Nejvyšší soud České republiky: Řízení o odpůrčí žalobě a rozsudek pro uznání
§ 114b, § 153a, § 205b OSŘ
§ 589 a násl, § 1930 ObčZ
Povaha řízení o odpůrčí žalobě podle občanského zákoníku nevylučuje skončení řízení soudním smírem, a tudíž ani možnost vydat v takové věci rozsudek pro uznání.
Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky z 31. 7. 2023, sp. zn. 29 Cdo 1772/2023
K věci: Soud prvního stupně určil, že kupní smlouva o převodu vlastnického práva ke spoluvlastnickému podílu v žalobě uvedenému je vůči žalobci právně neúčinná. Na základě § 114b a 153a OSŘ dospěl soud k následujícím závěrům: Žalovaná (přes poučení o následcích) nereagovala na usnesení ze dne 29. 12. 2021, které bylo výzvou k vyjádření dle § 114b OSŘ (ve stanovené třicetidenní lhůtě) a jež jí bylo doručeno (společně se žalobou) do vlastních rukou dne 7. 1. 2022. Vzhledem k tomu, že to zákon nevylučuje a uplatněný nárok neodporuje kogentním ustanovením právních předpisů, byly splněny podmínky pro postup podle § 153a odst. 3 OSŘ ve spojení s § 114b OSŘ; soud prvního stupně proto rozhodl o nároku žalobce rozsudkem pro uznání.
Odvolací soud k odvolání žalované změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že rozsudek pro uznání se nevydává. Uvedl, že žalobce se odpůrčí žalobou domáhá vyslovení neúčinnosti právního jednání ve smyslu § 589 a násl. ObčZ. Měl za to, že hmotné právo nepřipouští vyřízení této věci dohodou účastníků. Judikatura proto dovodila, že v řízení o určení neúčinnosti právního úkonu podle § 42a ObčZ 1964 nemůže být vydán rozsudek pro uznání podle § 153a odst. 3 OSŘ (není totiž možné uzavřít a schválit smír); srov. rozsudek NS z 21. 10. 2009, sp. zn. 30 Cdo 2666/2007. Byť šlo o rozhodnutí k občanskému zákoníku z r. 1964, jsou jeho závěry použitelné i za stávající právní úpravy. K tomu odvolací soud uvedl i další argumenty. Soud prvního stupně podle odvolacího soudu tedy pochybil, měl-li za to, že povaha projednávané věci umožňuje uzavření smíru (což je zákonný předpoklad pro vydání rozsudku pro uznání dle § 153a OSŘ). Odvolací soud proto napadené rozhodnutí změnil tak, že se rozsudek pro uznání nevydává, aniž se zabýval dalšími žalovanou uplatňovanými důvody nepřípustnosti jeho vydání v projednávané věci.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které Nejvyšší soud shledal přípustným i důvodným.
Z odůvodnění: Soud citoval § 99, 114b, 153a, 205b OSŘ, § 589, § 593 a násl., § 1930 ObčZ (pozn. red.). Ve výše ustaveném právním rámci činí Nejvyšší soud k dovoláním položené právní otázce následující závěry:
V dané věci jde o to, zda uznání nároku uplatněného žalobou žalovaným [lhostejno, zda žalovaný nárok uznal svým procesním úkonem (§ 153a odst. 1 OSŘ), nebo zda nastala fikce uznání nároku podle § 153a odst. 3 OSŘ pro nečinnost žalovaného poté, co obdržel tzv. kvalifikovanou výzvu k vyjádření podle § 114b OSŘ] umožňuje vydání rozsudku pro uznání tam, kde je předmětem řízení odpůrčí nárok podle § 589 a násl. ObčZ. Prostřednictvím § 153a odst. 2 OSŘ se totiž klade otázka, zda rozsudek pro uznání nelze vydat (jak uzavřel odvolací soud), jelikož jde o věc, ve které nelze uzavřít a schválit smír (§ 99 odst. 1 a 2 OSŘ).
