SOUDNÍ DVŮR EU: Složení jistoty příjemcem služeb
článek 56 SFEU
Je nepřiměřené, jestliže na základě pouhého důvodného podezření z toho, že poskytovatel služeb usazený v jiném členském státě porušuje právní povinnosti, může být nařízeno příjemci služby pozastavit smluvní platby či složit jistotu, která by mohla přesáhnout částku, kterou by byl příjemce povinen zaplatit.
Soudní dvůr EU (velký senát) – rozsudek ze dne 13. 11. 2018 ve věci C-33/17 – Čepelnik d. o. o. v. Michael Vavti; předběžná otázka, kterou položil Bezirksgericht Bleiburg (Rakousko)
K věci: Čepelnik je společnost s ručením omezeným, která je usazena ve Slovinsku. Michaelovi Vavtimu poskytla pracovní služby v odvětví stavebnictví v hodnotě 12 200 EUR. Práce byly formou vyslání pracovníků provedeny na domě, který vlastní M. Vavti a který se nachází v Rakousku v blízkosti státní hranice se Slovinskem. M. Vavti zaplatil společnosti Čepelnik zálohu ve výši 7 000 EUR.
V březnu 2016 provedla rakouská finanční policie na staveništi kontrolu a obvinila společnost Čepelnik ze dvou přestupků. Za prvé společnost u dvou vyslaných pracovníků nepodala řádné oznámení o zahájení práce a za druhé společnost nedala k dispozici mzdové doklady čtyř vyslaných pracovníků v německém jazyce. Bezprostředně po kontrole uložila finanční policie M. Vavtimu, aby pozastavil platby, a podala k příslušnému správnímu orgánu návrh na vydání příkazu k zaplacení jistoty. Účelem této jistoty bylo zajistit případnou pokutu. Finanční policie navrhla, aby byla jistota stanovena ve výši rovné neuhrazenému doplatku, tedy 5 200 EUR. M. Vavti proti následujícímu rozhodnutí o složení jistoty nepodal opravný prostředek a jistotu dne 20. dubna 2016 složil.
Po dokončení prací společnost Čepelnik vyfakturovala M. Vavtimu doplatek 5 000 EUR. M. Vavti platbu odmítl s tvrzením, že zaplacením jistoty správnímu orgánu jeho dluh vůči společnosti Čepelnik zanikl. Společnost Čepelnik se zaplacení domáhala cestou soukromé žaloby, a proto okresní soud položil Soudnímu dvoru EU předběžné otázky.
Z odůvodnění: Podle ustálené judikatury Soudního dvora EU musejí být za omezení volného pohybu služeb považována všechna opatření, která výkon této svobody zakazují, brání tomuto výkonu nebo jej činí méně atraktivním. Z ustálené judikatury dále vyplývá, že článek 56 SFEU přiznává práva nejen samotnému poskytovateli služeb, ale rovněž příjemci uvedených služeb (srov. rozsudky ve věci C-339/15, Vanderborght, ECR 2017, bod 61, ve věci C-498/10, , ECR 2012, bod 23, jakož i ve věci C-315/13, De Clercq a spol., ECR 2014, bod 52).
Opatření, o jaká se jedná ve věci v původním řízení, která objednateli ukládají povinnost pozastavit platby svému smluvnímu partnerovi a složit jistotu ve výši rovnající se dosud neuhrazené ceně za dílo v případě důvodného podezření na správní přestupek poskytovatele služeb v rozporu s vnitrostátními pracovněprávními předpisy, mohou jednak odradit objednatele díla z dotčeného členského státu od využití poskytovatele služeb usazeného v jiném členském státě a jednak odradit takové poskytovatele od toho, aby nabízeli své služby takovým objednatelům.
Jak vysvětlil generální advokát Nils Wahl, za prvé může takové opatření, jaké je předmětem sporu, zjevně vyvolat řadu nepříznivých účinků na objednatele, kteří se rozhodnou objednat služby od zahraničních poskytovatelů. Konkrétně, jakmile je sporné opatření přijato, musí objednatel předem zaplatit neuhrazený doplatek správnímu orgánu, namísto aby mohl vyčkat, než poskytovatel poskytne celý rozsah služby. Kromě toho objednatel ztrácí možnost zadržet část splatného doplatku jako náhradu za vadné nebo zpožděné provedení prací nebo za škodu způsobenou v průběhu prací. Objednatel se rovněž vystavuje riziku, že by práce mohly být zastaveny nebo zpožděny, pokud se poskytovatel o uplatnění opatření dozví. Za druhé je v důsledku sporného opatření pro společnosti usazené v zahraničí méně lákavé dočasně poskytovat své služby v Rakousku. Stačí totiž, aby rakouské orgány získaly důvodné podezření, že se poskytovatel dopustil přestupku, a poskytovatel ztratí právo požadovat od zákazníka neuhrazený doplatek za poskytnutou službu. Sporné opatření tudíž může přinejmenším vystavit poskytovatele služeb zvýšeným rizikům zpoždění platby částek, které zpravidla představují významnou část celkové dohodnuté odměny. Sporné opatření může mít také určité nepříznivé finanční důsledky, i pokud nebyl žádný přestupek spáchán, neboť jistota zůstává po celou dobu řízení o uložení sankce na účtu rakouské státní správy.
