(2) | Nabízí-li dlužník částečné plnění, musí je věřitel přijmout, neodporuje-li to povaze závazku nebo účelu smlouvy, pokud tento účel musel být dlužníku alespoň zřejmý. Věřiteli tím nevzniknou žádné jiné povinnosti. Dlužník nahradí věřiteli zvýšené náklady způsobené mu částečným plněním. 26. | Ve výše ustaveném právním rámci činí Nejvyšší soud k dovoláním položené právní otázce následující závěry: | 27. | V dané věci jde o to, zda uznání nároku uplatněného žalobou žalovaným [lhostejno, zda žalovaný nárok uznal svým procesním úkonem (§ 153a odst. 1 o. s. ř.), nebo zda nastala fikce uznání nároku podle § 153a odst. 3 o. s. ř. pro nečinnost žalovaného poté, co obdržel tzv. kvalifikovanou výzvu k vyjádření podle § 114b o. s. ř.] umožňuje vydání rozsudku pro uznání tam, kde je předmětem řízení odpůrčí nárok podle § 589 a násl. o. z. Prostřednictvím ustanovení § 153a odst. 2 o. s. ř. se totiž klade otázka, zda rozsudek pro uznání nelze vydat (jak uzavřel odvolací soud), jelikož jde o věc, ve které nelze uzavřít a schválit smír (§ 99 odst. 1 a 2 o. s. ř.). | 28. | Rozsudkem pro uznání nelze rozhodnout ve věcech, jejichž povaha nepřipouští uzavření soudního smíru, jakož i tehdy, kdyby rozsudek pro uznání byl v rozporu s právními předpisy. V literatuře i v rozhodovací praxi soudů panuje shoda v názoru, že povaha věci připouští uzavření smíru zpravidla ve věcech, v nichž jsou účastníci v typickém dvoustranném poměru, jestliže hmotněprávní úprava nevylučuje, aby si účastníci mezi sebou upravili právní vztahy dispozitivními úkony. Povahou věci je tak vyloučeno uzavřít smír zejména ve věcech, v nichž lze zahájit řízení i bez návrhu, ve věcech, v nichž se rozhoduje o osobním stavu, a ve věcech, v nichž hmotné právo nepřipouští vyřízení věci dohodou účastníků. Srov. k tomu v literatuře např. dílo Drápal, L., Bureš, J. a kol.: Občanský soudní řád I. § 1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha, C. H. Beck, 2009, str. 643, a v judikatuře např. již shora zmíněné R 31/2020. | 29. | Smír pak je procesním institutem, jímž se má umožnit účastníkům, aby skončili soudní řízení na základě dohody, a sami tak odstranili svým dispozičním úkonem vzniklý spor, s tím, že v tom je i podstata rozdílu mezi soudním smírem a autoritativním meritorním rozhodnutím, což nalézá svůj výraz i v jejich odlišné právní úpravě; srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. ledna 2006, sp. zn. 30 Cdo 641/2005, uveřejněný pod číslem 23/2007 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 23/2007“), jakož i R 31/2020. | 30. | Obsahem přípustného smíru je dohoda, kterou se upravují hmotněprávní vztahy, jež jsou předmětem řízení; nelze vyloučit, aby byly upraveny i jiné vztahy než ty, které jsou vymezeny předmětem řízení, neboť je tu podmínkou přípustnosti smíru, aby povaha věci uzavření smíru připouštěla. Jestliže smír svým obsahem upravuje vztahy nad rámec dosavadního předmětu řízení, jde o smír přípustný, neboť tu jde o dispozici návrhem a schválením smíru připouští soud i tuto dispozici. Smír jako dohoda účastníků, u níž se předpokládá existence nejistých, neurčitých nebo sporných práv, je narovnáním, popřípadě dohodou o vzdání se práva [stanovisko občanskoprávního kolegia bývalého Nejvyššího soudu ČSR z 11. listopadu 1986, Cpj 44/86, uveřejněné pod číslem 16/1987 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 16/1987“), rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. června 2015, sp. zn. 29 Cdo 1962/2013, uveřejněný pod číslem 22/2016 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 22/2016“), nebo R 31/2020]. Smír může svým obsahem i překročit rámec předmětu řízení; vždy však z něho musí být patrno, jak byly vypořádány nároky, které byly předmětem řízení (R 16/1987, R 22/2016, R 31/2020). | 31. | Soudní praxe nevylučuje možnost skončit řízení soudním smírem (na základě argumentu „povahou věci“) ani u sporů o platnost smluv, respektive u sporů o určení, zda tu je či není právní