Diskriminace z důvodu náboženství v případě církevních svátků
čl. 21 LPEU; směrnice 2000/781
Rozsudek z 22. 1. 2019, Cresco Investigation, C-193/17 (velký senát, GA M. Bobek)
K věci: Předběžnou otázku položil rakouský Oberster Gerichtshof (Nejvyšší soud) v rámci sporu mezi společností Cresco Investigation a Markusem Achatzim ohledně nároku na dodatečnou náhradu mzdy vedle mzdy obdržené za práci vykonanou na Velký pátek. Rakouské právo stanoví pro příslušníky evangelických církví augsburského a helvetského vyznání, starokatolické církve a evangelicko-metodistické církve Velký pátek „placeným“ svátkem s dobou pracovního klidu v trvání 24 hodin. Pokud příslušník jedné z těchto církví přesto v tento den pracuje, vzniká mu nárok na dodatečnou náhradu mzdy za práci v tento svátek. Pan Achatzi je zaměstnancem společnosti Cresco, není příslušníkem žádné z uvedených církví ani se nedovolával svých náboženských potřeb, nicméně měl za to, že mu byl diskriminačně upřen nárok na náhradu za práci o svátek, kterou vykonal dne 3. 4. 2015, tj. na Velký pátek, a z tohoto důvodu se domáhal, aby mu jeho zaměstnavatel zaplatil částku 109,09 €, navýšenou o úroky. Bylo sporné, zda upření tohoto nároku představuje zakázanou diskriminaci na základě náboženství.
Z odůvodnění: (36) Podle čl. 1 směrnice 2000/78 je jejím účelem stanovit obecný rámec pro boj s diskriminací na základě náboženského vyznání či víry, zdravotního postižení, věku nebo sexuální orientace v zaměstnání a povolání, s cílem zavést v členských státech zásadu rovného zacházení.
(37) Podle čl. 2 odst. 1 uvedené směrnice se „zásadou rovného zacházení“ rozumí neexistence jakékoli přímé nebo nepřímé diskriminace na jakémkoli základě uvedeném v čl. 1 této směrnice. Ustanovení čl. 2 odst. 2 písm. a) této směrnice určuje, že pro účely čl. 2 odst. 1 této směrnice se přímou diskriminací rozumí, pokud se s jednou osobou zachází méně příznivě než s jinou osobou ve srovnatelné situaci na základě jednoho z důvodů uvedených v čl. 1 uvedené směrnice, mezi kterými je uvedeno i náboženské vyznání.
(38) V tomto kontextu je třeba zaprvé určit, zda z právní úpravy dotčené ve věci v původním řízení vyplývá rozdílné zacházení s pracovníky na základě jejich náboženství.
(39) V tomto ohledu je třeba uvést, že rakouské právo přiznává Velký pátek jakožto svátek pouze pracovníkům, kteří jsou příslušníky jedné z církví uvedených v zákoně. Z toho vyplývá, že nárok na náhradu mzdy za svátek, který může uplatnit pracovník, který byl vyzván, aby v den pracovního klidu pracoval, vzniká pouze těm pracovníkům, kteří na Velký pátek pracují, a to tehdy, jsou-li příslušníky jedné z těchto církví.
(40) Právní úprava dotčená ve věci v původním řízení tudíž zakotvuje rozdílné zacházení založené přímo na náboženském vyznání pracovníků. Kritérium pro rozdílné zacházení, které tato právní úprava používá, totiž vychází přímo z příslušnosti pracovníků k určitému náboženskému vyznání.
(41) Zadruhé je třeba zkoumat, zda se takové rozdílné zacházení vztahuje na kategorie pracovníků, kteří se nacházejí ve srovnatelné situaci.
(42) V tomto ohledu platí, že požadavek na srovnatelnost situací za účelem určení existence porušení zásady rovného zacházení musí být posouzen s ohledem na veškeré prvky, které je charakterizují (v tomto smyslu viz rozsudek CHEZ Razpredelenie Bulgaria, C-83/14, EU:C:2015:480, bod 89, a rozsudek MB, C-451/16, EU:C:2018:492, bod 42).
(43) Je třeba rovněž upřesnit, že je vyžadováno nikoli to, aby situace byly totožné, ale pouze aby byly srovnatelné, a dále že přezkum této srovnatelnosti musí být proveden nikoli globálním a abstraktním způsobem, ale specifickým a konkrétním způsobem s ohledem na dotyčnou dávku (rozsudek Abercrombie & Fitch Italia, C-143/16, EU:C:2017: 566, bod 25 a citovaná judikatura).
