Odůvodnění:
1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala po žalované zaplacení částky 78 570 Kč spolu s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 4 410,63 Kč a náhrady nákladů řízení. Žalobu odůvodnila tím, že žalovaná se stala držitelem televizního přijímače, čímž jí ze zákona vznikla povinnost přihlásit se jako poplatník televizního poplatku do příslušné evidence. Tuto svou povinnost žalovaná splnila dne 19. 1. 2007. Žalovaná nedostála své zákonné poplatkové povinnosti v souladu s ustanovením zákona č. 348/2005 Sb., o rozhlasových a televizních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen„ zákon“), když nezaplatila televizní poplatky za 3. a 4. kvartál roku 2020. Žalovaná tedy dluží žalobkyni ke dni podání žaloby celkem částku ve výši 78 570 Kč s příslušenstvím, když tato částka sestává z částky ve výši 39 285 Kč představující neuhrazené platby koncesionářských poplatků za 3. kvartál a částky 39 285 Kč představující nezaplacené koncesionářské poplatky za 4. kvartál. Žalobkyně dále ve své žalobě odkázala na zákonná ustanovení a to § 7 odst. 2 a 3, § 10 zákona, kdy uvedla, že žalovaná svou povinnost zaplatit koncesionářské poplatky nesplnila ani poté, co jí byla zaslána výzva k zaplacení dlužných televizních poplatků. Pokud jde o požadované příslušenství, pak k tomuto žalobkyně uvedla, že za 3. kvartál roku 2020 požaduje kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení z částky 39 285 Kč jdoucího od 16. 7. 2020 do 15. 4. 2021 ve výši 2 649,69 Kč a dále kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení za 4. kvartál roku 2020 z částky 39 285 Kč jdoucího od 16. 10. 2020 do 15. 4. 2021 ve výši 1 760,94 Kč.
2․ Žalovaná s podanou žalobou nesouhlasila a navrhla, aby ji soud zamítl. Žalovaná v rámci svého vyjádření k žalobě uvedla, že je subjektem poskytujícím ubytovací zařízení s tím, že ve svém ubytovacím zařízení má 97 ks televizí a tedy podle § 6 zákona představují koncesionářské poplatky měsíční částku ve výši 13 095 Kč (97 x 135 Kč). Žalovaná dále uvedla, že ze strany státu došlo k uzavření hotelů a ubytovacích zařízení od poloviny března do konce května 2020, následně se začalo podnikání v ubytovacích službách oživovat, avšak dalšími zásahy vlády od poloviny září 2020 došlo k dalšímu zastavení provozování její živnosti. Žalovaná uvedla, že do 24. 5. 2021 mohla ubytovávat pouze hosty cestující za prací, školicí akce byly omezeny pouze na malé skupinky. Rozvolnění se vždy týkala provozu činnosti žalované jako posledního oboru. Žalovaná dále uvedla, že v době, kdy musela provoz uzavřít, musela rozšířit ostrahu na 24 hodin, což představovalo další výdaje v měsíční částce přes 100 000 Kč, navíc v březnu 2020 měla plné sklady potravin, které se uzavřením zkazily. Žalovaná dále uvedla, že uhradila koncesionářské poplatky za 1. a 2. kvartál roku 2020 i přes tu skutečnost, že její živnost byla z rozhodnutí vlády za dobu od 12. 3. do 24. 5. 2020 znemožněna vládními opatřeními, kdy došlo následně na základě těchto opatření k uzavření hotelu. Žalovaná dále uvedla, že jednala se zástupci vlády a Ministerstva průmyslu a obchodu ČR a to přes Asociaci hotelů ČR (AHR ČR), kdy bylo opakovaně naléháno na vládu a její jednotlivé představitele, aby zvážili možnost odpuštění koncesionářských poplatků. Rovněž žalovaná tuto problematiku řešila s referentkou žalované, které sdělila, že poplatky za 3. a 4. kvartál nebyly uhrazeny z důvodu prosazení legislativní změny ohledně účtování koncesionářských poplatků po dobu trvání mimořádných opatření. Žalovaná dále uvedla, že jí byly odpuštěny povinnosti hradit místní pobytové poplatky (dříve magistrátní poplatky) pro všechny [anonymizováno] hotely s účinností od 1. 1. 2020. V závěru své obrany žalovaná pak uvedla, že nesouhlasí s úhradou koncesionářských poplatků za dobu, kdy provoz hotelu byl úplně zastaven nebo razantně omezen, kdy se jedná o období od 12. 3. 2020 do 24. 5. 2020 a dále období od 26. 10. 2020 dále. Žalovaná dále uváděla, že by měla být zohledněna v tomto řízení i ta skutečnost, že poplatky za 1. a 2. kvartál roku 2020 žalovaná uhradila, avšak hradit je dle jejího názoru neměla, neboť minimálně za období od 12. 3. 2020 do 24. 5. 2020, kdy byla její činnost z rozhodnutí vlády omezena, je požaduje navrátit a poplatky vůbec hradit za toto období nemá. Žalovaná s ohledem na její platby i za 1. a 2. kvartál roku 2020 uvedla, že má za to, že veškeré závazky vůči žalobkyni má vyrovnány.
