9. | Odpovědnost za informaci či radu bez smlouvy |
§ 2950 ObčZ
Absence smlouvy mezi poskytovatelem a adresátem informace či rady nevylučuje povinnost poskytovatele nahradit škodu způsobenou neúplnou nebo nesprávnou informací nebo škodlivou radou za podmínek uvedených v § 2950 větě první ObčZ.
Rozsudek NS z 30. 8. 2023, sp. zn. 25 Cdo 3019/2022
K věci: Soud prvního stupně rozsudkem z 9. 12. 2021 zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala zaplacení 1 201 839 Kč. na náhradě škody, kterou jí měla způsobit žalovaná fyzická osoba tím, že v rámci znaleckého posudku zpracovaného na základě smlouvy se společností F., a. s., nesprávně ověřila možnost uplatnit odečitatelnou položku nákladů na výzkumný projekt od základu daně žalobkyně v účetním období 2014. Soud vyšel ze zjištění, že smlouva o posouzení nákladů výzkumu a experimentálního vývoje za rok 2014 a zpracování znaleckého posudku byla dne 5. 6. 2015 uzavřena mezi žalobkyní a F., a. s., za niž smlouvu podepsala žalovaná jako členka představenstva. Žalovaná na základě samostatné smlouvy, kterou s datem 15. 5. 2015 uzavřela s F., a. s., vypracovala dne 26. 6. 2015 znalecký posudek, v němž na základě žalobkyní předložených dokumentů dovodila, že náklady posuzovaného projektu lze odečíst jako odečitatelnou položku ze základu daně z příjmu. Při následné kontrole však finanční úřad dospěl k závěru, že podmínky pro odečtení dané položky nebyly splněny pro formální vady projektu, proto doměřil žalobkyni daň z příjmu, včetně penále a úroku z prodlení (právě částky vynaložené na penále a úrok z prodlení pokládá žalobkyně za škodu, kterou jí způsobila žalovaná). Soud dovodil, že nárok žalobkyně se neopírá o porušení smluvní povinnosti žalované ze smlouvy o posouzení nákladů výzkumu a vývoje, neuplatní se proto obecná ustanovení zákona o odpovědnosti za škodu. Aplikoval však § 2950 ObčZ a uzavřel, že poskytnutí rady, která se ukáže být nesprávnou, nezakládá bez dalšího povinnost k náhradě podle tohoto ustanovení, neboť obdobně jako v dosavadní praxi řešící odpovědnost odborníka (rozsudek NS sp. zn. 25 Cdo 3186/2010) je třeba odlišit zjevné pochybení od relevantně vyargumentovaného názoru, který následně příslušný orgán neakceptuje. Protože žalovaná se vůči F., a. s., nezavázala k odbornému posouzení projektu, ale pouze k ověření nákladů na výzkum a vývoj a hodnotících zpráv a ke zpracování znaleckého posudku k ověření odečitatelné položky nákladů, nebylo jejím úkolem zkoumat náležitosti projektu, ostatně jí nebyly poskytnuty veškeré podklady, a neměla tedy povědomí, jaké skutečné náklady žalobkyně na výzkum a vývoj vynaložila. Nebyla-li žalovaná o podstatných skutečnostech informována, nemohla dojít ke správnému výsledku u odečitatelné položky. Mimoto je zřejmé, že s ohledem na neexistenci smluvního vztahu přímo mezi účastníky žalovaná nevypracovávala znalecký posudek za odměnu, kterou měla obdržet F., a. s. Není tedy splněna podmínka odpovědnosti za škodu ve smyslu § 2950 ObčZ, přičemž současně nebylo tvrzeno, že by snad mělo jít o úmyslné poskytnutí nesprávné informace. Mezi vznikem škody a jednáním žalované pak chybí vztah příčinné souvislosti.
