Nejvyšší soud: Zánik manželství rozvodem a jeho vliv na společné bydlení manželů
Samostatná úprava vypořádání společného jmění manželů a zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví neumožňuje použití § 768 o. z.
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2022 [pozn. red.: správně 23. 3. 2022], sp. zn. 26 Cdo 1040/2021
K věci:
Soud prvního stupně uložil žalované povinnost vyklidit nemovitosti – pozemek XY, jehož součástí je stavba rodinného domu č. p. XY, pozemek parc. č. XY a pozemek parc. č. XY, vše v k. ú. XY, obec XY (dále též jen „předmětné nemovitosti“ nebo „nemovitosti“). K odvolání žalované odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) zjistil, že účastníci řízení jsou bývalí manželé, jejich bezdětné manželství bylo ke dni 5. 2. 2018 pravomocně rozvedeno rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 30. 1. 2018, č. j. XY. Následně došlo k vypořádání jejich společného jmění manželů rozsudkem téhož soudu ze dne 8. 3. 2019, č. j. XY, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 17. 10. 2019, č. j. XY. Dovolání proti tomuto rozhodnutí bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 13. 5. 2020, č. j. 22 Cdo 1130/2020-396. Rozsudky o vypořádání společného jmění nabyly právní moci dne 25. 11. 2019 a vyplývá z nich mimo jiné, že nemovitosti, které měli manželé ve společném jmění manželů a jejichž vyklizení je předmětem sporu v tomto řízení, byly soudem přikázány do výlučného vlastnictví žalobce. V souladu s pravidly vymezenými v § 742 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), byl žalobce zavázán zaplatit žalované na vyrovnání podílů částku 1 468 115 Kč do jednoho měsíce od právní moci uvedeného rozsudku. K zaplacení této částky došlo dne 13. 2. 2020, žalovaná doposud předmětné nemovitosti nevyklidila.
Odvolací soud dospěl k závěru, že povinnost žalované nemovitosti vyklidit ve smyslu § 1040 o. z., který na věc aplikoval soud prvního stupně, je třeba doplnit o posouzení věci podle § 768 o. z., neboť jde o nemovitost (dům), ke které měli manželé společné právo a ve které se nacházela jejich rodinná domácnost. Jestliže vlastnili manželé nemovitost ve společném jmění a o dalším bydlení v ní se po rozvodu manželství nedohodli, je řízením, v němž má být tato otázka řešena (§ 768 odst. 1 o. z.), řízení o vypořádání společného jmění manželů. Je-li původně společná nemovitost přikázána do vlastnictví jednoho z manželů, je tím rozhodnuta dle § 768 o. z. i otázka bydlení po zániku manželství. Ust. § 768 odst. 2 o. z. vyložil tak, že zajištění náhradního bydlení přichází v úvahu pouze v případě, byla-li taková náhrada výslovně v řízení o vypořádání společného jmění manželů rozvedenému manželovi přiznána. V opačném případě právo rozvedeného manžela na bydlení v domě v místě dřívější rodinné domácnosti zaniká uplynutím jednoho roku od právní moci rozhodnutí o zrušení práva (vypořádání společného jmění).
Odvolací soud tedy uzavřel, že žalovaná měla právo v domě bydlet jeden rok od právní moci rozhodnutí o vypořádání společného jmění manželů, tj. do 25. 11. 2020, a poté již v domě bydlí bez právního důvodu a je povinna jej vyklidit, neboť neoprávněným užíváním nemovitosti zasahuje do vlastnického práva žalobce ve smyslu § 1040 o. z. Na závěr konstatoval, že žaloba sice byla podána předčasně, tj. ještě před skončením práva žalované v domě bydlet, avšak v době rozhodování odvolacího soudu již zákonem stanovená roční doba uplynula a žalovaná bydlela v domě bez právního důvodu, přičemž požadavek žalobce na vyklizení nemovitosti jí byl znám.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání; uvedla, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek hmotného práva, které dosud nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešeny. K dovolacímu přezkumu předložila otázky, týkající se výkladu ochrany práva bydlení rozvedeného manžela zakotvené v § 768 o. z., tj. zda vypořádáním společného jmění manželů a přikázáním dříve společné nemovitosti do vlastnictví jednoho z manželů je zároveň rozhodnuto i o právu bydlení druhého z manželů, nebo zda o jeho právu bydlení je nutné vést samostatné řízení, po jakou dobu je rozvedený manžel, jehož vlastnictví zaniklo, oprávněn nemovitost užívat a odkdy začíná běžet doba jednoho roku stanovená v § 768 odst. 2 o. z. Jako procesní otázku „nedostatku podmínky řízení“ nastolila otázku předčasného podání žaloby na vyklizení nemovitosti před uplynutím doby jednoho roku a s tím související otázku náhrady nákladů řízení. Navrhla, aby dovolací soud rozsudky obou soudů zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.