3. Žalobkyně v replice uvedla, že nemá legislativní zmocnění pro změnu způsobu platby poplatků. Žalobkyně se musí řídit platnou legislativou, která přesně stanovuje výši i způsob placení poplatků. Zákon připouští jen omezené výjimky pro jejich neplacení, kdy tyto poplatky nemusí například hradit české ambasády, Rada pro rozhlasové a televizní vysílání, komerční rozhlasové a televizní stanice ani školy. Výjimka se vztahuje také na televizory v soudních síních. Všechny další instituce, firmy a podnikatelé, kteří mají nějaké zařízení umožňující volitelný příjem rozhlasového nebo televizního vysílání, platit poplatky musí. Žalobkyně je ochotná domluvit se na splátkách či poskytnout žalované delší lhůtu k plnění. Na podané žalobě však trvá.
4. Podáním doručeným zdejšímu soudu dne 19. 10. 2021 vzala žalobkyně žalobu částečně zpět, co do částky 73 923,35 Kč a to z toho důvodu, že žalovaná uhradila po podání žaloby ve dnech 2. 7. a 23. 7. 2021 částku v celkové výši 73 923,35 Kč, kdy konkrétně dne 2. 7. 2021 uhradila žalovaná částku 39 285 Kč a 23. 7. 2021 provedla platby ve výši 7 603,50 Kč, 10 560,50 Kč a 16 474,35 Kč. Ve zbytku žalobního návrhu tedy ohledně částky 4 646,65 Kč spolu s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení žalobkyně trvala na podané žalobě.
5. Soud ve věci nařídil ústní jednání na den 20. 10. 2021, ke kterému se žalobkyně ani její zástupce po předchozí omluvě nedostavili. Soud tedy nemohl poučit žalobkyni dle § 118a odst. 1, 3 o. s. ř., aby dotvrdila a označila důkazy k prokázání svých tvrzení ohledně toho, na jaké kvartály či měsíce byly provedené platby ze strany žalované žalobkyní započteny a co tedy zůstává předmětem řízení, tj. jaké konkrétní období vymezené 3. a 4. kvartálem 2020 tedy zůstává ze strany žalované neuhrazeno.
6. V průběhu ústního jednání žalovaná potvrdila platby, o kterých hovořila žalobkyně ve svém podání, kterým vzala žalobu částečně zpět, nicméně setrvala na svých předchozích označených důkazech, ze kterých se podává, že částka ve výši 10 560,50 Kč byla zaplacena dne 23. 7. 2021 s poznámkou 4. kvartál 2020; částka ve výši 16 474,35 Kč byla uhrazena dne 23. 7. 2021 s poznámkou 2. kvartál 2021; částka ve výši 7 603,50 Kč byla uhrazena dne 23. 7. 2021 s poznámkou 3. kvartál 2020 a částka ve výši 39 285 Kč byla uhrazena dne 2. 7. 2021 s poznámkou 3. kvartál 2021, jak ostatně žalovaná uvedla již ve svém vyjádření, které zaslala soudu dne 23. 7. 2021 včetně tam uvedených příloh. Při ústním jednání žalovaná uvedla, že nárok žalobkyně na zaplacení koncensionářských poplatků za období, po které byl vládními opatřeními znemožněn provoz ubytovacích služeb, je v rozporu s dobrými mravy.
7. S ohledem na skutečnost, že žalobkyně vzala z velké části žalobu částečně zpět předtím, než ve věci začalo jednání, postupoval soud v souladu s ustanovením § 96 odst. 1, 2, 3 a 4 o. s. ř. a řízení, co do této částky zastavil (výrok I. tohoto rozsudku). Souhlas žalované s částečným zpětvzetím žaloby a následným zastavením řízení nebyl vyžadován, neboť k částečnému zpětvzetí žaloby došlo předtím, než soud začal ve věci jednat (§ 96 odst. 3, 4 o. s. ř.). Předmětem řízení po částečném zpětvzetí žaloby tedy zůstává částka ve výši 4 646,65 Kč spolu s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 4 410,63 Kč. Soud, jak již uvedl shora, nemohl stranu žalující poučit k tomu, aby konkrétně uvedla a označila důkazy k prokázání svých tvrzení ohledně toho, na jaké kvartály či měsíce byly provedené platby ze strany žalované žalobkyní započteny a co tedy zůstává předmětem řízení, tj. jaké konkrétní nezaplacené období zůstává předmětem tohoto řízení s ohledem na zdola uvedené skutečnosti.
