Nejvyšší správní soud: Doručování do datové schránky fyzické podnikající osoby v případě dopravního přestupku osoby fyzické
§ 19, § 20 odst. 5, § 41 SpŘ
V oblasti dopravních přestupků (dle zákona o silničním provozu) je pro posouzení toho, do jaké datové schránky doručovat, rozhodující kategorie přestupku (zákon o silničním provozu přestupky rozděluje dle subjektu jakožto znaku skutkové podstaty přestupku). V tomto případě se jednalo o přestupek dle § 125c ProvPoz, a tedy o přestupek fyzické osoby. Stěžovatel měl zřízenou pouze datovou schránku podnikající fyzické osoby. Žalovaný proto v tomto ohledu nepochybil, když do datové schránky nedoručoval.
Rozsudek Nejvyššího správního soudu z 20. 7. 2023, č. j. 8 As 19/2023-31
K věci: Žalobce byl zastaven hlídkou městské policie, která mu vytkla, že řídil automobil s částečně zakrytou tabulkou registrační značky. Hlídka s ním sepsala oznámení o podezření ze spáchání přestupku a poslala je žalovanému. Žalovaný vydal příkaz, jímž žalobce uznal vinným z užití vozidla se zakrytou tabulkou registrační značky [přestupek dle § 125c odst. 1 písm. a) bodu 2 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změně některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů („ProvPoz“)]. Uložil mu pokutu 6 000 Kč a zákaz řízení na šest měsíců. Příkaz žalovaný doručoval žalobci prostřednictvím provozovatele poštovních služeb. Poštovní doručovatel žalobce na známé adrese nezastihl, a proto mu zanechal výzvu k vyzvednutí zásilky spolu s poučením. Žalobce si uloženou zásilku nevyzvedl. Předmětný příkaz proto nabyl právní moci.
O více než rok později se žalobce dostavil na příslušný úřad požádat o nový řidičský průkaz. Tam mu bylo sděleno, že mu vzhledem k zákazu řízení nelze nový řidičský průkaz vydat. Rovněž žalobce převzal (více než rok starý) příkaz a podal proti němu odpor. Žalovaný mu však sdělil, že odpor podal opožděně a příkaz nabyl právní moci (žalobci byl doručen tak, že po 10 dnech od uložení zásilky nastala fikce doručení). Na to žalobce reagoval podáním žádosti o opatření proti nečinnosti; této žádosti Ministerstvo dopravy nevyhovělo. Následně žalobce podal žalobu na ochranu proti nečinnosti k Městskému soudu v Praze, v níž žádal, aby soud žalovanému uložil v návaznosti na podaný odpor pokračovat v daném řízení. MS se s žalobní argumentací neztotožnil a rozsudkem žalobu zamítl. Žalobce (stěžovatel) podal proti rozsudku MS kasační stížnost s návrhem, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil MS k dalšímu řízení. NSS po posouzení věci dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná, a proto ji zamítl.
V této věci se NSS zabýval tím, zda mají správní orgány doručovat písemnosti do datové schránky podnikající fyzické osoby ve věci dopravního přestupku, který se měl stát v souvislosti s podnikáním dané osoby (které zahrnuje silniční dopravu). Podstata sporu spočívala v otázce, jak mají správní orgány doručovat písemnosti ohledně dopravního přestupku osobě, která nemá datovou schránku pro fyzickou osobu, ale pouze datovou schránku pro podnikající fyzickou osobu.
Z odůvodnění: Žalobce v žalobě uvedl, že v době doručování zásilky byl v Itálii, kde se zdržoval téměř celý další rok. Po návratu nenašel ve schránce žádný dokument. Správní orgány mu měly doručovat příkaz do datové schránky, kterou měl zřízenou jakožto podnikající fyzická osoba. Vozidlo, s nímž měl spáchat přestupek, má totiž v majetku určeném k podnikání a v době policejní kontroly vykonával podnikatelskou činnost. Předmětem jeho podnikání je mj. silniční doprava, a provoz vozidla je proto podstatnou složkou jeho podnikání. Když byl v minulosti trestán za drobné přestupky, vždy mu správní orgány písemnosti zasílaly do datové schránky. Žalobce byl proto v dobré víře, že mu budou do datové schránky doručovat i nadále. Správní řád v § 19 odst. 3 (pozn. NSS: pravděpodobně myšlen § 20 odst. 5 SpŘ) používá formulaci, že se podnikatelům doručuje dle zvláštních ustanovení, pokud písemnost souvisí s podnikatelskou činností. Tak tomu v tomto případě dle žalobce bylo. Navíc pokud není jednoznačné, do jaké datové schránky má být písemnost zasílána, je nutné postupovat ve prospěch adresáta právní normy. Z § 19 SpŘ plyne, že správní orgán má využívat více možných způsobů doručování, pokud nějaká varianta není úspěšná. Cílem má být písemnost doručit, nikoliv použít fikci doručení.