vztah nebo právo týkající se majetku nebo závazků. Srov. např. R 23/2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. března 2017, sp. zn. 21 Cdo 1981/2016, uveřejněný pod číslem 52/2018 Sb. rozh. obč., nebo R 31/2020. | 32. | K možnosti uzavřít a schválit smír ve sporu o neúčinnost právního jednání dlužníka podle ustanovení § 589 a násl. o. z. zahájeném odpůrčí žalobou, Nejvyšší soud úvodem uvádí, že podle důvodové zprávy k vládnímu návrhu zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, který projednávala Poslanecká Sněmovna Parlamentu České republiky ve svém 6. volebním období 2010-2013 jako tisk č. 362, je inspiračním zdrojem úpravy neúčinných právních jednání obsažené v § 589 a násl. o. z. zejména odpůrčí řád obsažený v článku III. zákona č. 64/1931 Sb. z. a n., kterým se vydávají řády konkursní, vyrovnací a odpůrčí (dále jen „odpůrčí řád z roku 1931“); srov. zvláštní část důvodové zprávy (K § 589 až 599). Dosavadní úprava odporovatelných právních jednání obsažená v § 42a obč. zák. je tamtéž označena jako „redukovaná a málo funkční obdoba“ příslušné úpravy obsažené ustanoveních § 46 až § 52 zákona č. 141/1950 Sb., občanského zákoníku. | 33. | K odpůrčí žalobě podle § 589 o. z. je aktivně věcně legitimován věřitel, jehož pohledávka za dlužníkem je vykonatelná, jestliže právní jednání dlužníka zkracuje její uspokojení. Vykonatelnou se rozumí taková pohledávka, jejíž splnění lze vynutit cestou výkonu rozhodnutí (exekuce), tj. pohledávka, která byla věřiteli přiznána vykonatelným rozhodnutím nebo jiným titulem, podle kterého lze nařídit výkon rozhodnutí (exekuci). Srov. shodně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. října 2017, sp. zn. 21 Cdo 1079/2017, uveřejněný v časopise Soudní judikatura, číslo 3, ročníku 2019, pod číslem 27, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. prosince 2018, sp. zn. 21 Cdo 2332/2018, uveřejněný pod číslem 127/2019 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 127/2019“), anebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. dubna 2023, sp. zn. 29 Cdo 2920/2022. | 34. | Smyslem (účelem) odpůrčí žaloby podle ustanovení § 589 o. z. je domoci se (vyhovujícího) rozhodnutí soudu, které bude podkladem k tomu, aby se mohl na základě titulu způsobilého k výkonu rozhodnutí (exekučního titulu) vydaného proti dlužníku domáhat nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce) postižením toho, co neúčinným jednáním ušlo z dlužníkova majetku (nebo odpovídající náhrady za takové plnění), a to nikoliv proti dlužníku, ale vůči tomu, kdo s dlužníkem právně jednal, nebo kdo z právního jednání přímo nabyl prospěch, vůči jeho dědici nebo vůči tomu, kdo nabyl jmění při přeměně právnické osoby jako její právní nástupce, anebo vůči jinému právnímu nástupci; srov. opět (též ve vazbě na dikci § 594 o. z. a § 595 odst. 1 větu první o. z.) R 127/2019 i rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2920/2022. | 35. | Takto deklarovaný smysl (účel) odpůrčí žaloby však nevypovídá ničeho o tom, zda (případně jakým způsobem) lze nárok žalobou uplatněný vypořádat (platnou) dohodou účastníků daného právního vztahu (lhostejno, zda se tak stane mimosoudně, nebo prostřednictvím soudem schváleného smíru). Přiléhavou (správnou) odpověď na danou otázku pak nelze získat snahou o rozčlenění soudních rozhodnutí podle předmětu řízení na rozhodnutí deklaratorní a na rozhodnutí konstitutivní (pravotvorná), podloženou (i v poměrech dovolací argumentace) mylnou představou, že tam, kde má soudní rozhodnutí konstitutivní účinky, smír uzavřít nelze. K ošidnosti argumentace budované (jen) na takových základech srov. v literatuře např. Macur, J.: Problémy vzájemného vztahu práva procesního a hmotného. Brno, Masarykova univerzita 1993, str. 117 až 127. V literatuře většinově převládá názor, že rozhodnutí (rozsudek), jímž soud vyhoví odpůrčí žalobě podané podle § 589 a násl. o. z., má konstitutivní účinky (se zpětnými účinky, jelikož činí právní jednání dlužníka „zpětně“ neúčinným); srov. např. Švestka, J.; Dvořák, J.; Fiala, J. a kol. Občanský zákoník Komentář. Svazek I. 2. vydání. Praha: Wolters Kluwer, ČR, 2020, str. 1401, nebo Melzer, Tégl a kolektiv, str. 824 a násl., anebo Petrov, J., Výtisk, M., Beran, V. