemovitosti před investicemi a po nich, tj. právě v částce 1 500 000 Kč. Ze znaleckého posudku ve spojení s výslechem znalce, též ve spojení s výpověďmi svědkyně Č., svědků B., S. a H., má soud za to, že žalobkyní v této souvislosti vynaložené náklady lze hodnotit jako účelné a zvyšující užitečnost věci a její hodnotu. Žalobkyni jako poctivému držiteli pak náleží dle § 997 odst. 1 ObčZ náhrada těchto nákladů ve výši právě žalované částky 1 500 000 Kč“. Tato skutková zjištění a jejich právní hodnocení odvolací soud považoval za správná a odkázal na ně.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaný dovolání, které dovolací soud shledal přípustným a důvodným.
Z odůvodnění: Dovolání je přípustné, neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného práva, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny. Jde o tyto otázky: Lze hodnotit jako poctivou (§ 992 ObčZ) držbu žalobkyně (nynější) v době, kdy probíhá řízení o určení vlastnického práva žalovaného (tehdy žalobce), je-li pravomocné rozhodnutí odvolacího soudu, kterým byla žaloba zamítnuta, zrušeno v dovolacím řízení a poté je žalobě vyhověno? Dále jde o otázku, jak stanovit náhradu poctivému držiteli při vydání věci vlastníkovi a jak vyložit slova „náhrada náleží do výše přítomné hodnoty“ (§ 997 odst. 1 ObčZ).
Ke vlivu řízení o určení vlastnického práva na posuzování poctivosti držby:
I když žalobkyně se chopila držby nemovitostí již na základě usnesení o udělení příklepu, z dovolání se podává, že dovolatel zpochybňuje závěr o poctivé držbě až od 12. 1. 2016 (rozhodnutí odvolacího soudu o zamítnutí žaloby v řízení o určení vlastnického práva) do 27. 6. 2017 (rozhodnutí dovolacího soudu o zrušení rozhodnutí odvolacího soudu v řízení o určení vlastnického práva). Soudy obou stupňů neřešily tuto otázku podle správného ustanovení ObčZ.
„Kdo má z přesvědčivého důvodu za to, že mu náleží právo, které vykonává, je poctivý držitel. Nepoctivě drží ten, kdo ví nebo komu musí být z okolností zjevné, že vykonává právo, které mu nenáleží.“ (§ 992 odst. 1 ObčZ). „Bylo-li vyhověno žalobě napadající držbu nebo její poctivost, považuje se poctivý držitel za nepoctivého nejpozději od okamžiku, kdy mu byla doručena žaloba. Náhoda, která by věc u vlastníka nebyla stihla, však jde k tíži držitele, jen když spor svévolně zdržel“ (§ 995 ObčZ).
Podle znění zákona se účinek zde uvedený týká žaloby „napadající držbu nebo její poctivost“. I žaloba na určení vlastnictví podaná tím, kdo tvrdí, že je vlastníkem, proti držiteli, který si vlastnictví či poctivou držbu osobuje, vyvolá uvedený účinek. Žalobami, které má § 995 ObčZ na mysli, jsou zejména vlastnická žaloba na vydání věci, příp. plodů a užitků z držby, a na určení vlastnictví [k tomu viz Spáčil, J., Králík, M. a kol. Občanský zákoník III. Věcná práva (§ 976–1474), 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2021, s. 108–110. Stejně výklad k § 995 ObčZ In: Petrov, J., Výtisk, M., Beran, V. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2019, s. 1056].
Je-li tedy vyhověno žalobě podané proti do té doby poctivému držiteli, ve které se žalobce domáhá proti držiteli určení svého vlastnického práva, považuje se poctivý držitel za nepoctivého nejpozději od okamžiku, kdy mu byla doručena žaloba, a to i v případě, že žaloba byla nejprve pravomocně zamítnuta a vyhověno jí bylo až po zrušení zamítavého rozsudku v dovolacím řízení. Pro takový případ zákon nemá výjimku a ta se nepodává ani z povahy věci.
Jestliže tedy v dané věci byl žalovaný (tehdy jako žalobce) proti žalobkyni (tehdy žalované) úspěšný v řízení o určení jeho vlastnického práva ke sporným nemovitostem, pak platí, že tehdejší žalovanou (nyní žalobkyni) je třeba od okamžiku, kdy jí byla doručena žaloba, považovat za držitelku nepoctivou. Ani když byl ve věci vydán pravomocný, leč později zrušený rozsudek zamítající žalobu na určení vlastnictví, nemělo to za následek založení či „obnovení“ poctivé držby.
