K okruhu účastenství ve sporech o určení, že předmět smlouvy, který byl zcizen, je ve společném jmění prodávajících
Je-li předmětem řízení určení, že zcizené nemovitosti tvoří součást společného jmění žalobce a jeho manželky, musí být manželka žalobce v řízení účastna, až již na straně žalobce, nebo na straně žalované. Skutečnost, že druhý manžel s podanou žalobou souhlasí, ale v řízení vystupovat nechce, není právně významná.
Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2019, sp. zn. 22 Cdo 3914/2019
K věci:
Soud prvního stupně zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal určení, že části pozemku parc. č. 434/1 a č. parc. st. 36/1 v obci a katastrálním území K. označené v geometrickém plánu č. 186-19/2015 jako díly a) a b) jsou částmi pozemku č. parc. st. 44 v obci a katastrálním území K., který je ve společném jmění manželů žalobce a jeho manželky.
Odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o ust. § 237 o. s. ř. a v němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř.
Namítá, že v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla doposud jednoznačně řešena otázka, zda „v případě žaloby na určení vlastnického práva svědčícího společnému jmění manželů, tedy oběma manželům, je obligatorní podmínkou úspěchu ve věci, aby oba manželé byli účastníky řízení, resp. aby příslušný manžel poté, co odmítne vstoupit jako další žalobce do řízení, musel vstoupit do řízení na straně žalované“. Podle dovolatele není současná rozhodovací praxe konstantní a neposkytuje přesvědčivé řešení nastalé situace; k tomu odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 4208/2008, 22 Cdo 2614/2008 a 30 Cdo 2055/2018. Dodává, že si je vědom toho, že by se jeho manželka měla také účastnit řízení (aby žaloba byla potenciálně úspěšná), avšak ta (přestože s podanou žalobou souhlasí) v řízení vystupovat nechce, protože jí to není příjemné. Požadavek, aby i za tohoto stavu byl úspěch žalobce ve věci podmíněn účastí jeho manželky na řízení (ať na straně žalobce, či na straně žalované) považuje za nelogický, neudržitelný a popírající princip spravedlivého procesu. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný se v dovolacím vyjádření ztotožňuje se závěry odvolacího soudu. Má za to, že dovolatelem formulovaná právní otázka je v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu již jednoznačně vyřešena, a navrhuje, aby dovolání bylo odmítnuto, případně zamítnuto.
Z odůvodnění:
Protože odvolací soud vydal rozhodnutí po 30. 9. 2017, projednal Nejvyšší soud dovolání a rozhodl o něm podle zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (čl. II odst. 2 zák. č. 296/2017 Sb.).
Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 1 až 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Dovolání není přípustné.
Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 28. 1. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2614/2008, uzavřel, že „je-li předmětem řízení určení, že zcizené nemovitosti tvoří součást společného jmění žalobce a jeho manželky, musí být manželka žalobce v řízení účastna, ať již na straně žalobce, nebo na straně žalované“. V odůvodnění citovaného rozhodnutí se Nejvyšší soud podrobně zabýval předcházející judikaturou, na kterou navazuje, a vysvětlil, proč v případě určovací žaloby je třeba trvat na účasti obou manželů v řízení. Mimo jiné se zabýval i právními závěry vyplývajícími z dovolatelem zmiňovaného rozsudku ze dne 17. 9. 2009, sp. zn. 22 Cdo 4208/2008, v němž dospěl Nejvyšší soud k závěru, že „každý z manželů je aktivně legitimován domáhat se proti osobám, jimž podle stavu zápisu v katastru nemovitostí svědčí vlastnické právo, i samostatně určení, že nemovitost je ve společném jmění manželů“. Je třeba zdůraznit, že citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu nejsou – jak nesprávně namítá dovolatel – ve vzájemném rozporu. V rozsudku sp. zn. 22 Cdo 4208/2008 se Nejvyšší soud (s ohledem na vymezené dovolací důvody) nezabýval otázkou účastenství druhého z manželů, ale pouze aktivní legitimací jednoho z manželů k podání určovací žaloby. Komplexně účastenství (i ve vztahu k procesnímu postavení druhého z manželů) Nejvyšší soud řešil až následně, v rozsudku sp. zn. 22 Cdo 2614/2008 – ke shodným závěrům z něj vyplývajícím přitom Nejvyšší soud dospěl i např. v rozsudcích ze dne 7. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3468/2014, ze dne 21. 11. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2055/2018, nebo usnesení ze dne 16. 7. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3509/2014. Lze shrnout, že žalobu na určení, že věc je součástí společného jmění, může podat kterýkoli z manželů; jde-li však o nemovitost podléhající evidenci v katastru nemovitostí, musí být účastníkem řízení i druhý manžel (ať na straně žalující, nebo žalované). Je tomu tak již z toho důvodu, že podmínka naléhavého právního zájmu na určení vlastnického práva může být naplněna pouze v případě, bude-li soudní výrok závazný pro všechny subjekty právního vztahu vymezeného hmotným právem. „Tak tomu ovšem může být jen tehdy, jestliže všechny tyto subjekty budou i účastníky příslušného soudního řízení, neboť výrok pravomocného rozsudku, nejde-li o rozsudek o osobním stavu a případy uvedené v § 159a odst. 2 o. s. ř., je závazný jen pro účastníky řízení (§ 159a odst. 1 o. s. ř.)“ – viz již citovaný rozsudek sp. zn. 22 Cdo 2614/2008. Od uvedených závěrů není důvod se odchýlit ani v nyní projednávané věci; skutečnost, že účast na soudním řízení je jednomu z manželů „nepříjemná“, na jejich správnosti nic nemění (subjektivní pocity jednoho z manželů nelze považovat za důvod k přehodnocení ustálené rozhodovací praxe). Na základě shora uvedeného je zřejmé, že rozsudek odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu ve smyslu § 237 o. s. ř.; dovolání tudíž není přípustné, a proto je dovolací soud podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Komentář:
Pro toto číslo Bulletinu advokacie jsme zvolili rozhodnutí z oblasti společného jmění manželů, tentokrát nikoli ze sféry vypořádání společného jmění, ale tzv. určovacích žalob. Touto problematikou jsme se na stránkách Bulletinu advokacie již v minulosti zabývali z pohledu naléhavého právního zájmu na určení, že věc je součástí existujícího či zaniklého společného jmění manželů, a změn souvisejících se zavedením materiální publicity veřejných seznamů a tzv. nabývání od neoprávněného.
Nyní se na určovací žaloby podívejme trošku z jiného úhlu pohledu.
Procesní způsoby rozhodnutí o určovacích žalobách:
Rozsudek pro zmeškání: Podle ust. § 153b odst. 3 o. s. ř. rozsudek pro zmeškání nelze vydat ve věcech, v nichž nelze uzavřít nebo schválit smír (§ 99 odst. 1 a 2), nebo došlo-li by takovým rozsudkem ke vzniku, změně nebo zrušení právního poměru mezi účastníky. Překážka v podobě vzniku, změny nebo zániku právního poměru se v těchto případech neuplatní, protože jde o rozhodnutí mající deklaratorní charakter.
Tím se řízení o určení, že věc je součástí společného jmění manželů, odlišuje od řízení o vypořádání společného jmění, kde konstitutivní povaha takového rozhodnutí brání rozhodnutí rozsudkem pro zmeškání. Závěr o konstitutivní povaze rozhodnutí o vypořádání společného jmění a nemožnosti rozhodnutí rozsudkem pro zmeškání v řízení o vypořádání společného jmění manželů sdílí i odborná komentářová literatura.
Meze možnosti rozhodnout rozsudkem pro zmeškání jsou tedy zákonem dány týmiž okolnostmi, jimiž je omezena možnost uzavřít a schválit soudní smír. Znamená to, že rozsudkem pro zmeškání nelze rozhodnout ve věcech, u nichž jejich povaha nepřipouští uzavření smíru, a tehdy, pokud by rozsudek pro zmeškání byl v rozporu s právními předpisy.
Z tohoto hlediska lze poukázat zvláště na ta rozhodnutí, v nichž Nejvyšší soud opakovaně výslovně připustil možnost uzavření soudního smíru ve sporech o určení vlastnického práva k nemovitostem, a to mimo jiné v rozsudku ze dne 31. 10. 1968, sp. zn. 4 Cz 105/68, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 49, ročník 1969; v jiných řízení podle ust. § 80 o. s. ř. (netýkajících se nemovitostí) např. v usnesení ze dne 13. 2. 2001, sp. zn. 26 Odo 223/2001, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 52, ročník 2001.