Odvolací soud k odvolání žalobkyně rozsudkem z 26. 5. 2022 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Označil jeho skutková zjištění za správná a dostatečná, stejně jako závěr o nedůvodnosti žaloby. Zdůraznil, že hlavním důvodem zamítnutí žaloby je nedostatek pasivní věcné legitimace žalované, neboť smluvní vztah, v jehož rámci mělo být zajištěno vypracování posudku ohledně daňového odpočtu nákladů výzkumu, existoval pouze mezi žalobkyní a F., a. s., která také měla za poskytnuté služby obdržet sjednanou úplatu. F., a. s., sice uzavřela se žalovanou smlouvu o poskytování odborných služeb, jejímž předmětem bylo zpracování znaleckého posudku týkajícího se žalobkyně, avšak nebyl-li zde žádný smluvní vztah přímo mezi žalobkyní a žalovanou, nepřichází v úvahu odpovědnost za porušení smluvní povinnosti podle § 2913 ObčZ bez ohledu na to, že žalovaná byla v daném čase členem představenstva společnosti F., a. s. Aplikovat nelze ani § 2950 ObčZ, neboť žalovaná jako odborník žalobkyni žádnou radu úplatně neposkytla. Žalovaná zpracovala posudek podle zadání třetí osoby, od níž obdržela odměnu za splnění závazku z této smlouvy, avšak ve vztahu k žalobkyni nárok na odměnu neměla. Je pak nerozhodné, zda v rámci posudku měly být posuzovány i formální náležitosti možnosti odpočtu nákladů výzkumu, pokud posudek v návaznosti na existující smluvní vztahy nezadávala žalobkyně žalované. Také je nerozhodné, zda žalobkyně žalované poskytla veškeré podklady a zda byly i další okolnosti, které by i při splnění formálních předpokladů bránily uplatnění odpočtu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání s požadavkem, aby se Nejvyšší soud vyslovil, zda je možné požadovat náhradu škody ve smyslu § 2950 ObčZ po osobě, jež poskytla radu bez přímého smluvního vztahu s poškozeným a za radu obdržela platbu od jiné osoby, než které byla odborná rada adresována. Dospěl-li by k závěru, že je dřívější judikatura reprezentovaná rozhodnutím sp. zn. 25 Cdo 1417/2006 plně aplikovatelná, pak by se jednalo o otázku řešenou odchylně od rozhodovací praxe dovolacího soudu, a tudíž opět zakládající přípustnost dovolání. Otázku příčinné souvislosti podle dovolatelky odvolací soud řešil v rozporu s ustálenou judikaturou (např. usnesení NS sp. zn. 25 Cdo 818/2005 nebo rozsudek sp. zn. 25 Cdo 3617/2020), uzavřel-li, že u nároku na náhradu škody není podle § 2950 ObčZ příčinná souvislost mezi nesprávnou radou a vzniklou újmou v podobě úroků z prodlení a penále v důsledku nesprávně provedeného odpočtu od základu daně, přestože položka sama o sobě nebyla způsobilá k odpočtu, a nebýt rady znalce, ke škodě by nedošlo. Dovolatelka zdůraznila, že pro odpovědnost za škodu způsobenou nesprávnou radou je určující, zda byla poskytnuta zištně (tedy za odměnu), a to i tehdy, byla-li poskytnuta mimo smluvní vztah. Odborná literatura rovněž neztotožňuje sousloví „za odměnu“ s úplatností a přiklání se k tomu, že odpovědnost je vyloučena především v případě různých společenských úsluh a je naopak dána tehdy, sleduje-li odborník poskytnutím rady své zájmy. K závěru, že postačuje zištnost plnění, se přiklonil i ÚS v nálezu z 15. 3. 2022, sp. zn. III. ÚS 3528/20. Žalovaná posudek nevypracovala ze společenské úsluhy, činila tak naopak za odměnu (zištně), tedy sledujíc své zájmy⛘v očekávání budoucích výhod – odměny stanovené podle výše odečitatelné položky, zisku F., a. s., jelikož žalovaná je jejím 100 % akcionářem, i udržení žalobkyně jako klienta, s nímž spolupracovala řadu let. V daném případě byl navíc posudek adresován žalobkyni, a není tak třeba zkoumat, zda náhradu škody mohou uplatňovat i subjekty, jimž rada nebyla určena. Jelikož odvolací soud obecně konstatoval, že právní posouzení nedůvodnosti žaloby je správné a další otázky měl s ohledem na závěr o nedostatku pasivní věcné legitimace za nerozhodné, pokládala žalobkyně za vhodné se dále vyjádřit k příčinné souvislosti. Vyzdvihla přitom, že žalovaná posuzovala věcné i formální požadavky na uplatnění odečitatelné položky, postup žalobkyně aprobovala a nebýt jejího pochybení, žalobkyně by své domnělé právo na odpočet neuplatňovala; nebýt její rady, žalobkyni by škoda v podobě úroků z prodlení a penále nevznikla.
Dovolání je důvodné.
Z odůvodnění: Podle § 2950 ObčZ kdo se hlásí jako příslušník určitého stavu nebo povolání k odbornému výkonu nebo jinak vystupuje jako odborník, nahradí škodu, způsobí-li ji neúplnou nebo nesprávnou informací nebo škodlivou radou danou za odměnu v záležitosti svého vědění nebo dovednosti. Jinak se hradí jen škoda, kterou někdo informací nebo radou způsobil vědomě.
Podle § 5 ObčZ kdo se veřejně nebo ve styku s jinou osobou přihlásí k odbornému výkonu jako příslušník určitého povolání nebo stavu, dává tím najevo, že je schopen jednat se znalostí a pečlivostí, která je s jeho povoláním nebo stavem spojena. Jedná-li bez této odborné péče, jde to k jeho tíži.