Protože soudy se aplikací § 995 ObčZ vůbec nezabývaly, spočívá jejich rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 OSŘ).
K určení výše náhrady vynaložených nákladů poctivému držiteli:
„Poctivému držiteli se hradí nutné náklady, jichž bylo pro trvající zachování podstaty věci potřeba, jakož i náklady vynaložené účelně a zvyšující užitečnost věci nebo její hodnotu. Náhrada náleží do výše přítomné hodnoty, pokud ta nepřevyšuje náklady skutečné“ (§ 997 odst. 1 ObčZ).
Dovolací soud konstatuje, že byla-li vlastníkova žaloba napadající držbu nebo její poctivost úspěšná, má poctivý držitel právo na náhradu nákladů podle § 997 ObčZ jen za dobu do doručení žaloby; poté je pokládán již za držitele nepoctivého (§ 995 ObčZ) a náleží mu náhrada vynaložených nákladů jen podle § 1001 ObčZ.
Ustanovení § 997 odst. 1 ObčZ, včetně pojmu „přítomná hodnota“, je inspirováno § 331 OZO, ke kterému Randa uvedl: „Držitel bezelstný může dle §§ 331–333 žádati mimo jiné náhradu nákladu k zachování věci potřebného (impensae necessariae), jakož i náhradu nákladu užitečného, totiž k rozmnožení užitků posud trvajících vynaloženého (impensae utiles); obojí však náhradu jen podle nynější ceny (poznámka dovolacího soudu: tedy ceny „přítomné“ v době vydání věci) a nikdy více než původní náklad obnášel“ (Randa, A. Právo vlastnické dle rakouského práva v pořádku systematickém. Vydání páté. Praha, 1900, s. 229).
Dovolací soud též souhlasí s tím, co je uvedeno v komentáři k tomuto ustanovení In: Petrov, J., Výtisk, M., Beran, V. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2019, s. 1061, (s odkazy na další literaturu i judikaturu o obdobně formulovanému ustanovení obecného zákoníku občanského): „Pravidla § 997 a 998 lze⛘v souhrnu vyjádřit následovně: Poctivému držiteli se hradí náklady vynaložené na věc, nejvýše však do částky, o níž došlo ke zvýšení obvyklé ceny věci (nebo k odvrácení jejího snížení), které přetrvává i v okamžiku vydání věci vlastníkovi. Poctivému držiteli se však nehradí náklady vynaložené na obvyklou údržbu věci“. Podle tohoto ustanovení „se držiteli hradí náklady (obvyklá cena toho, co bylo vynaloženo na věc), nikoliv částka odpovídající zhodnocení věci (ta představuje jen horní hranici náhrady)“. „Účelem pravidla je, aby vlastníku nebylo vnucováno zaplatit za zhodnocení více, než nakolik mu zhodnocení bylo objektivně na prospěch“ (viz Petrov, J., Výtisk, M., Beran, V. a kol., citované místo).
Poctivý držitel tak má při vydání věci vlastníkovi právo na náhradu nutných nákladů, jichž bylo pro trvající zachování podstaty věci potřeba, jakož i nákladů vynaložených účelně a zvyšujících užitečnost věci nebo její hodnotu, a to v té výši, v jaké je v době poctivé držby vynaložil, nejvýše však v rozsahu odpovídajícím zhodnocení věci ke dni jejího vrácení vlastníkovi (tedy do výše „přítomné hodnoty“).
Soud prvního stupně, na jehož závěry odvolací soud odkázal, uvedl: „Žalobkyně tak oprávněně v souladu s konstantní judikaturou Nejvyššího soudu, např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2008, sp. zn. 32 Cdo 389/2008, požaduje za jí provedené zhodnocení nemovitostí v důsledku již shora zjištěných stavebních úprav a rekonstrukčních prací částku ve výši rozdílu mezi hodnotou nemovitosti před investicemi a po nich, tj. právě v částce 1 500 000 Kč“. Uvedené rozhodnutí, které se výkladem § 997 odst. 1 ObčZ nemohlo zabývat již proto, že bylo přijato za předchozí právní úpravy, se však týkalo vydání bezdůvodného obohacení, nikoliv nároků poctivého nebo oprávněného držitele. Právní posouzení věci je tak z tohoto pohledu nesprávné.
