(Ne)možnost valné hromady atrahovat si postupem podle § 190 odst. 3 ZOK rozhodování o záležitostech spadajících do obchodního vedení. Úspěch ve věci v případě, kdy se navrhovatel domáhá vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady, avšak soud prohlásí její usnesení za nicotná
§ 45 odst. 1, § 51 odst. 2, § 190 odst. 3, § 195 odst. 2 ZOK
§ 245 věta druhá ObčZ
§ 142 odst. 1 OSŘ
Valná hromada společnosti s ručením omezeným si může vyhradit i rozhodnutí o záležitosti, která do její působnosti jinak podle právních předpisů ani podle společenské smlouvy nespadá (§ 190 odst. 3 ZOK). Chce-li valná hromada rozhodnout o záležitosti, jež podle zákona či společenské smlouvy nespadá do její působnosti, měla by nejprve přijmout usnesení o tom, že si rozhodování o této otázce atrahuje, a až poté rozhodnout dalším usnesením o dotčené záležitosti.
Jelikož však § 195 odst. 2 ZOK zakazuje komukoliv, aby udílel jednateli pokyny týkající se obchodního vedení, nemůže si valná hromada ani postupem podle § 190 odst. 3 ZOK atrahovat rozhodování o záležitostech spadajících do obchodního vedení. Jestliže tak přesto učiní, bude se na takové rozhodnutí ve smyslu § 45 odst. 1 ZOK a § 245 věty druhé ObčZ hledět, jako by nebylo přijato.
Skutečnost, že jednatel může podle § 51 odst. 2 ZOK požádat nejvyšší orgán o udělení pokynu týkajícího se obchodního vedení, neznamená možnost valné hromady atrahovat na sebe rozhodování o obchodním vedení. Postup podle § 51 odst. 2 ZOK znamená, že se jednatel obrátí na valnou hromadu s návrhem na konkrétně formulovaný pokyn, u něhož by neměl chybět přinejmenším kvalifikovaný rozbor důvodů, proč jednatel valnou hromadu o pokyn žádá.
Pokud jednatel nepostupuje podle § 51 odst. 2 ZOK a záležitosti zařazené na program předmětné valné hromady spadají do obchodního vedení jednatele, valná hromada si na sebe nemůže atrahovat rozhodování o nich. Na rozhodnutí takto na valné hromadě přijatá se proto hledí, jako by nebyla přijata, tedy nemají žádné účinky (jsou nicotná).
O tzv. nicotnosti rozhodnutí valné hromady může soud rozhodnout v řízení o neplatnost usnesení valné hromady i bez návrhu; takové rozhodnutí je třeba podle výsledku řízení považovat za úspěch navrhovatele, který požadoval vyslovení neplatnosti – což se odrazí v závislém výroku o náhradě nákladů řízení.
Usnesení Vrchního soudu v Praze ze 7. 5. 2019, sp. zn. 14 Cmo 244/2018
K věci: Soud prvního stupně vyslovil neplatnost všech usnesení valné hromady společnosti konané 28. 10. 2016. Vycházel mj. z programu valné hromady, na níž se projednávaly tyto body: výzva k uhrazení pohledávky vůči PSSZ ve výši 61 885 Kč; existující pohledávky k 25. 10. 2016 ve výši cca 200 000 Kč; restaurace R. ukončí svou činnost 31. 10. 2016 na základě výpovědi pronájmu; prodej gastrovybavení restaurace nebo odvoz jeho zařízení do úschovny, náklady spojené s úschovou gastrozařízení; určení osob odpovídajících za otázky spojené s reorganizací; návrhy k ostatním reorganizačním otázkám. Ze zakladatelské listiny společnosti zjistil, že podle jejího čl. VII.7.3 si valná hromada může vyhradit rozhodování o věcech, které jinak náležejí do působnosti jiných orgánů společnosti.
Společnost se podanému návrhu bránila tím, že v případě postupu podle § 182 ZOK nemusí být 15denní lhůta pro doručení pozvánky společníkům zachována. Tomu však soud prvního stupně nepřisvědčil. Uvedl, že § 182 ZOK neumožňuje zkrácení lhůty uvedené v § 184 odst. 1 ZOK. Slovní spojení „bez zbytečného odkladu poté, co zjistí, že společnosti hrozí úpadek podle jiného právního předpisu, nebo z jiných vážných důvodů“ nelze vykládat tak, že nebudou dodrženy další navazující ustanovení zákona aplikující se na svolání valné hromady. Podle soudu prvního stupně je třeba uvedené ustanovení chápat tak, že na nepříznivou situaci musí společnost reagovat v co možná nejkratší lhůtě a svolat valnou hromadu řádně v souladu s příslušnými ustanoveními zákona. Předmětné valné hromady, kterou iniciovala I. Z․, se účastnila pouze ona a M. Z., mající celkem 50 % hlasů, valná hromada se tak konala v režii rodiny Z., zatímco společníci z rodiny K. neměli možnost se o konání valné hromady včas dozvědět. Soud prvního stupně odkázal na rozhodnutí NS sp. zn. 29 Cdo 590/2009, jehož závěry se uplatní i za nynější právní úpravy.
