SOUDNÍ DVŮR EU: Náhrady cestujícím v letecké dopravě
nařízení 261/2004, kterým se stanoví společná pravidla náhrad a pomoci cestujícím v letecké dopravě v případě odepření nástupu na palubu, zrušení nebo významného zpoždění letů
Cestující, kteří mají pro účely získání náhrady za pořizovací cenu letenek právo obrátit se na organizátora souborných služeb pro cesty, nemohou požadovat náhradu od leteckého dopravce.
Lety s jedním nebo více navazujícími lety, na něž byla učiněna jediná rezervace, musejí být chápány jako jeden celek s tím důsledkem, že v rámci takových letů se provozující letecký dopravce, který provedl první let, nemůže bránit s odvoláním na špatné provedení pozdějšího letu provozovaného jiným leteckým dopravcem.
Soudní dvůr EU (třetí senát) – rozsudek ze dne 10. 7. 2019 ve věci C-163/18 – HQ, IP, JO V. Aegean Airlines SA; předběžné otázky, které položil Rechtbank Noord-Nederland (Nizozemsko)
Soudní dvůr EU (devátý senát) – rozsudek ze dne 11. 7. 2019 ve věci C-502/18 – CS a spol. V. České aerolinie a. s.; předběžná otázka, kterou položil Městský soud v Praze (Česká republika)
K věci: V prvním případě (věc C-163/18) uzavřela Aegean Airlines, společnost usazená v Řecku, charterovou smlouvu se společností G. S. Charter Aviation Services Ltd, usazenou na Kypru, na jejímž základě bylo její povinností poskytnout jmenované společnosti k dispozici určitý počet sedadel oproti zaplacení ceny za pronájem. Kyperská společnost následně tato sedadla prodávala třetím osobám, a to zejména společnosti Hellas Travel BV, která je cestovní kanceláří usazenou v Nizozemsku. V březnu 2015 si HQ a další osoby zarezervovali u společnosti Hellas zpáteční lety z Eelde do Korfu a obdrželi elektronické letenky s logem společnosti Aegean Airlines vystavené na lety dne 17. a 24. července 2015. Několik dnů před dohodnutým datem rozeslala společnost Hellas cestujícím zprávy, že vzhledem ke stagnaci počtu rezervací a rušení stávajících rezervací v důsledku „obav ohledně situace v Řecku“ budou lety zrušeny, aniž by následně vrátila pořizovací cenu letenek. V srpnu 2016 bylo rozhodnuto o insolvenci společnosti Hellas a poškozené osoby se rozhodly soudně vymáhat, aby bylo společnosti Aegean Airlines uloženo zaplatit jim náhradu za zrušení letu a proplatit jim pořizovací cenu letenek.
Ve druhém případě (věc C-502/18) si cestující zarezervovali u Českých aerolinií let z Prahy do Bangkoku přes Abú Dhabí. V rámci tohoto letu s mezipřistáním provozovaly České aerolinie jeho první úsek z Prahy do Abú Dhabí, který proběhl v souladu s letovým plánem a bez zpoždění na příletu v místě určení. Naproti tomu druhý úsek letu, provozovaný společností Etihad Airways, byl na příletu opožděn o 488 minut. V rámci sporného řízení dospěl soud k závěru, že žaloba může být úspěšná jen tehdy, je-li možné smluvního dopravce činit odpovědným za významné zpoždění na příletu v případě letu provozovaného mimo Evropskou unii leteckým dopravcem se sídlem rovněž mimo Unii.
Za těchto podmínek se nizozemský i český soud rozhodly přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru EU předběžné otázky.
Z odůvodnění ve věci C-163/18: Podstatou otázek je, zda čl. 8 odst. 2 nařízení č. 261/2004, kterým se stanoví společná pravidla náhrad a pomoci cestujícím v letecké dopravě v případě odepření nástupu na palubu, zrušení nebo významného zpoždění letů (dále jen „Nařízení“) musí být vykládán v tom smyslu, že cestující, který má podle směrnice 90/314/EHS právo obrátit se na organizátora souborných služeb pro cesty, aby mu byla proplacena pořizovací cena letenky, se nemůže domáhat náhrady pořizovací ceny této letenky od provozujícího leteckého dopravce na základě uvedeného Nařízení, a to ani v případech, kdy organizátor souborných služeb pro cesty není finančně schopen nahradit pořizovací cenu letenky a nepřijal opatření nutná k zajištění náhrady.
Letecký dopravce má v případě zrušení letu povinnost nabídnout dotčeným cestujícím pomoc mimo jiné ve formě náhrady pořizovací ceny letenky (srov. rozsudek ve věci C-601/17, Harms, ECR 2018, bod 12). Z jasného znění čl. 8 odst. 2 Nařízení vyplývá, že samotná existence práva na náhradu podle směrnice 90/314/EHS postačuje k tomu, aby cestující, jehož let je součástí souborných služeb pro cesty, nemohl požadovat náhradu pořizovací ceny letenky od provozujícího leteckého dopravce.