Podle § 2913 odst. 1 ObčZ poruší-li strana povinnost ze smlouvy, nahradí škodu z toho vzniklou druhé straně nebo i osobě, jejímuž zájmu mělo splnění ujednané povinnosti sloužit.
Nová skutková podstata povinnosti k náhradě škody se odvíjí od poskytnutí vadné nebo neúplné informace či škodlivé rady. Nově tedy byl koncipován samostatný důvod k povinnosti hradit škodu takto způsobenou, což vylučuje, aby bylo bez dalšího navázáno na výklad dosavadní rozhodovací praxe, jež mohla obdobné situace řešit pouze podle jiných odpovědnostních titulů. Při zkoumání, zda se pro uplatnění § 2950 ObčZ vyžaduje smluvní vztah mezi poškozeným a škůdcem, lze využít systematický výklad, jehož základem je přihlížení ke kontextu, do nějž je interpretovaná část textu zasazena, a je třeba vycházet z toho, že členění právního předpisu je záměrné a může být interpretačně využito (Wintr, J. Metody a zásady interpretace práva, Praha: Auditorium, 2013 s. 59 a s. 91). V rámci tohoto výkladu je příznačné, že zkoumaná skutková podstata povinnosti k náhradě škody podle § 2950 ObčZ je z hlediska systematiky úpravy řazena jako poslední typ výslovně definovaných důvodů odpovědnosti vznikajících zpravidla bez ohledu na zavinění v případech stanovených zvlášť zákonem (viz obecné východisko v § 2895 ObčZ), tedy mezi skutkové podstaty vyjmenované v pododdílu druhém nazvaném Zvláštní ustanovení (oddíl 2, díl 1, hlava 3), zatímco úprava náhrady škody založená na porušení smluvní povinnosti obsažená v § 2913 ObčZ je řazena do prvního pododdílu mezi obecná ustanovení o povinnosti nahradit škodu. Z jazykového rozboru textu je zřejmé, že zákonodárcem zvolené formulace v rámci hypotézy § 2950 ObčZ nezmiňují coby nutnou podmínku přímý smluvní vztah mezi poskytovatelem rady či informace a poškozeným jako jejím adresátem. Tímto základním jazykovým i systematickým výkladem lze dovodit, že uzavření smlouvy není podmínkou pro vznik povinnosti k náhradě škody ve smyslu § 2950 ObčZ. Ani z hlediska smyslu a účelu zákona nelze považovat smluvní vztah za nevyhnutelnou podmínku vzniku povinnosti k náhradě škody podle § 2950 ObčZ, byť tato okolnost bude při poskytování rad či informací za úplatu samozřejmě velmi častá.
Nejde-li o vědomé způsobení škody radou či informací (věta druhá zkoumaného ustanovení), musí jít o poskytnutí informace či rady za odměnu. Očekávání odměny za daný informační počin, tedy okolnost, že dotyčný informaci či radu poskytuje s vědomím zisku, pak z podstaty věci bude muset být něčím podložena, a protože je za základní nástroj z hlediska právního zajištění směny hodnot obvykle pokládána smlouva, nabízí se toto očekávání odměny dovozovat zejména z kontraktu mezi poskytovatelem a příjemcem informace či rady. Jestliže by ovšem nutnost existence smluvního vztahu mezi potenciálním škůdcem a poškozeným šla nad rámec zákonem výslovně formulovaných podmínek vzniku odpovědnosti ve smyslu § 2950 ObčZ, lze najít východisko v jednom ze základních principů občanského zákoníku, který klade v obecné rovině značný důraz na důvěru v profesionalitu osob vystupujících v občanskoprávních vztazích. To je zřejmé již z § 5 ObčZ, dále též i z úpravy hodnocení nedbalosti v § 2912 ObčZ, aniž by tato důvěra byla vztažena jen na smluvní závazkové vztahy, neboť tento princip prostupuje celou oblast občanskoprávních vztahů. Obecnému předpokladu profesionality osob hlásících se k určité odbornosti tak odpovídá výklad přiklánějící se k širšímu pojetí jejich odpovědnosti, tedy i mimo sjednané smlouvy.