V obecné rovině přímo ve vztahu ke společnému jmění manželů připouští judikatura rozhodnutí rozsudkem pro zmeškání ve věcech tzv. určovacích žalob. V rozsudku ze dne 4. 1. 2006, sp. zn. 30 Cdo 641/2005, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 23, ročník 2007, vyslovil Nejvyšší soud názor, že za podmínek § 153b o. s. ř. může soud rozhodnout rozsudkem pro zmeškání i o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není ve smyslu § 80 o. s. ř.
Skutečností ovšem je, že soudní praxe institut rozsudku pro zmeškání u těchto určovacích žalob moc nevyužívá; účastníci jeho vydání obvykle nenavrhují a samotná soudní praxe závěry podávající se z R 23/2007 iniciativně příliš neprosazuje.
Rozsudek pro uznání: Při splnění podmínek § 153a o. s. ř. skutečnost, že jde o spory týkající se společného jmění manželů, neznamená, že by nebylo možné rozhodovat rozsudkem pro uznání. Oproti rozsudku pro zmeškání není dán limit, že rozhodnutím nesmí dojít ke vzniku, změně či zrušení právního poměru, takže v zásadě jedinou podmínkou (obdobnou jako v případě rozsudku pro zmeškání) je skutečnost, že nejde o věc, v níž by nebylo možné uzavřít a schválit smír. Jestliže judikatura i odborná literatura bez pochybností připouštějí, že rozsudek pro uznání lze použít v řízení o vypořádání společného jmění manželů, tím spíše je možné tento procesní institut využít i v řízení o určení, že určitá věc je součástí společného jmění manželů.
Rozhodčí doložka: Soudní praxe dovodila, že meze možnosti platně uzavřít rozhodčí doložku jsou zákonem dány týmiž okolnostmi, jimiž je omezena možnost uzavřít a schválit soudní smír (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 6. 2007, sp. zn. 32 Odo 181/2006, nebo ze dne 12. 7. 2007, sp. zn. 26 Odo 353/2006 – v tomto posledním případě přímo ve sporech o určení vlastnického práva). To znamená, že rozhodčí doložku nelze platně uzavřít ve věcech, jejichž povaha nepřipouští uzavření smíru. Můžeme v této souvislosti poukázat i na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2000, sp. zn. 20 Cdo 2312/2000, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 1/2001, str. 35, v němž Nejvyšší soud dospěl k závěru, že spor o vyklizení nemovitosti je sporem vyplývajícím z občanskoprávních vztahů účastníků, který obecně – v intencích § 7 odst. 1 o. s. ř. – podléhá soudní pravomoci a lze jej projednat v řízení před rozhodci. V usnesení ze dne 23. 7. 2012, sp. zn. 22 Cdo 1643/2012, pak Nejvyšší soud vyslovil názor, že uvedené závěry lze bez dalšího použít i v řízení o vydání věci, neboť v takovém řízení soudní smír uzavřít lze.
Jestliže soudní praxe připouští rozhodnutí rozhodcem i v řízení o vypořádání společného jmění manželů (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2016, sp. zn. 29 ICdo 11/2014, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 25, ročník 2017), není důvod, proč by tento postup neměl platit i v řízení o určení, že věc je součástí společného jmění manželů.
Účastenství v řízení:
Vlastnické žaloby: Každý z manželů je samostatně oprávněn k podání žaloby o vydání neoprávněně zadržované věci (z bezpodílového spoluvlastnictví nebo ze společného jmění manželů) a také žaloby o vyklizení nemovitosti, a to i v době, kdy společné jmění manželů zaniklo, ale ještě nebylo provedeno jeho vypořádání (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze dne 30. 9. 1988, sp. zn. 3 Cz 61/88, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 10, ročník 1990). Použitelnost tohoto staršího rozhodnutí deklaroval Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 17. 4. 2001, sp. zn. 22 Cdo 366/99, uveřejněném v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 412).
Samostatné žalobní oprávnění každého z manželů vychází z toho, že se v těchto případech nejedná o správu společné věci, ale o ochranu vlastnického práva ke společné věci, do kterého třetí osoba neoprávněně zasahuje. Pokud by praxe trvala na účasti obou manželů jako vlastníků věci v řízení a některý z manželů by v řízení vystupovat nechtěl, dostal by se druhý manžel do neřešitelné situace. Neměl by možnost, jak „dostat“ manžela do řízení na straně žalobce, a jeho účast na straně žalovaného je pojmově vyloučena proto, že požadavkem je odstranění protiprávního zásahu do vlastnického práva, které by pak vedle osoby, jež do vlastnického práva skutečně zasahuje, bylo v případě účasti druhého manžela ukládáno i jemu jakožto osobě, která současně své vlastnické právo brání. Takový závěr je pojmově neudržitelný. Podobně k účastenství přistupuje soudní praxe a odborná literatura i v případě negatorních žalob.
