8. Způsobilost nejisté a neurčité pohledávky k započtení
§ 1987 odst. 2, § 3028 odst. 3 ObčZ
§ 98 OSŘ
I. | Kompenzabilita pohledávky na vydání bezdůvodného obohacení vzniklé před 31. 12. 2013 se posuzuje podle ObčZ 1964, i když byl projev vůle směřující k započtení učiněn až po 1. 1. 2014. |
II. | Nekompenzabilita pohledávky ve smyslu § 1987 odst. 2 ObčZ působí zásadně toliko relativní neplatnost právního jednání, jímž byla uplatněna k započtení. |
III. | Lze-li očekávat, že by námitka započtení vznesená podle § 98 věty druhé OSŘ s ohledem na obtížnost zkoumání existence a výše započítávané pohledávky nepřiměřeně prodlužovala řízení o pohledávce uplatněné žalobou, je možné konstatovat nekompenzabilitu započítávané pohledávky pro nejistotu a neurčitost (§ 1987 odst. 2 ObčZ). |
Rozsudek NS z 1. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5711/2017
K věci: Žalobce se domáhal vydání bezdůvodného obohacení vzniklého nadužíváním budovy, kterou měli účastníci v podílovém spoluvlastnictví, bez právního důvodu. Žalovaný proti žalobou uplatňované pohledávce v řízení započetl pohledávky na úhradu poloviny nákladů na údržbu a zachování společné věci.
OS v Kutné Hoře shledal žalobu důvodnou. Ke kompenzační námitce naopak nepřihlédl, poněvadž měl za to, že žalovaným tvrzené náklady byly spjaty s užíváním předmětné stavby, a je tudíž namístě, aby je hradil sám žalovaný.
KS v Praze k odvolání žalovaného rozsudek soudu první instance potvrdil, přičemž námitce započtení rovněž nepřiznal účinky, neboť jednu ze žalovaným započítávaných pohledávek pokládal za promlčenou a zbývající vyhodnotil jako nejisté a neurčité ve smyslu § 1987 odst. 2 ObčZ. Žalovaným tvrzené opravy společné nemovitosti totiž směřovaly pouze ke zlepšení podmínek bydlení jejích uživatelů a totéž lze říci i o nákladech vynaložených na údržbu otopné soustavy a ploch okolo domu.
Rozsudek odvolacího soudu napadl dovoláním žalovaný, jenž zpochybnil použití § 1987 odst. 2 ObčZ na všechny jím uplatněné pohledávky, jelikož některé z nich vznikly již před 31. 12. 2013. Dále namítal, že nekompenzabilita v režimu ObčZ působí toliko relativní neplatnost úkonu započtení, a vyslovil nesouhlas i s hodnocením započtených pohledávek jako nejistých a neurčitých.
NS dovolání vyhověl, rozsudek KS v Praze zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Z odůvodnění: Odvolací soud pokládal za rozhodující pro aplikaci § 1987 odst. 2 ObčZ na všechny žalovaným započítávané pohledávky skutečnost, že započtení bylo provedeno po 1. 1. 2014, tedy datu účinnosti nového civilního kodexu. Jak ovšem NS vyložil a odůvodnil v rozsudku z 18. 4. 2018, sp. zn. 32 Cdo 5234/2016, pro způsobilost pohledávek k započtení je podle § 3028 odst. 3 věty první ObčZ rozhodná právní úprava, kterou se řídí závazkový právní poměr, z něhož pohledávka vznikla (fakt, že v citovaném judikátu byla řešena problematika závazků smluvních, zatímco pohledávky namítané k započtení žalovaným mají původ v právní skutečnosti mimosmluvní, nezakládá podle dovolacího soudu relevantní odlišnost, jež by činila právě uvedený závěr v řešené věci neaplikovatelným). Použití § 1987 odst. 2 ObčZ na ty z tvrzených pohledávek žalovaného, jež údajně vznikly do 31. 12. 2013, je tedy v rozporu s aktuální judikaturou vykládající § 3028 odst. 3 ObčZ.
Dovolateli je dále třeba přitakat v tom směru, že právní jednání, jímž by byla k započtení namítnuta pohledávka nekompenzabilní dle § 1987 odst. 2 ObčZ, by mohlo být stiženo toliko neplatností relativní, ledaže by zde byly dány předpoklady přihlédnutí k neplatnosti soudem ex offo, vypočtené v § 588 ObčZ, jež však odvolací soud nepředestřel.