Z odůvodnění:
Nejvyšší soud shledal, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, jímž bylo odvolací řízení skončeno a které závisí na řešení otázek hmotného práva, které nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu doposud řešeny. Není však důvodné.
Dovolatelkou nastolené právní otázky v souvislosti s nároky rozvedeného manžela podle § 768 o. z. dovolací soud v poměrech právní úpravy obsažené v ustanoveních zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, vyložil následujícím způsobem.
Podle § 768 odst. 1 o. z., zaniklo-li manželství rozvodem a manželé měli k domu nebo bytu, v němž se nacházela jejich rodinná domácnost, stejné nebo společné právo, a nedohodnou-li se, kdo bude v domě nebo bytě dále bydlet, zruší soud na návrh jednoho z nich podle okolností případu dosavadní právo toho z rozvedených manželů, na kterém lze spravedlivě žádat, aby dům nebo byt opustil, a popř. zároveň rozhodne o způsobu náhrady za ztrátu práva; přitom přihlédne zejména k tomu, kterému z rozvedených manželů byla svěřena péče o nezletilé dítě, které nenabylo plné svéprávnosti a o které manželé pečovali, jakož i ke stanovisku pronajímatele, půjčitele nebo jiné osoby v obdobném postavení.
Podle § 768 odst. 2 o. z. rozvedený manžel, který má dům nebo byt opustit, má právo tam bydlet, dokud mu druhý manžel nezajistí náhradní bydlení, ledaže mu v řízení podle odstavce 1 náhrada nebyla přiznána; v tomto případě má právo v domě nebo bytě bydlet nejdéle jeden rok. Byla-li mu však svěřena péče o nezletilé dítě, které nenabylo plné svéprávnosti a o které manželé pečovali za trvání manželství, nebo o dítě nezaopatřené, které s ním žije, může soud na návrh tohoto manžela založit v jeho prospěch právo bydlení; ust. § 767 odst. 2 platí obdobně.
Uvedené ustanovení řeší následky rozvodu manželství na společné nebo stejné právo manželů k domu nebo k bytu, v němž se nacházela jejich rodinná domácnost, a upravuje jejich bydlení po rozvodu manželství. Formulačně připomíná dřívější úpravu zrušení práva společného nájmu bytu manžely obsaženou v § 705 zák. č. 40/1964 Sb., ve znění do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák. č. 40/1964 Sb.“), přičemž zakotvuje možnost (kteréhokoliv) rozvedeného manžela domáhat se zrušení dosavadního práva a případně i náhrady za ztrátu tohoto práva, jestliže má dům nebo byt po zrušení společného práva opustit. Jako náhrada je výslovně zmíněna náhrada ve formě zajištění náhradního bydlení nebo založení práva bydlení, a v zákonem předpokládaných případech dokonce ve formě práva odpovídajícího věcnému břemeni bydlení, ale může jít i o náhradu finanční (v penězích), jak naznačuje důvodová zpráva, což při současných ekonomických poměrech bude zřejmě forma nejčastější, a to i proto, že občanský zákoník bytové náhrady nyní neupravuje a blíže nespecifikuje. Zákon v tomto směru preferuje vypořádání vzájemných vztahů bývalých manželů dohodou, ale jestliže k ní nedojde, vypořádá jejich společné nebo stejné právo užívat byt po rozvodu manželství na návrh jednoho z nich soud.
Ze znění tohoto ustanovení plyne, že míří především na případy zrušení společného práva nájmu (§ 745 o. z.) či na jiné obligační tituly stejného nebo společného práva bydlení, čemuž nasvědčují hlediska uvedená v § 768 odst. 1 větě za středníkem o. z., ke kterým by měl soud přihlížet při rozhodování o tom, kterému z manželů dosavadní právo zruší a za jakou náhradu. Nelze vyloučit použití uvedeného ustanovení i na věcněprávní tituly (např. společná služebnost užívání bytu), nebude se však vztahovat na společné právo v bytě nebo domě ve společném jmění manželů či stejné právo v rámci podílového spoluvlastnictví manželů. I s přihlédnutím k závěrům naznačeným komentářovou literaturou [srov. např. M. Hulmák in M. Hrušáková, Z. Králíčková, L. Westphalová a kol.: Občanský zákoník II., Rodinné právo (§ 655-975), 2. vydání, C. H. Beck, Praha 2020, str. 461-469, m. č. 4, F. Melzer, P. Tégl a kol.: Občanský zákoník – velký komentář, Svazek IV, § 655-975, Leges, Praha 2016, str. 796-808, či S. Findejs, P. Juřátková, M. Zuklínová a kol.: Občanský zákoník – Komentář s judikaturou, Svazek VI – Manželství (§ 655-770), Codexis publishing, Ostrava 2018, ISBN 978-80-7624-000-1. Převzato z CODEXIS®, doplňku LIBERIS®] je dovolací soud toho názoru, že samostatná úprava vypořádání společného jmění manželů (§ 736 a násl. o. z.) a samostatná úprava zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví (§ 1140 a násl. o. z.) použití § 768 o. z. neumožňuje.