Již při svolání valné hromady tedy nebyl dodržen zákonný postup, neboť valná hromada nebyla svolána v zákonem stanovené lhůtě; nepřítomným společníkům tak bylo upřeno právo účastnit se valné hromady a hlasovat na ní. Tato závažná skutečnost zapříčinila neplatnost usnesení této valné hromady. Z těchto důvodů soud prvního stupně návrhu vyhověl.
Z odůvodnění: Při věcném přezkumu napadeného usnesení odvolací soud primárně postupoval podle § 90 odst. 1 ZŘS (pozn. red.: následuje jeho citace). Poté, kdy odvolací soud předestřel účastníkům svůj názor o nutnosti posoudit věc i podle § 45 odst. 1 ZOK a § 245 věty druhé ObčZ, se navrhovatel k této otázce nevyjádřil; společnost má za to, že předmětná rozhodnutí valné hromady lze považovat za tzv. nicotná, neboť nejsou svým obsahem rozhodnutími valné hromady. Následují citace § 45 odst. 1, § 190 odst. 3, § 195 odst. 1 věty první, § 195 odst. 3 ZOK a § 245 ObčZ (pozn. red.).
Rozsah působnosti valné hromady taxativně stanoví § 190 odst. 2 písm. a) až o) ZOK. Záležitosti, o nichž valná hromada podle zápisu z ní jednala a rozhodla, mezi ně nepatří; jde o záležitosti obchodního vedení. Co se rozumí obchodním vedením, zákon o obchodních korporacích nedefinuje, a nečinil tak ani obchodní zákoník. Judikatura dovodila, že obchodním vedením společnosti je řízení (správa) společnosti (jejího podniku), tj. zejména organizování a řízení její podnikatelské činnosti, rozhodování o jejích provozních záležitostech, včetně rozhodování o podnikatelských záměrech (viz např. rozhodnutí NS z 25. 8. 2004, sp. zn. 29 Odo 479/2003, R 80/2005; z 30. 3. 2011, sp. zn. 29 Cdo 4276/2009). Rozhodování o obchodním vedení společnosti přísluší jednateli, který je povinen postupovat s péčí řádného hospodáře se všemi odpovědnostními důsledky z toho vyplývajícími.
Podle čl. VII.7.3 zakladatelské listiny společnosti si valná hromada může vyhradit rozhodování o věcech, které jinak náležejí do působnosti jiných orgánů společnosti. Na program napadené valné hromady byly zařazeny záležitosti, o nichž je rozhodování jinak v působnosti jednatele.
Valná hromada společnosti s ručením omezeným si může vyhradit i rozhodnutí o záležitosti, která do její působnosti jinak podle právních předpisů ani podle společenské smlouvy nespadá (§ 190 odst. 3 ZOK). Chce-li valná hromada rozhodnout o záležitosti, jež podle zákona či společenské smlouvy nespadá do její působnosti, měla by nejprve přijmout usnesení o tom, že si rozhodování o této otázce atrahuje, a až poté rozhodnout dalším usnesením o dotčené záležitosti. Jelikož však § 195 odst. 2 ZOK zakazuje komukoliv, aby udílel jednateli pokyny týkající se obchodního vedení, nemůže si valná hromada ani postupem podle § 190 odst. 3 ZOK atrahovat rozhodování o záležitostech spadajících do obchodního vedení. Jestliže tak přesto učiní, bude se na takové rozhodnutí ve smyslu § 45 odst. 1 ZOK a § 245 věty druhé ObčZ hledět, jako by nebylo přijato (viz Štenglová, I., Havel, B., Cileček, F., Kuhn, P., Šuk, P. Zákon o obchodních korporacích. Komentář. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 366). Skutečnost, že jednatel může podle § 51 odst. 2 ZOK požádat nejvyšší orgán o udělení pokynu týkajícího se obchodního vedení, neznamená možnost valné hromady atrahovat na sebe rozhodování o obchodním vedení. Postup podle § 51 odst. 2 ZOK znamená, že se jednatel obrátí na valnou hromadu s návrhem na konkrétně formulovaný pokyn, u něhož by neměl chybět přinejmenším kvalifikovaný rozbor důvodů, proč jednatel valnou hromadu o pokyn žádá.