MS se s argumentací žalobce neztotožnil a žalobu zamítl. Podstata sporu spočívá v tom, zda měl být žalobci příkaz doručován do datové schránky, kterou měl zřízenou jakožto podnikající fyzická osoba. Rozhodný je v tomto ohledu obsah písemnosti, tedy příkazu, ten se týkal žalobce jako fyzické osoby. Řešeného přestupku (zakrytí tabulky registrační značky) se může dopustit pouze fyzická osoba bez ohledu na její postavení. Tomu odpovídá i to, že řidičským oprávněním rovněž může disponovat pouze fyzická osoba. Každý řidič pak musí užít pouze takové vozidlo, které splňuje stanovené technické podmínky, bez ohledu na to, za jakým účelem je používáno. Navíc řešeného přestupku⛘se nelze dopustit v rámci podnikání. Do obsahu živnostenských oprávnění (ani těch, která má žalobce) totiž nespadá užití vozidla, které nesplňuje technické podmínky. Pokud by tak tento přestupek spáchal zaměstnanec podnikatele, nebylo by jednání zaměstnance přičitatelné podnikateli, ale výlučně zaměstnanci. Daná povinnost totiž tíží vždy pouze řidiče. Žalovaný proto správně doručoval poštou, jelikož žalobce měl datovou schránku zřízenou pouze pro své podnikání.
Žalovaný proto nepochybil, když žalobci příkaz doručoval na známou adresu. Tam žalobce nebyl zastižen a bylo mu zanecháno poučení. Uplynutím lhůty 10 dnů došlo k fikci doručení. Jelikož zásilku nebylo možné vložit do schránky, byla vrácena žalovanému. Když žalobce podal více než rok poté odpor, učinil tak po zákonem stanovené lhůtě. Pokud žalobce tvrdí, že byl v době doručování příkazu v Itálii, tak tato tvrzení nijak nekonkretizoval a nedoložil. Každopádně je věcí každého, aby si uspořádal podmínky tak, že může přijímat písemnosti správních orgánů. Pokud tak neučiní, musí se smířit s následky. MS se zabýval i tím, zda by nebylo možné odpor posoudit jako žádost o prominutí zmeškání úkonu dle § 41 SpŘ. Žalobce však podal odpor až po uplynutí lhůty pro takovou žádost.
Žalobcovo tvrzení, že vozidlo, kterým měl být spáchán přestupek, náleží do jeho majetku určeného k podnikání, neshledal MS podstatným. Jednak je žalobce nijak nerozvedl a nedoložil, především však tato otázka nemá na odpovědnost za přestupek vliv. MS se neztotožnil ani s tím, že byl žalobce v dobré víře, že mu bude doručováno do datové schránky. Žalobce nijak nekonkretizoval a nedoložil, že mu skutečně správní orgány předtím do datové schránky doručovaly. Svá tvrzení tedy neprokázal. Závěrem MS nesouhlasil ani s tím, že by správní orgány měly doručovat více způsoby, pokud je doručování neúspěšné. Postup správních orgánů je stanoven v § 19 SpŘ. Pokud je zásilka doručena (nebo považována za doručenou), správní orgány již nemohou doručovat jinými způsoby.
Žalobce (stěžovatel) podal proti rozsudku MS kasační stížnost s odkazem na důvody uvedené v § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) SŘS. Navrhl, aby NSS napadený rozsudek zrušil a věc vrátil MS k dalšímu řízení.
