Nejvyšší soud České republiky: Doba splnění dluhu ponechaná na vůli věřitele a počátek běhu promlčecí lhůty
§ 619 odst. 2, § 629 odst. 1, § 1958 odst. 2 ObčZ
Vznikne-li věřiteli podle smlouvy právo požadovat úhradu dohodnuté ceny plnění, přičemž doba, kdy má dlužník splnit dluh, je ve smlouvě stanovena jen tak, že podkladem pro úhradu dohodnuté ceny plnění je faktura vystavená věřitelem, jejíž splatnost se sjednává v délce 14 dnů od jejího doručení dlužníku, pak jde ve smyslu § 1958 odst. 2 ObčZ o situaci, kdy si strany neujednaly, kdy má dlužník splnit dluh a kdy určení doby splnění dluhu je ponecháno na vůli věřitele. Ten může určit dobu splnění dluhu tím, že požádá o jeho zaplacení „ihned“ poté, co mu vznikne právo požadovat úhradu dohodnuté ceny plnění, a dlužník je povinen splnit dluh ve lhůtě „bez zbytečného odkladu“ počítané od této žádosti. Marným uplynutím této lhůty se peněžitý dluh stává splatným (dospělým).
Okolnostmi rozhodnými pro počátek běhu promlčecí lhůty jsou v takovém případě ve smyslu § 619 odst. 2 ObčZ okolnosti, z nichž se věřitel dozvěděl (nebo dozvědět měl a mohl), že mu vzniklo právo určit dobu splnění dluhu. Ode dne, kdy se věřitel dozvěděl (nebo dozvědět měl a mohl), že mu vzniklo právo určit dobu splnění dluhu (právo „ihned“ požádat o zaplacení dluhu), začíná běžet tříletá subjektivní promlčecí lhůta dle § 629 odst. 1 ObčZ.
Rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky z 31. 5. 2023, sp. zn. 31 Cdo 3125/2022
K věci: Žalovaný (jako příkazce) uzavřel se žalobcem – dovolatelem (jako příkazníkem) dne 17. 2. 2015 příkazní smlouvu. Jejím předmětem bylo provedení souboru služeb potřebných pro úspěšnou přípravu a realizaci projektu „Zlepšení fyzické infrastruktury v parku zámku L. u Š. za tam uvedených podmínek a s tím souvisejících služeb a vybavení“. V příkazní smlouvě byly dále podrobněji konkretizovány jednotlivé činnosti příkazníka; byla sjednána celková výše úplaty za výkon činností podle smlouvy částkou 671 550 Kč. Dovolatel vystavil žalovanému dne 31. 5. 2018 fakturu znějící na částku 199 650 Kč. Ve faktuře je jako den splatnosti uvedeno datum 14. 6. 2018 a jako den uskutečnění zdanitelného plnění datum 31. 5. 2018; tamtéž je uvedeno, že se fakturuje za označenou akci podle čl. VII odst. 1 A (Zpracování žádosti o dotaci) příkazní smlouvy.
Žalovaný v reakci na upomínku dovolatele odmítl dopisem datovaným 15. 6. 2018 úhradu faktury, poukazuje na datum uskutečnění zdanitelného plnění a datum splatnosti faktury. Dovolatel proto podal žalobu na plnění z uvedené smlouvy 30. 10. 2019; žalovaný ve vyjádření k žalobě namítl promlčení nároku s tím, že již uplynula tříletá promlčecí lhůta dle § 629 ObčZ. Zatímco soud prvního stupně žalobě vyhověl, odvolací soud k odvolání žalovaného rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žaloba se zamítá. Mimo jiné s odkazem na rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia NS („velký senát“) z 8. 12. 2010, sp. zn. 31 Cdo 5241/2007, dovodil, že uplatněný nárok je promlčen.
Spor je tedy o posouzení počátku běhu promlčecí lhůty v případě, kdy podkladem pro úhradu dohodnuté ceny plnění je faktura vystavená věřitelem, jejíž splatnost byla sjednána v délce 14 dnů od jejího doručení dlužníku.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které Nejvyšší soud shledal částečně přípustným, avšak nedůvodným.
Z odůvodnění: Tříčlenný senát č. 23, který měl podle rozvrhu práce Nejvyššího soudu dovolání projednat a rozhodnout o něm, dospěl při posouzení otázky, zda určení počátku běhu promlčecí lhůty u práv na smluvní plnění, jejichž splatnost je závislá na vůli věřitele, k právnímu názoru odlišnému od názoru vyjádřeného v rozsudku NS z 28. 11. 2019, sp. zn. 33 Cdo 3037/2019. Proto rozhodl o postoupení věci k rozhodnutí velkému senátu.