V projednávané věci však o postup jednatele podle § 51 odst. 2 ZOK nejde. Záležitosti zařazené na program předmětné valné hromady spadají do obchodního vedení jednatele, a tudíž si valná hromada nemohla na sebe atrahovat rozhodování o nich. Na rozhodnutí přijatá na valné hromadě 28. 10. 2016 se proto hledí, jako by nebyla přijata, tedy nemají žádné účinky (jsou nicotná).
Nad rámec, bez vlivu na výsledek rozhodnutí, odvolací soud uvádí, že v obecné rovině lze konstatovat, že je-li důvodem neplatnosti vada při svolání valné hromady, dopadá to na všechna tam přijatá usnesení, aniž by bylo třeba je ve výroku rozhodnutí jednotlivě specifikovat. Nicméně i za takové situace pak musí soud věc vždy posoudit z hlediska možné aplikace § 260 ObčZ (který soud prvního stupně v odůvodnění rozhodnutí citoval, avšak žádný závěr z toho plynoucí neučinil). Obecně lze přisvědčit i závěru soudu prvního stupně, že i pro svolání valné hromady podle § 182 ZOK je třeba dodržet lhůtu podle § 184 ZOK. Její nedodržení by bylo důvodem pro závěr, že tímto postupem při svolání valné hromady byl porušen zákon.
Odvolací soud ze shora vyložených důvodů usnesení soudu prvního stupně změnil [§ 220 odst. 1 písm. a) OSŘ] tak, že se vyslovuje, že na všechna rozhodnutí napadené valné hromady se hledí, jako by nebyla přijata.
O tzv. nicotnosti rozhodnutí valné hromady může soud rozhodnout v řízení o neplatnost usnesení valné hromady i bez návrhu; takové rozhodnutí je třeba podle výsledku řízení považovat za úspěch navrhovatele, který požadoval vyslovení neplatnosti – což se odrazí v závislém výroku o náhradě nákladů řízení. Nelze přisvědčit názoru odvolatelky, že popsaná situace, kdy namísto neplatnosti usnesení je vyslovena jejich nicotnost, znamená neúspěch navrhovatele a jeho návrh by měl být zamítnut.
Poznámka: Závěry komentovaného rozhodnutí [které nejsou v teorii přijímány jednotně, srov. kupř. opačné stanovisko prezentované v článku Havel, B. „Chiméra neproniknutelnosti obchodního vedení ve společnosti s ručením omezeným (?)“. Obchodněprávní revue, 2019, č. 6, s. 151] se zrcadlí v připravované novele zákona o obchodních korporacích, konkrétně se jedná o návrh změny § 190 odst. 2 písm. p) a odst. 3 ZOK, které dle důvodové zprávy k této novele
„… staví najisto, že společenská smlouva nemůže přenést rozhodování o obchodním vedení na valnou hromadu a že ani valná hromada si nemůže vyhradit rozhodování o otázkách obchodního vedení. Valná hromada je oprávněna udělovat jednateli pouze tzv. strategické a koncepční pokyny; obchodní vedení samotné by však mělo být prosto zásahů třetích osob (s výjimkou situací předvídaných § 51 odst. 2 a § 81 odst. 1).“
Předmětná novela současně navrhuje postavit najisto, že
„… valná hromada je oprávněna udělovat jednateli tzv. strategické a koncepční pokyny za předpokladu, že neodporují právním předpisům nebo společenské smlouvě. Je třeba odlišovat strategické a koncepční pokyny valné hromady od pokynů týkajících se obchodního vedení, které nejsou přípustné (s výjimkou případů uvedených v § 51 odst. 2 a § 81 odst. 1). Stejnou úpravu se navrhuje zakotvit i v akciové společnosti v rámci úpravy představenstva a správní rady (srov. nové znění § 435 odst. 3 a § 456 odst. 3). Navrhovaná změna navazuje na § 194 odst. 4 ObchZ, ve kterém byla výslovně stanovena povinnost představenstva řídit se zásadami a pokyny schválenými valnou hromadou; pravidlo se aplikovalo i na jednatele společnosti s ručením omezeným (§ 135 odst. 2 ObchZ).