První částí kasační argumentace stěžovatel předně MS vytýká neúplné dokazování. Stěžovatel souhlasil s tím, že soud rozhodne bez jednání, avšak pouze za předpokladu, že si opatří důkaz policejním spisem. Pokud by tak učinil, zjistil by, že pokud by policie věc projednala za účasti tlumočníka, bylo by možné věc vyřešit na místě a vydání příkazu by nebylo třeba. Stěžovateli bylo upřeno právo na tlumočníka. Dále v této části stěžovatel argumentuje tím, že není jasné, jak byla zásilka doručována; nenašel ve své schránce žádný doklad. MS přesto dovodil, že stěžovatel byl k vyzvednutí zásilky vyzván. Následně však uvedl, že zásilku nebylo možné vložit do schránky. Je nelogické, že stěžovatel mohl být vyzván k vyzvednutí zásilky, avšak samotná zásilka již do schránky nebyla vhozena. Ve věci je tak zřejmá nesrovnalost v doručování. V době doručování byl navíc stěžovateli jako osobě, která není občanem ČR, zrušen na uvedené adrese pobyt.
V další části stěžovatel namítá nesprávné posouzení právních otázek. Předně nesouhlasí s argumentem MS, že do jeho živnostenských oprávnění nespadá užití vozidla, které nesplňuje technické podmínky, a proto jeho užití nemůže souviset s jeho podnikáním. Vozidlo náleží do podnikatelského majetku stěžovatele, stěžovatel podniká v oblasti silniční dopravy a v době domnělého spáchání přestupku podnikal. Jedná se proto o přestupek v kategorii podnikání. Optikou MS by se o podnikatelský přestupek nejednalo ani tehdy, pokud by podnikatel uvedl na trh závadnou potravinu, neboť jeho živnostenské podnikání nezahrnuje uvádění závadných potravin na trh. Touto logikou by stěžovatel nemohl podnikatelský přestupek nikdy spáchat. Rovněž se stěžovatel neztotožňuje s tím, že by neprokázal, že vozidlo náleží do majetku určeného k podnikání. Je přesvědčen, že požadavek na doložení skutečnosti, že vozidlo bylo používáno k podnikání, je neopodstatněný. Je jednoznačné, že vozidlo bylo součástí majetku určeného k podnikání stěžovatele, nebylo určeno pro jiné účely a stěžovatel je pro jiné účely ani užívat nemohl. Nesouhlasí ani s tím, že se správní orgány neměly pokusit o doručení různými způsoby. Cílem by mělo být doručení, nikoliv splnění povinnosti pokusit se doručit jedním mnohdy nejjednodušším způsobem a následně použít fikci doručení, jak se to stalo v jeho případě.
V poslední části stěžovatel uvádí, že rozsudek za účastníka označuje Magistrát hl. m. Prahy (žalovaného). Ten ale nemá jako správní orgán právní subjektivitu, aby jako účastník vystupoval. Z rozsudku tak není zřejmý okruh účastníků, což rozsudek činí zmatečným.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že stěžovatel měl datovou schránku jakožto podnikající fyzická osoba. Rozlišení, zda vozidlo náleží do majetku určeného k podnikání, je irelevantní, jelikož se jedná o přestupek fyzické osoby, nikoliv provozovatele vozidla. Stěžovatel nově v kasační stížnosti uvádí, že měl být k policejní kontrole přivolán tlumočník. K takovému postupu nebyl důvod. Tlumočníka zajistí správní orgán pro osobu, se kterou se vede řízení a která prohlásí, že nerozumí českému jazyku (§ 16 SpŘ). Každopádně se tím stěžovatel již odchyluje od důvodu podané nečinnostní žaloby. Závěrem stěžovatel zpochybňuje okruh účastníků. Tvrdí, že žalovaný nemůže být účastníkem, protože nemá právní subjektivitu. K tomu žalovaný uvádí, že orgány hl. m. Prahy vykonávají přenesenou působnost, která je zvláštním zákonem svěřena orgánům obcí s rozšířenou působností. Působnost je pak dána § 124 odst. 5 písm. k) ProvPoz, a proto je žalovaný označen správně. Žalovaný tedy navrhl, aby soud kasační stížnost zamítl.
NSS přezkoumal napadený rozsudek v mezích rozsahu kasační stížnosti a v ní uplatněných důvodů; neshledal přitom vady, k nimž přihlíží z úřední povinnosti.
Podstata sporu spočívá v otázce, jak mají správní orgány doručovat písemnosti ohledně dopravního přestupku osobě, která nemá datovou schránku pro fyzickou osobu, ale pouze datovou schránku pro podnikající fyzickou osobu. Stěžovatel má živnostenské oprávnění pro silniční motorovou dopravu. Tvrdí, že vozidlo, v němž byl přestupek spáchán, náleží do jeho podnikatelského majetku a v době spáchání přestupku měl podnikat. MS těmto argumentům nepřisvědčil. Přestupek se podle něj týkal stěžovatele jakožto fyzické osoby. Navíc ani do živnostenských oprávnění stěžovatele nespadá užití vozidla, které nesplňuje technické podmínky.