Jak ve svém stanovisku vysvětlil generální advokát Henrik Saugmandsgaard Oe, ačkoliv unijní normotvůrce rozhodl, že provozující letecký dopravce bude hrát ústřední roli při odškodňování a pomoci, na které mají cestující právo, zejména v případě zrušení letu, neznamená to, že musí sám nést finanční zátěž ve všech případech. Pokud jde konkrétně o zrušení letu, jenž je součástí souborných služeb pro cesty, odpovědnost, která je její nedílnou součástí, a související náklady by měly být sdíleny mezi organizátorem a leteckým dopravcem v souladu s jejich povinnostmi, zejména v rámci závazků přijatých ve smlouvách uzavřených jednak mezi organizátorem cesty a jeho zákazníkem, jednak mezi organizátorem a leteckým dopravcem (srov. rozsudek ve věci C-302/16, Krijgsman, ECR 2017, bod 25).
Snaha nadměrně chránit dotčeného cestujícího na úkor provozujícího leteckého dopravce by mohla vést k tomu, že by dopravce musel převzít odpovědnost za organizátora souborných služeb pro cesty vůči jeho klientům na základě smlouvy, kterou s nimi tento organizátor uzavřel. Tento závěr platí i v případě, že organizátor souborných služeb pro cesty není schopen finančně zajistit náhradu pořizovací ceny letenky a nepřijal žádná opatření, která by tuto úhradu zaručila. Vzhledem ke znění čl. 8 odst. 2 Nařízení totiž není relevantní, zda je organizátor souborných služeb pro cesty z finančního hlediska schopen nahradit pořizovací cenu letenky, zda přijal opatření k zajištění této náhrady, nebo zda tyto okolnosti ohrožují splnění povinnosti vyplatit náhradu dotčeným cestujícím.
Z odůvodnění ve věci C-502/18: Podstatou otázky je, zda musejí být čl. 5 odst. 1 písm. c) a čl. 7 odst. 1 Nařízení ve spojení s jeho čl. 3 odst. 5 vykládány v tom smyslu, že v případě letu s mezipřistáním sestávajícího ze dvou úseků, na něž byla učiněna jediná rezervace, a směřujícího z letiště umístěného na území členského státu na letiště umístěné ve třetí zemi přes letiště v jiné třetí zemi může cestující, který do cílového místa určení dorazil se zpožděním v rozsahu tří hodin nebo více majícím původ ve druhém úseku letu provozovaném v rámci dohody o sdílení kódů dopravcem se sídlem ve třetí zemi, uplatnit svůj nárok na náhradu vůči leteckému dopravci, který provozoval první úsek letu.
Let s jedním nebo více navazujícími lety, které jsou předmětem jediné rezervace, představuje pro účely nároku cestujících na náhradu jeden celek s tím důsledkem, že se použitelnost Nařízení posoudí se zřetelem k původnímu místu odletu a cílovému místu určení (srov. rozsudek ve věci C-537/17, Wegener, ECR 2018, body 18, 19 a 25). Soudní dvůr EU již rovněž rozhodl, že na cestující, jejichž let byl zpožděn, je nutno nahlížet tak, že jim svědčí právo na náhradu podle čl. 5 odst. 1 písm. c) Nařízení ve spojení s jeho čl. 7 odst. 1 v případě, kdy při příletu do cílového místa určení utrpěli časovou ztrátu v rozsahu tří hodin nebo více (srov. rozsudky ve spojených věcech C-402/07 a C-432/07, Sturgeon a spol., ECR 2009, bod 61, jakož i ve spojených věcech C-581/10 a C-629/10, Nelson a spol., ECR 2012, bod 38).
Pokud jde o otázku, kdo je povinen platit náhradu v případě významného zpoždění na příletu v případě letu s mezipřistáním, ze znění čl. 5 odst. 1 písm. c) a čl. 5 odst. 3 Nařízení vyplývá, že se nemůže jednat o nikoho jiného než o „provozujícího leteckého dopravce“, jímž se rozumí „letecký dopravce, který provádí nebo zamýšlí provést let podle smlouvy s cestujícím nebo v zastoupení jiné právnické nebo fyzické osoby, která uzavřela smlouvu s tímto cestujícím“ ve smyslu čl. 2 písm. b) tohoto Nařízení. Tato definice tedy stanoví dvě kumulativní podmínky, aby mohl být letecký dopravce kvalifikován jako „provozující letecký dopravce“, a to uskutečnění příslušného letu a existenci smlouvy uzavřené s cestujícím (srov. rozsudek ve věci C-532/17, Wirth a spol., ECR 2018, bod 18).