8. Soud po provedeném dokazovaní dospěl k následujícímu závěru o skutkovém stavu věci. Žalovaná je od ledna 2007 přihlášena jako poplatník televizních poplatků (Potvrzení o přihlášení poplatníka televizních poplatků na č. l. 20). Tuto skutečnost žalovaná v průběhu řízení ani nesporovala. Žalovaná byla výzvou ze dne 12. 1. 2021 vyzývána ze strany žalobkyně k zaplacení televizních poplatků ve výši 78 570 Kč (upomínka z 12. 1. 2021). Z listin na č. l. 16-18 spisu onačených jako„ přehled předpisů a plateb“ předložených stranou žalující bylo zjištěno, že dlužná částka za 3. a 4. kvartál představuje částku 78 570 Kč. Z listiny založené na č. l. 21 (označené jako„ specifikace výpočtu kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení“) vyplývá, že žalobkyně požaduje na kapitalizovaném zákonném úroku částku ve výši 4 410,63 Kč, nicméně dle propočtů soudu by se mělo správně jednat o částku 4 049,03 Kč. Přílohou dopisu žalované ze dne 23. 7. 2021 byly rozpisy plateb a úhrad za rok 2020 a 2021 a potvrzení o platbách z 23. 7. 2021. Žalovaná v tomto dopise uvádí, že uhradila všechny poplatky za dobu, kdy hotel byl z důvodu rozhodnutí vlády uzavřen. Po dobu, kdy nemohli podnikat a hotel byl z vládního usnesení úplně uzavřen (12. 3. – 24. 5. 2020 a 26. 10. 2020 – 23. 5. 2021) žalovaná odmítá hradit poplatky. Žalovaná zde dále uvádí, že jakmile došlo k otevření hotelu k 11. 6. 2021, pak ihned začátkem července uhradila poplatky za 3. kvartál 2021, současně uvádí, že k dnešnímu dni vyrovnala období, kdy mohla relativně fungovat, a odkazuje na přiloženou přílohu. Tímto žalovaná považuje veškeré pohledávky strany žalující za vyřízené. Z listiny založené ve spise na č. l. 31 spisu (oznámení o zadání hromadné platby z 23. 7. 2021), která byla přílohou dopisu žalované ze dne 23. 7. 2021, a listiny na č. l. 45 spisu (výpis z účtu žalované) bylo zjištěno, že žalovaná provedla dne 23. 7. 2021 úhradu na účet žalobkyně ve výši 7 603,50 Kč se zprávou pro příjemce [anonymizováno] poplatky 3Q/ 2020. Žalovaná dále provedla dne 23. 7. 2021 úhradu ve výši 10 560,50 Kč ve prospěch účtu žalobkyně se zprávou [anonymizováno] poplatky 4Q/ 2020. Další platbou ze dne 23. 7. 2021 provedla žalovaná platbu ve prospěch žalobkyně ve výši 16 474,35 Kč se zprávou pro příjemce [anonymizováno] poplatky 2Q/ 2021. Platbou ze dne 2. 7. 2021 zaplatila žalovaná poplatky na účet žalobkyně ve výši 39 285 Kč se zprávou [anonymizováno] poplatky 3Q/ 2021. Žalovaná dále platbou ze dne 18. 10. 2021 provedla úhradu poplatků ve výši 39 285 Kč se zprávou [anonymizováno] poplatky IV/2021 (potvrzení o provedených platbách z účtu žalované). Z listiny založené ve spise na č. l. 32, která měla být přílohou dopisu z 23. 7. 2021, žalovaná uvádí způsob, jakým má za to, že došlo k úhradě veškerých dlužných koncesionářských poplatků.
