17. | Kolize svobody projevu a ochrany osobnosti; stanovení výše zadostiučinění |
čl. 10, čl. 11 odst. 1, čl. 17 LPS
§ 2951 odst. 2 ObčZ
Politický projev požívá nejvyšší ochrany, neboť možnost kohokoli vyjádřit se bez strachu z postihu k věcem veřejným a vynášet o nich hodnotící soudy je klíčová pro řádné fungování demokracie. Kritika však nemá překročit meze obecně uznávaných pravidel slušnosti (vyjma dle okolností přípustné expresivity projevu). V tomto smyslu je problematické přirovnávání druhých osob k nacistickým zločincům. Znevažování zločinů, kterých se nacismus dopustil, jejich bagatelizací formou označování názorových oponentů za nacisty nelze připustit.
Volba způsobu i výše zadostiučinění za zásah do práv na ochranu osobnosti záleží vždy především na konkrétních okolnostech případu. Soudy by měly brát v potaz zejména hodnotu, do které bylo zasaženo, intenzitu zásahu, okolnosti na straně škůdce a okolnosti na straně poškozeného; nelze pominout ani precedenty, srovnatelné v podstatných skutkových a právních znacích. Způsob i stanovení výše zadostiučinění jsou předmětem silné diskrece, což klade na soudy zvýšené nároky stran odůvodnění rozhodnutí, provedeného za pomoci konkrétních a přezkoumatelných hledisek.
Nález ÚS z 6. 2. 2023, sp. zn. III. ÚS 771/22
K věci: Stěžovatel je povoláním dělník a ve volném čase se věnuje tvorbě videoklipů, které publikuje na serveru youtube.com. Zde publikoval dva videoklipy reagující na inzerát soukromé společnosti (dále „železárny“) s nabídkou práce. Sám k železárnám neměl pracovněprávní ani jiný vztah. V daných videích dal způsob fungování železáren vizuálně a textově do spojitosti s fungováním koncentračních táborů. Také zde uvedl kontaktní údaje na jednu ze zaměstnankyň železáren a jednatele železáren připodobnil k veliteli koncentračního tábora (v řízení o ústavní stížnosti šlo o vedlejší účastnici a vedlejšího účastníka). Ti se poté u OS v Přerově žalobou domáhali, aby se stěžovatel do budoucna zdržel dalšího šíření předmětných videoklipů a požadovali omluvu a náhradu nemajetkové újmy ve výši 500 000 Kč, resp. 100 000 Kč. OS v Přerově žalobě vyhověl a ohledně požadované náhrady nemajetkové újmy přiznal vedlejšímu účastníkovi částku 180 000 Kč a vedlejší účastnici částku 35 000 Kč. KS v Ostravě pak zamítl žalobcovo odvolání a NS odmítl jeho dovolání.
ÚS ústavní stížnosti částečně vyhověl a zrušil část rozsudků OS v Přerově a KS v Ostravě a usnesení NS. Zejména s přihlédnutím ke způsobu určení výše zadostiučinění jimi totiž byla porušena práva stěžovatele na svobodu projevu dle čl. 17 odst. 1 a 2 LPS a na ochranu vlastnického práva dle čl. 11 odst. 1 LPS.
Z odůvodnění: Svoboda projevu je konstitutivním znakem pluralitní společnosti a jednou ze základních podmínek pro její chod a sebeuplatnění jednotlivce. Svobodný projev lze omezit pouze v případě, že se dostane do konfliktu s jinými právními statky chráněnými ústavním pořádkem nebo zákony vydanými za účelem, pro který lze svobodný projev omezit ve smyslu čl. 17 odst. 4 LPS (práva a svobody druhých, bezpečnost státu, veřejnou bezpečnost, ochranu veřejného zdraví a mravnosti). Všechna omezení svobodného projevu provedená obyčejným zákonem je třeba vykládat s respektem ke svobodnému projevu, a je-li to nutné, pak i do té míry restriktivně tak, aby bylo zajištěno přiměřené uskutečňování svobody projevu samotné.
