Soudní dvůr EU: Neutralita internetu
nařízení 2015/2120, kterým se stanoví opatření týkající se přístupu k otevřenému internetu
Dohody o obchodních a technických podmínkách služeb přístupu k internetu nesmí omezovat výkon práv koncových uživatelů, zejména obcházet ustanovení o zajištění přístupu k otevřenému internetu.
Soudní dvůr EU (velký senát) – rozsudek z 15. 9. 2020 ve spojených věcech C-807/18 a C-39/19 – Telenor Magyarország Zrt. v. Nemzeti Média- és Hírközlési Hatóság Elnöke; předběžné otázky, které položil Fövárosi Törvényszék (Maďarsko)
K věci: Společnost Telenor se sídlem v Maďarsku poskytuje mimo jiné přístup k internetu ve dvou balíčcích služeb nazvaných MyChat a MyMusic. Národní úřad pro komunikace a média rozhodl, že těmito balíčky služeb se zavádějí opatření řízení provozu, která odporují povinnosti rovného a nediskriminačního nakládání ve smyslu nařízení 2015/2120, kterým se stanoví opatření týkající se přístupu k otevřenému internetu („Nařízení“). Společnost Telenor napadla rozhodnutí u správního soudu v Budapešti, který konstatoval, že ve sporu vyvstávají dvě skupiny nových právních otázek týkajících se unijního práva. Přerušil proto řízení a inicioval řízení o předběžných otázkách, týkajících se jednak balíčku MyChat, jednak balíčku MyMusic. Protože otázky byly formulovány totožně, rozhodnutím předsedy Soudního dvora EU byly obě věci spojeny pro účely písemné i ústní části řízení, jakož i pro účely rozsudku.
Z odůvodnění: Podstatou čtyř otázek předkládajícího soudu je, zda musí být čl․ 3 Nařízení vykládán v tom smyslu, že balíčky služeb poskytované poskytovatelem služeb přístupu k internetu na základě dohod uzavřených s koncovými uživateli, v jejichž rámci si uživatelé mohou zakoupit tarif, který jim umožňuje neomezené využívání určitého objemu dat, do kterého se nezapočítává využívání některých konkrétních aplikací a služeb, na něž se vztahuje „nulový tarif“, a po vyčerpání tohoto objemu dat mohou tyto konkrétní aplikace a služby nadále neomezeně využívat, zatímco u ostatních dostupných aplikací a služeb dochází k blokování nebo zpomalení provozu, jsou neslučitelné s čl. 3 odst. 2 Nařízení.
Jak vysvětlil ve svém stanovisku generální advokát Manuel Campos Sánchez-Bordona, Nařízení sleduje dva cíle: zaručit přístup k otevřenému internetu a chránit koncové uživatele. Tyto cíle nemají v rámci systematiky Nařízení stejnou individuální váhu, neboť z jeho ustanovení plyne, že zaručení otevřeného internetu je prioritní. Přístup k otevřenému internetu nesleduje v konečném důsledku jiný účel, než zaručit „fungování internetového ekosystému coby hnací síly pro inovace“, což má zajistit, aby byl „otevřenou inovační platformou“. To vše v obecném zájmu, a tedy nepřímo v zájmu plurality individuálních práv, mj. práva na informace či svobody projevu. Práva, která Nařízení přímo přiznává koncovým uživatelům, jsou striktně vázána na přístup k otevřenému internetu, a tudíž souvisejí se způsoby a podmínkami přístupu.
Z informací předložených Soudnímu dvoru vyplynulo, že balíčky služeb dotčené v původních řízeních lze charakterizovat čtyřmi okolnostmi. Zaprvé poskytovatel služeb přístupu k internetu, který balíčky vytvořil, je nejprve v Maďarsku nabízí svým potenciálním zákazníkům a poté uzavírá s osobami, které o ně mají zájem, dvoustranné dohody o jejich poskytování. Zadruhé tyto balíčky služeb jednotlivým zákazníkům, kteří si je pořídí, umožňují v rámci limitu objemu dat obsaženého v tarifu, který si koupili od poskytovatele služeb přístupu k internetu, neomezeně využívat všechny dostupné aplikace a služby; do tohoto objemu dat se však nezapočítává využívání některých konkrétních aplikací a služeb, na něž se vztahuje „nulový tarif“. Zatřetí v rámci uvedených balíčků platí, že po vyčerpání zakoupeného objemu dat mohou všichni zákazníci, kteří si je pořídili, tyto konkrétní aplikace a služby i nadále neomezeně používat. Začtvrté v důsledku vyčerpání objemu dat obsaženého v tarifu, na nějž se vztahují tyto podmínky, zavede poskytovatel služeb přístupu k internetu ve vztahu ke každému dotčenému klientovi opatření spočívající v blokování nebo zpomalení provozu při využívání všech aplikací a služeb, na které se zmíněný nulový tarif nevztahuje.
Čl. 3 odst. 2 Nařízení se týká toho, že se poskytovatel služeb přístupu k internetu na jedné straně a koncový uživatel na straně druhé dohodnou na obchodních a technických podmínkách a vlastnostech služeb přístupu k internetu. Dohody konkretizují možnost každého koncového uživatele vybrat si služby, jejichž prostřednictvím chce vykonávat práva zaručená Nařízením. Dohody nesmí omezovat výkon práv koncových uživatelů, a obcházet tak ustanovení týkající se zajištění přístupu k otevřenému internetu.
