Nejvyšší správní soud při posuzování kasační stížnosti hodnotil, zda jsou splněny podmínky řízení, přičemž dospěl k závěru, že stížnost má požadované náležitosti, byla podána včas, osobou oprávněnou a je přípustná. Jelikož se jedná o věc rozhodovanou v řízení před krajským (městským) soudem samosoudcem, zabýval se Nejvyšší správní soud podle § 104a s. ř. s. otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje zájmy stěžovatele, tedy zda je přijatelná.

Nejvyšší správní soud již v usnesení ze dne 26. 4. 2006, čj. 1 Azs 13/2006-39, č. 933/2006 Sb. NSS, vyložil, že o přijatelnou kasační stížnost se bude jednat v následujících typových případech: 1) kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu; 2) kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně; 3) kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit judikaturní odklon; 4) pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které by mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele.

Výklad provedený v citovaném usnesení čj. 1 Azs 13/2006-39 ovšem není plně využitelný, zvažuje-li Nejvyšší správní soud, zda je třeba výjimečně prolomit pravidla stanovená v § 75 odst. 1 a § 109 odst. 5 s. ř. s. a přihlédnout při posuzování kasační stížnosti ke skutečnostem, které nastaly až po vydání rozhodnutí krajského (městského) soudu, aby bylo zajištěno dodržení norem požívajících aplikační přednost ve smyslu čl. 10 Ústavy, jimiž ve věcech mezinárodní ochrany budou zejména čl. 2 a 3 Úmluvy a zásada non-refoulement. V těchto případech je třeba se s otázkou, zda je prolomení namístě, věcně vypořádat buď v rámci hodnocení přijatelnosti (viz např. usnesení NSS ze dne 1. 6. 2017, čj. 9 Azs 14/2017-30, bod 22 a násl.), nebo shledat přijatelnost kasační stížnosti a uvedené otázce se věnovat v rámci meritorního přezkumu (rozsudek NSS ze dne 9. 2. 2021, čj. 2 Azs 214/2020-46, bod 8 a násl.). Také při aplikaci § 104a s. ř. s. je totiž třeba postupovat tak, aby byly dodrženy mezinárodní závazky České republiky plynoucí z čl. 2 a 3 Úmluvy a zásady non-refoulement.

V posuzované věci Nejvyšší správní soud shledal, že je nezbytné přihlédnout ke skutečnostem, k nimž došlo až po rozhodnutí městského soudu, a že ve světle těchto skutečností je kasační stížnost přijatelná a důvodná.

Při přezkumu rozhodnutí správního orgánu ze strany správních soudů se uplatňuje retrospektivní princip. Podle § 75 odst. 1 s. ř. s. tak soud vychází ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu. Nejvyšší správní soud pak dle § 109 odst. 5 s. ř. s. nepřihlíží ke skutečnostem, které stěžovatel uplatnil poté, co bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ve věcech mezinárodní ochrany nicméně z tohoto principu existují výjimky, při nichž dochází k prolomení uvedených pravidel na základě přednostní aplikace jiné normy.

Pro řízení před krajským soudem je jednou z takových norem čl. 46 odst. 3 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/32/EU o společných řízeních pro přiznávání a odnímání statusu mezinárodní ochrany (dále jen „procedurální směrnice“). V případě přímé aplikace citovaného ustanovení je „povinností krajského soudu […] přezkoumat skutkovou i právní stránku případu ve věci mezinárodní ochrany ke dni svého rozhodnutí“, avšak i žadatel o mezinárodní ochranu má nadále povinnost uvést všechny relevantní skutečnosti primárně již před správním orgánem (viz podrobněji rozsudek NSS ze dne 26. 11. 2015, čj. 10 Azs 194/2015-32, bod 25 a násl.). Ustanovení čl. 46 odst. 3 procedurální směrnice ovšem nedopadá na řízení o kasační stížnosti (usnesení NSS ze dne 15. 11. 2018, čj. 5 Azs 118/2017-144, bod 33, a ze dne 17. 9. 2020, čj. 6 Azs 203/2020-28, bod 9; obdobně rozsudek Soudního dvora ze dne 26. 9. 2018, X a Y, C-180/17, body 30–33, podle něhož se čl. 46 procedurální směrnice vztahuje pouze na jediný soudní prostředek ochrany).