9. Z emailu založeného ve spise na č. l. 52 bylo zjištěno, že OSA odpustila pro pokoje ubytovacích zařízení za rok 2020 hrazení povinných poplatků za měsíce březen, duben, květen, říjen, listopad a prosinec a to současně i ve vztahu k veřejným prostorům. Z emailu z 19. 1. 2021 mezi žalovanou a referentkou evidence TV poplatků žalobkyně bylo zjištěno, že žalovaná řešila nastalou situaci se žalobkyní. Z usnesení vlády České republiky č. 1079, 1103, 1116, 1192, 1196, 1201, 1262, 1332, 1374 a 1376/ 2020 o přijetí krizových opatření bylo zjištěno, že od 22. 10. 2020 od 6:00 hodin do 2. 12. 2020 a od 18. 12. 2020 do 31. 12. 2020 bylo ze strany vlády České republiky zakázáno poskytování ubytovacích služeb s výjimkou poskytování ubytovacích služeb osobám za účelem výkonu povolání, podnikatelské nebo jiné obdobné činnosti, osobám, kterým byla nařízena pracovní povinnost podle krizového zákona, cizincům do doby opuštění území České republiky a cizincům s pracovním povolením na území ČR, osobám, kterým byla nařízena izolace nebo karanténa, osobám, jejichž ubytování bylo sjednáno státem, územním samosprávním celkem nebo jimi zřízenými nebo založenými subjekty za účelem uvolnění kapacit poskytovatelů zdravotních služeb nebo poskytovatelů sociálních služeb nebo pro zajištění ubytování osob bez domova, osobám za účelem dokončení ubytování zahájeno před účinností tohoto usnesení vlády. Žalovaná v průběhu jednání uvedla, že po celou dobu trvání uvedených vládních opatření byl její provoz zcela uzavřen.
10. Další důkazní návrhy strany žalované na provedení listin k důkazu založených ve spise na č. l. 46 - 51, jimiž chtěla žalovaná prokazovat svá tvrzení o tom, že jak Německo, tak i Rakousko, odpustilo placení koncesionářských poplatků svým poplatníkům za dobu účinnosti protikoronavirových opatření, byly zamítnuty pro nadbytečnost, neboť pro soud nebylo rozhodné, jakým způsobem se Německo či Rakousko postavilo k řešení povinnosti hrazení koncesionářských poplatků za dobu účinnosti protikoronavirových vládních opatření. Další důkazy nebyly ze strany účastníků tohoto řízení navrhovány k důkazu a tudíž ani nebyly prováděny.
11. Žalovaná v rámci svého závěrečného návrhu navrhla, aby soud žalobu zamítl a to zejména s odkazem na její rozpor s dobrými mravy, kdy pokud jde o zbylé dlužné částky, které by měla být povinna zaplatit žalobkyni za období, kdy nebyl její provoz ze strany státu regulován, pak má za to, že právě platbami za 1. a 2. kvartál roku 2020, kdy i v části těchto kvartálů neměla tyto služby hradit, již splnila svou povinnost vůči žalobkyni. Pokud žalobkyně požaduje po žalované zaplacení koncesionářských poplatků i za dobu, kdy byla ubytovací zařízení z rozhodnutí vlády uzavřena, pak má za to, že se jedná o nárok jsoucí v rozporu s dobrými mravy.
12. Podle § 3 odst. 1 zákona o rozhlasových a televizních poplatcích a o změně některých zákonů (dále též jen zákon) platí, že poplatníkem rozhlasového poplatku je fyzická osoba nebo právnická osoba, která vlastní rozhlasový přijímač. Jestliže drží nebo z jiného právního důvodu alespoň 1 měsíc užívá rozhlasový přijímač fyzická osoba nebo právnická osoba, která není jeho vlastníkem, je poplatníkem tato osoba.
13. Podle § 7 odst. 1 zákona platí, že poplatník platí rozhlasový nebo televizní poplatek provozovateli vysílání ze zákona buď přímo, nebo prostřednictvím pověřené osoby.
14. Podle § 6 zákona platí, že měsíční výše rozhlasového poplatku činí 45 Kč, měsíční výše televizního poplatku činí 135 Kč.
15. Podle § 7 odst. 3 zákona platí, že je-li poplatníkem fyzická osoba, která je podnikatelem, nebo právnická osoba, rozhlasový nebo televizní poplatek se platí čtvrtletně nejpozději do 15. dne 1. měsíce každého kalendářního čtvrtletí. Poprvé se rozhlasový nebo televizní poplatek platí počínaje kalendářním měsíce následujícím po měsíci, v němž se taková osoba stala poplatníkem, až do konce příslušného kalendářního čtvrtletí v měsíční výši a je splatný nejpozději do 15. dne příslušného kalendářního měsíce.
16. Podle § 10 zákona platí, že nezaplatí-li poplatník včas rozhlasový nebo televizní poplatek nebo přirážku k poplatkům ani na základě výzvy provozovatele ze zákona, ve které bude stanovena přiměřená lhůta k úhradě, je provozovatel vysílání ze zákona oprávněn domáhat se svého práva u soudu či nezaplacení úroku z prodlení určeného předpisy práva občanského.
17. Podle § 2 odst. 3 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. platí, že výklad a použití právního předpisu nesmí být v rozporu s dobrými mravy a nesmí vést ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění.