S přihlédnutím ke všem těmto souvislostem lze dospět k závěru, že povinnost k náhradě škody vzniklé porušením povinnosti podat řádnou informaci či radu není ve smyslu § 2950 ObčZ redukována na přímý vztah mezi dvěma kontrahenty (k tomu se kloní i právnická literatura, např. Melzer, F., Tégl, P. a kol. Občanský zákoník, komentář, IX. Svazek. Praha: Leges, 2018, s. 880 až 882). Zároveň ze skutkových okolností, na nichž stojí rozhodnutí odvolacího soudu, je zřejmé, že specifický vztah účastnic řízení sice formálně vzato nebyl přímým smluvním vztahem, avšak podstatně se mu blížil, resp. jej víceméně nahrazoval. Ze skutkových zjištění soudu prvního stupně vyplynulo (správnost skutkových závěrů není podle § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 OSŘ předmětem dovolacího přezkumu), že žalobkyně objednala odbornou radu u společnosti F., a. s., za niž jednala (a smlouvu podepsala) jako člen představenstva právě žalovaná s tím, že předmětem plnění je součinnost výslovně označené žalované coby soudní znalkyně. Na to navazující smlouvu mezi F., a. s., a žalovanou opět podepsala sama žalovaná (jak za společnost, tak za sebe) a označila v ní za předmět plnění posouzení odborných otázek pro žalobkyni. Z toho je zřejmé, že obě účastnice od počátku věděly, že to bude právě žalovaná, kdo poskytne žalobkyni vyžádané informace použitelné pro daňové účely, byť zajištění této povinnosti bylo řešeno dvěma na sebe navazujícími smlouvami týkajícími se společnosti F., a. s. Obdobně pak z návaznosti obou smluv vyplývá, že informace byla poskytnuta za úplatu, která se dělila mezi F., a. s., a žalovanou, byť plnění měla žalované poskytnout F., a. s., (polovinu inkasované částky od žalobkyně). Poskytovatelce rady tedy bylo zřejmé, že právě za ni bude odměněna určitým subjektem, jenž však nutně nemusí být tím, k jehož osobě či aktivitě rada směřuje. K výkladu, že není rozhodné, od koho škůdce odměnu obdrží, ale to, že škůdce nejednal nezištně, se v návaznosti na závěry⛘komentářové literatury (viz citované dílo, s. 876), ostatně přiklonil též ÚS (viz nález z 15. 3. 2022, sp. zn. III. ÚS 3528/20). Za této situace je závěr odvolacího soudu, že absence smlouvy mezi účastnicemi vylučuje odpovědnost žalované za škodu, zcela formální a nepřiměřeně zužující zákonem stanovené podmínky uvedené v § 2950 ObčZ.
Nesprávně pak odvolací soud z důvodu absence smluvního vztahu mezi účastnicemi vyloučil i odpovědnost žalované za škodu způsobenou porušením smluvní povinnosti podle § 2913 ObčZ. Pominul totiž část věty odstavce prvního tohoto ustanovení, podle níž může být poškozeným i osoba stojící mimo smluvní vztah, jestliže smluvní ujednání mělo sloužit jejímu zájmu. S ohledem na povahu i formulaci smlouvy mezi žalovanou a společností F., a. s., je zřejmé, že právě takové postavení má žalobkyně, zmiňovaná výslovně jako subjekt, v jehož prospěch bylo sjednáno vypracování posudku, k němuž se žalovaná zavázala.
Protože odvolací soud potvrdil zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně s argumentem o absenci pasivní věcné legitimace žalované, aniž se zabýval dalšími dílčími závěry, jimiž soud prvního stupně odůvodnil zamítnutí žaloby, zejména otázkami charakteru pochybení žalované a příčinné souvislosti, a aniž tyto závěry převzal do svého rozhodnutí (odkazem na ně či ztotožněním se s nimi), není namístě, aby se přezkumem těchto pro věc významných otázek zabýval dovolací soud.
Komentář: Založení nové skutkové podstaty odpovědnosti za újmu bez ohledu na zavinění a protiprávnost ustanovením § 2950 ObčZ je poněkud sporné a jistě přinese řadu výkladových potíží již jen z toho důvodu, že celá řada odborných profesí, které pracují právě s poskytováním doporučení či rad, má svou výslovnou úpravu řešící povinnost k náhradě škody (srov. zejména § 24 AdvZ, § 32 EŘ, § 57 NotŘ), nehledě k tomu, že většina těchto činností se bude odbývat na smluvním základě a bude nutné aplikovat i § 2913 ObčZ. O tom, jak složité je tato ustanovení skloubit, svědčí obsáhlá snaha vysvětlit povahu jednotlivých institutů a jejich provázanost ve shora odkazovaném komentáři F. Melzera a P. Tégla, kteří k tomu pro zpřehlednění využívají i tabulku. Nyní předkládané rozhodnutí je prvním, které „škodní senát“ NS podle této úpravy vydal, ovšem s ohledem na způsob rozhodnutí odvolacího soudu a vymezení dovolacích námitek řeší jen úzkou výseč problematiky.
Zpracoval: JUDr. Petr Vojtek, Brno