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2019 (dále jen „Petrov, Výtisk, Beran, a kol.“). Jinak (na podporu závěru, že soudní rozhodnutí o odpůrčí žalobě má deklaratorní povahu) srov. např. Lavický, P. a kol. Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1–654). Komentář. 2. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2022, str. 1897-1911 (dále jen „Lavický, a kol.“). | 36. | To, že soudní rozhodnutí má konstitutivní účinky, ještě neznamená, že ohledně žalobou uplatněného nároku [jenž má (může) vyústit v rozhodnutí s konstitutivními účinky] nelze uzavřít (a schválit) smír. Srov. v tomto ohledu např. judikaturu Nejvyššího soudu k náhradě nepeněžité újmy v penězích podle § 13 obč. zák., představovanou např. rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 24. dubna 2019, sp. zn. 30 Cdo 4296/2017. V soudní praxi ohledně tohoto nároku (totiž) na straně jedné nebylo pochyb o tom, že možnost přiznání úroků z prodlení při peněžitém zadostiučinění podle § 13 odst. 2 obč. zák. nepřichází v úvahu, neboť do právní moci soudního rozhodnutí není povinnost plnit peněžité zadostiučinění závazně stanovena, na straně druhé však nebylo pochyb ani o tom, že žalobou uplatněný nárok na náhradu nemajetkové újmy v penězích bylo možné vypořádat dohodou (uzavřít smír). | 37. | Na poli odpůrčího práva lze v podobném duchu odkázat (co do možnosti vypořádat odpůrčí nárok dohodou) na R 31/2020 nebo na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2022, sp. zn. 29 Cdo 2917/2020. V těchto rozhodnutích (v nichž jde o výklad „insolvenční neúčinnosti“) Nejvyšší soud uzavřel, že odpůrčí nárok lze vypořádat dohodou (uzavřít smír), byť současně (ve vazbě na ustanovení § 239 odst. 4 větu první insolvenčního zákona) v jiném svém rozhodnutí připustil, že soudní rozhodnutí o odpůrčí žalobě podle § 235 a násl. insolvenčního zákona má konstitutivní účinky (srov. odstavec 50. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2022, sen. zn. 29 ICdo 12/2020, uveřejněného pod číslem 101/2022 Sb. rozh. obč.). | 38. | V poměrech úpravy odpůrčího práva obsažené v zákoně č. 89/2012 Sb., občanském zákoníku, je pro odpověď na dovoláním předestřenou otázku významný především obsah ustanovení § 597 o. z. | 39. | Neúčinnosti právního jednání dlužníka se lze dovolat vůči osobám uvedeným v ustanovení § 594 o. z. [nejčastěji (typově) vůči osobě, která s dlužníkem právně jednala, nebo vůči osobě, která z právního jednání dlužníka přímo nabyla prospěch]. Vůči takovým osobám zakládá neúčinnost právního jednání dlužníka věřitelovo právo domáhat se uspokojení pohledávky i z toho, co neúčinným jednáním z dlužníkova majetku ušlo (§ 595 odst. 1 věta první o. z.), případně (není-li dobře možné uspokojit se z toho, co neúčinným jednáním ušlo z dlužníkova majetku) právo domáhat se uspokojení pohledávky z odpovídající náhrady (§ 595 odst. 1 věta druhá o. z.). Platí rovněž, že osoba (dle § 594 o. z.), které neúčinné právní dlužníka zakládá povinnost podle § 595 o. z. [povinnost strpět, aby věřitel uspokojil svou pohledávku vůči dlužníku z toho, co neúčinným jednáním ušlo z dlužníkova majetku, respektive (není-li dobře možné uspokojit se z toho, co neúčinným jednáním ušlo z dlužníkova majetku) povinnost poskytnout věřiteli na uspokojení jeho pohledávky odpovídající náhradu], se této povinnosti může zprostit uspokojením věřitelovy pohledávky za dlužníkem (§ 597 odst. 1 věta první o. z.). | 40. | Co do posouzení otázky, zda možnost osoby, která je zatížena povinností podle § 595 o. z., zprostit se této povinnosti uspokojením věřitelovy pohledávky za dlužníkem je podmíněna plnou úhradou věřitelovy pohledávky za dlužníkem i tehdy, má-li to, co neúčinným