Odůvodnění
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena její práva zaručená čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z napadeného rozhodnutí se podává, že návrh na zrušení mimořádného opatření obecné povahy vedlejšího účastníka ze dne 20. 8. 2021 č. j. MZDR 14600/2021-19/MIN/KAN (dále jen "mimořádné opatření") Nejvyšší správní soud napadeným usnesením odmítl (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).
3․ Mimořádné opatření stručně shrnuto upravovalo podmínky návratu dětí a žáků do škol a školských zařízení k prezenční výuce po letních prázdninách. Upravovalo rovněž podmínky přítomnosti zaměstnanců škol a školských zařízení na pracovišti. Podle jeho čl. I. bodu 1. umožnila škola, školní družina nebo školní klub (dále též "školské zařízení") dítěti či žákovi osobní přítomnost na vzdělávání nebo při poskytování školských služeb pouze tehdy, podstoupili-li ve stanovených termínech (1., 6. a 9. 9. 2021) preventivní antigenní test na přítomnost antigenu koronaviru (COVID-19), který jim poskytla škola, a prokázali se negativním výsledkem tohoto vyšetření. Takto stanovené testování ve škole nemuseli absolvovat ti z nich, kteří doložili, že byli očkováni proti onemocnění COVID-19, nebo prodělali laboratorně potvrzené onemocnění COVID-19, nebo absolvovali nejdéle před sedmi dny RT-PCR vyšetření na přítomnost koronaviru s negativním výsledkem či nejdéle před 72 hodinami rychlý antigenní test na přítomnost antigenu koronaviru s negativním výsledkem. Ti, kteří se nepodrobili testování ve škole, ani nedoložili skutečnosti uvedené v předchozí větě, byli povinni nosit po celou dobu poskytování vzdělávání nebo školských služeb specifikovaný prostředek ochrany dýchacích cest, nebylo-li možné dodržet rozestupy alespoň 1,5 m od ostatních dětí či žáků. Mimořádné opatření dále upravovalo postup při pozitivním výsledku testu provedeného ve škole, alternativní způsoby testování ve škole a různá omezení či zákazy pro děti a žáky, na které dopadala povinnost použití prostředku ochrany dýchacích cest (zákaz cvičení ve vnitřních prostorech, zákaz zpěvu, dodržování odstupu od ostatních při konzumaci a další). Většina povinností platila do 10. 9. 2021 s výjimkou povinností odvíjejících se od pozitivního testu dítěte, žáka nebo pedagogického pracovníka.
4. Nejvyšší správní soud návrh odmítl pro zjevnou neopodstatněnost, když shledal, že vedlejší účastník výslovně odůvodňoval potřebnost opatření snahou zajistit bezpečný návrat dětí a žáků do škol po prázdninách. Proto pomocí plošného testování odhaloval případná ohniska nákazy, a tímto způsobem usiloval o minimalizaci rizika přenosu onemocnění COVID-19 v dotčené populační skupině a o zamezení jeho možného dalšího šíření v populaci a případnému zhoršení stabilizované epidemické situace. Riziko zavlečení nákazy do škol vedlejší účastník racionálně dal do souvislosti se zvýšenou mobilitou osob v období letních prázdnin, návratem z dovolených v zahraničních destinacích, kde se epidemická situace nepříznivě vyvíjela, s účastí na hromadných akcích v průběhu letních prázdnin apod. Zachycení případů nákazy v co nejkratší době po návratu dětí a žáků do škol bylo podle vedlejšího účastníka důležité rovněž proto, aby nebylo nutné přistoupit v případě vyššího výskytu onemocnění COVID-19 ve školách k omezení jejich standardního chodu. Nejvyšší správní soud považoval takové odůvodnění za postačující a racionální a nemá pochyb o tom, že v souladu s dřívější rozhodovací praxí Nejvyššího správního soudu, na kterou odkázal, byly splněny podmínky pro vydání mimořádného opatření podle § 69 odst. 1 písm. i) a odst. 2 zakona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o ochraně veřejného zdraví").
