6. Ztráta zásilky podané prostřednictvím držitele poštovní licence
§ 37 odst. 4 a 5, § 40 odst. 1 písm. d) SpŘ
Podání je ve smyslu § 37 odst. 5 SpŘ způsobilé vyvolat zákonem předvídané účinky pouze tehdy, pokud skutečně dojde věcně a místně příslušnému správnímu orgánu. Ztratí-li se zásilka v průběhu doručování, aniž se dostane do dispozice věcně a místně příslušného správního orgánu, jde tato skutečnost na vrub jejího odesílatele.
Rozsudek KS v Praze z 29. 3. 2019, sp. zn. 43 A 31/2018
K věci: Dne 25. 7. 2017 byl žalobci doručen příkaz vydaný žalovaným, jímž byl žalobce uznán vinným ze spáchání přestupku na úseku dopravy. Dne 1. 8. 2017 podal žalobce prostřednictvím svého zmocněnce proti tomuto příkazu e-mailem odpor. E-mailová zpráva ani její příloha obsahující odpor však nebyly opatřeny zaručeným elektronickým podpisem. Později žalovaný žalobci oznámil, že příkaz nabyl právní moci dne 3. 8. 2017, neboť odpor byl podán bez elektronického podpisu a nebyl následně doplněn. Žalobce tuto skutečnost rozporoval a tvrdil, že elektronické podání doplnil doporučeným dopisem, což dokládal podacím lístkem svědčícím o tom, že zmocněnec žalobce podal dne 3. 8. 2017 na poště zásilku, jejímž adresátem byl žalovaný. Žalovanému však nebylo doručeno žádné podání, jímž by byl nepodepsaný odpor doplněn, a proto k odporu nepřihlížel.
Žalobce měl za to, že mu nemohlo být kladeno k tíži, že držitel poštovní licence nedoručil žalovanému zásilku. Žalobou na ochranu před nečinností se domáhal, aby soud uložil žalovanému povinnost vydat ve věci samé rozhodnutí.
KS v Praze žalobu zamítl jako nedůvodnou.
Z odůvodnění: Mezi účastníky bylo sporné, zda byl ve věci řádně podán odpor a zda došlo ke zrušení příkazu.
Podle § 37 odst. 4 SpŘ je podání možno učinit písemně nebo ústně do protokolu anebo v elektronické podobě. Za podmínky, že podání je do pěti dnů potvrzeno, popřípadě doplněno způsobem uvedeným ve větě první, je možno je učinit pomocí jiných technických prostředků, zejména prostřednictvím dálnopisu, telefaxu nebo veřejné datové sítě bez použití podpisu.
Je-li provedení určitého úkonu ve správním řízení vázáno na lhůtu, pak je dle § 40 odst. 1 písm. d) SpŘ lhůta zachována, je-li posledního dne lhůty učiněno podání u věcně a místně příslušného správního orgánu anebo je-li v tento den podána poštovní zásilka adresovaná tomuto správnímu orgánu, která obsahuje podání, držiteli poštovní licence nebo zvláštní poštovní licence anebo osobě, která má obdobné postavení v jiném státě.
Naposledy citované ustanovení podle soudu určuje, ke kterému okamžiku je podání vůči správnímu orgánu účinné, a plyne z něj, že v případě podání odevzdaného k poštovní přepravě musejí být pro zachování lhůty současně splněny dvě podmínky – podání musí být dáno na poštu ve lhůtě a být adresováno příslušnému správnímu orgánu. Splnění těchto podmínek musí být jednoznačným způsobem prokázáno, přičemž důkazní břemeno leží na účastníkovi, jenž podání správnímu orgánu odeslal.