Pokud jde o výklad kritérií jistoty a určitosti pohledávek, jimiž ObčZ nově podmiňuje jejich kompenzabilitu, je třeba uvést, že dřívější právní úprava započtení s těmito koncepty nepracovala, přičemž zákonodárce v důvodové zprávě k novému civilnímu kodexu na osvětlení popsané změny nenabídl než poznámku, že započtení sleduje odstranění vzájemných pohledávek zúčastněných osob, nikoli vyvolání nejasností a následných sporů a že pravidlo vylučující započtení pohledávek neurčitých a nejistých je v souladu se „standardními úpravami“. Toto zdůvodnění skýtá exegezi § 1987 odst. 2 ObčZ jen velmi malou oporu. Důvodová zpráva by mohla být nápomocnou alespoň potud, pokud zdůrazňuje, že do českého právního řádu nebylo převzato podmínění započitatelnosti pohledávky její likviditou. Z dané pasáže nicméně vyplývá, že tvůrci osnovy ObčZ zmíněný pojem patrně spojovali s rozdílem mezi nominální a skutečnou hodnotou pohledávky, a připisovali mu tedy poněkud jiný význam než dřívější právní věda československá (jež likviditu vázala na snadnou dokazatelnost započítávané pohledávky co do důvodu i rozsahu) či jurisprudence zahraniční, včetně právní vědy francouzské, v níž se za likvidní pokládají právě pohledávky, jež jsou jisté a jejichž výše je určitá.
Požadavek likvidity je coby předpoklad způsobilosti pohledávky k započtení odedávna ospravedlňován ochranou věřitele, který nemá být při vymáhání svého práva nadmíru zdržován vznášením námitek započtení obtížně prokazatelných vzájemných pohledávek ze strany dlužníka. Toto hledisko současně prostupuje i moderní kodifikační projekty na poli soukromého práva, pročež je jím zdůvodněna kupříkladu norma limitující započítávání nejistých pohledávek obsažená v čl. III.-6:103 Návrhu společného referenčního rámce.
V právních řádech německém i rakouském je likvidita coby hmotněprávní podmínka započtení v zásadě odmítána proto, že je tamější procesní právo s to reagovat na problém zdržování občanského soudního řízení neúčelným započítáváním obtížně prokazatelných protipohledávek specifickými procesními nástroji. Nemá-li český právní řád procesněprávních instrumentů, jimiž by se tomuto obstruování mohl bránit (efektivními nástroji v uvedeném směru nejsou koncentrace řízení v prvním stupni ani princip neúplné apelace, k tomu viz například usnesení NS z 22. 11. 2016, sp. zn. 26 Cdo 2783/2016, z 25. 7. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2795/2017, a z 29. 5. 2018, sp. zn. 23 Cdo 4972/2017), je možné normu zakotvenou v § 1987 odst. 2 ObčZ použít ke kompenzaci zmíněného nedostatku.
Aniž by dovolací soud mínil dotčené normě zcela upřít uplatnění mimo soudní řízení a aniž by popíral závěr, že nejistota a neurčitost pohledávky může být vyvolána též jinými faktory než obtížnou dokazatelností, dospívá tedy k závěru, že v kontextu civilního procesu by měl být smysl § 1987 odst. 2 ObčZ spatřován zejména v ochraně věřitele před tím, aby řízení o jím uplatněné pohledávce bylo zdržováno složitým prokazováním protipohledávek dlužníkových. Lze-li očekávat, že by námitka započtení vznesená podle § 98 věty druhé OSŘ s ohledem na obtížnost zjišťování existence a výše započítávané pohledávky nepřiměřeně prodlužovala řízení o pohledávce uplatněné žalobou, je možné konstatovat nekompenzabilitu započítávané pohledávky pro nejistotu a neurčitost (nikoli nepodobné řešení srov. v čl. 6:136 nizozemského občanského zákoníku).
