76. Nemožnost opustit podíl ve společnosti s ručením omezeným
§ 1050 ObčZ
Podíl ve společnosti s ručením omezeným nelze opustit dle § 1050 ObčZ.
Usnesení VS v Praze z 26. 6. 2019, sp. zn. 14 Cmo 141/2019
K věci: KS v Ústí nad Labem usnesením zamítl návrh navrhovatele na zápis změny do obchodního rejstříku spočívající ve výmazu navrhovatele coby společníka společnosti s ručením omezeným s argumentací, že dle § 1050 ObčZ podíl ve společnosti nelze opustit.
Proti usnesení soudu prvního stupně navrhovatel podal odvolání s tím, nechť odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně změní a jeho návrhu zcela vyhoví. Podle odvolatele s podílem lze disponovat způsobem, jenž zákon nezakazuje. Navíc dle § 212 ZOK může dojít k uvolnění podílu; opuštění (derelikce) podílu tak vyloučeno není.
VS v Praze neshledal odvolání důvodným, pročež usnesení soudu prvního stupně podle § 219 OSŘ potvrdil.
Z odůvodnění: Z obsahu spisu plyne, že se navrhovatel svým návrhem z 3. 3. 2019 domáhá zápisu změny v obchodním rejstříku spočívající ve výmazu své osoby coby společníka společnosti z důvodu opuštění podílu ve společnosti. K návrhu předložil čestné prohlášení z 12. 2. 2019 o tom, že nejméně od 1. 1. 2014 nevykonává vlastnické právo k podílu ani nemá v úmyslu jej dále vykonávat. Klíčovou otázkou tedy je, zda lze podíl ve společnosti s ručením omezeným opustit. Odvolací soud dospěl k závěru, že to možné není.
Způsoby zániku účasti společníka ve společnosti s ručením omezeným jsou vyjmenovány v hlavě IV dílu 4 ZOK (konkrétně v § 202 a násl. ZOK). Právní úprava v ZOK (jež je lex specialis ve vtahu k obecné úpravě ObčZ) taxativně vyjmenovává jednostranná právní jednání, jimiž může společník svou účast ve společnosti s ručením omezeným ukončit. Opuštění podílu (derelikce) mezi tato jednostranná právní jednání mající za následek zánik účasti společníka ve společnosti zařazeno není.
Ustanovení § 202 odst. 1 ZOK výslovně určuje, že společník může ze společnosti vystoupit, připouští-li to zákon. Společníkovi je umožněno vystoupit ze společnosti, pokud nesouhlasil s rozhodnutím valné hromady o změně převažující povahy podnikání společnosti nebo s prodloužením trvání společnosti [§ 202 odst. 2 písm. a) a b) ZOK]. Společník může ze společnosti rovněž vystoupit, pokud mu byla rozhodnutím valné hromady uložena příplatková povinnost, pro kterou nehlasoval (§ 164 ZOK), rovněž tak může učinit v návaznosti na bezdůvodné odepření udělení souhlasu s převodem podílu uvnitř společnosti, resp. při nečinnosti orgánu udělujícího tento souhlas (§ 207 odst. 3 ZOK).
Jiné případy ukončení účasti společníka ve společnosti jednostranným pravním jednáním než ty, které jsou zakotveny v citovaných ustanoveních, právní úprava nepřipouští. Společenská smlouva se v daném případě od zákonné úpravy neodchýlila. Argumentaci odvolatele tak není možno považovat za přiléhavou, rozhodnutí soudu prvního stupně je tak správné.
Komentář: Judikát se nejeví správně v několika ohledech. Především díl 4 hlavy IV části první ZOK podle svého nadpisu řeší „Zánik účasti společníka ve společnosti“, a jsou pod ním podřazeny kromě vystoupení společníka (§ 202 ZOK) i dohoda o ukončení účasti společníka (§ 203 ZOK), vyloučení společníka (§ 204 ZOK), zrušení účasti společníka soudem (§ 205 ZOK), další způsoby zániku účasti společníka ve společnosti dle § 206 ZOK, převod podílu (§ 207 až 210 ZOK), dědění podílu (§ 211 ZOK), uvolněný podíl (§ 212 ZOK) a převod uvolněného podílu a vypořádací podíl (§ 213 až 215 ZOK). Upravuje tedy všechny způsoby ukončení účasti společníka, jež jsou upraveny v ZOK ještě i speciálně, nikoli jen speciálně (k tomu viz níže). Z hlediska množství zúčastněných „stran“ na řečených právních jednáních jsou ve jmenované části jak jednostranná právní jednání (vystoupení společníka, vyloučení společníka, zrušení účasti společníka rozhodnutím soudu a další), tak i dvou- či vícestranná právní jednání (dohoda o ukončení účasti společníka, převod podílu). Je pravdou, že tzv. abandonní právo, tedy právo společníka jednostranně ze společnosti s ručením omezeným vystoupit, je připuštěno jen v zákonem definovaných případech (viz § 202 ve spojení s § 164 a 207 ZOK). V žádném případě však neplatí, že by způsoby zániku účasti společníka ve společnosti byly uvedeny taxativně jen ve výše citovaných, případně i dalších ustanoveních ZOK, pročež by se neuplatnila obecná ustanovení ObčZ. Opak je pravdou.