(44) V projednávané věci rakouské právo přiznává Velký pátek jako dobu nepřetržitého odpočinku o délce 24 hodin pouze pracovníkům, kteří jsou příslušníky jedné z církví uvedených v zákoně. Toto ustanovení proto zakládá rozdílné zacházení, pokud jde o přiznání tohoto dne svátku, mezi těmito a ostatními pracovníky.
(45) V tomto ohledu vyplývá ze spisu, který má ESD k dispozici, že příslušné vnitrostátní orgány odůvodňují dobu odpočinku v trvání 24 hodin, jež je přiznávána na Velký pátek pracovníkům, kteří jsou příslušníky jedné z církví uvedených v zákoně, významem tohoto dne pro tato náboženská společenství.
(46) Nicméně, jak vyplývá z předkládacího rozhodnutí, přiznání svátku na Velký pátek pracovníkovi, který je příslušníkem jedné z církví uvedených v zákoně, není podmíněno tím, aby tento pracovník plnil během tohoto dne určitou náboženskou povinnost, nýbrž pouze formální příslušností tohoto pracovníka k jedné z těchto církví. Tento pracovník tak může s dobou připadající na tento svátek naložit libovolně a využít ji například k odpočinku nebo volnočasovým aktivitám.
(47) Situace takového pracovníka se v tomto ohledu neliší od situace jiných pracovníků, kteří chtějí využít Velký pátek jako dobu pro odpočinek či volnočasové aktivity, avšak nevzniká jim nárok na odpovídající den pracovního klidu v tento svátek.
(48) Z rakouského práva dále vyplývá, že nárok na náhradu mzdy za svátek vzniká v případě, že na Velký pátek pracují, pouze pracovníkům, kteří jsou příslušníky jedné z církví uvedených v zákoně.
(49) Vzhledem k finanční povaze dávky, které se týká takové rozdílné zacházení, a skutečnosti, že je neoddělitelně spojena se stanovením Velkého pátku jakožto svátku, je třeba mít rovněž za to, že co se přiznání takové finanční dávky týče, je situace pracovníků, kteří jsou příslušníky jedné z církví uvedených v zákoně, srovnatelná se situací všech dalších pracovníků bez ohledu na to, jsou-li věřícími, či nikoli.
(50) Jak vyplývá ze spisu, který má ESD k dispozici, přiznání této náhrady mzdy pracovníkovi, který je příslušníkem jedné z uvedených církví, jenž má na Velký pátek pracovat, je totiž podmíněno pouze formální příslušností tohoto pracovníka k některé z těchto církví. Uvedený pracovník má totiž nárok na uvedenou náhradu mzdy i tehdy, když na Velký pátek pracoval, aniž by pociťoval povinnost či potřebu tento náboženský svátek slavit. Tato situace se tudíž neliší od situace ostatních pracovníků, kteří na Velký pátek pracovali, a nevznikal jim proto nárok na takovou náhradu.
(51) Vnitrostátní právní úprava dotčená ve věci v původním řízení má tudíž za následek rozdílné zacházení se srovnatelnými situacemi na základě náboženského vyznání. Zavádí tudíž přímou diskriminaci na základě náboženského vyznání ve smyslu čl. 2 odst. 2 písm. a) směrnice 2000/78.
(52) Zadruhé je třeba určit, zda lze takovou přímou diskriminaci odůvodnit na základě čl. 2 odst. 5 směrnice 2000/78 nebo čl. 7 odst. 1 uvedené směrnice.
(53) Podle čl. 2 odst. 5 směrnice 2000/78 se tato směrnice nedotýká opatření stanovených vnitrostátními právními předpisy, která jsou v demokratické společnosti nutná pro veřejnou bezpečnost, udržování veřejného pořádku a předcházení trestným činům, pro ochranu zdraví a ochranu práv a svobod ostatních lidí.
(54) Přijetím tohoto ustanovení měl unijní normotvůrce v úmyslu předejít konfliktu mezi zásadou rovného zacházení na jedné straně a potřebou zajistit veřejný pořádek, veřejnou bezpečnost a veřejné zdraví, předcházení protiprávním jednáním, jakož i ochranu individuálních práv a svobod, které jsou nezbytné pro fungování demokratické společnosti, na straně druhé. Tento normotvůrce rozhodl, že v určitých případech vyjmenovaných v čl. 2 odst. 5 směrnice 2000/78 se zásady stanovené touto směrnicí nevztahují na opatření zahrnující rozdíly v zacházení na základě jednoho z důvodů uvedených v čl. 1 této směrnice, avšak s tou podmínku, že tato opatření jsou nutná pro dosažení výše uvedených cílů (rozsudek Prigge a další, C-447/09, EU:C:2011:573, bod 55).