Současně však nelze daný nástroj aplikovat způsobem, který by žalovaného zcela zbavoval námitky započtení jako zákonem předvídané procesní obrany. V tomto světle se postup odvolacího soudu při nakládání s § 1987 odst. 2 ObčZ v řešené věci jeví poněkud excesivním. Nebylo by správné, aby na základě citovaného ustanovení mohl soud odhlédnout od jakékoli vzájemné pohledávky žalovaného dlužníka, pokud proti ní žalující věřitel uplatní racionální argumentaci, neboť tím není řízení o žalobou uplatněné pohledávce bez dalšího zdržováno. Za nejistou a neurčitou ve smyslu § 1987 odst. 2 ObčZ není pohledávku uplatněnou k započtení podle § 98 věty druhé OSŘ povětšinou namistě označit, pakliže pochybnosti o její existenci vyvolává toliko spornost právní kvalifikace, nikoli problematičnost zjišťování skutkových předpokladů jejího vzniku. Nadto lze usuzovat, že dovození nekompenzability protipohledávky v rámci civilního procesu je méně často přiléhavé tam, kde započítávaná pohledávka vyvstává ze stejného právního vztahu jako pohledávka uplatněná žalobou. Rozporoval-li tedy žalobce žalovaným uplatněné pohledávky na úhradu poměrné části prostředků vynaložených na údržbu a zachování nemovitosti i ploch v jejím okolí, resp. zajištění chodu domácnosti jejího uživatele argumentem, že podobné náklady nezakládají bezdůvodné obohacení druhého ze spoluvlastníků, a to v řízení, v němž bylo uplatněno právo na vydání majetkového prospěchu získaného žalovaným spoluvlastníkem v důsledku užívání téhož objektu nad rámec spoluvlastnického podílu, bylo namístě, aby se soud s uvedeným právním argumentem vypořádal a formuloval v daném směru přezkoumatelný úsudek, nikoli pouze konstatoval nejistotu a z toho plynoucí nezpůsobilost dané pohledávky k započtení. I v tomto ohledu se tedy právní posouzení věci odvolacím soudem jeví nesprávným.
Komentář: Komentované rozhodnutí zasluhuje pozornosti již proto, že závěr vyslovený v rozsudku z 18. 4. 2018, sp. zn. 32 Cdo 5234/2016, dle něhož se způsobilost pohledávek ze smluv uzavřených v režimu právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 k započtení nadále řídí režimem ObčZ 1964, resp. ObchZ, přestože byl kompenzační projev vůle učiněn po 1. 1. 2014, rozšiřuje i na pohledávky z bezdůvodného obohacení vzniklé do 31. 12. 2013. Kompenzabilita se bude posuzovat podle předpisů účinných do 31. 12. 2013 také u pohledávek z bezdůvodného obohacení, které sice vznikly po 1. 1. 2014, ale podléhají dosavadní právní úpravě, jako je například právo na vrácení plnění ze smlouvy uzavřené v režimu ObčZ 1964, která byla zrušena po 1. 1. 2014 (srov. přiměřeně rozsudek NS z 24. 5. 2006, sp. zn. 32 Odo 585/2005, jakož i rozsudek NS z 30. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5369/2016, který závěry předešlého rozhodnutí vztahuje na přechodná ustanovení ObčZ a zobecňuje na další případy odpadnutí právního důvodu).
Především však předmětný rozsudek představuje první příspěvek judikatury k výkladu § 1987 odst. 2 ObčZ, jež za nezpůsobilé k započtení nově označuje pohledávky nejisté a neurčité. Z dosavadních doktrinálních diskuzí nad § 1987 odst. 2 ObčZ lze doporučit zejména stať Šilhán, J. Započtení pohledávky „nejisté nebo neurčité“. Právní rozhledy, 2018, č. 22, s. 763, v níž je toto pravidlo velmi podrobně analyzováno za využití komparativní argumentace.
Rozsudek NS se pokouší hledat při aplikaci § 1987 odst. 2 ObčZ střední cestu mezi extrémy představovanými na jedné straně výkladem, který by každou pohledávku, jež nebyla uznána či pravomocně přiznána, označoval za nejistou a neurčitou, a tím by započtení coby procesní obranu bezmála vylučoval (tohoto pojetí se obával Uhlíř, D. První zkušenosti s novým občanským zákoníkem. Bulletin advokacie, 2014, č. 7, s. 34), a na druhé straně přístupem, jenž by § 1987 odst. 2 ObčZ ignoroval a popíral zjevnou snahu zákonodárce započitatelnost sporných pohledávek oproti dřívějšímu právnímu stavu limitovat. NS proto usiluje o nalezení koncepce, která na jedné straně ochrání věřitele před tím, aby vymáhání jeho nároku bylo paralyzováno započítáváním obtížně dokazatelných protipohledávek, a současně dlužníka nezbaví efektivní možnosti bránit se započtením, a to zejména tam, kde započítávaná pohledávka vyplývá z téhož právního poměru jako pohledávka, proti níž je započítáváno, takže započtení směřuje ke komplexnímu vypořádání vzájemných nároků odvíjejících se od jednoho skutkového děje.
