8. | Podle § 2951 o. z. škoda se nahrazuje uvedením do předešlého stavu. Není-li to dobře možné, anebo žádá-li to poškozený, hradí se škoda v penězích. Podle § 2969 odst. 1 o. z. se při určení výše škody na věci vychází z její obvyklé ceny v době poškození a zohlední se, co poškozený musí k obnovení nebo nahrazení funkce věci účelně vynaložit. Podle § 492 odst. 1 o. z. hodnota věci, lze-li ji vyjádřit v penězích, je její cena. Cena věci se určí jako cena obvyklá, ledaže je něco jiného ujednáno nebo stanoví-li to zákon. |
9. | Podle této úpravy se při vyčíslení skutečné škody na věci zásadně vychází z ceny věci v době poškození (obdobně jako při výkladu § 442 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013). Nově pak zákon stanoví, že současně musí být vzato v úvahu i to, co poškozený musí vynaložit k obnovení nebo nahrazení funkce poškozené věci (k tomu srov. více např. Eliáš, K. a kolektiv. Nový občanský zákoník s aktualizovanou důvodovou zprávou. Ostrava: Sagit, 2012, s. 1047). Při stanovení výše škody na věci podle § 2969 o. z. lze tedy do značné míry vyjít z výkladu zastávaného dosavadní rozhodovací praxí ke stanovení obvyklé ceny se současným zohledněním výše uvedené korekce tak, aby byl zachován výklad ustanovení o rozsahu náhrady škody zahrnující všechny druhy nákladů, jimž byl poškozený vystaven v příčinné souvislosti s jednáním škůdce (k tomu srov. více rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2020, sp. zn. 25 Cdo 2202/2019). Judikatura přitom dlouhodobě setrvává na závěru, že peněžitá náhrada úbytku způsobeného škodou na věci je buď ekvivalentem hodnot, které je nutné vynaložit, aby došlo k uvedení věci do předešlého stavu (stanovisko občanskoprávního kolegia bývalého Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 18. 11. 1970, Cpj 87/70, uveřejněné pod č. 55/1971 Sb. rozh. obč.), nebo – zejména není-li uvedení do stavu před poškozením možné – lze vycházet z ceny, jakou věc měla v době poškození, a z rozsahu, v jakém byla poškozena zásahem škůdce, tedy výši odškodnění lze stanovit rozdílem mezi obvyklou cenou bezprostředně před poškozením a cenou po poškození. Cenu obvyklou (obecnou, tržní) představuje cena, za kterou lze v daném místě a čase pořídit náhradní věc stejných kvalit (viz unesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2015, sp. zn. 25 Cdo 2818/2015, obdobně též usnesení ze dne 25. 7. 2019, sp. zn. 25 Cdo 1637/2019). Takto stanovená cena je v prostředí státem neregulovaného hospodářství cenou tržní, ovlivněnou poptávkou a nabídkou na trhu (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2018, sp. zn. 25 Cdo 861/2018). Zároveň je důležité, aby se při určení obvyklé ceny přihlíželo též k tomu, co musí poškozený účelně vynaložit k obnovení nebo nahrazení funkce věci, čímž se podtrhuje význam uvedení poškozené věci v předešlý stav, který zákon v § 2951 větě první o. z. opětovně označuje za primární formu náhrady; to platí i v případě, že tzv. naturální restituce není možná či není požadována. |
10. | Zatímco časové hledisko stanovení ceny poškozené věci zákon poměrně jednoznačně vztahuje k době poškození, ohledně geografického vymezení daného místa relevantního pro stanovení obvyklé ceny poškozené věci se bližší požadavky nestanoví (na rozdíl například od zákona č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku, který v § 2 odst. 2 váže obvyklou cenu na obvyklý obchodní styk v tuzemsku; tento předpis však slouží pro účely stanovené zvláštními předpisy, mezi něž § 2969 o. z. nepatří). Je-li účelem náhrady majetkové újmy a z ní vyplývající občanskoprávní povinnosti k náhradě způsobené škody vytvoření stavu, který zde existoval před vznikem škody, přičemž ho má být dosaženo reparací veškeré vzniklé škody, má poškozený zásadně nárok na náhradu za poškození věci do výše její hodnoty před poškozením (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2017, sp. zn. 25 Cdo 2782/2017, uveřejněný pod číslem 8/2019 Sb. rozh. obč.). Při této úvaze je třeba zohlednit i okolnosti případu, povahu poškozené věci i poměry poškozeného. Pojetí kritéria „daného místa“ včetně jeho rozsahu či rozlohy v kontextu daného sporu je tak třeba odvíjet zejména i od Ústavním soudem akcentovaného principu plného (respektive maximálně možného) odškodnění. Nejvyšší soud (viz jeho rozsudek ze dne 27. 