NSS k této otázce předesílá, že východiskem používání datových schránek je zákon č. 300/2008 Sb., o elektronických úkonech a autorizované konverzi dokumentů. Ten rozlišuje několik typů datových schránek. V nynější věci jsou relevantní dva typy: datová schránka fyzické⛘osoby a datová schránka podnikající fyzické osoby. Zmíněný právní předpis však neupravuje, jaké písemnosti mají být do jednotlivých typů datových schránek doručovány. Tuto otázku výslovně neřeší ani použitelný procesní předpis, tj. správní řád. Ten v § 19 (především v odst. 1 a 2) stanoví přednost doručování do datové schránky, pokud lze takto písemnost doručit. Otázku, zda však v této věci bylo možné takto písemnosti doručovat, SpŘ přímo neřeší.
Jednotlivými typy datových schránek a doručováni do nich se zabývala již početná judikatura. Zdůrazňuje, že správní orgány musí mezi typy datových schránek rozlišovat (rozsudek NSS z 21. 11. 2013, č. j. 7 Afs 5/2013-50). Pokud se tak např. insolvenční správce uchází o zaměstnání, nevystupuje v roli insolvenčního správce a nelze mu doručovat do datové schránky insolvenčního správce (rozsudek NSS z 18. 6. 2014, č. j. 3 Ads 100/2013-42). Naopak v kárném řízení je advokátovi třeba doručovat do datové schránky, kterou má zřízenou jako advokát, jelikož věc souvisí s výkonem advokacie (rozsudek NSS ze 4. 8. 2014, č. j. 8 As 94/2014-29). Stejně postupuje i judikatura Nejvyššího soudu (trestní i civilní), viz stanovisko pléna NS z 5. 1. 2017, sp. zn. Plsn 1/2015.
NSS se zabýval i doručováním písemností ohledně dopravních přestupků. V rozsudku z 6. 1. 2016, č. j. 8 As 109/2015-38, řešil případ podnikatele v zemědělství, který měl datovou schránku podnikající fyzické osoby. NSS odmítl argument, že mu měly správní orgány doručovat písemnosti ohledně přestupku spočívajícího v překročení povolené rychlosti do datové schránky; konkrétně uvedl:
„V nyní posuzovaném případě měl stěžovatel zřízenu datovou schránku typu podnikající fyzická osoba (zemědělský podnikatel – fyzická osoba nezapsaná v obchodním rejstříku). Správní orgány v řízení projednávaly spáchání přestupku fyzické osoby spočívajícího v překročení nejvyšší dovolené rychlosti v obci při řízení osobního motorového vozidla. Předmět správního řízení tak nijak nesouvisel s podnikatelskou činností stěžovatele či jinak s jeho postavením podnikající fyzické osoby.“
Ke stejnému závěru došel NSS v rozsudku z 10. 1. 2019, č. j. 3 As 228/2017-19. Tam rovněž řešil přestupek spočívající v překročení povolené rychlosti, tentokrát advokátem. Opět uvedl, že předmět řízení nijak s podnikatelskou činností žalobce nesouvisel.
Nyní řešená věc je od dříve řešených věcí v určitém ohledu odlišná. Stěžovatelovo podnikání totiž spočívá mj. v silniční dopravě, a tedy oproti dříve řešeným věcem nemusí být na první pohled tak jednoznačné, že předmět řízení s podnikáním stěžovatele nesouvisí. Je tedy nutné posoudit, jaký standard se má používat při posuzování, zda předmět řízení souvisí s podnikáním. K uvedené problematice lze přistoupit dvěma myslitelnými způsoby. První způsob (zvolený MS) vychází z kategorizace jednotlivých přestupků. Správní předpisy zpravidla přestupky rozdělují podle subjektu, který se může přestupku dopustit (tedy podle subjektu jakožto znaku skutkové podstaty přestupku). Zákon o silničním provozu tak přestupky rozděluje na a) přestupky fyzických osob, b) přestupky právnických a podnikajících fyzických osob (kterých se tyto osoby mohou dopustit jako provozovatelé vozidla) a c) přestupky provozovatele vozidla. První možností je tedy písemnosti doručovat do datové schránky podle subjektu skutkové podstaty přestupku. U přestupků fyzických osob tak doručovat do datové schránky fyzické osoby; u přestupků podnikajících fyzických osob doručovat do datové schránky podnikající fyzické osoby. Druhý způsob (prosazovaný stěžovatelem) vychází ze skutkových okolností konkrétního přestupku a zdůrazňuje aspekt zmiňovaný i výše uvedenou judikaturou. Správní orgány by v tomto případě předně musely posoudit, zda spáchaný přestupek skutkově souvisel s podnikatelskou činností dané osoby. Podle odpovědi na tuto otázku by následně doručovaly písemnosti.