Čl. 3 odst. 2 Nařízení hovoří i o obchodních praktikách, které nejsou projevem shody vůle poskytovatele služeb přístupu k internetu a koncového uživatele. Takovou obchodní praktikou může být zejména jednání poskytovatele služeb přístupu k internetu spočívající v tom, že svým potenciálním zákazníkům v reakci na jejich očekávání a preference nabízí určité varianty nebo kombinace služeb a případně s jednotlivými zákazníky uzavírá individuální dohody, což může vést ke sjednání většího či menšího počtu dohod stejného nebo podobného obsahu v závislosti na očekáváních a preferencích. Obdobně jako dohody však zmíněné obchodní praktiky nesmí omezovat výkon práv koncových uživatelů, a obcházet tak ustanovení týkající se zajištění přístupu k otevřenému internetu.
Z čl. 2 Nařízení vyplýva, že pojem koncoví uživatelé zahrnuje všechny fyzické nebo právnické osoby, které používají nebo požadují veřejně přístupnou službu elektronických komunikací a neposkytují veřejné komunikační sítě nebo veřejně dostupné služby elektronických komunikací. Tento pojem se tedy vztahuje na spotřebitele i na osoby v rámci jejich obchodní, podnikatelské nebo profesní činnosti, jako jsou podniky nebo neziskové právnické osoby. Uvedený pojem kromě toho rovněž zahrnuje jak fyzické či právnické osoby, které používají nebo požadují služby přístupu k internetu za účelem přístupu k obsahu, aplikacím a službám, tak fyzické či právnické osoby, které přístup k internetu potřebují za účelem poskytování obsahu, aplikací a služeb.
Případná existence zakázaného omezení výkonu práv koncových uživatelů musí být posouzena s přihlédnutím k dopadu dohod nebo obchodních praktik dotyčného poskytovatele služeb přístupu k internetu nejen na práva osob v rámci jejich obchodní, podnikatelské nebo profesní činnosti a spotřebitelů, kteří používají nebo požadují služby přístupu k internetu za účelem přístupu k obsahu, aplikacím a službám, ale rovněž na práva osob v rámci jejich obchodní, podnikatelské nebo profesní činnosti, které takové služby přístupu k internetu potřebují za účelem poskytování tohoto obsahu, aplikací a služeb.
Unijní normotvůrce nechtěl omezit posuzování dohod a obchodních praktik poskytovatele služeb přístupu k internetu na jednotlivé dohody či obchodní praktiky, nýbrž měl v úmyslu stanovit, že se provede rovněž celkové posouzení dohod a obchodních praktik poskytovatele. Balíčky služeb mohou s ohledem na kumulovaný dopad dohod, k jejichž uzavření mohou vést, rozšířit využívání některých konkrétních aplikací a služeb, a to těch, které lze po vyčerpání objemu dat obsaženého v zákazníky zakoupeném tarifu neomezeně využívat v rámci „nulového tarifu“. Zároveň mohou omezit využívání ostatních dostupných aplikací a služeb, vzhledem k opatřením, kterými dotyčný poskytovatel služeb přístupu k internetu jejich využívání technicky ztěžuje, či dokonce znemožňuje. Čím více zákazníků uzavře dohody o pořízení takových balíčků služeb, tím spíše může kumulovaný dopad těchto dohod s ohledem na jejich rozsah vést ke značnému omezení výkonu práv koncových uživatelů, či dokonce k ohrožení samotné podstaty těchto práv.
Poskytovatelům služeb přístupu k internetu je uložena obecná povinnost nakládat s provozem stejně, bez diskriminace, omezení nebo narušování, kterou v žádném případě nelze prostřednictvím jejich obchodních praktik nebo dohod, které uzavírají s koncovými uživateli, porušovat. V projednávaném případě byla v souvislosti s využíváním některých aplikací a služeb zaváděna opatření spočívající v blokování nebo zpomalování provozu, na která se čl. 3 odst. 3 Nařízení vztahuje bez ohledu na to, zda jsou důsledkem dohody uzavřené s poskytovatelem služeb přístupu k internetu, obchodní praktiky poskytovatele nebo technického opatření poskytovatele, které nesouvisí ani s dohodou, ani s obchodní praktikou.
Opatření spočívající v blokování nebo zpomalování provozu doplňují „nulový tarif“, kterého využívají dotčení koncoví uživatelé, jimž technicky ztěžují, či dokonce znemožňují využívání aplikací a služeb, na které se tento tarif nevztahuje. Daná opatření tudíž podle všeho nejsou založena na objektivně odlišných požadavcích určitých kategorií provozu na technickou kvalitu služeb, nýbrž na cílech obchodní povahy. Přitom ze žádného dokumentu založeného ve spise nevyplývá, že by se na uvedená opatření vztahovala některá ze tří výjimek, které jsou taxativně vyjmenovány v čl. 3 odst. 3 třetím pododst. Nařízení.
Z těchto důvodů velký senát Soudního dvora rozhodl, že čl. 3 Nařízení musí být vykládán tak, že předmětné balíčky služeb jsou neslučitelné s jeho odst. 2 ve spojení s jeho odst. 1, jelikož omezují výkon práv koncových uživatelů, a jsou neslučitelné s jeho odst. 3, jelikož zmíněné blokování nebo zpomalování je založeno na obchodních cílech.
prof. JUDr. Richard Pomahač, CSc., Praha