jednáním ušlo z dlužníkova majetku, nižší hodnotu, se aktuální komentářová literatura shoduje v závěru, že k zániku odpůrčího práva postačí, jestliže taková osoba uspokojí věřitelovu pohledávku za dlužníkem ve stejném rozsahu, v jakém má vůči ní věřitel právo na odpovídající náhradu podle § 595 odst. 1 věty druhé o. z. Srov. např. Melzer, Tégl a kolektiv, str. 861, Petrov, Výtisk, Beran, a kol., str. 670-671, nebo Lavický, a kol., str. 1931-1932. Tento závěr správně vystihuje skutečnost, že oproti výkladu podávanému dříve (ve vazbě na ustanovení § 1415 zákona č. 946/1811 Sb. z. s., obecného zákoníku občanského) k obsahově srovnatelnému ustanovení odpůrčího řádu z roku 1931 (srov. např. Voska, J.: Konkursní, vyrovnací a odpůrčí řády. Právnické knihkupectví a nakladatelství Linhart & Pekárek. Praha 1931, str. 617) se z ustanovení § 1930 odst. 2 o. z. podává povinnost věřitele přijmout na úhradu své pohledávky i částečné plnění, neodporuje-li to povaze závazku nebo účelu smlouvy, pokud tento účel musel být dlužníku alespoň zřejmý. | 41. | Nejvyšší soud tedy ve shodě s označenou literaturou uzavírá, že má-li to, co neúčinným jednáním ušlo z dlužníkova majetku, nižší hodnotu než je výše věřitelovy pohledávky za dlužníkem, zprostí se osoba, která je zatížena povinností podle § 595 o. z., této povinnosti ve smyslu ustanovení § 597 odst. 1 o. z. tím, že uspokojí věřitelovu pohledávku za dlužníkem ve stejném rozsahu, v jakém má vůči ní věřitel právo na odpovídající náhradu podle § 595 odst. 1 věty druhé o. z. | 42. | Uvedený závěr lze podpořit i poukazem na obsah rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2917/2020, konkrétně na tam obsažený závěr, podle kterého je skutečnost, že osoba, v jejíž prospěch učinil dlužník neúčinný právní úkon, zaplatila do majetkové podstaty dlužníka peněžitou náhradu za plnění, které jí dlužník poskytl, důvodem pro zamítnutí obecné odpůrčí žaloby podané proti osobě, která plnila, věřitelem dlužníka. | 43. | Se zřetelem k dikci § 597 odst. 1 věty druhé o. z. se osoba zatížená povinností podle § 595 o. z. této povinnosti shora popsaným způsobem zprostí (může zprostit) kdykoli po vzniku odpůrčího práva, bez zřetele k tomu, zda věřitel předtím podal odpůrčí žalobu. Překážkou daného postupu není ani to, že věřitelova pohledávka za dlužníkem dosud není vykonatelná; podmínka, aby šlo o pohledávku vykonatelnou, musí být splněna (až) v době, kdy soud rozhoduje o odpůrčí žalobě (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 3914/2016, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. června 2021, sp. zn. 24 Cdo 1413/2020). | 44. | Může-li se osoba, která je zatížena povinností podle § 595 o. z., zprostit této povinnosti uspokojením věřitelovy pohledávky za dlužníkem v rozsahu, v jakém má vůči ní věřitel právo na odpovídající náhradu podle § 595 odst. 1 věty druhé o. z., jednostranným právním jednáním, pak ovšem není vyloučeno, aby se tak stalo též na základě dohody této osoby s věřitelem. Srov. k tomu v literatuře shodně např. opět Melzer, Tégl a kolektiv, str. 861, nebo Petrov, Výtisk, Beran, a kol., str. 670-671. Takovou dohodu lze uzavřít i po podání odpůrčí žaloby věřitelem, přičemž nic nebrání tomu, aby tato dispozice s odpůrčí žalobou uplatněným odpůrčím nárokem měla podobu smíru schváleného soudem. | 45. | Nejvyšší soud tedy v odpověď na dovoláním položenou otázku uzavírá, že povaha řízení o odpůrčí žalobě podle zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, nevylučuje skončení řízení soudním smírem, a tudíž ani možnost vydat v takové věci rozsudek pro uznání (§ 153a odst. 2 o. s. ř.). | 46. | Právní posouzení věci odvolacím soudem tudíž správné není. | 47. | Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a 2 o. s. ř.). Úkolem odvolacího soudu bude vypořádat další žalovanou uplatňované důvody nepřípustnosti vydání rozsudku pro uznání, při respektu k závaznému právnímu názoru Nejvyššího soudu shrnutému v odstavci 45. shora. |
|