Ze dvou předestřených možností se NSS kloní (stejně jako MS) k možnosti první. Kasační soud má ve shodě s MS za určující, že správní orgány trestají stěžovatele jakožto fyzickou osobu. Určující je v tomto směru nejen výše nastíněná a zákonem zavedená systematika skutkových podstat dle subjektu přestupku, ale dále především i skutečnost, že jako fyzická osoba má stěžovatel řidičské oprávnění a jako fyzická osoba páchá přestupek. Konkrétní spáchaný přestupek může v jistém smyslu s podnikáním souviset. U silniční dopravy je tato souvislost zřejmá (stěžovatel může spáchat dopravní přestupek během poskytování svých služeb – silniční dopravy). Skutková souvislost zde však může být i v jiných případech. Řemeslník může jet automobilem plnit zakázku; advokát může jet za klientem; poslíček může rozvážet zásilky apod. To však nic nemění na tom, že během pohybu po pozemních komunikacích tyto osoby vystupují jako fyzické osoby, nepodnikatelé (tedy jako řidiči vozidla). Z pohledu dopravních předpisů je nerozhodné, kam konkrétní řidič jede a za jakým účelem. Důležité je, že během jízdy musí dodržovat dopravní předpisy. Jinak řečeno, ze skutečnosti, že předmět podnikání fyzické osoby (stěžovatele) souvisí se silniční dopravou, nelze dovozovat, že by v řízení o přestupku vedeném se stěžovatelem jako fyzickou osobou, která řídí vozidlo [viz text příkazu a § 125c odst. 1 písm. a) bod 2 ProvPoz], měl žalovaný doručovat do datové schránky stěžovatele jako podnikající fyzické osoby. K výše uvedenému lze dodat, že rozlišování přestupků fyzických osob na straně jedné a podnikajících fyzických osob na straně druhé není samovolné či formální. Má význam nejen pro průběh řízení o přestupku, ale kupř. i pro tak zásadní otázky správního trestání, jako je odpovědnost za přestupek (ta je u podnikajících fyzických osob objektivní). Bylo by tak zcela nesystematické nahlížet na jeden subjekt z hlediska procesního postupu jako na podnikající fyzickou osobu, zatímco např. z hlediska zmíněné odpovědnosti za přestupek by se jednalo „jen“ o fyzickou osobu.
NSS vnímá postoje stěžovatele, který dle svých tvrzení v ČR nežije a nezdržuje se zde. Nemůže si zde tedy pravidelně přebírat poštu, ale protože v ČR podniká, potřebuje komunikovat se správními orgány. Zřídil si proto datovou schránku jakožto fyzická podnikající osoba. Právní laik pak může předpokládat, že veškeré oficiální písemnosti související (v širokém slova smyslu) s jeho podnikáním mu budou doručovány do této datové schránky.
Přes tyto argumenty však na výklad stěžovatele přistoupit nelze. Kromě výše již uvedeného by totiž tento přístup přinesl obtížně řešitelné důsledky. Správní orgány zpravidla nevědí (a nemohly vědět ani v této věci), zda byl konkrétní dopravní přestupek spáchán v souvislosti s podnikáním. Jen ze živnostenských oprávnění stěžovatele vycházet nemohou – i osoba podnikající v silniční dopravě může řídit automobil mimo souvislost se svým podnikáním. Ostatně bývá poměrně časté, že výkon podnikání (živnostenské oprávnění) nebývá i u fyzických⛘osob omezen pouze na jednu činnost. Prakticky by tak musely správní orgány vést poměrně složité dokazování jen proto, aby si vyjasnily, jak mají v řízení doručovat. Ani tyto praktické důsledky proto výkladu stěžovatele nesvědčí.