(55) Kromě toho uvedený čl. 2 odst. 5 musí být vykládán restriktivně, neboť zavádí výjimku ze zásady zákazu diskriminace. K takovému přístupu vede i znění tohoto ustanovení (rozsudek Prigge a další, bod 56 a citovaná judikatura).
(56) V projednávané věci je třeba zaprvé uvést, že opatření dotčená v původním řízení, a sice stanovení Velkého pátku jakožto svátku pro pracovníky, kteří jsou příslušníky jedné z církví uvedených v zákoně, jakož i přiznání náhrady mzdy za tento svátek těmto pracovníkům, pokud mají pracovat během doby odpočinku, jež připadá na tento svátek, jsou stanovena vnitrostátní právní úpravou ve smyslu čl. 2 odst. 5 směrnice 2000/78.
(57) Zadruhé, jak uvádí předkládající soud, stanovení Velkého pátku jakožto svátku pro pracovníky, kteří jsou příslušníky jedné z církví uvedených v zákoně, má za cíl zohlednit mimořádný význam, který pro příslušníky těchto církví mají náboženské oslavy spojené s tímto dnem.
(58) Je přitom nesporné, že svoboda náboženského vyznání je součástí základních práv a svobod uznávaných unijním právem a pojem „náboženské vyznání“ musí být v tomto ohledu vykládán tak, že zahrnuje jak forum internum, tedy vyznání jako takové, tak forum externum, tedy veřejné projevování tohoto vyznání (v tomto smyslu viz rozsudek G4S Secure Solutions, C-157/15, EU:C:2017:203, bod 28, a rozsudek Bougnaoui a ADDH, C-188/15, EU:C:2017:204, bod 30). Cíl sledovaný rakouským zákonodárcem je tudíž jednoznačně uveden mezi cíli, jež vyjmenovává čl. 2 odst. 5 směrnice 2000/78.
(59) Zatřetí je třeba rovněž určit, zda jsou tato opatření nutná pro ochranu svobody náboženského vyznání dotčených pracovníků.
(60) V tomto ohledu je třeba konstatovat, jak na jednání potvrdila rakouská vláda, že rakouské právo nezohledňuje možnost pracovníků, kteří nejsou příslušníky církví uvedených v zákoně, slavit církevní svátek, který není jedním ze svátků uvedených v zákoně, tím způsobem, že by jim udělovalo dodatečný den pracovního klidu, ale tak, že zaměstnavatelé mají vůči svým zaměstnancům povinnost náležité péče, jež umožňuje posledně uvedeným, aby jim případně vznikl nárok na pracovní nepřítomnost po dobu nezbytnou k výkonu určitých náboženských obřadů.
(61) Z toho vyplývá, že v případě takových vnitrostátních opatření, jako jsou opatření dotčená ve věci v původním řízení, nelze mít za to, že jsou nutná k ochraně svobody náboženského vyznání ve smyslu čl. 2 odst. 5 směrnice 2000/78.
(62) Dále je třeba ověřit, zda lze taková ustanovení, jako jsou ustanovení dotčená ve věci v původním řízení, odůvodnit na základě čl. 7 odst. 1 směrnice 2000/78.
(63) Z posledně uvedeného ustanovení vyplývá, že zásada rovného zacházení nebrání žádnému členskému státu zachovávat nebo přijímat zvláštní opatření pro předcházení nebo vyrovnávání znevýhodnění souvisejících s kterýmkoli z důvodů uvedených v čl. 1 a pro jejich vyrovnání.
(64) Přesným a vymezeným cílem čl. 7 odst. 1 směrnice 2000/78 je připustit opatření, která ačkoliv jsou zdánlivě diskriminační, směřují účinně k odstranění nebo omezení faktických nerovností, které mohou ve skutečnosti existovat v životě společnosti (v obdobném smyslu viz rozsudek Roca Álvarez, C-104/09, EU:C:2010:561, bod 33 a citovaná judikatura).
(65) Mimoto při určení dosahu každé výjimky z takového individuálního práva, jako je rovné zacházení, je namístě respektovat zásadu proporcionality, která vyžaduje, aby tyto výjimky nepřekročily meze toho, co je vhodné a nezbytné pro dosažení hledaného cíle, a aby byly v co největším možném rozsahu uvedeny v soulad zásada rovného zacházení a požadavky takto sledovaného cíle (v tomto smyslu viz rozsudek Lommers, C-476/99, EU:C:2002: 183, bod 39).