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti zejména uvádí, že mimořádné opatření je podle ní evidentně v rozporu s čl. 3 Úmluvy o právech dítěte a zasahuje do jejích práv uvedených v čl. 1 a 4 Listiny. Aby bylo možně hodnotit, zda k těmto zásahům došlo z legitimního důvodu, musel by Nejvyšší správní soud provést dokazování, ve kterém by zhodnotil zejména základní podmínky, ze kterých je vedlejší účastník oprávněn vydat mimořádné opatření, tedy zda existuje epidemie nebo hrozí její vznik a zda jde o onemocnění natolik závažné, aby jeho šíření odůvodňovalo přijímání plošných opatření krátících základní práva a svobody lidí a zda mimořádné opatření sleduje skutečně legitimní a právem aprobovaný cíl. Tohoto úkolu se ale Nejvyšší správní soud zřekl, když namísto hodnocení merita věci pouze odkázal na svá starší rozhodnutí, která nereflektují dynamicky se vyvíjející poznatky o onemocnění COVID-19, a to, že situace ke dni vydání mimořádného opatření je diametrálně odlišná od situace, ze které vycházela ta rozhodnutí, na která Nejvyšší správní soud v napadeném usnesení odkazuje. Tím ale Nejvyšší správní soud porušil právo stěžovatelky na přístup k soudu, na soudní ochranu a obecně právo na spravedlivý soudní proces, neboť jí toto právo tím, že její návrh odmítl, zároveň odmítl poskytnout.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Její ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné prostředky k ochraně jejích práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
8. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně uznávanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [viz např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
9. Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšší správní soud ve svém rozhodnutí odkázal na svá dřívější rozhodnutí, zejména na rozsudek ze dne 6. 5. 2021 č. j. 5 Ao 1/2021-95, ze kterého vyšel také např. v usnesení ze dne 18. 5. 2021 č. j. 5 Ao 2/2021-52, kde se již vypořádal s problémem testování dětí a žáků ve školách a školských zařízeních, přičemž návrh v této věci odmítl jako zjevně neopodstatněný. Stejně Nejvyšší správní soud postupoval i v dalších usneseních (např. ze dne 31. 5. 2021 č. j. 5 Ao 8/2021-84, ze dne 2. 6. 2021 č. j. 5 Ao 10/2021-48, ze dne 2. 6. 2021 č. j. 5 Ao 13/2021-49 [pozn. red.: zřejmě správně usnesení ze dne 24. 6. 2021, č. j. 5 Ao 13/2021-44] či ze dne 24. 6. 2021 č. j. 5 Ao 11/2021-38 atp.). Jeho postup přitom aproboval i Ústavní soud (srov. usnesení ze dne 27. 7. 2021 sp. zn. III. ÚS 1498/2021, ze dne 22. 6. 2021 sp. zn. III. ÚS 1430/2021 či ze dne 22. 6. 2021 sp. zn. III. ÚS 1482/21).
10. V nyní posuzovaném případě přitom nemá Ústavní soud důvod odchýlit se od posouzení a závěrů uvedených v těchto usneseních, na které pak v podrobnostech postačí odkázat, stejně jako na další jeho usnesení v obdobných věcech (např. usnesení ze dne 27. 7. 2021 sp. zn. IV. ÚS 1474/21 či ze dne 19. 10. 2021 sp. zn. IV. ÚS 2042/21).
11. Ústavní soud po ústavním přezkumu napadeného usnesení Nejvyššího správního soudu uzavírá, že jde o rozhodnutí ústavně konformní a srozumitelné, a úvahy Nejvyššího správního soudu neshledal Ústavní soud nikterak nepřiměřenými či extrémními. Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšší správní soud v meritu předmětné věci rozhodoval v souladu s ustanoveními hlavy páté Listiny, napadené rozhodnutí nelze označit jako rozhodnutí svévolné, ale toto rozhodnutí je výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti.
12. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelky, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.