Zvolený výklad není ani nepřiměřeně přísný ke stěžovateli, který měl řadu možností, jak situaci řešit. Mohl si zařídit datovou schránku fyzické osoby; mohl správnímu orgánu sdělit, kam si přeje, aby mu doručoval (včetně sdělení elektronické adresy – např. e-mailu – viz § 19 odst. 4 SpŘ), apod. I stěžovatelova situace tedy byla řešitelná. Pokud stěžovatel na řešení rezignoval, musí přijmout důsledky, které tento přístup přináší.
Přestože tedy s ohledem na výše uvedené podstata závěrů MS týkajících se výše vymezené sporné otázky obstojí, je třeba pro úplnost označit za chybnou jeho dílčí úvahu, podle níž živnostenská oprávnění stěžovatele nezahrnují používání vozidla, které nesplňuje technické podmínky, a proto stěžovatel v dané věci nejednal jako podnikatel. Touto úvahou by platilo – jak přiléhavě stěžovatel poznamenal – že podnikatel nemůže žádné protiprávní jednání spáchat jakožto podnikatel. To je zjevný nesmysl již proto, že sám zákon o silničním provozu přestupky podnikatelů upravuje. Podobné úvahy nakonec byly již dávno odmítnuty při posuzování odpovědnosti právnických osob za protiprávní jednání svých pracovníků (viz stanovisko občanskoprávního kolegia NS ČSSR z 18. 11. 1970, Cpj 87/70). Přes tuto chybnou úvahu MS však jeho závěry z výše uvedených důvodů obstojí, a postačí tedy jeho úvahy takto korigovat.
V návaznosti na výše uvedené tedy lze uzavřít, že v oblasti dopravních přestupků (dle zákona o silničním provozu) je pro posouzení toho, do jaké datové schránky doručovat, rozhodující kategorie přestupku (zákon o silničním provozu přestupky rozděluje dle subjektu jakožto znaku skutkové podstaty přestupku). V tomto případě se jednalo o přestupek dle § 125c ProvPoz, a tedy o přestupek fyzické osoby. Stěžovatel měl zřízenou pouze datovou schránku podnikající fyzické osoby. Žalovaný proto v tomto ohledu nepochybil, když do datové schránky nedoručoval.
Pokud stěžovatel tvrdí, že souhlasil s rozhodnutím bez nařízení jednání za podmínky, že si soud opatří důkaz policejním spisem, není to pravda. Z podání stěžovatele nic takového neplyne, když v něm souhlasí s rozhodnutím ve věci bez jednání. Vedle toho zvlášť navrhuje důkaz policejním spisem. Úvahu o (ne)provedení důkazu soud činí samostatně a nezávisle na otázce, zda bude rozhodovat s jednáním (usnesení rozšířeného senátu NSS z 16. 2. 2016, č. j. 7 As 93/2014-48, bod 23).
Dále stěžovatel namítá porušení jeho práv tím, že mu nebyl zajištěn tlumočník během kontroly městské policie. Uvedená kasační námitka se však nevztahuje k předmětu řízení. Předmět řízení se totiž týká toho, zda má žalovaný pokračovat v řízení (tedy toho, zda řízení skončilo tím, že stěžovatel nepodal proti příkazu odpor). Samotné skutkové okolnosti spáchaného přestupku a silniční kontroly proto s předmětem řízení (nečinností žalovaného) nesouvisí. Stěžovatelovy úvahy o tom, že pokud by měl během kontroly tlumočníka, bylo by možné věc vyřešit na místě, se míjí s posuzovanou nečinností žalovaného, resp. závěry MS. Nelze vyloučit, že určité procesní pochybení týkající se některé fáze řízení či postupů řízení předcházejících mohou mít význam pro posouzení věci samé, nikoliv však pro spornou nečinnost žalovaného. Kasační námitka je nepřípustná mimo jiné tehdy, pokud se míjí s rozhodovacími důvody napadeného rozhodnutí (srov. usnesení NSS z 21. 7. 2022, č. j. 8 As 119/2022-19, bod 7, či ze 4. 3. 2004, č. j. 1 Azs 23/2004-55). To je tento případ, a tato část kasační argumentace je proto nepřípustná (§ 104 odst. 4 SŘS).