(66) V projednávané věci, aniž by bylo třeba určit, zda skutečnost, že se Velký pátek, který je jedním z nejvýznamnějších dnů náboženského vyznání, ke kterému přísluší pracovníci, kteří jsou příslušníky jedné z církví uvedených v zákoně, neshoduje s jedním ze dnů pracovního klidu uvedených v zákoně, představuje znevýhodnění v jejich pracovním životě ve smyslu čl. 7 odst. 1 směrnice 2000/78, je třeba uvést, že v případě vnitrostátní právní úpravy dotčené ve věci v původním řízení nelze mít za to, že obsahuje zvláštní opatření k vyrovnání takového „znevýhodnění“, které by respektovalo zásadu přiměřenosti a v co největším možném rozsahu i zásadu rovnosti.
(67) Ustanovení dotčená ve věci v původním řízení totiž přiznávají dobu odpočinku v trvání 24 hodin na Velký pátek pracovníkům, kteří jsou příslušníky jedné z církví uvedených v zákoně, kdežto pracovníci, kteří se hlásí k jiným náboženským vyznáním, jejichž významné svátky nepřipadají na svátky, jež jsou stanoveny v zákoně, v zásadě mohou mít pracovní volno ke splnění náboženských obřadů souvisejících s těmito svátky pouze tehdy, když jim je udělí jejich zaměstnavatel v rámci povinnosti náležité péče.
(68) Opatření dotčená ve věci v původním řízení proto překračují rámec toho, co je nezbytné k vyrovnání takového předpokládaného znevýhodnění, a zavádějí rozdílné zacházení mezi pracovníky, kteří mají plnit srovnatelné náboženské povinnosti, jež nezaručuje respektování zásady rovnosti v co největší možné míře.
(72) Podle ustálené judikatury ESD směrnice sama o sobě nemůže zakládat jednotlivci povinnosti, a není tudíž možno se jí jako takové vůči němu dovolávat. Rozšíření možnosti dovolávat se neprovedených nebo nesprávně provedených směrnic na oblast vztahů mezi jednotlivci by totiž znamenalo přiznat Unii pravomoc stanovovat s okamžitým účinkem povinnosti k tíži jednotlivců, ačkoli Unie má tuto pravomoc pouze tam, kde je jí udělena pravomoc přijímat nařízení (rozsudek Bauer a Willmeroth, C-569/16 a C-570/ 16, EU:C:2018:871, bod 76 a citovaná judikatura).
(73) Směrnice se tudíž nelze dovolávat ve sporu mezi jednotlivci s cílem vyloučit použití právní úpravy členského státu, která je s touto směrnicí v rozporu (rozsudek Smith, C-122/17, EU:C:2018:631, bod 44).
(74) Nicméně je třeba zadruhé připomenout, že při zohlednění všech pravidel vnitrostátního práva a při uplatnění jím uznaných výkladových metod přísluší vnitrostátním soudům rozhodnout, zda a v jakém rozsahu je možné vykládat vnitrostátní ustanovení v souladu se směrnicí 2000/78, aniž provedou výklad contra legem tohoto vnitrostátního ustanovení (rozsudek Egenberger, C-414/16, EU:C:2018:257, bod 71, a rozsudek IR, C-68/17, EU:C:2018:696, bod 63).
(75) Pokud, jak se jeví z předkládacího rozhodnutí, by předkládající soud nemohl přikročit k takovému konformnímu výkladu, je třeba upřesnit, že zatřetí směrnice 2000/78 sama o sobě nezavádí zásadu rovného zacházení v zaměstnání a povolání, která má zdroj v různých mezinárodních právních nástrojích a ústavních tradicích společných členským státům, ale jejím účelem v této oblasti je jen zavedení obecného rámce pro boj proti diskriminaci z různých důvodů, mezi které patří náboženské vyznání a víra, jak vyplývá z jejího názvu a čl. 1 (rozsudek Egenberger, bod 75, a IR, bod 67).
(76) Zákaz jakékoli diskriminace na základě náboženského vyznání nebo víry má jakožto obecná zásada unijního práva imperativní povahu. Tento zákaz zakotvený v čl. 21 odst. 1 LPEU stačí sám o sobě k tomu, aby bylo jednotlivcům přiznáno právo uplatnitelné jako takové ve sporu v oblasti, na kterou se vztahuje unijní právo (rozsudek Egenberger, bod 76).
(77) Pokud jde o imperativní účinek, který vyvolává, čl. 21 LPEU se v zásadě neliší od různých ustanovení zakládajících smluv, která zakazují diskriminaci z různých důvodů, i když taková diskriminace vyplývá ze smluv uzavřených mezi jednotlivci (rozsudek Egenberger, bod 77).