Soud vyložil, že § 40 odst. 1 písm. d) SpŘ upravuje časovou účinnost podání, ale nemění nic na tom, že podání předané držiteli poštovní licence musí také dojít do dispozice věcně a místně příslušnému správnímu orgánu. Podle § 37 odst. 5 SpŘ totiž platí, že podání se činí u správního orgánu, který je věcně a místně příslušný․ Podání je učiněno dnem, kdy tomuto orgánu došlo. Z tohoto ustanovení plyne, že podání je způsobilé vyvolat zákonem předvídané účinky pouze tehdy, pokud věcně a místně příslušnému správnímu orgánu skutečně došlo. Pokud tedy bylo podání předáno k doručení držiteli poštovní licence, může mít okamžik jeho předání toliko vliv na posouzení včasnosti podání. Nelze však z § 40 odst. 1 písm. d) SpŘ dovozovat fikci, že podání je (byť včasným) předáním poštovní zásilky držiteli poštovní licence rovněž účinně doručeno věcně a místně příslušnému správním orgánu.
Opačný výklad by byl dle soudu možný pouze tehdy, pokud by SpŘ výslovně stanovil, že podání se má za doručené věcně a místně příslušnému správnímu orgánu již podáním poštovní zásilky u držitele poštovní licence. SpŘ však žádné takové pravidlo nestanoví a nelze jej dovodit ani implicitně. Dojde-li tedy ke ztrátě zásilky v průběhu doručování, aniž by se dostala do dispozice věcně a místně příslušného správního orgánu, jde tato skutečnost na vrub jejího odesílatele, který má možnost se hojit na držiteli poštovní licence jednak soukromoprávní cestou, a to prostřednictvím reklamace a následného uplatnění nároku na náhradu škody či jiné újmy. V rovině procesního práva pak může podatel čelit následkům spojeným s marným uplynutím lhůty k učinění určitého úkonu podáním žádosti o prominutí zmeškání úkonu podle § 41 odst. 2 SpŘ za podmínek stanovených v tomto ustanovení.
V rozebírané věci soud na základě dokazování zjistil, že zásilka, kterou zmocněnec žalobce podal dne 3. 8. 2017 na poště a která obsahovala podepsané vyhotovení odporu v listinné podobě, byla v průběhu poštovní přepravy ztracena a nebyla žalovanému doručena. Za dané situace tedy nebyl účinně podán odpor; ztráta zásilky v takovém případě tížila jejího odesílatele. Žalobce mohl zvrátit nepříznivé následky spojené s marným uplynutím lhůty k podání odporu žádostí o prominutí zmeškání úkonu, ale neučinil tak. Odpor proti příkazu nebyl účinně podán, příkaz se stal pravomocným a vykonatelným a žalovaný neměl povinnost ve věci žalobcova přestupku znovu rozhodnout.
Komentář: Žalobce podal proti publikovanému rozsudku KS v Praze kasační stížnost, ani NSS však nepřisvědčil jeho výkladu, že je podání učiněno již dnem, kdy bylo předáno k poštovní přepravě. Pro rozhodnutí NSS bylo podstatné, že SpŘ (na rozdíl od SpŘ 1967) ve svém § 37 odst. 5 výslovně upravuje, kdy nastávají účinky podání. Praktickým argumentem svědčícím pro přijetí závěru plynoucího z jazykového a systematického výkladu dotčených ustanovení bylo též to, že správní orgán nemůže dost dobře vést řízení na základě žádosti, jež mu vůbec nebyla předána, či rozhodovat o důvodnosti odvolání, jehož obsah nezná, apod. V neposlední řadě NSS označil za systémově nesprávné přenášet důsledky nesplnění povinnosti poskytovatele poštovních služeb z odesílatele, jenž je stranou smlouvy o přepravě, na adresáta. Adresát totiž má jen minimální možnost zjistit, že nastal problém s doručováním (mnohdy ani netuší, že byla nějaká zásilka odeslána), nemůže jej řešit soukromoprávní cestou ani kompenzovat případné důsledky.
Poznámka: Kasační stížnost proti rozsudku KS v Praze byla zamítnuta rozsudkem NSS z 14. 11. 2019, sp. zn. 6 As 126/2019.
Mgr. Marcela Uhříčková, Praha