18. Soud po provedeném dokazování dospěl k následujícímu závěru. Mezi stranami je nesporné, že žalovaná má zákonnou povinnost hradit koncesionářské poplatky žalobkyni. Mezi stranami lze rovněž označit za nesporné, neboť žalovaná tuto skutečnost ani nijakým způsobem nesporovala, že výše koncesionářského poplatku činí za měsíční čtvrtletí (kvartál) částku ve výši 39 285 Kč, tj. částku za 1 měsíc ve výši 13 095 Kč. Žalovaná však uvedla, že považuje za rozporné s dobrými mravy, aby byla povinna zaplatit žalobkyni rovněž i koncesionářské poplatky za období, kdy jí bylo na základě vládních opatření znemožněno provádět svou podnikatelskou činnost v souvislosti s bojem proti koronaviru v České republice. V tomto kontextu žalovaná odkazovala mimo jiné na skutečnost, že jí například byly odpuštěny ze strany jiných správních orgánů povinnosti platit například městské poplatky, rovněž jí bylo odpuštěno i placení poplatků ze strany OSY. Žalovaná dále odkazovala na podporu svých tvrzení ohledně rozporu požadování zaplacení koncesionářských poplatků s dobrými mravy i na situaci v Německu či v Rakousku, kde tamní orgány odpustily povinným subjektům povinnost hradit koncesionářské poplatky.
19. Z obsahu žaloby a z provedeného dokazování bylo zjištěno, že žalobkyně se domáhala po žalované zaplacení koncesionářských poplatků za 3. a 4. kvartál roku 2020, povinnost hradit tyto poplatky je stanovena zákonem. Na tomto místě si soud dovoluje konstatovat, že smyslem hrazení koncesionářských poplatků je to, že někdo využívá služeb [anonymizováno], tj. že někdo má nikým nerušenou možnost využívat veřejnoprávního vysílání, tj. sledovat televizi.
20. Projednávané období spadá do období, kdy bylo ze strany státu do značné míry zasaženo do práva žalované na svobodné a nerušené podnikání spočívající v provozování ubytovacích služeb a to v období od 22. 10. 2020 do 2. 12. 2020 a dále od 18. 12. 2020 do 31. 12. 2020, tj. žalovaná mohla svobodně podnikat celý 3. kvartál roku 2020. Pokud jde o 4. kvartál, pak v říjnu 2020 mohla žalovaná nerušeně podnikat po dobu 21 dnů a po dobu 10 dnů byla její živnost omezena. V listopadu 2020 bylo žalované znemožněno po celý měsíc nerušeně podnikat. Pokud jde o prosinec 2020, pak zde bylo znemožněno žalované nerušeně podnikat po dobu 16 dnů, nicméně po dobu 15 dnů mohla svou činnost provozovat (tj. období od 2. 12. do 17. 12. včetně). Soud tedy konstatuje, že pokud jde o platby za 3. kvartál 2020, pak ty jsou ze strany žalobkyně požadovány za období, kdy nebylo ze strany státu jakkoliv s odkazem na koronavirová vládní opatření zasahováno do podnikatelské činnosti žalované. Pokud jde o 4. kvartál roku 2020, pak zde byla žalované znemožněna shora uvedenými vládními opatřeními možnost nerušeného podnikání po dobu 56 dnů a po dobu 36 dnů mohla podnikat.
21. Za období října 2020, pokud je nazíráno na povinnost žalované hradit žalobkyni koncesionářské poplatky ve výši 13 095 Kč měsíčně, pak poměrně vychází, že po dobu, kdy mohla žalovaná podnikat je žaloba důvodná, co do nároku na zaplacení částky 8 871 Kč (13 095 Kč/31 dnů x 21 dnů) za dobu otevření provozu žalované po dobu 21 dnů, nedůvodná je však co do částky 4 224 Kč představující období 10 dnů (13 095 Kč/31 dnů x 10 dnů), kdy byl z rozhodnutí vlády provoz žalované uzavřen. Celý listopad 2020 (tedy částku 13 095 Kč) soud shledal nedůvodným, neboť žalovaná byla po celý měsíc uzavřena z rozhodnutí vlády. V prosinci 2020 bylo žalované umožněno provozovat její činnost po dobu 15 dnů, tj. částky odpovídající 6 336 Kč (13 095 Kč/31 dnů x 15 dnů), nicméně zavřena byla po dobu 16 dnů, tj. tedy částky představující 6 759 Kč (13 095 Kč/31 dnů x 16 dnů).