(78) Vnitrostátní soud má tudíž povinnost, i pokud by se mělo ukázat, že nelze podat výklad vnitrostátních ustanovení konformní se směrnicí 2000/78, zajistit soudní ochranu, která pro pracovníky vyplývá z čl. 21 LPEU, a zajistit plný účinek tohoto článku.
(79) Začtvrté je třeba uvést, že podle ustálené judikatury ESD platí, že pokud byla konstatována diskriminace v rozporu s unijním právem a dokud nebyla přijata opatření znovu nastolující rovné zacházení, lze dodržení zásady rovnosti zaručit pouze tím, že osobám patřícím do znevýhodněné kategorie jsou přiznány stejné výhody, jako jsou ty, jichž požívají osoby patřící do zvýhodněné kategorie. Znevýhodněným osobám tedy musí být poskytnuto stejné postavení, v jakém se nacházejí osoby, jimž daná výhoda svědčí (rozsudek Milkova, C-406/15, EU:C:2017:198, bod 66 a citovaná judikatura).
(80) V takovém případě je vnitrostátní soud povinen nepoužít žádné diskriminační vnitrostátní ustanovení, aniž by byl předtím povinen žádat o jeho zrušení zákonodárce či na něj musel počkat, a na příslušníky znevýhodněné skupiny uplatnit stejný režim, jaký využívají osoby druhé skupiny. Tuto povinnost má nezávisle na ustanovení vnitrostátního práva, která mu přiznávají pravomoc tak učinit (rozsudek Milkova, bod 67 a citovaná judikatura).
(83) Dokud vnitrostátní zákonodárce nepřijme opatření znovu nastolující rovné zacházení, má zaměstnavatel povinnost zajistit pracovníkům, kteří nejsou příslušníky jedné z dotčených církví, totožné zacházení, jako je zacházení, jež je podle zákona vyhrazeno pracovníkům, kteří příslušníky jedné z těchto církví jsou.
(85) Dokud nedojde k nápravě na základě právních předpisů, zaměstnavatel proto podle čl. 21 LPEU musí přiznat pracovníkům, kteří nejsou příslušníky žádné z dotčených církví, den pracovního klidu na Velký pátek, pokud tito pracovníci informovali svého zaměstnavatele před tímto dnem o tom, že si v uvedený den nepřejí pracovat.
(86) Pracovník, který není příslušníkem žádné z církví uvedených v zákoně, má nárok na zaplacení náhrady mzdy od svého zaměstnavatele, pokud tento zaměstnavatel nevyhoví žádosti pracovníka, který uvedl, že si nepřeje v tento den pracovat.
(87) Povinnosti zaměstnavatele, jak byly připomenuty v bodech 85 a 86 tohoto rozsudku, platí pouze do doby, než vnitrostátní zákonodárce přijme opatření, která znovu nastolují rovné zacházení.
(88) Platí totiž, že i když jsou členské státy podle čl. 16 směrnice 2000/78 povinny zrušit právní a správní předpisy odporující zásadě rovného zacházení, tento článek jim nicméně neukládá povinnost přijmout určitá opatření pro případ porušení zákazu diskriminace, ale ponechává jim svobodu volby mezi různými řešeními vhodnými k uskutečnění sledovaného cíle, jež v závislosti na různých situacích, jež mohou nastat, považují za nejlepší vhodné řešení (v tomto smyslu viz rozsudek Stollwitzer, C-482/16, EU:C:2018:180, body 28 a 30).
Komentář: Ohledně zákazu diskriminace na základě náboženství bylo pro ESD problematické zejména to, že rozdílné zacházení stran Velkého pátku bylo založeno pouze na příslušnosti ke konkrétní církvi, nikoli na realizaci náboženských potřeb. Navíc vnitrostátní právo stanovilo ohledně tohoto svátku více práv zaměstnanců než v případě jiných náboženských potřeb. Rozsudek také potvrzuje již známý paradox, že i směrnice může mít de facto přímý účinek ve sporech mezi jednotlivci, pokud za směrnicí stojí zásada vyplývající přímo z LPEU. Způsob nápravy diskriminace je na vnitrostátním zákonodárci ve smyslu hesla známé vánoční reklamy, tedy když dárečky, tak pro všechny. Do legislativní změny každopádně musejí zaměstnavatelé umožnit čerpat dotčený benefit všem. Pokud tedy nebude rakouský zákonodárce dostatečně rychlý, bude mít v Rakousku každý zaměstnanec, který oznámí záměr na Velký pátek nepracovat, nárok na den pracovního klidu nebo na odpovídající náhradu mzdy za práci ve svátek.
Jiří Vláčil, Praha