Určovací žaloby: Poněkud odlišná je situace u ochrany vlastnického práva k věci ve společném jmění manželů. V rozsudku ze dne 17. 9. 2009, sp. zn. 22 Cdo 4208/2008, uveřejněném v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 7754, se dovolací soud zabýval posouzením, zda se stejné závěry jako u vlastnických žalob prosadí i ve vztahu k určovací žalobě. Dospěl k tomu, že se ochrany vlastnického práva k věci ve společném jmění manželů může domáhat i jenom jeden z manželů (v této věci s ohledem na vymezený dovolací důvod se Nejvyšší soud nezabýval otázkou pasivní legitimace a celkového okruhu účastníků). Nejvyšší soud zdůraznil, že není co do základu důvodu ze zásad vyslovených u vlastnických žalob nevycházet i v případě, kdy se jedná o ochranu vlastnického práva uplatněnou prostřednictvím určovací žaloby, jestliže jsou v katastru nemovitostí zapsány jako vlastníci osoby, které vlastnické právo žalobce a jeho manželky popírají. Dovolací soud vyslovil názor, že není důvod jen pro zvolenou formu právní ochrany odejmout žalobci právo samostatně se domáhat ochrany vlastnického práva, neboť i žalobci náleží vlastnické právo k celé věci.
Krátce nato se k okruhu účastníků u určovacích žalob vztahujících se k věcem ve společném jmění manželů vyjádřil rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2009, sp. zn. 30 Cdo 3745/2009, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 8159, jenž akceptoval závěry vyplývající z C 7754. Nad jejich rámec pak doplnil, že oprávnění jednoho z manželů určovací žalobu podat platí i v případech, kdy s tímto postupem druhý manžel nesouhlasí nebo kdy původně daný souhlas podáním žaloby byl vzat zpět.
V navazujícím rozsudku ze dne 28. 1. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2614/2008, uveřejněném v časopise Soudní rozhledy č. 10/2010, str. 359, se dovolací soud zabýval obdobnou otázkou s dalším řešeným problémem, jakým způsobem postupovat v situacích, kdy žalobu podává pouze jeden z manželů, z hlediska účastenství druhého manžela v řízení. Jinými slovy řečeno, zda se druhý manžel musí řízení účastnit jako žalobce, případně jako žalovaný, nehodlá-li vystupovat v řízení v pozici žalobce. V této souvislosti dovolací soud vyslovil názor (s podrobnou argumentací obsaženou v uvedeném rozsudku), že žalobce (jeden z manželů) je samostatně aktivně legitimován k ochraně tvrzeného vlastnického práva, nicméně úspěšnost žaloby je podmíněna mimo jiné skutečností, že účastníkem řízení musí být i manželka žalobce právě s ohledem na okolnost, že v daném případě se nejedná o ochranu vlastnického práva formou vindikační žaloby, ale formou žaloby určovací, která vystihuje právní důsledky vážící se k zápisu do katastru nemovitostí (ke shodnému závěru dospěl Nejvyšší soud např. i v rozsudku ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2728/2011).
Jinými slov řečeno, pokud by žalovaný žalobci primárně protiprávně zadržoval movitou věc, je žalobce legitimován k podání žaloby na její vydání bez jakékoli nezbytné účasti druhého manžela (totéž platí u žaloby na vyklizení nemovité věci). Jestliže je však předmětem řízení určení, že nemovitosti tvoří součást společného jmění žalobce a druhého manžela s tím, že tento výrok má mít důsledky vážící se k zápisu do katastru nemovitostí, musí být druhý manžel v řízení účasten, ať již na straně žalobce, nebo na straně žalované.
Nyní publikovaným rozhodnutím se tak dovolací soud přiklonil ke své dosavadní judikatuře ve vztahu k určovacím žalobám v poměrech o. z. Přestože publikované rozhodnutí neřešilo otázku žalobní legitimace u vlastnických žalob, lze předpokládat, že ani tady soudní praxe nedozná žádných zásadnějších změn.
Rozhodnutí zpracovali JUDr. EVA DOBROVOLNÁ, Ph.D., LL.M., odborná asistentka na Katedře občanského práva Právnické fakulty Masarykovy univerzity v Brně, a
Mgr. MICHAL KRÁLÍK, Ph.D., soudce Nejvyššího soudu.