Není totiž sporu o tom, že řízení o žalobě na zrušení stejného nebo společného práva bydlení je řízením sporným, které lze zahájit jen na návrh jednoho z bývalých manželů. Tento návrh nemůže být uplatněn v rámci řízení o vypořádání společného jmění nebo v rámci řízení o vypořádání podílového spoluvlastnictví a samostatně jej nelze uplatnit předem (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 8. 2017, sp. zn. 26 Cdo 4820/2016) ani později, kdy jsou již vlastnické vztahy uspořádány jinak. V řízení by mělo být současně rozhodnuto o zrušení dosavadního práva a eventuálně o náhradě za jeho ztrátu. V případě společného jmění manželů však návrh na jeho zrušení nepřichází v úvahu, neboť trvalo-li společné jmění manželů v době (ke dni) rozvodu, zaniklo ze zákona rozvodem manželství, a není tedy zřejmé, o zrušení jakého práva by měl soud ještě rozhodovat. Samostatně nelze podat ani návrh na zrušení podílového spoluvlastnictví, neboť zrušení podílového spoluvlastnictví je nedílně spjato s jeho vypořádáním (§ 1143 o. z.), přičemž možné způsoby vypořádání a jejich závazné pořadí stanoví zákon (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1618/2015). Ust. § 768 o. z. by tak mělo být aplikováno na případy, kdy společné nebo stejné právo bývalých manželů nejde zrušit a případně vypořádat jiným zákonným způsobem.
V projednávané věci vedli účastníci rodinnou domácnost v domě, který vlastnili ve společném jmění manželů. Jejich společné jmění manželů (a tím i jejich společné vlastnické právo, na základě něhož v domě bydleli) zaniklo rozvodem manželství. Protože mezi nimi nedošlo k dohodě, vypořádal jejich společné jmění soud, který přikázal předmětný dům do (výlučného) vlastnictví žalobce za finanční náhradu ve výši obvyklé ceny, přičemž žalobce částku stanovenou rozhodnutím soudu žalované vyplatil.
Shora uvedené závěry pro danou věc znamenají, že v proběhlém řízení o vypořádání společného jmění manželů návrh podle § 768 o. z. nemohl být (a také nebyl) podán. Vypořádáním společného jmění manželů byly vlastnické vztahy nastaveny nově, přičemž nové vlastnické uspořádání již neumožňuje obracet se nadále na soud s nároky dle § 768 o. z. Je-li nyní žalobce výlučným vlastníkem předmětných nemovitostí (od 26. 11. 2019), má právo domáhat se jejich vyklizení ve smyslu § 1040 odst. 1 o. z., neboť je žalovaná užívá neoprávněně.
Ohledně lhůty pro vyklizení domu či bytu po skončení společného práva bydlení v délce jednoho roku, kterou zmiňuje § 768 odst. 2 o. z., je třeba uvést, že tato lhůta se týká pouze případů, kdy řízení podle § 768 o. z. proběhlo a kdy manželu, který má dům (byt) opustit, v něm nebyla přiznána žádná náhrada. Jestliže podle § 768 o. z. postupováno nebylo, nelze operovat s lhůtou v něm uvedenou. Lhůtu pro vyklizení nemovitostí tedy soud stanoví podle § 160 odst. 1 o. s. ř. Námitky žalované o předčasnosti podané žaloby jsou tak zjevně bezdůvodné.
Lze uzavřít, že odvolací soud sice pochybil při aplikaci § 768 o. z. na danou věc a při úvaze o stanovení lhůty k plnění v délce jednoho roku, v citovaném ustanovení zmíněné, v konečném výsledku je však jeho rozhodnutí správné. Nejvyšší soud proto – aniž ve věci nařídil jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.) – dovolání jako nedůvodné zamítl [§ 243d odst. 1 písm. a) o. s. ř.].