Interpretujeme-li § 1987 odst. 2 ObčZ jako nástroj umožňující v soudním řízení upřít účinky námitce započtení, jejíž posuzování by bylo procesně neekonomické, může toto ustanovení působit jako účinnější překážka obstrukčnímu či obecněji neúčelnému zpomalování civilního procesu námitkami započtení sporných protipohledávek, než je kupříkladu pravidlo známé z § 391 odst. 3 rakouského ZPO, jež připouští vydání částečného rozsudku o hlavní pohledávce, ovšem s předpokladem dalšího jednání o protipohledávce a s možností pozdějšího zjištění, že přiznaná pohledávka v důsledku započtení zanikla (viz Fasching, H. W. Lehrbuch des österreichischen Zivilprozeßrechts. 2. vydání. Wien: Manzsche Verlags- und Universitätsbuchhandlung, 1990, s. 656–658).
Ačkoli ve věci, v níž byl vydán rozebíraný judikát, byl kompenzační úkon učiněn přímo v řízení, prosadí se NS artikulované závěry i tam, kde bylo započtení provedeno mimoprocesně a v řízení byl uplatněn toliko skutkový přednes o tom, že žalovaná pohledávka v důsledku takto provedeného zápočtu (částečně) zanikla, jelikož i takový postup žalovaného představuje procesní úkon započtení ve smyslu § 98 věty druhé OSŘ [srov. Dvořák, B. Námitka započtení. Právní rozhledy, 2012, č. 8, s. 267, a Dvořák, B. In: Lavický, P. a kol. Občanský soudní řád (§ 1 až 250l). Praktický komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2016, s. 403–404].
Komentovaný rozsudek vykládá § 1987 odst. 2 ObčZ ve vazbě na občanské soudní řízení (váže nekompenzabilitu na procesní kategorii obtížné dokazatelnosti skutkového základu pohledávky) a výslovně ponechává otevřenou otázku, jakým způsobem má být toto ustanovení aplikováno v mimoprocesním kontextu, tedy za jakých okolností je namístě započítávanou pohledávku pokládat za nejistou a neurčitou, pakliže pohledávka, proti níž se započítává, není uplatňována v řízení před soudem. Radikálnější interpretace, než jakou zvolil NS, by mohla být vystavěna na tezi, že smysl § 1987 odst. 2 ObčZ lze nalézt pouze ve vazbě na soudní spor [srov. například Pichonnaz, P. In: Vogenauer, S. Commentary on the UNIDROIT Principles of International Commercial Contracts (PICC). 2. vydání. Oxford: Oxford University Press, 2015, s. 1051, kde je vyslovena pochybnost o smyslu podmiňování započitatelnosti pohledávky její jistotou, dochází-li k započtení mimo soudní či podobné řízení]. V mimoprocesním kontextu totiž námitka nezpůsobilosti pohledávky k započtení pro nejistotu a neurčitost situaci dotčených subjektů nikterak neusnadňuje. Namísto sporu, zda započítávaná pohledávka existuje, či nikoli, vyvstane mezi nimi spor, zdali je započítávaná pohledávka nejistá ve smyslu § 1987 odst. 2 ObčZ. Ani tuto „nejistotu druhého řádu“ (nejistotu o nejistotě) však strany nejsou s to odstranit bez zásahu soudu coby nezávislého třetího. Teprve v soudním řízení pak přináší norma obsažená v § 1987 odst. 2 ObčZ prospěch, jelikož umožňuje soudu, aby místo otázky, zda pohledávka namítaná k započtení existuje, řešil (za předpokladu vznesení námitky relativní neplatnosti kompenzačního jednání) pouze problém, zda se jedná o pohledávku nejistou a neurčitou. Dospěje-li přitom k závěru kladnému, bude moci řízení proběhnout úsporněji, neboť kompenzační jednání bude shledáno neplatným, a nebude tudíž třeba provádět dokazování ke zjištění existence a výše protipohledávky.
Luboš Brim, Brno