Rozsudkem pro uznání nelze rozhodnout ve věcech, jejichž povaha nepřipouští uzavření soudního smíru, jakož i tehdy, kdyby rozsudek pro uznání byl v rozporu s právními předpisy. V literatuře i rozhodovací praxi soudů panuje shoda v názoru, že povaha věci připouští uzavření smíru zpravidla ve věcech, v nichž jsou účastníci v typickém dvoustranném poměru, jestliže hmotněprávní úprava nevylučuje, aby si účastníci mezi sebou⛘upravili právní vztahy dispozitivními úkony. Povahou věci je tak vyloučeno uzavřít smír zejména ve věcech, v nichž lze zahájit řízení i bez návrhu, ve věcech, v nichž se rozhoduje o osobním stavu, a ve věcech, v nichž hmotné právo nepřipouští vyřízení věci dohodou účastníků. Srov. k tomu v literatuře např. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I. § 1 až 200za. Komentář. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 643, a v judikatuře např. R 31/2020.
Smír pak je procesním institutem, jímž se má umožnit účastníkům, aby skončili soudní řízení na základě dohody, a sami tak odstranili svým dispozičním úkonem vzniklý spor s tím, že v tom je i podstata rozdílu mezi soudním smírem a autoritativním meritorním rozhodnutím, což nalézá svůj výraz i v jejich odlišné právní úpravě; srov. např. rozsudek NS ze 4. 1. 2006, sp. zn. 30 Cdo 641/2005 (R 23/2007), jakož i R 31/2020.
Obsahem přípustného smíru je dohoda, kterou se upravují hmotněprávní vztahy, jež jsou předmětem řízení; nelze vyloučit, aby byly upraveny i jiné vztahy než ty, které jsou vymezeny předmětem řízení, neboť podmínkou přípustnosti smíru zde je, aby povaha věci uzavření smíru připouštěla. Jestliže smír svým obsahem upravuje vztahy nad rámec dosavadního předmětu řízení, jde o smír přípustný, neboť tu jde o dispozici návrhem a schválením smíru připouští soud i tuto dispozici. Smír jako dohoda účastníků, u níž se předpokládá existence nejistých, neurčitých nebo sporných práv, je narovnáním, popř. dohodou o vzdání se práva [stanovisko občanskoprávního kolegia bývalého NS ČSR z 11. 11. 1986, Cpj 44/86 (R 16/1987), rozsudek NS z 24. 6. 2015, sp. zn. 29 Cdo 1962/2013 (R 22/2016), nebo R 31/2020]. Smír může svým obsahem i překročit rámec předmětu řízení; vždy však z něho musí být patrno, jak byly vypořádány nároky, které byly předmětem řízení (R 16/1987, R 22/2016, R 31/2020).
Soudní praxe nevylučuje možnost skončit řízení soudním smírem (na základě argumentu „povahou věci“) ani u sporů o platnost smluv, resp. u sporů o určení, zda tu je či není právní vztah nebo právo týkající se majetku nebo závazků. Srov. např. R 23/2007, rozsudek NS z 16. 3. 2017, sp. zn. 21 Cdo 1981/2016 (R 52/2018), nebo R 31/2020.
K možnosti uzavřít a schválit smír ve sporu o neúčinnost právního jednání dlužníka podle § 589 a násl. ObčZ zahájeném odpůrčí žalobou Nejvyšší soud nejprve uvádí, že podle důvodové zprávy k vládnímu návrhu zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, který projednávala Poslanecká Sněmovna Parlamentu ČR ve svém 6. volebním období 2010–2013 jako tisk č. 362, je inspiračním zdrojem úpravy neúčinných právních jednání v § 589 a násl. ObčZ zejména odpůrčí řád obsažený v čl. III zákona č. 64/1931 Sb. z. a n., kterým se vydávají řády konkursní, vyrovnací a odpůrčí („odpůrčí řád z r. 1931“); srov. zvláštní část důvodové zprávy (K § 589 až 599). Dosavadní úprava odporovatelných právních jednání v § 42a ObčZ 1964 je tamtéž označena jako „redukovaná a málo funkční obdoba“ příslušné úpravy obsažené v § 46 až 52 ObčZ 1950.