K prolomení retrospektivního principu v řízení před krajským soudem a Nejvyšším správním soudem nicméně může dojít, je-li v souladu s čl. 10 Ústavy přímo aplikován čl. 2 a 3 Úmluvy. Tato ustanovení „je třeba pod úhlem mezinárodněprávní zásady ‚non-refoulement‘ vykládat tak, že stanoví závazek České republiky nevystavit žádnou osobu, jež podléhá její jurisdikci, újmě, která by spočívala v ohrožení života či vystavení mučení nebo nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání, a to např. tím, že bude vyhoštěna či v důsledku jiných okolností donucena vycestovat do země, kde by jí taková újma hrozila“ (viz usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 16. 11. 2016, čj. 5 As 104/2013-46, č. 3528/2017 Sb. NSS, bod 22 a tam citovanou judikaturu). Nejvyšší správní soud opakovaně připustil, že v řízení o kasační stížnosti může dojít k prolomení pravidel zakotvených v § 75 odst. 1 a § 109 odst. 5 s. ř. s. z důvodu dodržení zásady non-refoulement (z poslední doby viz např. rozsudky ze dne 29. 4. 2021, čj. 10 Azs 414/2020-41, bod 27, ze dne 12. 2. 2021, čj. 2 Azs 43/2020-27, bod 31, nebo usnesení ze dne 1. 6. 2017, čj. 9 Azs 14/2017-30, bod 22), což bylo aprobováno i Ústavním soudem (nález ze dne 19. 5. 2020, sp. zn. III. ÚS 3997/19, bod 41).

Zásadu non-refoulement musí krajské soudy respektovat i nad rámec žalobních bodů a Nejvyšší správní soud nad rámec stížních bodů (usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 8. 3. 2011, čj. 7 Azs 79/2009-84, č. 2288/2011 Sb. NSS, body 22–23, usnesení NSS ze dne 29. 5. 2014, čj. 6 Azs 22/2014-59, nebo rozsudek NSS ze dne 3. 10. 2018, čj. 6 Azs 300/2018-23, bod 20; obdobně již citovaný nález sp. zn. III. ÚS 3997/19, bod 83). Platí tedy, že disponuje-li soud poznatky o tom, že u žalobce (stěžovatele) hrozí porušení zásady non-refoulement, přihlíží k tomu i bez námitky, z úřední povinnosti. Jak uvedl rozšířený senát v již citovaném usnesení čj. 7 Azs 79/2009-84, bod 23, „[p]oznatky k tomu zpravidla vyplývají z vyjádření žadatele v žádosti nebo při pohovoru a ze skutečností zjištěných o zemi původu v řízení či známých z jiných řízení, či známých obecně“.

Prolomení pravidel zakotvených v § 75 odst. 1 a § 109 odst. 5 s. ř. s. kvůli zásadě non-refoulement je ovšem namístě pouze tehdy, nelze-li dotčenému jednotlivci poskytnout ochranu v jiném řízení (usnesení rozšířeného senátu čj. 7 Azs 79/2009-84, bod 23; rozsudek čj. 2 Azs 214/2020-46, body 14–16).

V posuzované věci trestní soudy rozhodly o přípustnosti vydání (extradici) stěžovatele k trestnímu stíhání do Ruské federace za současného přijetí diplomatických záruk týkajících se mimo jiné toho, že stěžovatel nebude mučen ani podroben jinému špatnému zacházení dle čl. 3 Úmluvy, že bude umístěn v zařízení odpovídajícím standardům vyžadovaným Úmluvou, že jeho vydání nemá účel pronásledování z politických důvodů, či z důvodů rasy, náboženství, národnosti nebo politických názorů a že zaměstnancům Velvyslanectví České republiky v Rusku bude kdykoliv umožněno stěžovatele navštívit, a to i za účelem ověření dodržování poskytnutých záruk. Úkolem žalovaného při rozhodování o mezinárodní ochraně stěžovatele bylo zabývat se i poskytnutými diplomatickými zárukami (viz rozsudek čj. 1 Azs 283/2020-39, který je v posuzované věci kasačně závazný, a rozsudek NSS ze dne 18. 9. 2019, čj. 5 Azs 235/2019-25, č. 3934/2019 Sb. NSS, bod 29 a násl.).