Neobstojí ani kasační námitka týkající se toho, že byl stěžovatel vyzván k vyzvednutí zásilky a samotná zásilka nebyla vhozena do jeho schránky. Předně se jedná o nepřípustnou kasační námitku dle § 104 odst. 4 SŘS, jelikož stěžovatel tím neargumentoval v řízení před MS. Pouze pro úplnost lze poznamenat, že písemnost není do schránky vhazována vždy (viz § 23 SpŘ). Každopádně její případné (ne)vhození do poštovní schránky nemá na fikci doručení vliv (rozsudek rozšířeného senátu NSS z 20. 12. 2016, č. j. 3 As 241/2014-41, č. 3524/2017 Sb. NSS).
Dále stěžovatel tvrdí, že mu měl být zrušen pobyt na uvedené adrese (což má dokládat výpis z katastru nemovitostí). Tato argumentace je však tak neurčitá a obecná, že soudu není jasné, co tím vlastně stěžovatel myslí (to, že bylo doručováno na správnou adresu, stěžovatel nerozporuje). Takto obecná a nejasná argumentace nepředstavuje projednatelný kasační bod dle § 106 odst. 1 SŘS (viz např. rozsudek NSS z 26. 4. 2023, č. j. 8 As 163/2021-59, odst. 25). Není úlohou NSS za stěžovatele kasační argumentaci domýšlet (§ 109 odst. 4 SŘS), NSS proto k této námitce nepřihlížel. Navíc by se každopádně opět jednalo o nepřípustnou kasační námitku dle § 104 odst. 4 SŘS, jelikož ji stěžovatel neuplatnil v řízení před MS.
Stěžovatel nesouhlasí ani se závěrem, že neprokázal, že vozidlo, s nímž měl přestupek spáchat, má v podnikatelském majetku. Jak však již uvedl MS, tato otázka nemá na rozhodnutí ve věci žádný vliv. Jak již bylo výše uvedeno, kasační námitka je nepřípustná mimo jiné tehdy, pokud se míjí s rozhodovacími důvody napadeného rozhodnutí, což je i tento případ.
Stěžovatel také nesouhlasí s tím, že správní orgány nemají doručovat více způsoby, jakmile se jednou použije fikce doručení (jedna z variant doručení není „úspěšná“). Stejně jako v žalobě stěžovatel tvrdí, že se správní orgány mají snažit písemnost doručit a k tomu mají využít více různých způsobů, přestože se již použila fikce doručení. MS na tento argument odpověděl tak, že jakmile se jednou podaří stěžovateli písemnost doručit (byť fikcí), nemusí již správní orgány (a zákon jim to ani neumožňuje) písemnost opakovaně doručovat. Stěžovatel na toto vysvětlení nijak nereaguje a jen své argumenty opakuje. Zásadně však musí reagovat na argumentaci MS a uvádět, z jakých důvodů jsou závěry, které MS v napadeném rozhodnutí uvedl, nesprávné. Pokud tak neučiní a pouze znovu zopakuje námitky, které uvedl v žalobě, aniž by jakkoliv reflektoval argumentaci MS, pak za předpokladu, že uvedené námitky MS vypořádal a nelze v jejich opakování spatřovat setrvání na dříve vznesené argumentaci, která je nadále schopná obstát proti závěrům MS, nejsou takové námitky přípustné (usnesení NSS z 10. 9. 2009, č. j. 7 Afs 106/2009-77, č. 2103/2010 Sb. NSS; z 15. 9. 2009, č. j. 6 Ads 113/2009-43; nebo ze 14. 6. 2016, č. j. 1 As 271/2015-36). To je tento případ, a proto je tato kasační argumentace nepřípustná.
Shrnutí a komentář na závěr: U přestupků podle zákona o silničním provozu se může situace ještě trochu zkomplikovat. Soud v cit. rozsudku uzavřel, že písemnosti se posílají do datové schránky určené podle role osoby⛘a je přitom lhostejné, zda vozidlo fakticky používá k podnikání, či nikoliv.
Vyplývá z toho závěr, že řidič je vždy fyzickou osobou nepodnikající [viz výše uvedený příklad řidiče advokáta, takže se mu zasílá jako fyzické osobě nepodnikající, i když má datovou schránku advokáta (fyzické osoby podnikající)]. Tento postup připadá tedy v úvahu u přestupků dle § 125c ProvPoz.