Při řešení kolize mezi základním právem na svobodu projevu a základním právem na ochranu důstojnosti a cti jednotlivce je třeba primárně zvážit míru zásahu do osobnostních práv kritizované osoby, neboť k tomu, aby zásah do svobody projevu mohl být ospravedlněn ochranou práv druhých, konkrétně ochranou osobnosti a práva na soukromý život, se musí jednat o zásah, který dosahuje určité míry závažnosti.
Obecné soudy správně identifikovaly, že sporné videoklipy představují politický projev, kterým stěžovatel kritizuje současný ekonomický systém a jeho dopady na pracovní a životní podmínky nejméně kvalifikovaných zaměstnanců․ Politický projev požívá nejvyšší ochrany, neboť možnost kohokoli vyjádřit se bez strachu z postihu k věcem veřejným a vynášet o nich hodnotící soudy je klíčová pro řádné fungování demokracie. Věcí veřejnou jsou typicky otázky politické, ale i otázky související s celospolečenskými tématy. I podmínky na pracovišti jsou věcí veřejnou, neboť se týkají otázek důležitých pro určitou skupinu osob, konkrétně zaměstnanců daného pracoviště.
Vedlejší účastník navíc není zcela soukromou osobou. Musí být jakožto jednatel významného regionálního ekonomického subjektu připraven čelit kritice veřejnosti, a to tím spíše, pokud sám vstupuje do veřejného prostoru výroky pro média. Osoba řídící významný průmyslový podnik je ze své funkce veřejně činnou osobou, a to i přestože sama aktivně do veřejného prostoru nevstupuje. Stěžovatelova kritika se nadto týkala výlučně profesní, a nikoli soukromé sféry vedlejšího účastníka.
Uvedené faktory hovoří ve prospěch stěžovatelovy svobody projevu; s ohledem na skutkové okolnosti případu byl vedlejší účastník povinen od stěžovatele snášet vyšší míru kritiky. Je rovněž třeba stěžovateli přisvědčit, že ochrana čl. 17 LPS se vztahuje nejen na výroky a myšlenky, které jsou přijímané příznivě či jsou považovány za neškodné či bezvýznamné, ale i na ty, které zraňují, šokují nebo znepokojují.
Stěžovatel však zvolil kritiku, která překračuje meze v současné společnosti obecně uznávaných pravidel slušnosti (k přípustné expresivitě projevu a s tím souvisejícím mezím ústavní ochrany např. nález sp. zn. III. ÚS 359/96). Jak správně připomněly obecné soudy, nacistická ideologie je zodpovědná za jednu z největších lidských tragédií našich dějin. Koncentrační tábory nebyly pouze místy s velmi tvrdými pracovními podmínkami, ale především nástrojem k masovému zabíjení a úplné dehumanizaci několika milionů lidí. Označení za velitele v koncentračním táboře je tedy vrcholně urážlivé a ve společnosti postavené na úctě k právům jednotlivce nepřijatelné. Na uvedeném ničeho nemění ani případné nadužívání podobných přirovnání ve veřejném prostoru. Znevažování zločinů, kterých se nacismus dopustil, jejich bagatelizací formou označování názorových oponentů za nacisty je třeba vždy jasně odsoudit, ať se jí dopustí kdokoli, regionální aktivista typu stěžovatele či celostátní politik.
V neprospěch stěžovatelovy svobody projevu hovoří další faktory. Nejednalo se o projev impulsivní, pronesený v afektu, ale o projev předem promyšlený a připravený. Stěžovatel vedlejšího účastníka za nacistu neoznačil pouze slovně, ale vytvořil fotomontáž, ve které jej oblékl do uniformy. Stěžovatel navíc videoklipy uveřejnil na veřejně dostupném internetovém⛘serveru a mínil s nimi zjevně, s ohledem na překlad textů do anglického jazyka, mířit i na zahraniční publikum. Difamační potenciál stěžovatelových výroků byl tedy značný.