K odpůrčí žalobě podle § 589 ObčZ je aktivně věcně legitimován věřitel, jehož pohledávka za dlužníkem je vykonatelná, jestliže právní jednání dlužníka zkracuje její uspokojení. Vykonatelnou se rozumí pohledávka, jejíž splnění lze vynutit cestou výkonu rozhodnutí (exekucí), tj. pohledávka, která byla věřiteli přiznána vykonatelným rozhodnutím nebo jiným titulem, podle kterého lze nařídit výkon rozhodnutí (exekuci). Srov. shodně např. rozsudky NS z 24. 10. 2017, sp. zn. 21 Cdo 1079/2017 (Soudní judikatura, 2019, č. 3, poř. č. 27; nebo z 13. 12. 2018, sp. zn. 21 Cdo 2332/2018 (R 127/2019); anebo z 25. 4. 2023, sp. zn. 29 Cdo 2920/2022.
Smyslem (účelem) odpůrčí žaloby podle § 589 ObčZ je domoci se (vyhovujícího) rozhodnutí soudu, které bude podkladem k tomu, aby se mohl na základě titulu způsobilého k výkonu rozhodnutí (exekučního titulu) vydaného proti dlužníku domáhat nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce) postižením toho, co neúčinným jednáním ušlo z dlužníkova majetku (nebo odpovídající náhrady za takové plnění), a to nikoliv proti dlužníku, ale vůči tomu, kdo s dlužníkem právně jednal, nebo kdo z právního jednání přímo nabyl prospěch, vůči jeho dědici nebo vůči tomu, kdo nabyl jmění při přeměně právnické osoby jako její právní nástupce, anebo vůči jinému právnímu nástupci; srov. opět (též ve vazbě na dikci § 594 a § 595 odst. 1 větu první ObčZ) R 127/2019 i rozsudek NS sp. zn. 29 Cdo 2920/2022.
Takto deklarovaný smysl (účel) odpůrčí žaloby však nevypovídá ničeho o tom, zda (případně jakým způsobem) lze nárok žalobou uplatněný vypořádat (platnou) dohodou účastníků daného právního vztahu (lhostejno, zda se tak stane mimosoudně, nebo prostřednictvím soudem schváleného smíru). Přiléhavou (správnou) odpověď na danou otázku nelze získat snahou o rozčlenění soudních rozhodnutí podle předmětu řízení na rozhodnutí deklaratorní a na rozhodnutí konstitutivní (právotvorná), podloženou (i v poměrech dovolací argumentace) mylnou představou, že tam, kde má soudní rozhodnutí konstitutivní účinky, smír uzavřít nelze. K ošidnosti argumentace budované (jen) na takových základech srov. v literatuře např. Macur, J. Problémy vzájemného vztahu práva procesního a hmotného. Brno: Masarykova univerzita, 1993, s. 117–127. V literatuře většinově převládá názor, že rozhodnutí (rozsudek), jímž soud vyhoví odpůrčí žalobě podané podle § 589 a násl. ObčZ, má konstitutivní účinky (se zpětnými účinky, jelikož činí právní jednání dlužníka „zpětně“ neúčinným); srov. např. Švestka, J., Dvořák, J., Fiala, J. a kol. Občanský zákoník Komentář. Sv. I. 2. vyd. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2020, s. 1401, nebo Melzer, F., Tégl, P. a kol. Občanský zákoník – velký komentář, s. 824 a násl., anebo Petrov, J., Výtisk, M., Beran, V. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 2. vyd. Praha: C. H. Beck, 2019. Jinak (na podporu závěru, že soudní rozhodnutí o odpůrčí žalobě má deklaratorní povahu) srov. např. Lavický, P. a kol. Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1–654). Komentář. 2. vyd. Praha: C. H. Beck, 2022, s. 1897–1911.