Poskytnuti diplomatických záruk totiž není samo o sobě dostatečné k zajištění náležité ochrany před nebezpečím porušení principu non-refoulement. Jak vyložil Nejvyšší správní soud v rozsudku čj. 1 Azs 283/2020-39, bod 34, navazujícím na nález Ústavního soudu ze dne 2. 4. 2020, sp. zn. II. ÚS 2299/19, bod 82, a rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 17. 1. 2012, Othman (Abu Qatada) proti Spojenému království, stížnost č. 8139/09, bod 189, je nutné zhodnotit spolehlivost poskytnutých záruk, a to zejména tyto faktory:

Žalovaný a posléze i městský soud shledali poskytnuté diplomatické záruky za dostatečné a spolehlivé. Za klíčovou označili informaci Ministerstva zahraničních věcí z května 2021, podle níž zastupitelský úřad České republiky v Ruské federaci nemá žádnou negativní zkušenost s dodržováním garancí daných Generální prokuraturou Ruské federace; Ministerstvo zahraničních věcí nemá žádné indicie, že by mohlo dojít ke změně při dodržování diplomatických záruk, protože ruská strana si je vědoma, že jakékoliv porušení záruk by mělo následky na budoucí žádosti o vydání; a ani napětí ve vztazích mezi Českou republikou a Ruskou federací nenarušilo schopnost zastupitelského úřadu České republiky kontrolovat dodržování daných záruk.

Po vydání napadeného rozsudku městského soudu ovšem došlo k významné změně okolností. Dne 24. 2. 2022 Ruská federace zahájila vojenskou invazi na území Ukrajiny a v reakci na tento akt mezinárodní agrese a s ním související zločiny proti míru a proti lidskosti páchané okupačními vojsky Ruské federace proti Ukrajině a jejímu civilnímu obyvatelstvu přijala Česká republika společně s dalšími státy sankce proti Ruské federaci. Orgány Ruské federace se současně dopouštějí potírání mezinárodně garantovaných základních práv vlastního obyvatelstva, zejména svobody shromažďování a svobody projevu. Všechny tyto skutečnosti pokládá Nejvyšší správní soud za obecně známé (srov. např. rozsudek NSS ze dne 19. 1. 2021, čj. 10 Azs 325/2020-28, body 15–16, k ozbrojenému konfliktu mezi Arménií a Ázerbájdžánem v Náhorním Karabachu jako obecně známé skutečnosti). Zároveň je třeba k nim přihlédnout z úřední povinnosti, neboť svědčí o tom, že u stěžovatele může hrozit porušení zásady non-refoulement, a to z následujících důvodů.

Na základě uvedených skutečností lze především konstatovat, že došlo k významné změně v rámci vztahů České republiky a Ruské federace (kritérium vii). Zejména nelze spoléhat na to, že Ruská federace bude od případného nedodržení diplomatických záruk odrazovat riziko, že takové kroky by zhoršily její diplomatické vztahy s Českou republikou a promítly se do příštích rozhodnutí o extradicích. Za nastalé situace rovněž nelze ověřit dodržení uvedených záruk objektivním způsobem prostřednictvím diplomatických či jiných monitorujících mechanismů, včetně nerušeného přístupu k právním zástupcům dotčené osoby (kritérium viii). Nehledě na to, zda lze vůbec akceptovat diplomatické záruky země porušující jak mezinárodní závazky vůči jinému státu, tak mezinárodně garantovaná základní práva vlastního obyvatelstva.

Ve světle nových skutečností se posouzení dostatečnosti a spolehlivosti diplomatických záruk, jak je provedli žalovaný a městský soud, jeví jako neudržitelné. Právě vyhodnocení diplomatických záruk jako dostatečných a spolehlivých přitom vedlo žalovaného a městský soud k závěru, že stěžovateli v případě vydání nehrozí nebezpečí mučení či jiného špatného zacházení v rozporu s čl. 3 Úmluvy. V tuto chvíli však takový závěr učinit nelze.