9. 2017, sp. zn. 25 Cdo 2942/2017) přitom již dříve, v návaznosti na nález Ústavního soudu ze dne 6. 6. 2017, sp. zn. II. ÚS 155/16, zdůrazňující nezbytnost respektovat uplatnění principu plného odškodnění (též v případě tzv. totální škody), dovodil, že poškozeného nelze nutit zjednat nápravu stavu po zásahu do jeho majetku koupí srovnatelného automobilu v místě bydliště škůdce; poškozený má proto právo na náhradu nákladů na pořízení srovnatelného automobilu primárně tam, kde věc užíval (v tehdejší věci v místě svého bydliště v zahraničí). Při stanovení nákladů na pořízení náhrady v místě užívání poškozené věci pak logicky nelze odhlédnout od toho, že dostupnost různých věcí, včetně rozličných typů automobilů, se může výrazně lišit, některé budou prodávány ve vzdálenosti několika kilometrů od místa bezprostředního užívání věci, jiné desítky či stovky kilometrů, přičemž při zvažování rozsáhlosti regionu, ve vztahu k němuž lze uvažovat o dostupnosti typově obdobných věcí a jejich cenách, se nabízí držet se kritéria obvyklosti, tedy v jak rozsáhlé oblasti ve vztahu k místu, kde byla poškozená věc užívána, se obvykle daný typ produktu kupuje; zatímco u běžného spotřebního zboží to bude zpravidla v řádu desítek kilometrů, věci méně časté, až vzácné, se patrně budou pořizovat z větších vzdáleností, obdobně lze nahlížet i na různé značky automobilů v závislosti na modelu a výbavě. Dovolateli lze přitom přisvědčit v tom, že pomyslnou dělicí čáru oblasti, v rámci níž lze zvažovat dosažitelnost adekvátní náhrady za zničenou věc, nelze bez dalšího klást na hranice České republiky, již s ohledem na to, že jednotný evropský trh s volným pohybem zboží, služeb a osob umožňuje realizovat koupi i v rámci zemí Evropské unie. Je možné očekávat, že kupující budou zpravidla preferovat takovou variantu místa obstarání dané věci, která je pro ně nejpříznivější jak z hlediska ceny, tak jiných relevantních okolností – zejména vzdálenosti, jazykové bariéry, dopravního spojení, souvisejících služeb, apod. Samozřejmě je třeba se přitom vyvarovat extrémů, které naznačil soud prvního stupně příkladem zkoumání obvyklé ceny sněžného skútru v Africe (argumentatio ad absurdum); o takto vyhraněný případ se zde však nejedná. I v kontextu se zákonem formulovaným předpokladem průměrného rozumu svéprávného člověka a schopnosti jej využívat při zachování běžné péče a opatrnosti, které od něj může každý v právním styku důvodně očekávat (§ 4 o. z.), lze považovat za rozumnou a opodstatněnou snahu poškozeného opatřit si jako náhradu za zničené vozidlo raritního typu či provedení jiné vozidlo téhož typu zhruba stejných vlastností, a to případně i v blízkém zahraničí. Nesmí samozřejmě jít o výjimečně složitou transakci z hlediska organizace a nákladů, které by nepřiměřeně zvyšovaly výdaje spojené s obstaráním náhrady za zničenou věc natolik, že by již nebylo možno hovořit o účelných nákladech na nahrazení funkce původní věci. Proto při určení obvyklé ceny vozidla pořízeného v zahraničí, které je v místě a čase dopravní nehody svým typem či konstrukcí neobvyklé, je třeba zohlednit též možnosti přilehlého zahraničního trhu, funguje-li reálně přeshraniční obchod tohoto typu a je-li pro cizince žijícího přechodně v České republice dostupný či obvyklý, takže nákup tímto způsobem, není-li spojen se zjevně neúčelnými či účelově nadhodnocenými náklady, lépe zohlední zákonný požadavek přiblížení se restituci předchozího stavu. |
11. | Jestliže ovšem odvolací soud vyšel ze zjednodušené úvahy, že pokud se vozidla určitého provedení na českém trhu neobchodují, stanoví se obvyklá cena podle ceny jiných továrních značek vozidel v Praze a ve středních Čechách, aniž by zohlednil přeshraniční možnosti ve vztahu k témuž modelu vozidla, které bylo poškozeno (zničeno), nelze mít jeho závěr za správný. I když soud prvního stupně velmi pečlivě a podrobně prováděl dokazování jak ke správnému označení, charakteru a výbavě zničeného modelu, tak ke zjištění ceny (správně se zaměřil na cenu realizovanou, nikoliv pouze nabízenou) srovnatelného vozu na českém trhu, z procesního hlediska správně vyšel z posudku soudem ustanoveného znalce, avšak uvedený aspekt opomenul a zadání posudku v tomto směru zůstalo neúplné. Dovolání žalobce tedy v tomto rozsahu bylo podáno důvodně. |