Protože podíl ve společnosti s ručením omezeným je věcí ve smyslu § 489 a násl. ObčZ, je možné s ním nakládat jako s věcí, tedy způsoby stanovenými pro nakládání s věcí ObčZ. Dnes nejsou teoretické diskuze o tom, že podíl lze darovat, přičemž na darování se plně uplatní obecná (ve vztahu k ZOK) ustanovení ObčZ (§ 2055 a násl. ObčZ). Podíl lze koupit, resp. prodat, pročež na jeho koupi se použijí § 2079 a násl. ObčZ, se specialitou danou § 207 až 210 ZOK. Podíl lze též směnit, přičemž se postupuje dle § 2184 a násl. ObčZ. K podílu ve společnosti s ručením omezeným může být za podmínky § 1320 ObčZ zřízeno zástavní právo, přičemž může dojít k jeho nabytí též i tzv. propadnutím zástavy (§ 1326 ObčZ). Jak je tedy zřejmé, neplatí premisa uvedená odvolacím soudem, že právní úprava v ZOK taxativně vyjmenovává jednostranná právní jednání, jimiž může společník svou účast ve společnosti s ručením omezeným ukončit.
Další podstatnou okolností je, že § 202 ZOK a navazující ustanovení ZOK upravují jen „vystoupení“ společníka ze společnosti, tedy jednostranné právní jednání, v jehož důsledku má dle vůle společníka zaniknout jeho účast ve společnosti. Neupravuje a ani nijak neneguje další případná jednostranná právní jednání, v důsledku nichž by měla účast společníka zaniknout (jedním z nich je zřejmě i opuštění věci dle § 1050 ObčZ). Opuštění podílu, je-li právním jednáním (tím se soud opět nijak nezabývá), rozhodně není jednáním aktivním, jako je tomu u vystoupení ze společnosti, kdy vystupující společník aktivně projevuje vůli vystoupit, leč je ze své podstaty pasivním, nejednáním, snad až opomenutím ve smyslu § 546 ObčZ. Teorie dovozuje, že k opuštění věci dochází tím, že vlastník vlastnické právo k movité věci nevykonává po dobu tří let. To tedy znamená, že vlastník věci přestane uplatňovat i poslední z práv vlastníka (věc držet, užívat a požívat její plody a užitky, nakládat s ní). Tím dojde k naplnění vyvratitelné právní domněnky opuštění věci, za podmínky, že k upuštění od výkonu posledního práva z vlastnické triády došlo před zákonem určenou dobou (tří let) a samozřejmě že vlastník nijak nedal najevo, že o své vlastnické právo nehodlá přijít. Odvolací soud však nijak instituty vystoupení ze společnosti a opuštění podílu coby věci neporovnal, z jeho odůvodnění jako kdyby snad mělo vyplynout, že jde o totéž, s čímž souhlasit nelze.
Odvolací soud ve svém kusém odůvodnění uvedl, že jiné případy ukončení účasti společníka ve společnosti jednostranným právním jednáním než ty, které jsou zakotveny v citovaných ustanoveních, právní úprava nepřipouští a společenská smlouva se v daném případě od zákonné úpravy neodchýlila. Je tím opravdu míněno, že by si společníci v rámci dispozice mohli dojednat jednostranné ukončení účasti ve společnosti nad rámec zákonných právních důvodů? To však možné není. Především pak postrádá logiku, aby soud na jedné straně upřel společníkovi zákonnou možnost opustit svůj podíl, na straně druhé však připustil, aby se společníci mohli v rámci dispozice ve společenské smlouvě dohodnout na jakémkoli (i zákonem vůbec neaprobovaném) způsobu ukončení účasti ve společnosti.
Neodpustím si též poukaz na to, že podle většiny teorie může u podílu ve společnosti s ručením omezeným dojít k oddělení vlastníka podílu od společníka, resp. že určitá osoba nejsoucí již společníkem je stále vlastníkem podílu (viz § 212 ZOK). Ustanovení § 202 ZOK upravuje toliko vystoupení společníka, zatímco § 1050 ObčZ hovoří o opuštění věci jejím vlastníkem.
Na závěr ryze osobní poznámka. Na straně jedné mne jímá děs při představě, že by společníci mnoha nefunkčních či zadlužených či jinak v negativním stavu jsoucích společností s ručením omezeným houfně opouštěli své podíly, což by nepřispělo ani k právní jistotě, ani k plnění povinností dle smluv. Na straně druhé se však pohybujeme na platformě soukromého práva, pročež zákaz určitého právního jednání musí být jednoznačně uveden v zákoně, jinak je takové jednání dovoleno. Opuštění věci je zákonem výslovně pozitivně upraveno. Nemožnost jeho použití na podíl by tedy muselo být dostatečně zdůvodněno zákonnými argumenty.
JUDr. Josef Holejšovský, Praha