To, že soudní rozhodnutí má konstitutivní účinky, ještě neznamená, že ohledně žalobou uplatněného nároku [jenž má (může) vyústit v rozhodnutí s konstitutivními účinky] nelze uzavřít (a schválit) smír. Srov. v tomto ohledu např. judikaturu Nejvyššího soudu k náhradě nepeněžité újmy v penězích podle § 13 ObčZ 1964, představovanou např. rozsudkem z 24. 4. 2019, sp. zn. 30 Cdo 4296/2017. V soudní praxi ohledně tohoto nároku (totiž) na straně jedné nebylo pochyb o tom, že možnost přiznání úroků z prodlení při peněžitém zadostiučinění podle § 13 odst. 2 ObčZ 1964 nepřichází v úvahu, neboť do právní moci soudního rozhodnutí není povinnost plnit peněžité zadostiučinění závazně stanovena, na straně druhé však nebylo pochyb ani o tom, že žalobou⛘uplatněný nárok na náhradu nemajetkové újmy v penězích bylo možné vypořádat dohodou (uzavřít smír).
Na poli odpůrčího práva lze v podobném duchu odkázat (co do možnosti vypořádat odpůrčí nárok dohodou) na R 31/2020 nebo na rozsudek NS z 30. 5. 2022, sp. zn. 29 Cdo 2917/2020. V těchto rozhodnutích (v nichž jde o výklad „insolvenční neúčinnosti“) Nejvyšší soud uzavřel, že odpůrčí nárok lze vypořádat dohodou (uzavřít smír), byť současně (ve vazbě na § 239 odst. 4 větu první InsZ) v jiném svém rozhodnutí připustil, že soudní rozhodnutí o odpůrčí žalobě podle § 235 a násl. InsZ má konstitutivní účinky [srov. rozsudek NS z 31. 1. 2022, sen. zn. 29 ICdo 12/2020, odst. 50 (R 101/2022)].
V poměrech úpravy odpůrčího práva v současném občanském zákoníku je pro odpověď na dovoláním předestřenou otázku významný především obsah § 597 ObčZ.
Neúčinnosti právního jednání dlužníka se lze dovolat vůči osobám uvedeným v § 594 ObčZ [nejčastěji (typově) vůči osobě, která s dlužníkem právně jednala, nebo vůči osobě, která z právního jednání dlužníka přímo nabyla prospěch]. Vůči takovým osobám zakládá neúčinnost právního jednání dlužníka věřitelovo právo domáhat se uspokojení pohledávky i z toho, co neúčinným jednáním z dlužníkova majetku ušlo (§ 595 odst. 1 věta první ObčZ), případně (není-li dobře možné uspokojit se z toho, co neúčinným jednáním ušlo z dlužníkova majetku) právo domáhat se uspokojení pohledávky z odpovídající náhrady (§ 595 odst. 1 věta druhá ObčZ). Platí rovněž, že osoba (dle § 594 ObčZ), které neúčinné právní jednání dlužníka zakládá povinnost podle § 595 ObčZ [povinnost strpět, aby věřitel uspokojil svou pohledávku vůči dlužníku z toho, co neúčinným jednáním ušlo z dlužníkova majetku, resp. (není-li dobře možné uspokojit se z toho, co neúčinným jednáním ušlo z dlužníkova majetku) povinnost poskytnout věřiteli na uspokojení jeho pohledávky odpovídající náhradu], se této povinnosti může zprostit uspokojením věřitelovy pohledávky za dlužníkem (§ 597 odst. 1 věta první ObčZ).
