Čís. 4212.
Náhradu škody za zničenou věc dlužno vyměřiti podle obecné ceny věci v době, kdy nastala škoda, i když do vynesení rozsudku cena věci stoupla nebo poklesla.
(Rozh. ze dne 1. října 1924, Rv II 418/24.)
V srpnu 1920 zahynuly, nakazivše se od koně žalovaného, dva žalobcovi koně. Žalobě o náhradu škody 39.000 Kč vyhověl procesní soud prvé stolice rozsudkem ze dne 30. listopadu 1923 potud, že přiznal žalobci 17.000 Kč, vzav za základ nynější cenu uhynulých koní. Odvolací soud nevyhověl odvolání ani té ani oné strany a odvětil k odvolání žalobcovu v důvodech: Jest sice pravda, že podle §u 1332 obč. zák. dlužno vzíti za základ náhrady obecnou cenu, kterou měla věc v době poškození. Avšak podle ducha zákona dlužno míti za to, že zákon měl na mysli případy, v nichž má býti nárok na náhradu škody uhrazen ihned po nastalé škodě, nebo v nichž se poškozený z naléhavé potřeby v té době sám hojil náhradní koupí nebo pod. V těch případech zajisté jest spravedlivo, přisouditi mu cenu, v té době obvyklou. Zákon nechce, by se poškozený obohatil na úkor toho, kdo škodu zavinil pouhou neopatrností. Proto nebude poškozený moci na příklad požadovati vyšší cenu, kterou měla věc nová před opotřebením, nýbrž smí požadovati pouze tolik, aby mohlo u něho nastati uvedení v předešlý stav, t. j. alespoň náhradní plnění in natura, aby si totiž mohl opatřiti z náhrady věc stejné hodnoty, jakou měla věc poškozená. Tuto zásadu dlužno zachovati i v tomto případě. Žalobci může býti přisouzeno jenom tolik, aby si mohl opatřiti dva koně přibližně stejných vlastností, jaké měli koně poražení. Kdyby mu dnes bylo přisouzeno více, byl by obohacen; za 39.000 Kč mohl by si nyní poříditi čtyři koně, takže by byl na úkor žalovaného obohacen, což však zákon jistě nezamýšlel. Nejvyšší soud vyhověl dovolání žalobcovu potud, že mu přiznal 27.000 Kč.
Důvody:
Důvodnou jest výtka, že odvolací soud posoudil věc po právní stránce mylně, vycházeje z názoru, že náhradu za poškozenou věc sluší dáti dle obecné ceny v době rozsudku a nikoli dle obecné ceny v době, kdy nastala škoda, když cena věci klesla. To odporuje jak znění zákona, tak i účelu ustanovení §u 1332 obč. zák. Není správným názor odvolacího soudu, že zaplacením vyšší ceny, jakou věc měla v době poškození, ale jaké již nemá v době rozsudku, byl by poškozený obohacen. Bylo by tomu tak jen v tom případě, kdyby poškozený si neopatřil ihned v době nastalé škody náhradu za uhynulé koně, zákon mu nedával práva, žádati tuto náhradu ihned a kdyby nechal peníze, jako náhradu placené, které mu byly hned vyplaceny, ležeti, až cena jejich stoupne. Ale zákon nepočítá se změnou ceny peněz, přisuzuje náhradu podle obecné ceny v čase poškození, což děje se zcela v souhlasu se zásadou §u 1323 obč. zák., aby vyrovnán byl majetkový stav poškozeného právě dle doby nastalé škody, by si poškozený mohl náhradu opatřiti hned, nemusil na ni čekati. Proto právě změny v ceně věci nebo obráceně změny v ceně peněz nemají býti v neprospěch škůdce, ale také ne v jeho prospěch. Prodlením se splacením náhrady nesmí se dostati škůdci výhody, aby mohl platiti méně a měl tak podnět, zadržovati placení náhrady, až při klesající tendenci cen cena poškozené věci poklesne. Škůdce nesmí svého prodlení ve svůj prospěch využitkovati tím, že prodlením zabrání poškozenému, aby opatřil si náhradu včas za cenu vyšší. Že škůdce bude v důsledku zásady §u 1332 obč. zák. při stoupající hodnotě peněz platiti snad měnou hodnotnější, zavinil právě sám svým prodlením a proto by nebylo spravedlivo, aby ze svého prodlení těžil. Dovolání žalobcovo je proto odůvodněno, slušelo mu přisouditi za uplynulé koně náhradu dle ceny v době poškození v obnosu 28.000 Kč, po srážce útržku za maso per 1000 Kč, tedy 27.000 Kč.