Podání nové žádosti o mezinárodní ochranu, v níž by stěžovatel poukázal na změnu okolností, by mu přitom nezajistilo účinnou ochranu jeho práv. U stěžovatele totiž již bylo rozhodnuto o přípustnosti vydání. Konečné rozhodnutí o povolení vydání náleží ministru spravedlnosti. Obecně dle judikatury Ústavního soudu platí, že ministr spravedlnosti je povinen vyčkat skončení řízení o mezinárodní ochraně, včetně soudního přezkumu, pouze jde-li o první žádost o mezinárodní ochranu (stanovisko pléna ze dne 13. 8. 2013, sp. zn. Pl. ÚS-st. 37/13, č. 262/2013 Sb., bod 20). Ministr spravedlnosti však dle judikatury Ústavního soudu není povinen vyčkat rozhodnutí o opakované žádosti o mezinárodní ochranu podané „ze stejných nebo obdobných důvodů, tj. aniž by se změnily rozhodné poměry“ (srov. nález ze dne 3. 6. 2019, sp. zn. II. ÚS 3505/18, č. 103/2019 Sb. ÚS, bod 50). Posouzení, zda je opakovaná žádost podaná ze stejných nebo obdobných důvodů, ovšem závisí v prvé řadě na ministru spravedlnosti. Jeho rozhodnutí o povolení vydání přitom nepodléhá přezkumu ve správním soudnictví, ale pouze před Ústavním soudem na základě ústavní stížnosti (rozsudek NSS ze dne 10. 8. 2010, čj. 4 Azs 10/2010-99, a citované stanovisko pléna ÚS sp. zn. Pl. ÚS-st. 37/13, zejména bod 20). Ústavní stížnosti sice může být přiznán odkladný účinek, avšak nemusí k tomu dojít dříve, než dojde k realizaci vydání.

Dle § 3d odst. 2 zákona o azylu platí, že s výjimkou žadatelů, kteří podali další opakovanou žádost o udělení mezinárodní ochrany, nelze setrvání žadatele o udělení mezinárodní ochrany na území ukončit na základě vydaného správního nebo soudního rozhodnutí. Bylo by možné argumentovat, že toto ustanovení se vztahuje i na extradici, neboť i její realizací by došlo k ukončení setrvání žadatele na území (mimo jiné) na základě soudního rozhodnutí, a že navíc dopadá i na stěžovatele, který by podal teprve opakovanou (a nikoliv další opakovanou) žádost o mezinárodní ochranu. Nezbývá však než zopakovat, že povolení vydání stále závisí toliko na rozhodnutí ministra spravedlnosti, proti jehož rozhodnutí se lze bránit pouze ústavní stížností. Jelikož k realizaci vydání může dojít dříve, než je případně ústavní stížnosti přiznán odkladný účinek, nezajišťuje ani citované ustanovení dostatečnou ochranu práv stěžovatele.

Protože u stěžovatele bylo již rozhodnuto o přípustnosti extradice, nelze podání opakované žádosti o mezinárodní ochranu pokládat za účinný prostředek k ochraně jeho práv. Proto Nejvyššímu správnímu soudu nezbylo než v posuzované věci přihlédnout i ke skutečnostem, k nimž došlo po rozhodnutí městského soudu.

Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že nebýt popsané změny okolností, bylo by namístě odmítnout kasační stížnost pro nepřijatelnost. Námitka nepřezkoumatelnosti rozhodnutí je totiž nedůvodná. Stěžovatel ostatně s důvody, na nichž žalovaný a městský soud založili svá rozhodnutí, obsáhle polemizuje. Podklady pro rozhodnutí, z nichž žalovaný a městský soud vycházeli, jsou založeny ve správním spise a stěžovatel měl možnost se s nimi seznámit a vyjádřit se k nim. Zdroje, u nichž stěžovatel namítá, že nejsou citovány v rozhodnutí, jsou citovány v podkladových listinách. Jejich obsah není třeba citovat přímo v rozhodnutí. Taktéž hodnocení diplomatických záruk by obstálo, nebýt výše uvedené změny okolností. (…)

Tyto skutečnosti ovšem nemohou nic změnit na nutnosti zrušit rozsudek městského soudu i rozhodnutí žalovaného. V dalším řízení je žalovaný povinen vyhodnotit nejen dostatečnost a spolehlivost záruk poskytnutých Ruskou federací ve světle změny okolností, ale i celkovou aktuální situaci v Ruské federaci.