V rozsahu, v němž směřuje proti prvnímu (měnícímu) výroku napadeného rozhodnutí o věci samé, je dovolání přípustné podle § 237 OSŘ; napadené rozhodnutí závisí na dovolacím soudem vyřešené právní otázce, která má být dovolacím soudem posouzena jinak (pozn. red.: následuje podrobná rekapitulace zjištěného skutkového stavu, blíže viz www.nsoud.cz).
Pro další úvahy Nejvyššího soudu jsou rozhodná následující ustanovení: § 609, 611, 619, 629, 1958, 1963, 2430, 2438 ObčZ, § 101, 563 ObčZ 1964, § 306 ObčZ 1950 (pozn. red.: citace těchto ustanovení vypuštěny).
Na základě výše ustaveného skutkového a právního rámce činí Nejvyšší soud k dovoláním otevřeným právním otázkám následující závěry:
Nejprve Nejvyšší soud uvádí, že podle skutkových zjištění, z nichž vyšly oba soudy (jak shrnuta výše), nemá pochybnosti o tom, že právo na plnění (právo požadovat ve smyslu § 2438 ObčZ sjednanou odměnu za obstarání záležitostí žalovaného coby příkazce) vzniklo dovolateli (coby příkazníkovi) provedením sjednané činnosti a uplynutím 30. 6. 2015. Poté již mohl vystavit žalovanému fakturu, od které se odvíjela splatnost odměny (určená v příkazní smlouvě uplynutím 14 dnů od doručení faktury příkazci). S přihlédnutím k tomu, že dovolatel vystavil žalovanému fakturu (až) 31. 5. 2018 (s udaným datem splatnosti 14. 6. 2018), je pro výsledek dovolacího řízení určující posouzení, odkdy začala běžet tříletá subjektivní promlčecí lhůta (§ 629 odst. 1 ObčZ) k uplatnění nároku na odměnu u soudu, coby orgánu veřejné moci (§ 619 odst. 1 ObčZ).
Již na tomto místě Nejvyšší soud podotýká, že jako východiska, na nichž spočívá i jeho rozhodovací činnost, přejímá závěry formulované k výkladu právních norem Ústavním soudem již ve stanovisku jeho pléna z 21. 5.⛘1996, sp. zn. Pl. ÚS-st. 1/96 (pozn. red.: citace stanoviska vypuštěna).
V rozsudku NS sp. zn. 33 Cdo 3037/2019 (s jehož závěry nesouhlasil tříčlenný senát č. 23) se k výkladu § 619 odst. 1 ObčZ uvádí, že obecně platí, že právo může být uplatněno poprvé (§ 619 odst. 1 ObčZ), jakmile vznikne možnost podat na jeho základě žalobu, tedy jakmile nastane okamžik, kdy je actio nata; daný okamžik nastává zásadně splatností dluhu, tj. dnem, kdy měl dlužník povinnost poprvé splnit dluh. Tento den je pak dnem počátku běhu promlčecí lhůty podle § 619 odst. 1 ObčZ. V dřívější odborné literatuře byl přitom zastáván názor, že může-li věřitel vyvolat splatnost dluhu, pak (objektivně posuzováno) může své právo i vykonat (podat žalobu k soudu). Na tomto dílčím závěru nevidí Nejvyšší soud důvod nic měnit ani v poměrech současného občanského zákoníku (uzavírá se v označeném rozhodnutí).
Důvodová zpráva k vládnímu návrhu občanského zákoníku, který projednávala Poslanecká sněmovna ve svém 6. volebním období 2010–2013 jako tisk č. 362, ve své zvláštní části (K § 619) na dané téma k § 619 uvádí:
„Do prvního odstavce se z § 101 ObčZ 1964 a z § 391 odst. 1 ObchZ přejímá myšlenka, že promlčecí lhůta počíná běžet ode dne, kdy právo mohlo být poprvé uplatněno u příslušného orgánu veřejné moci. Tímto orgánem je pravidelně soud, ledaže zákon stanoví něco jiného. V zákonném textu není potřebné výslovně uvádět, že musí jít o orgán příslušný, protože to se rozumí z povahy věci. Ačkoli navrhované ustanovení výslovně uvádí jen orgán veřejné moci, uplatní se totéž právní pravidlo i pro případ uplatnění práva v rozhodčím řízení, jak vyplývá ze společných ustanovení v části páté.