V daném případě je nesporné, že České aerolinie skutečně provedly let v rámci přepravní smlouvy uzavřené s dotyčnými cestujícími. Tato úvaha nemůže být zpochybněna skutečností, že zpoždění nemá svůj původ v první části letu s mezipřistáním provozované tímto leteckým dopravcem, nýbrž v jeho druhé části provozované jiným leteckým dopravcem. V tomto ohledu je třeba nejprve uvést, že lety s jedním nebo více navazujícími lety, na něž byla učiněna jediná rezervace, musejí být chápány jako jeden celek s tím důsledkem, že v rámci takových letů se provozující letecký dopravce, který provedl první let, nemůže bránit s odvoláním na špatné provedení pozdějšího letu provozovaného jiným leteckým dopravcem. Dále je v čl. 3 odst. 5 druhé větě Nařízení upřesněno, že jestliže provozující letecký dopravce nemá smlouvu s cestujícím, má se za to, že jedná v zastoupení osoby, jež uzavřela smlouvu s tímto cestujícím.
V posuzované situaci byl v rámci letu s mezipřistáním sestávajícího ze dvou úseků, na něž byla učiněna jediná rezervace, druhý úsek letu prováděn na základě dohody o sdílení kódů jiným provozujícím leteckým dopravcem, než který uzavřel smlouvu o přepravě s dotčenými cestujícími a provedl první úsek letu. Posledně uvedený dopravce tedy zůstává ve smluvním vztahu s cestujícími i při provádění druhého úseku letu. Závěr, že v případě letu s mezipřistáním, na nějž byla učiněna jediná rezervace a který byl proveden v rámci dohody o sdílení kódů, je provozující letecký dopravce, který provedl první úsek letu, povinen k náhradě i v případě zpoždění vzniklého během druhého úseku letu provozovaného jiným leteckým dopravcem, je mimoto možné podepřít i cílem spočívajícím v zajištění vysoké úrovně ochrany cestujících, který je uveden v bodě 1 odůvodnění Nařízení. Takové řešení totiž umožňuje zaručit, že přepravovaní cestující obdrží náhradu od provozujícího leteckého dopravce, který s nimi uzavřel smlouvu o přepravě, aniž jsou nuceni ohlížet se na opatření, která tento dopravce přijal k provedení druhého úseku letu s mezipřistáním.
Konečně je třeba připomenout, že podle článku 13 Nařízení není splněním povinností provozujícího leteckého dopravce dotčeno jeho právo požadovat podle použitelného práva náhradu škody od jakékoli osoby, která způsobila, že tento dopravce nesplnil své povinnosti, včetně třetích osob (srov. rozsudek ve věci C-302/16, Krijgsman, ECR 2017, bod 29). Zvláště v případě letu s mezipřistáním, na nějž byla učiněna jediná rezervace a který je prováděn v rámci dohody o sdílení kódů, proto bude případně na provozujícím leteckém dopravci, jenž byl povinen zaplatit náhradu z důvodu významného zpoždění části letu, kterou sám neprovozoval, aby se náhrady za finanční výdaj, který mu tím vznikl, domáhal na provozujícím leteckém dopravci, který za toto zpoždění nese odpovědnost.
Senáty Soudního dvora EU proto rozhodly následovně.
Článek 8 odst. 2 Nařízení musí být vykládán v tom smyslu, že cestující, který má podle směrnice 90/314/EHS právo obrátit se na organizátora souborných služeb pro cesty, aby mu byla proplacena pořizovací cena letenky, se již nemůže domáhat náhrady pořizovací ceny této letenky od provozujícího leteckého dopravce, a to ani v případech, kdy organizátor souborných služeb pro cesty není finančně schopen nahradit pořizovací cenu letenky a nepřijal opatření nutná k zajištění náhrady.
Článek 5 odst. 1 písm. c) a článek 7 odst. 1 ve spojení s čl. 3 odst. 5 Nařízení musejí být vykládány v tom smyslu, že v případě letu s mezipřistáním sestávajícího ze dvou úseků, na něž byla učiněna jediná rezervace, a směřujícího z letiště umístěného na území členského státu na letiště umístěné ve třetí zemi přes letiště v jiné třetí zemi může cestující, který do cílového místa určení dorazil se zpožděním v rozsahu tří hodin nebo více majícím původ ve druhém úseku letu provozovaném v rámci dohody o sdílení kódů dopravcem se sídlem ve třetí zemi, uplatnit svůj nárok na náhradu vůči leteckému dopravci, který provozoval první úsek letu.
Prof. JUDr. RICHARD POMAHAČ, CSc., Praha