Komentář:
Pro toto číslo BA vybrané rozhodnutí je prvním rozhodnutím Nejvyššího soudu, které podává základní výklad § 768 o. z., který jako ustanovení nové řeší otázku vlivu rozvodu manželství na společné bydlení manželů. Toto ustanovení bylo od počátku v literatuře nahlíženo s určitými pochybnostmi, přesto však ve vazbě na institut podílového spoluvlastnictví a společného jmění manželů byla naznačována jeho alespoň částečná použitelnost.
Aktuální rozhodnutí Nejvyššího soudu však v této souvislosti zaujalo kategorické stanovisko promítnuté do závěru, že samostatná úprava vypořádání společného jmění manželů a úprava zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví použití § 768 o. z. neumožňuje. Tento kategorický závěr byl výsledkem úvah nad konkrétními praktickými postupy, možnostmi, důsledky a dopady, přičemž převládl názor, že úprava vypořádání SJM a zrušení a vypořádání spoluvlastnictví fakticky nároky podle § 768 o. z. svým obsahem konzumuje.
Navzdory tomu, že problematika věcných práv a společného jmění manželů spadá do působnosti soudního oddělení 22 Cdo, rozhodovalo v dané věci soudní oddělení 26 Cdo Nejvyššího soudu, které podle rozvrhu práce rozhoduje mj. i spory o vyklizení bytů (domů či pozemků, jejichž součástí domy jsou).
Při přijímání tohoto rozhodnutí byly z hlediska úvah o použitelnosti § 768 o. z. na problematiku společného jmění manželů a podílového spoluvlastnictví zvažovány jak souvislosti hmotněprávní, tak i procesněprávní. Je zřejmé, že smyslem § 768 o. z. je ochrana bydlení, otázkou však bylo, jak by se měla promítnout ve spoluvlastnických poměrech (ať již bezpodílových – SJM, nebo podílových – podílové spoluvlastnictví). Užívat společnou věc k bydlení se v obou případech odvíjí od samotného spoluvlastnického vztahu jako výraz práva na její užívání a soudní praxe nikdy nepochybovala o tom, že užívací poměry spadají pod tzv. režim správy společné věci upravený jak ustanoveními o společném jmění manželů, tak i ustanoveními o podílovém spoluvlastnictví. Jinak řečeno, právo ve společné nemovitosti bydlet bylo výrazem spoluvlastnického práva s právní regulací skrze zákonná ustanovení o správě. Docházelo-li mezi spoluvlastníky ke sporům ohledně užívání, jak za trvání společného jmění manželů, tak i za trvání podílového spoluvlastnictví, soudní praxe je řešila jako spory ze správy společné věci s tím, že připouštěla rozhodnutí o výlučném užívání nemovité věci jedním či druhým manželem. Stejný způsob pak v praxi platil i pro období po zániku SJM do doby jeho vypořádání.
Základní pochybnost tak vznikala v souvislosti s § 768 o. z. s hledáním odpovědi na otázku, ke zrušení jakého práva by vlastně mělo dojít, protože manželům nesvědčilo nějaké samostatné právo bydlení (byť i společné), ale spoluvlastnické právo k věci, od kterého se právo bydlení odvozovalo. Nebylo tak dost dobře možné za trvání spoluvlastnictví uvažovat o rušení nějakého práva vztahujícího se k bydlení, protože dočasnou úpravu bydlení byla (a stále je) praxe schopna pokrýt skrze zákonná ustanovení o správě společné věci. Po zániku SJM byla úvaha o aplikaci § 768 o. z. problematická o to více, že sice k zániku společného jmění došlo, ale až do vypořádání se přiměřeně uplatní úprava SJM (§ 736 věta druhá o. z.), a tudíž úpravu užívání společné věci lze provést i ve fázi do vypořádání SJM. Navíc po zániku SJM před vypořádáním ještě nedochází k pozbytí spoluvlastnického práva k věci, takže i v tomto období fakticky právní režim bezpodílového spoluvlastnictví zůstává. Úvaha o zrušení nějakého práva ke společné věci se tak fakticky blíží úvaze o vypořádání celého spoluvlastnického režimu, ke kterému dochází v rámci soudního či mimosoudního vypořádání SJM. Pokud by snad praxe o nějakém zrušení práva vztahujícího se k bydlení uvažovala, nebyl by vůbec jasný a patrný vztah tohoto rušeného práva k samotnému institutu společného jmění a jeho vypořádání.
Rozhodnutí tak vychází z přesvědčení, že ochranný parametr práva na bydlení je v těchto případech garantován samotným vypořádáním společného jmění manželů (zrušením a vypořádáním podílového spoluvlastnictví) a podmínkami tohoto vypořádání, tj. poskytnutím přiměřené náhrady za věc, ke které jeden ze spoluvlastníků pozbývá spoluvlastnické právo a druhý spoluvlastník se stává jejím výlučným vlastníkem.