V posuzovaném případě není rozhodné, zda projev stěžovatele lze považovat za hodnotící soud či hybridní výrok. Skutečnost, že stěžovatelova kritika vycházela z pravdivého skutkového základu, tj. z nabídky práce u společnosti za velmi nízkou měsíční mzdu, nebyla v posuzovaném řízení zpochybněna. Přesto však byla stěžovatelova reakce na tuto skutečnost, tj. srovnání společnosti s koncentračním táborem a vedlejšího účastníka s nacistou a důstojníkem tohoto tábora, excesivní. Projev stěžovatele se netýkal konkrétních pracovních podmínek v železárnách, a proto nebylo třeba pravdivost daného tvrzení prokazovat.
Jakkoliv je třeba na aktivity stěžovatele pohlížet v rámci jeho politické angažovanosti, při posouzení kolize mezi právem na svobodný projev a právem vedlejšího účastníka na ochranu osobnosti se obecné soudy neodchýlily od obecných ústavních východisek. To však nelze dovodit ve vztahu k vedlejší účastnici. Údajný zásah do práv vedlejší účastnice měl podle obecných soudů spočívat v tom, že ve videoklipu obsahujícím fotografie z koncentračních táborů byl uveden též inzerát s nabídkou práce, ve kterém vedlejší účastnice figurovala jako kontaktní osoba. Vedlejší účastnice ovšem nebyla projevem stěžovatele napadena, přímo kritizována či dehonestována.
Při posuzování přiměřenosti zásahu státu do svobody projevu je třeba přihlédnout i k povaze a závažnosti uložených sankcí. Reakce státu na zásah do osobnostních práv nesmí mít odrazující účinek na svobodu projevu. V případě občanskoprávních sporů na ochranu osobnosti musí být přiznané zadostiučinění přiměřené újmě způsobené na osobnostních právech. I pokud je dobrá pověst jednotlivce narušena skutečně hrubým způsobem, může být vyhovění jeho žalobě na ochranu osobnosti zásahem do svobody projevu, a to zejména je-li výsledkem sporu nepřiměřená sankce. Výše uloženého finančního zadostiučinění musí zohledňovat i ekonomickou situaci žalovaného, a to například jeho měsíční mzdu. Odrazující účinek na svobodu projevu je navíc třeba posuzovat ve vztahu ke všem uloženým sankcím a nákladům řízení dohromady.
V českém soukromém právu upravuje způsob a rozsah náhrady nemajetkové újmy § 2951 odst. 2 ObčZ. Volba způsobu i výše zadostiučinění záleží vždy především na konkrétních okolnostech případu. Soudy by měly brát v potaz zejména hodnotu, do které bylo zasaženo, intenzitu zásahu, okolnosti na straně škůdce a okolnosti na straně poškozeného; nelze pominout ani precedenty, srovnatelné v podstatných skutkových a právních znacích. Způsob i stanovení výše zadostiučinění jsou tedy předmětem silné diskrece, což klade na soudy zvýšené nároky stran odůvodnění rozhodnutí, provedeného za pomoci konkrétních a přezkoumatelných hledisek.
V tomto smyslu však není zadostiučinění přiznané vedlejšímu účastníkovi, vůči němuž shledal nyní i ÚS porušení osobnostních práv, přiměřené, resp. je neúměrně vysoké.
Předně je třeba konstatovat, že odůvodnění přiznané částky zadostiučinění ze strany obecných soudů neobsahuje dostatečně konkrétní a přezkoumatelná hlediska. Nalézací ani odvolací soud stran výše náhrady za nemajetkovou újmu neodkázaly, s potřebnou mírou podrobnosti, na žádné relevantní precedenty. Oproti případům, na které naopak soudy odkázaly, je patrná výjimečně tvrdá reakce soudů na projev stěžovatele, provázená až extrémním důrazem na sankční a preventivní aspekt zadostiučinění. Přitom z hlediska funkce peněžité náhrady musí být zadostiučinění primárně vnímáno jako prostředek kompenzace újmy. ÚS sice ve své judikatuře výjimečně připouští možnost uplatnění (též) preventivně-sankční funkce náhrady nemajetkové újmy v případě zásahu do osobnostních práv, váže ji však na určité spíše úzce vymezené skupiny případů.