Co do posouzení otázky, zda možnost osoby, která je zatížena povinností podle § 595 ObčZ, zprostit se této povinnosti uspokojením věřitelovy pohledávky za dlužníkem, je podmíněna plnou úhradou věřitelovy pohledávky za dlužníkem i tehdy, má-li to, co neúčinným jednáním ušlo z dlužníkova majetku, nižší hodnotu, se aktuální komentářová literatura shoduje v závěru, že k zániku odpůrčího práva postačí, jestliže taková osoba uspokojí věřitelovu pohledávku za dlužníkem ve stejném rozsahu, v jakém má vůči ní věřitel právo na odpovídající náhradu podle § 595 odst. 1 věty druhé ObčZ. Srov. Melzer, F., Tégl, P. a kol., cit. výše, s. 861, Petrov, J. et al., cit. výše, s. 670–671, nebo Lavický, P. a kol., cit. výše, s. 1931–1932. Tento závěr správně vystihuje skutečnost, že oproti výkladu podávanému dříve (ve vazbě na § 1415 obecného zákoníku občanského) k obsahově srovnatelnému ustanovení odpůrčího řádu z r. 1931 (srov. např. Voska, J. Konkursní, vyrovnací a odpůrčí řády. Praha: Právnické knihkupectví a nakladatelství Linhart & Pekárek, 1931, s. 617) se z § 1930 odst. 2 ObčZ podává povinnost věřitele přijmout na úhradu své pohledávky i částečné plnění, neodporuje-li to povaze závazku nebo účelu smlouvy, pokud tento účel musel být dlužníku alespoň zřejmý.
Nejvyšší soud tedy ve shodě s označenou literaturou uzavírá, že má-li to, co neúčinným jednáním ušlo z dlužníkova majetku, nižší hodnotu, než je výše věřitelovy pohledávky za dlužníkem, zprostí se osoba, která je zatížena povinností podle § 595 ObčZ, této povinnosti ve smyslu § 597 odst. 1 ObčZ tím, že uspokojí věřitelovu pohledávku za dlužníkem ve stejném rozsahu, v jakém má vůči ní věřitel právo na odpovídající náhradu podle § 595 odst. 1 věty druhé ObčZ.
Uvedený závěr lze podpořit i poukazem na obsah rozsudku NS sp. zn. 29 Cdo 2917/2020, konkrétně na tam obsažený závěr, podle kterého je skutečnost, že osoba, v jejíž prospěch učinil dlužník neúčinný právní úkon, zaplatila do majetkové podstaty dlužníka peněžitou náhradu za plnění, které jí dlužník poskytl, důvodem pro zamítnutí obecné odpůrčí žaloby podané proti osobě, která plnila, věřitelem dlužníka.
Se zřetelem k dikci § 597 odst. 1 věty druhé ObčZ se osoba zatížená povinností podle § 595 ObčZ této povinnosti výše popsaným způsobem zprostí (může zprostit) kdykoli po vzniku odpůrčího práva, bez zřetele k tomu, zda věřitel předtím podal odpůrčí žalobu. Překážkou daného postupu není ani to, že věřitelova pohledávka za dlužníkem dosud není vykonatelná; podmínka, aby šlo o pohledávku vykonatelnou, musí být splněna (až) v době, kdy soud rozhoduje o odpůrčí žalobě (srov. shodně např. usnesení NS sp. zn. 21 Cdo 3914/2016, nebo z 24. 6. 2021, sp. zn. 24 Cdo 1413/2020).
Může-li se osoba, která je zatížena povinností podle § 595 ObčZ, zprostit této povinnosti uspokojením věřitelovy pohledávky za dlužníkem v rozsahu, v jakém má vůči ní věřitel právo na odpovídající náhradu podle § 595 odst. 1 věty druhé ObčZ, jednostranným právním jednáním, pak ovšem není vyloučeno, aby se tak stalo též na základě její dohody s věřitelem. Srov. k tomu v literatuře shodně např. opět Melzer, F., Tégl, P. a kol., cit. výše, s. 861, nebo Petrov, J. et al., cit. výše, s. 670–671. Takovou dohodu lze uzavřít i po podání odpůrčí žaloby věřitelem, přičemž nic nebrání, aby tato dispozice s odpůrčí žalobou uplatněným odpůrčím nárokem měla podobu smíru schváleného soudem.
Nejvyšší soud tedy v odpověď na dovoláním položenou otázku uzavírá, že povaha řízení o odpůrčí žalobě podle současného občanského zákoníku nevylučuje skončení řízení soudním smírem, a tudíž ani možnost vydat v takové věci rozsudek pro uznání (§ 153a odst. 2 OSŘ).