22. Žalobkyně tedy může požadovat po žalované zaplacení částky ve výši 39 285 Kč za třetí kvartál roku 2020 a částky ve výši 15 207 Kč za 4. kvartál, kdy nebylo vládními opatřeními zasahováno do svobodného a nerušeného podnikání, nicméně nemůže z důvodu zavření jejího provozu požadovat částku ve výši 24 078 Kč (4 224 Kč + 13 095 Kč + 6 759 Kč), soud totiž přisvědčil námitce žalované ohledně té skutečnosti, že žalobkyní požadovaný nárok je zčásti v rozporu s dobrými mravy. Na tomto místě soud konstatuje, že stát svými vládními opatřeními v boji proti koronaviru znemožnil svobodné podnikání živnostníkům a právnickým osobám, kteří podnikají v oboru poskytování ubytovacích zařízení, a kteří si tedy nemohli vydělat na placení koncesionářských poplatků, jež jsou stanoveny státem formou zákona. Rovněž při hodnocení toho, zda je žalobkyní uplatněný nárok v rozporu s dobrými mravy, je nutno přihlédnout i k právní subjektivitě žalobkyně. [anonymizováno] je veřejnoprávní instituce provozující televizní vysílání celoplošně na území České republiky. Zřízena byla v roce 1992 zákonem o [anonymizováno][číslo][anonymizováno], který stanovuje rámec jejího fungování, včetně plnění úkolů veřejné služby v oblasti televizního vysílání a způsobu financování. Jako médium veřejné služby má zajišťovat všem občanům přístup k informacím, kultuře, vzdělání a zábavě. Členy vrcholového orgánu – [anonymizována dvě slova] – volí a odvolává rovněž stát ([anonymizována dvě slova][anonymizována dvě slova]). Žalobkyně je tedy veřejnoprávním subjektem založeným na základě zákona. Smyslem hrazení koncesionářských poplatků je to, že někdo využívá služeb [anonymizováno], tj. že někdo má nikým nerušenou možnost využívat veřejnoprávního vysílání, tj. sledovat televizi. Za této situace tedy, pokud veřejnoprávní subjekt, který je zřízen státem, požaduje zaplacení veřejnoprávních poplatků po soukromoprávním subjektu (provozovateli ubytovacích služeb) na základě zákona, je soud toho názoru, že pokud takovýto státem zřízený veřejnoprávní subjekt vymáhá placení koncesionářských poplatků stanovených zákonem za současného státem znemožněného svobodného a řádného podnikání na základě vládních opatření, že takto uplatněný nárok žalobkyně, který zasahuje do období, kdy bylo znemožněno podnikání subjektů v ubytovacích službách, je v rozporu s dobrými mravy. Soud se zamýšlel i nad tím, zda žalovaná mohla této situaci nějakým způsobem předejít s tím, že dospěl k závěru, že zde nebyla možnost žalované žádným způsobem aktivně reagovat na nastalou situaci a to s odkazem na § 3 odst. 1 zákona, který stanoví, že poplatníkem je fyzická nebo právnická osoba, která vlastní rozhlasový přijímač, tj. placení poplatku je zákonnou povinností u všech vlastníků televizorů, kdy se nelze odhlásit od placení televizních poplatků za současného vlastnění televizoru. V opačném případě by stát potažmo soud nutil žalovanou, aby se zbavovala vlastnického práva k televizorům za účelem toho, aby se mohla odhlásit od placení televizních poplatků a nemusela hradit televizní poplatky. Stát tedy svými vládními opatřeními znemožnil svobodu podnikání ubytovacím zařízením, které nemohly poskytovat ubytovací služby v plném rozsahu, kdy ubytovací služby nebyly poskytovány a tedy ani služby žalobkyně tak nebyly a ani nemohly být v období účinnosti vládních opatření využívány, a které ani nemohly generovat zisk ze své činnosti, ze kterého by následně mohly hradit koncesionářské poplatky stanovené opět státem formou zákona – takový výkon práva je v rozporu s dobrými mravy s odkazem na ustanovení § 2 odst. 3 občanského zákoníku.