Z ustálené judikatury Soudního dvora vyplývá, že vnitrostátní opatření, která mohou bránit využití základních svobod zaručených Smlouvou nebo je činit méně přitažlivým, mohou být přípustná, odpovídají-li na naléhavý důvod obecného zájmu, jsou způsobilá zaručit uskutečnění cíle, který sledují, a nepřekračují meze toho, co je k dosažení sledovaného cíle nezbytné (srov. rozsudek ve věci C-99/16, Lahorgue, ECR 2017, bod 31). V projednávané věci měla rakouská vláda za to, že omezení volného pohybu služeb dotčené ve věci v původním řízení je odůvodněno cíli spočívajícími v sociální ochraně pracovníků, jakož i boji proti podvodům zejména v sociální oblasti a v prevenci zneužívání.
Ochrana pracovníků, jakož i boj proti podvodům zejména v sociální oblasti a prevence zneužívání jsou cíle, které lze považovat za naléhavé důvody obecného zájmu, jimiž lze odůvodnit omezení volného pohybu služeb (srov. rozsudky ve věci C-577/10, Komise v. Belgie, ECR 2012, bod 45, jakož i ve věci C-315/13, De Clercq a spol., ECR 2014, bod 65). Opatření, jako jsou opatření stanovená vnitrostátní právní úpravou, která mají mimo jiné zajistit účinnost sankcí, které by mohly být uloženy poskytovateli služeb v případě porušení pracovněprávních předpisů, lze považovat za opatření, která jsou s to zaručit uskutečnění těchto cílů.
Pokud jde o proporcionalitu takové právní úpravy ve vztahu k těmto cílům, je třeba nejprve uvést, že tato úprava umožňuje příslušným orgánům uložit objednateli díla povinnost pozastavit platby poskytovateli služeb, jakož i složit jistotu ve výši dosud neuhrazené ceny za dílo na základě „důvodného podezření na spáchání správního přestupku“ v rozporu s vnitrostátními pracovněprávními předpisy. Tato právní úprava tedy umožňuje přijmout taková opatření ještě před tím, než příslušný orgán konstatuje, že byl spáchán správní přestupek svědčící o tom, že došlo k podvodu zejména v sociální oblasti, ke zneužití práva nebo k praxi ohrožující ochranu pracovníků. Tato právní úprava nestanoví, že se poskytovatel služeb, vůči němuž takové podezření vzniklo, může před přijetím uvedených opatření vyjádřit ke skutečnostem, které jsou mu vytýkány.
Výše jistoty, jejíž složení může být nařízeno dotčenému příjemci služeb, se podle vnitrostátní právní úpravy dotčené v původním řízení rovná části z ceny za dílo neuhrazené v době přijetí tohoto opatření. Příslušné orgány tak mohou výši této jistiny stanovit bez ohledu na případné konstrukční vady či jiná pochybení při plnění smlouvy o dílo na straně poskytovatele a může jít případně o částku značně přesahující částku, která by jinak byla zaplacena dotčeným objednatelem po ukončení prací.
Vzhledem k tomu vnitrostátní právní úprava, jako je právní úprava dotčená v původním řízení, překračuje meze toho, co je nezbytné k dosažení cíle spočívajícího v ochraně pracovníků, jakož i boje proti podvodům zejména v sociální oblasti a prevenci zneužívání.
Z těchto důvodů velký senát Soudního dvora EU rozhodl, že článek 56 SFEU brání takové právní úpravě členského státu, podle které příslušné orgány mohou požadovat po objednateli díla usazeném v tomto členském státě, aby pozastavil platby svému smluvnímu partnerovi usazenému v jiném členském státě, či dokonce složil jistotu ve výši odpovídající dosud neuhrazené ceně za dílo, aby bylo zajištěno zaplacení případné pokuty.
Prof. JUDr. RICHARD POMAHAČ, CSc., Praha