Nicméně to ještě neznamená, že rozhodnutí odvolacího soudu je „bez dalšího“ věcně nesprávné; pokud by soudy učinily skutkové zjištění, že žalobkyně vynaložila náklady ve výši 1 771 271 Kč, jak tvrdila, přičemž výše zhodnocení (přítomná hodnota) by k době vydání věci vlastníkovi činila 1 500 000 Kč, odpovídalo by přiznání posledně uvedené částky právnímu názoru dovolacího soudu. To by však předpokládalo učinit skutkové zjištění ohledně výše skutečně vynaložených nákladů, neboť náhrada přiznaná poctivému držiteli nemůže tuto částku přesahovat. Z tohoto hlediska je v této části rozhodnutí odvolacího soudu předčasné, a tudíž nesprávné. Nicméně posouzení věci závisí i na zjištění, zda žalobkyně byla poctivou držitelkou.
Poznámka: Rozhodnutí řeší několik právních otázek, jednou z nich je i výklad toho, co je to „přítomná hodnota“. Tento obrat přejal občanský zákoník z OZO z roku 1811, ovšem ani z tehdejší literatury není snadné dovodit, co tím bylo míněno. Ustanovení § 331 OZO znělo: „Učinil-li poctivý držitel na věc náklad buď pro stálé zachování podstaty nutný nebo pro rozmnožení užitků dosud plynoucích užitečný, náleží mu náhrada podle přítomné hodnoty, pokud skutečně učiněného nákladu nepřevyšuje“. Všeobecný slovník právní k tomu uvedl: „Bezelstný držitel může žádati náhradu nákladu k zachování věci potřebného (impensae necessariae), jakož i náhradu nákladu užitečného totiž k rozmnožení užitků posud trvajících vynaloženého (impensae utilites), avšak jen podle nynější ceny věci a nikdy více, než obnášel původní náklad (§ 331 OZO)“. (Veselý, F. X. Všeobecný slovník právní. Praha: F. X. Veselý, 1899, díl pátý, s. 464). Tady je přítomná hodnota nahrazena „nynější cenou“, ovšem není uvedeno, k jakému okamžiku se slovo „nynější“ vztahuje. Krčmář upozornil, že úprava vzájemných nároků vlastníka a poctivého držitele vychází z římskoprávních pramenů, a dodává: „Než konečný text se od svého římského vzoru uchyluje podstatně a redaktoři při poradách znatelně kolísali, nejsouce si jasně vědomi ani dosahu navrženého textu ani odchylek od římských pramenů“. „Mluvě o přítomné hodnotě, má § 331 na zřeteli přítomnou hodnotu nákladu. Zeiller tuto hodnotu vypočítává jako diferenci mezi hodnotou, kterou by věc měla bez učiněného nákladu, a přítomnou hodnotou věci“. (Krčmář, J. Právo občanské. Díl II., Práva věcná. 3. doplněné vydání, Praha, 1946, reprint Praha: Wolters Kluwer, 2014, s. 214 a násl.). Sedláček tvrdí, že náhrada poctivému držiteli se má poskytnout „podle dnešní ceny zařízení, popř. podle zařizovací ceny, je-li tato menší než dnešní cena (§ 331)“. Co je to „zařízení“ nijak nevysvětluje, dodává však, že toto ustanovení „srovnáno s §§ 1036, 1037, 1041, jeví se velmi nespravedlivé a jest je vykládati jako speciální ustanovení přísně restriktivním způsobem“ (Sedláček, J. Vlastnické právo. Praha, 1935, reprint Praha: Wolters Kluwer, 2012, s. 204). Proč je nespravedlivé, to neříká. Rouček pak v komentáři k OZO uvádí téměř doslova (to u něj není neobvyklé) totéž, co Krčmář a Sedláček v citovaných dílech (Rouček, F., Sedláček, J., a kol. Komentář k čsl. obecnému občanskému zákoníku a občanské právo na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. Praha: V. Linhart, 1935, díl II., s. 129). Snad se komentovanému rozhodnutí podařilo tuto otázku vyjasnit pro dnešní poměry.
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., Brno⛘