Pro stanovení výše zadostiučinění je významná i finanční situace stěžovatele. Ten disponuje měsíčním příjmem okolo 20 000 Kč, jeho jediným majetkem je část nemovitosti, ve které bydlí. Za sporné videoklipy nezískal žádný majetkový prospěch. Rovněž je třeba vzít v potaz, že stěžovateli již byla uložena pokuta v přestupkovém řízení a stěžovatel čelí ve skutkově obdobně založené věci též žalobě železáren, požadující další vysokou finanční částku. Za těchto okolností je zadostiučinění ve výši 180 000 Kč likvidační. Konstatování OS v Přerově, že uložení povinnosti uhradit částku ve výši 180 000 Kč osobě s příjmem 20 000 Kč měsíčně likvidační není, neboť si tato může vzít úvěr, je nejen cynické, ale též argumentačně chybné, neboť odkazem na možnost čerpat úvěr, ať již v jakékoli výši, by bylo možné odmítnout likvidační povahu náhrady nemajetkové (ale i jiné) újmy v každém posuzovaném případě.
Komentář: Zde reprodukovaný nález je pečlivě odůvodněný, a to včetně podrobných odkazů na judikaturu samotného ÚS, tak ESLP. V tomto smyslu je seznámení se s ním přínosné pro situace, kdy je posuzován obdobný případ střetu svobody projevu a osobnostních práv. Nález tak v tomto směru nepředstavuje výrazné novum, jako spíše detailní souhrn dosavadních obecných východisek. Jejich jádro je přitom shrnuto v bodech 25 a 26 nálezu. Při řešení kolize mezi základním právem na svobodu projevu a základním právem na ochranu důstojnosti a cti jednotlivce je tak třeba primárně zvážit míru zásahu do osobnostních práv kritizované osoby, neboť k tomu, aby zásah do svobody projevu mohl být ospravedlněn ochranou práv druhých, konkrétně ochranou osobnosti a práva na soukromý život, se musí jednat o zásah, který dosahuje určité míry závažnosti. Je pak třeba vzít v potaz zejména 1. povahu projevu, resp. výroku (tj. zda jde o skutkové tvrzení, hodnotový soud či hybridní výrok), 2. obsah výroku (např. zda jde o projev politický, umělecký, či naopak komerční), 3. formu výroku (nakolik je předmětný výrok expresivní nebo dokonce vulgární), 4. postavení kritizované osoby (zejména zda jde o osobu veřejně činnou, osobu aktivní v politickém životě, případně o osobu veřejně známou), 5. zda se výrok (kritika) dotýká soukromé či veřejné sféry kritizované osoby, 6. chování kritizované osoby (např. zda kritiku sama „vyprovokovala“, jak se posléze ke kritice postavila), 7. kdo výrok pronáší (např. zda se jedná o novináře, běžného občana, politika apod.) a konečně 8. kdy tak činí (jaké měl či mohl mít autor projevu v daný okamžik k dispozici konkrétní údaje, z nichž vycházel, a v jaké situaci tak učinil). Každý z těchto faktorů hraje roli při hledání spravedlivé rovnováhy mezi základními právy stojícími v kolizi, ovšem jejich relativní váha závisí vždy na jedinečných okolnostech každého případu. Tento výčet relevantních faktorů není taxativní; v úvahu musí být vždy vzat celkový kontext věci a ve specifických případech mohou být významné i okolnosti, jež nelze do žádné z právě zmíněných kategorií zařadit.
Z pohledu konkrétních okolností případu lze uvítat, že se svými závěry ÚS vyslovil proti „inflaci“ kritiky v podobě přirovnávání nejrůznějších osob, institucí a jevů k „nacistům“. Jak plyne z nálezu, takové jednání je nejen lidsky nevhodné, ale vede i k bagatelizaci skutečných zločinů.
ÚS také vymezil vodítka pro určení výše zadostiučinění. Správně odmítl „svůdnou“ zjednodušující tezi, že i ekonomicky slabé subjekty mohou unést nejrůznější vysoké náhrady a sankce tím, že je splatí z úvěru.
JUDr. Faisal Husseini, Ph.D., Brno⛘