Přestupků dle § 125d ProvPoz se zase naopak může dopustit jen právnická osoba nebo fyzická osoba podnikající, která jako provozovatel vozidla (speciální subjekt přestupku – viz § 12 a 14 PřesZ) přikáže nebo dovolí, aby bylo v provozu na pozemních komunikacích použito vozidlo, které nesplňuje podmínky stanovené jiným právním předpisem, nebo dovolí, aby jeho barevné provedení bylo zaměnitelné s vozidly bezpečnostních sborů nebo záchranné služby (od 1. 1. 2024 – pozn. aut.), apod. Zde tedy připadá v úvahu jen doručování do datové schránky fyzické osoby podnikající nebo právnické osoby.
Určení provozovatele vozidla bude jednoduché podle údajů v registru vozidel. Bude-li vozidlo „registrováno na IČO“, jde o fyzickou osobu podnikající, případně právnickou osobu, která navíc bude identifikována i svou formou (obchodní korporace, zapsaný spolek, veřejnoprávní korporace apod.)
Další skupina přestupků v zákoně o silničním provozu se skrývá pod § 125f; takového přestupku se dopustí provozovatel vozidla tím, že v rozporu s § 10 odst. 3 nezajistí, aby při užití vozidla na pozemní komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích stanovená tímto zákonem – tzv. objektivní odpovědnost provozovatele vozidla. Tento přestupek může spáchat jak fyzická osoba, tak i fyzická osoba podnikající nebo právnická osoba. I zde bude určující evidenční stav dle registru vozidel (vozidlo registrované buď „na IČO“, nebo „na rodné číslo“), a podle toho se bude doručovat do příslušné datové schránky, případně na adresy dle posloupnosti v § 19 SpŘ. Správní orgán před doručováním musí vždy zjistit aktuální adresu včetně datové schránky podle základních registrů. Určitou komplikací je stav, kdy fyzická osoba ukončí podnikání a již nemá datovou schránku podnikající fyzické osoby, ale v registru vozidel má přesto vozidlo „napsané na IČO“. Již v rozsudku sp. zn. 5 A 8/2010 MS v Praze konstatoval:
„Tzv. podnikající fyzické osoby nejsou třetí kategorií v tomto systému, neboť jde o osoby fyzické, které jsou zároveň podnikateli (mají např. živnostenské oprávnění). Jestliže žalobce v době, kdy byl podnikající fyzickou osobou, spáchal správní delikt, za který byl následně postižen, bylo rozhodnutí vydáno v souladu se zákonem, přestože již v době vydání rozhodnutí žalobce živnostenské oprávnění nevlastnil. Co do subjektivity se vždy jedná o jeden právní subjekt, tj. fyzickou osobu žalobce.“
Takovým osobám lze tedy logicky doručovat jako fyzickým osobám nepodnikajícím. U vozidel evidovaných na zaniklou právnickou osobu však tato možnost není, protože subjekt – pachatel již neexistuje.
Pro úplnost dodáváme, že nelze zvolit jako doručovací adresu nepříslušnou datovou schránku (a contrario § 19 odst. 4 SpŘ). Správní orgán sice může doručovat ve věcech mimo podnikání do datové schránky fyzické osoby podnikající, ale nemůže zde uplatnit fikci doručení. Naproti tomu fyzická osoba podnikající může platně činit podání vůči orgánu veřejné moci z datové schránky fyzické osoby podnikající i ve věcech, které se netýkají podnikání. Podobně jako třeba samostatně jednající jednatel společnosti s ručením omezeným může platně vystupovat vůči státní správě i písemnostmi zasílanými ze své osobní datové schránky (ať již podnikající či nepodnikající fyzické osoby). Připustil tak NS v usnesení z 27. 10. 2020, sp. zn. 27 Cdo 143/2020:
„Fyzická osoba, oprávněná jednat jménem právnické osoby podle § 21 OSŘ (ve spojení s § 120 VeřRej), může jménem právnické osoby učinit elektronické podání podle § 22 VeřRej i ze své datové schránky (z datové schránky fyzické osoby podle § 8 odst. 1 zákona o elektronických úkonech). V takovém případě je podání podepsáno touto fyzickou osobou; je-li přitom z podání zřejmé, že je činí jménem právnické osoby např. jako předseda jejího statutárního orgánu, jde o podání této právnické osoby učiněné a podepsané fyzickou osobou oprávněnou jednat za dotčenou právnickou osobu.“
Mgr. Petr Hrdlička, Olomouc
Mgr. Michal Tichý, Zlín