23. Za dané situace tedy byla žaloba podána důvodně co do částky 39 285 Kč za 3. kvartál roku 2020 a co do částky 15 207 Kč za čtvrtý kvartál (viz bod 22 tohoto odůvodnění). S ohledem na částečné zpětvzetí žaloby zůstala předmětem řízení částka ve výši 4 646,65 Kč a částka z titulu požadovaných kapitalizovaných zákonných úroků ve výši 4 410,63 Kč. S ohledem na skutečnost, že se žalobkyně nedostavila k nařízenému jednání a nerozklíčovala tedy, za jaké konkrétní období se domáhá po žalované zaplacení dlužného koncesionářského poplatku ve výši 4 646,65 Kč, soud žalobu zamítl a to mimo jiné i s odkazem na skutečnost, že soud má za to, že pokud zde byla požadována částka i za období, kdy byla ubytovací zařízení uzavřena na základě usnesení vlády, pak takovýto nárok je v rozporu s dobrými mravy s tím, že žalobkyně nepostavila na jisto, zda zbylá požadovaná částka spadá do období účinnosti vládních usnesení či nikoliv. Pokud jde o kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení, pak zde soud dospěl k závěru, že žaloba byla podána po právu ve vztahu k částce 39 285 Kč (3. kvartál) a 15 207 Kč (4. kvartál). Kapitalizovaný úrok z těchto částek představuje částku 2 432,97 Kč rovnající se zákonnému úroku z prodlení jdoucímu z částky 39 285 Kč od 16. 7. 2020 do 15. 4. 2021 a částky 625,57 Kč představující kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení z částky 15 207 Kč od 16. 10. 2020 do 15. 4. 2021. Žalovaná se dostala do prodlení se splněním své povinnosti a je tedy dle ust. § 1970 občanského zákoníku ve spojení s ust. § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. povinna zaplatit žalobkyni kapitalizovaný zákonný úrok z těchto částek ve výši 3 058,54 Kč (částečné úhrady žalované na třetí a čtvrtý kvartál roku 2020 byly provedeny až po datu 15. 4. 2021). Ve zbylém rozsahu byla žaloba co do částky 4 646,65 Kč a části kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 1 352,16 Kč zamítnuta z důvodu rozporu uplatněného nároku s dobrými mravy.
24. V závěru svého odůvodnění soud ve vztahu k obraně žalované, která požadovala, aby její platby za 1. a 2. kvartál roku 2020 byly zohledněny v tomto řízení, uvádí, že tyto platby nemohl žádným způsobem zohlednit, neboť tím, že žalovaná uhradila svůj závazek, který měla vůči žalobkyni za první a druhý kvartál roku 2020, její závazek zaplacením zanikl a nelze jej nikterak již v tomto řízení zohlednit. Shodně pak i ve vztahu k částečnému zpětvzetí žaloby, kde žalobkyně uváděla, že žaloba je brána zpět pro úhrady žalované, soud konstatuje, že pokud bylo ze strany žalované něčeho hrazeno na kvartálech 3 a 4, pak to byly toliko pouze částky ve výši 7 603,50 Kč (třetí kvartál) a 10 560,50 Kč (čtvrtý kvartál). Další částky, které žalobkyně zmiňovala ve svém částečném zpětvzetí žaloby pak nelze započítávat na 3. a 4. kvartál a to zejména s ohledem na zprávy žalované v jednotlivých platebních příkazech, ve kterých žalovaná jednoznačným způsobem identifikovala, na které své závazky provádí specifikované platby (srov. výpis z účtu žalované na č. l. 45 spisu).
25. Výrok IV. tohoto rozsudku je odůvodněn ustanovením § 142 odst. 2 o. s. ř., podle kterého platí, že měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení ve spojení s ust. § 146 odst. 2 o. s. ř.. K tomu, aby soud mohl dospět k závěru o tom, který z účastníků byl v převážné míře úspěšný, bylo nutno posoudit žalobu jako celek, byť si soud je vědom té skutečnosti, že řízení bylo z větší části zastaveno. Jak bylo popsáno již shora, pak soud shledal žalobu, tak jak byla podána důvodnou, co do celého 3. kvartálu ve výši 39 285 Kč a dále za 4. kvartál co do částky 15 207 Kč, kdy tato částka se rovná období, po které nebylo poskytování ubytovacích služeb ze strany státu nikterak omezeno. Celkem tedy úspěch žalobkyně představuje částku 54 492 Kč, kdy v této části byla žaloba podána důvodně. Pokud jde o neúspěch žalobkyně, pak zde soud odkazuje na shora uvedené odůvodnění, kdy má za to, že žalobkyní uplatněný nárok za 4. kvartál roku 2020 je částečně v rozporu s dobrými mravy, co do částky 24 078 Kč s ohledem na to, že po tuto dobu bylo poskytování ubytovacích služeb státem omezeno s odkazem na vládní usnesení. Úspěch žalobkyně tedy představuje částku 54 492 Kč rovnající se 69,35 % a její neúspěch představuje částka ve výši 24 078 Kč rovnající se 30,65 %. Žalobkyně má tudíž právo na zaplacení 38,7 % (rozdíl úspěchu žalobkyně a neúspěchu, tedy 69,35 % - 30,65 %) jí účelně vynaložených nákladů řízení. Přestože byla žalobkyně zastoupena v řízení advokátem, nepovažoval soud tyto náklady za účelně vynaložené, když žalobkyně je právnickou osobou vybavenou samostatným právním úsekem a je tedy personálně i materiálně vybavena k tomu, aby sama uplatňovala nároky z titulu nezaplacených televizních poplatků, aniž by (byť relativně dočasně) odčerpávala zdroje svých příjmů, kterými jsou převážně právě televizní poplatky. Soud v tomto smyslu odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. I. ÚS 3344/12, v němž Ústavní soud konstatoval, že„ náhrada nákladů řízení podle vyhlášky Ministerstva spravedlnosti ČR č. 484/2000 Sb. (pozn. byla zrušena nálezem Ústavního soudu č. 116/2013 Sb., nyní je třeba aplikovat vyhlášku č. 177/1996 Sb., advokátní tarif) … je přiznávána úspěšnému účastníku řízení; v právě projednávaném případě tedy jde - alespoň z účetního hlediska - o výnos v rozpočtu [anonymizováno]. Nicméně ani tato skutečnost nemůže konvenovat podstatě a smyslu ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř., které hovoří o nákladech potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva. I kdyby náhrada nákladů řízení přiznaná podle vyhlášky č. 484/2000 Sb. byla skutečně výnosem rozpočtu [anonymizováno] (a zde tedy zůstává otevřená otázka stimulů s [anonymizována dvě slova] spolupracující advokátní kanceláře), nelze takovýto postup [anonymizováno] považovat za konvenující principům spravedlnosti, jež by se právě televize měla snažit při všech svých činnostech (správu a vymáhání televizních poplatků nevyjímaje) naplňovat. Pokud totiž agendu televizních poplatků sama spravuje - což plyne jak z citované výroční zprávy o hospodaření, tak i z vyžádaného soudního spisu [název soudu], [pobočka] (srov. č. l. 9 - 11) - a tuto agendu následně předává příslušné advokátní kanceláři, pak se racionální smysl právního zastoupení advokátem do značné míry vytrácí. Ve sporech odvíjejících se od neuhrazených televizních poplatků nelze totiž paušálně (výjimka je samozřejmě možná) očekávat uplatnění do té míry specializovaných znalostí, jimiž by nedisponovali pracovníci zmíněného právního útvaru [anonymizováno]; nadto lze - podle Ústavního soudu - vést úvahu i v tom směru, že měl-li televizní poplatek podle shora citované výroční zprávy z roku 2011 pokrývat takřka 90 % nákladů rozpočtu na rok 2012, pak je jistě žádoucí a správné, aby si [anonymizováno] činnosti spojené se správou a výběrem televizních poplatků zabezpečovala sama“. Soud proto přiznal žalobkyni náhradu nákladů podle § 151 odst. 3 o. s. ř. jako by advokátem, v řízení zastoupena nebyla. Náklady žalobkyně představují zaplacený soudní poplatek ve výši 3 143 Kč ponížený o částku 1 143 Kč (viz výrok V. tohoto rozsudku), tedy poměrnou část soudního poplatku ve výši 2 000 Kč, a dále paušální náhradu ve výši určené podle vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu (dále jen„ vyhláška“). Soud přiznal žalobkyni náhradu za 5 úkonů podle § 1 odst. 3 písm. a) vyhlášky, tj. za výzvu k plnění, za písemné podání ve věci (žaloba), částečné zpětvzetí žaloby, repliku, příprava, každý ve výši 300 Kč podle § 2 odst. 3 vyhlášky. Celkem představují náklady řízení žalobkyně částku ve výši 3 500 Kč. Žalobkyně má právo na zaplacení 38,7 % nákladů řízení, tj. částky ve výši 1 352,09 Kč Náklady řízení je povinna zaplatit žalovaná k rukám zástupce žalobkyně ve lhůtě 3 dnů s odkazem na ustanovení § 149 odst. 1 ve spojení s § 160 odst. 1 o. s. ř.
26. Výrok V. tohoto rozsudku je odůvodněn ustanovením § 10 odst. 3, 4 zákona č. 549/1991 Sb., dle kterého platí, že soud vrátí z účtu soudu i zaplacený poplatek za řízení, který je splatný podáním návrhu na zahájení řízení snížený o 20 % nejméně však o 1 000 Kč, bylo-li řízení zastaveno před prvním jednáním. Bylo-li řízení zastaveno jen zčásti, vrátí soud poplatníkovi přeplatek na poplatku (odpovídající část poplatku). Na soudním poplatku bylo zaplaceno 3 143 Kč, žaloba byla vzata částečně zpět co do částky 73 923,35 Kč, a proto soud rozhodl o vrácení poměrné části zaplaceného soudního poplatku ve výši 1 143 Kč.
27. O lhůtách ke splnění uložených povinností bylo rozhodováno v souladu s ustanovením § 160 odst. 1 o. s. ř., neboť nebyly ze strany soudu zjištěny žádné jiné okolnosti svědčící pro přiznání odlišné pariční lhůty.