Stejné pochybnosti a nejasnosti pak panovaly i o procesních aspektech věci. Kdy, jakým procesním způsobem a s jakým žalobním požadavkem by mělo být právo na uplatnění § 768 o. z. realizováno? Do doby vypořádání SJM a zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví se uplatní ustanovení o správě společné věci a po vypořádání nastupuje režim vyplývající ze samotného vypořádání a podmínek v něm stanovených, které zpravidla mají zajistit uspokojení potřeby budoucího bydlení. Vůbec pak nebyla patrná procesní vazba na samotné řízení o vypořádání SJM či zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví ve vazbě na úvahu, jak by se případná existence takového rozhodnutí o zrušení práva měla promítnout do vztahu k rozsudku o vypořádání SJM či o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví. Je totiž zřejmé, že v těchto případech by nešlo o vztah obdobný provizornímu rozhodnutí o ochraně rušené držby a následnému rozhodnutí o věci samé, ale mělo jít o požadavek na vydání konstitutivního rozhodnutí, které však snad nemělo zasahovat do samotného existujícího spoluvlastnického a dosud nevypořádaného vztahu.
Při vědomí těchto a dalších souvislostí pak rozhodnutí stanoví základní úvahu, že na poměry vypořádání SJM a zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví se § 768 o. z. nepoužije, neboť jeho roli plní – zjednodušeně řečeno – samotné vypořádání formou finanční přiměřené náhrady, která má sloužit jako podklad pro zajištění potřeby bydlení. Ani samotná důvodová zpráva nijak blíže nenaznačuje praktické fungování a dosah § 768 o. z., a jak se podává ze samotného rozhodnutí, jeho existence zřetelně směřuje k úpravě obsažené v § 705 obč. zák. č. 40/1964 Sb.
Je nepochybné, že závěry vyplývající z uvedeného rozhodnutí jsou pro praxi pochopitelné a uchopitelné a ve svém výsledku potvrzují, že k zásadním změnám v řízeních o vypořádání SJM a zrušení a vypořádání spoluvlastnictví nebude docházet. Takže pro účastníky řízení by mělo být rozhodnutí jasným signálem, že nad rámec vypořádání samotného spoluvlastnictví zde další nároky vyplývající z § 768 o. z. vznikat nebudou. Rozhodnutí Nejvyššího soudu je tak třeba vnímat jako rozhodnutí první, které si nemohlo činit ambice vyřešit všechny sporné otázky spojené s § 768, ale které nastavilo základní vztah nového § 768 k tradičním řízením o vypořádání společného jmění manželů a zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví.
Proti rozhodnutí byla podána ústavní stížnost, takže otázka výkladu provedeného Nejvyšším soudem zůstala ještě otevřená právě pro novost § 768 o. z. a jeho ústavněprávní přezkum. Ústavní soud však ústavní stížnost pro zjevnou neopodstatněnost odmítl, snad i nečekaně, velmi stručným, jednostránkovým usnesením ze dne 28. 6. 2022, sp. zn. I. ÚS 1606/22, kde – v bodě 6 – lakonicky konstatoval, že na straně obecných soudů „neshledal nejmenší pochybení“. Současně zdůraznil, že přijaté právní závěry jsou „z hlediska zachování kautel ústavnosti zcela akceptovatelné; nenesou znaky protiústavnosti, svévole, extrémního interpretačního vykročení, iracionality ani jiného porušení zásad spravedlivého řízení“. Nenápadné hmotněprávní vyjádření s obecnějším dosahem, vztahujícím se k časté představě manželů o trvalosti bydlení ve vztahu k nemovitým věcem tvořícím součást společného jmění manželů, sděluje závěr Ústavního soudu, podle kterého „subjektivně vnímaná nespravedlnost vedená představou stěžovatelky o doživotní záruce práva na bydlení (na užívání dotčených nemovitostí) navzdory rozvodu manželství a vypořádání společného jmění manželů Ústavní soud k zásahu přimět nemůže, neboť nemá v ústavním pořádku (jako ostatně ani na jiných místech právního řádu) oporu“.
Rozhodnutí zpracovali JUDr. EVA DOBROVOLNÁ, Ph.D., LL.M., odborná asistentka na Katedře civilního práva Právnické fakulty Masarykovy univerzity v Brně,
a Mgr. MICHAL KRÁLÍK, Ph.D., soudce Nejvyššího soudu.