Zákon o obchodních korporacích ve stávajícím znění pravomoc valné hromady udělovat strategické a koncepční pokyny sice výslovně neupravuje, nicméně k posunu od úpravy v obchodním zákoníku nedochází; doktrína tuto pravomoc dovozuje již dnes. Cílem navrhované změny je posílení právní jistoty a usnadnění aplikační praxe. Ve společenských smlouvách se v současné době musí pravomoc valné hromady udílet strategické a koncepční pokyny výslovně uvádět. Napříště to již nebude třeba; působnost valné hromady bude plynout přímo ze zákona.“
Obdobně ve vztahu k úpravě akciové společnosti rozhodl nedávno NS v rozsudku z 11. 9. 2019, sp. zn. 31 Cdo 1993/2019:
„Nejvyšší soud si je vědom toho, že pro účely zákazu udělovat představenstvu pokyny týkající se obchodního vedení společnosti (§ 194 odst. 4 in fine ObchZ, § 435 odst. 3 ZOK) je nutné rozlišovat mezi obchodním vedením společnosti a jejím strategickým řízením, neboť uvedený zákaz se netýká tzv. strategických rozhodnutí (v teorii viz např. literaturu cit. výše), nicméně pro posouzení projednávané věci není toto rozlišování právně významné. I strategické řízení totiž zásadně (nesvěří-li tuto působnost zákon či v souladu s ním zakladatelské právní jednání jinému orgánu) spadá do působnosti představenstva akciové společnosti, což lze dovodit z úpravy působnosti jednotlivých orgánů akciové společnosti, z níž plyne, že působnost, jež není zákonem či v souladu se zákonem stanovami vyhrazena valné hromadě či dozorčí radě, náleží představenstvu (s účinností od 1. 1. 2014 tak výslovně určuje § 163 ObčZ). I pro strategické řízení tudíž platí, že je člen představenstva nevykonává (nemůže vykonávat) v pracovněprávním poměru.“
Pokud jde o druhou otázku, a to sice náhradu nákladů řízení v případě, kdy se navrhovatel domáhá vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady, avšak soud prohlásí usnesení valné hromady za nicotná, NS již v usnesení z 11. 4. 2012, sp. zn. 29 Cdo 3397/2010, judikoval:
„Dospěje-li (pozn. aut.: soud) k závěru, že napadené usnesení valné hromady je nicotné, vysloví jeho nicotnost, aniž by musel současně zamítat návrh na vyslovení jeho neplatnosti (jinými slovy, vyslovením nicotnosti určitého usnesení valné hromady je návrh v tomto rozsahu vyčerpán).“
Vrchní soud v Praze tedy postupoval správně, když nezamítl k námitce odvolatele návrh navrhovatele na vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady, neboť vyslovením nicotnosti předmětných usnesení valné hromady byl návrh navrhovatele konzumován (vyčerpán).
Jinou otázkou však je, zda skutečnost, že soud vysloví nicotnost usnesení valné hromady bez návrhu, tj. aniž by se jí navrhovatel ve svém návrhu domáhal, automaticky znamená (má ve vztahu k náhradě nákladů řízení znamenat), že má navrhovatel v řízení plný úspěch.
Je třeba připomenout, že § 90 odst. 1 ZŘS (stejně jako § 200e odst. 5 OSŘ) výslovně upravuje způsob vypořádání vztahu mezi navrhovatelem a společností v situaci, kdy soud shledá, že usnesení valné hromady, jehož platnost byla napadena, je nicotné. Představuje tak jeden z případů, kdy soud může překročit návrhy účastníků a přisoudit něco jiného nebo více, než čeho se domáhají, ve smyslu § 153 odst. 2 OSŘ.
V této souvislosti je totiž nutné si uvědomit, že pokud soud sám shledá, že vedle uplatňovaného důvodu neplatnosti navrhovatelem je dán důvod, aby se na rozhodnutí hledělo, jako by nebylo přijato, tak i v tomto případě vysloví jeho nicotnost. Ustanovení § 90 odst. 1 ZŘS tedy nedopadá (nelze je redukovat) toliko na situace, kdy se navrhovatel a soud rozcházejí v otázce právní kvalifikace navrhovatelem vytýkané vady napadeného usnesení valné hromady.
Stojí proto za zvažení, zda by na tyto případy (jejichž škála může být značně rozmanitá) nebylo možné analogicky vztáhnout judikaturu NS upínající se k úspěchu v řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví – srov. kupř. usnesení z 10. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3389/2014:
„Úspěch ve věci je proto podle dovolacího soudu třeba hodnotit nejen ve vztahu k samotné žalobě, ale i ve vztahu k celému průběhu řízení a k závěrečným procesním stanoviskům účastníků řízení a s případným přihlédnutím k tomu, zda ze strany účastníka řízení nejde o zneužití jeho procesních práv.“
JUDr. Vladimír Janošek, Praha