Druhý odstavec přijímá myšlenku, že ochrana soukromých práv vyžaduje, aby oprávněná osoba měla možnost své právo uplatnit. V tom směru se návrh inspiruje německou reformou úpravy promlčení, ke které došlo v r. 2002 [§ 199 odst. 1 BGB (Bürgerliches Gesetzbuch)]. Navrhuje se tedy stanovit, že právo lze poprvé uplatnit, pokud se oprávněná osoba dozví o okolnostech rozhodných pro počátek běhu promlčecí lhůty, tedy pokud se dozví o vzniku nebo existenci svého práva i osobě, proti které má být právo uplatněno. Zároveň se nezamýšlí poskytovat ochranu osobě, která se z nedbalosti o svá práva nestará. Proto se navrhuje stanovit alternativně počátek běhu promlčecí lhůty objektivně dobou, kdy se oprávněná osoba o okolnostech podstatných pro uplatnění práva dozvědět měla a mohla. Také německá úprava stanoví v § 199 odst. 1 BGB počátek běhu promlčecí lhůty alternativně. V našem právu tak již dnes činí § 398 ObchZ. Může dojít k tomu, že se oprávněná osoba dozví o svém právu a okolnostech, jejichž znalost je potřebná pro jeho uplatnění, i dříve, než jak by se stalo podle objektivního hlediska, leč může k tomu dojít i později. Bude-li právo uplatněno před orgánem veřejné moci a bude-li mezi účastníky řízení sporné, kdy promlčecí lhůta počala běžet, posoudí to tento orgán jako předběžnou otázku.“
Rozhodovací praxe soudů při výkladu § 101 a 563 ObčZ 1964 (do 31. 12. 1991 šlo o obsahově shodné ustanovení § 78 ObčZ 1964) byla již v r. 1981 sjednocena rozsudkem bývalého NS ČSR z 30. 11. 1981, sp. zn. 3 Cz 99/81 (R 28/1984).
V R 28/1984 bývalý NS ČSR uzavřel, že není-li doba splnění dohodnuta, stanovena právním předpisem nebo určena v rozhodnutí, začíná promlčecí doba běžet dnem následujícím poté, kdy vznikl dluh, tedy dnem, kdy věřitel mohl (v intencích § 78 ObčZ 1964, ve znění účinném do 31. 12. 1991) dlužníka o splnění požádat a tedy (objektivně posuzováno) své právo také vykonat (srov. § 101 ObčZ 1964). Počátek běhu promlčecí doby se tudíž v těchto případech nepřipínal ke dni následujícímu po dni, kdy byl dlužník věřitelem o plnění požádán (ke dni splatnosti pohledávky), nýbrž ke dni, kdy věřitel poprvé mohl dlužníka o plnění požádat. Tamtéž bylo řečeno, že výše formulované závěry nedopadají na situace, kdy podle dohody smluvních stran byla doba splnění ponechána na vůli dlužníka (bylo-li dohodnuto, že dlužník zaplatí, až bude chtít nebo moci).
Závěry obsažené v R 28/1984 byly aplikovány jako ustálené i v rozhodovací praxi soudů při výkladu § 101 a 563 ObčZ 1964, ve znění účinném od 1. 1. 1992. Srov. k tomu např. důvody rozsudků NS z 30. 10. 2009, sp. zn. 33 Cdo 1289/2007 (R 73/2010), nebo z 28. 1. 2011, sp. zn. 33 Cdo 2634/2008 (R 104/2011).
Budiž dodáno, že stejné závěry jsou formulovány v díle Knapp, V. Splnění závazků a jiné způsoby jejich zániku. Praha: Nakladatelství Československé akademie věd, 1955, s. 305 a násl., v němž byl předmětem výkladu § 306 ObčZ 1950 [obsahově srovnatelný nejen s § 563 ObčZ 1964, ale též (při zohlednění odlišnosti plynoucí z lhůty „bez zbytečného odkladu“) s § 1958 odst. 2 ObčZ]. Z pasáže obsažené tamtéž (s. 119) v souvislosti se závěrem o dispozitivní povaze § 306 ObčZ 1950 pak plyne, že režimu označeného ustanovení je podřazováno též ujednání, podle kterého dlužník zaplatí „do 15 dnů po doručení účtu“ (obsahově jde o ujednání srovnatelné s ujednáním o splatnosti faktury v této věci), což znamená, že promlčecí doba i v takovém případě začínala (měla začít) běžet ode dne, kdy věřitel mohl o splnění požádat (ode dne následujícího po vzniku dluhu).
Nejvyššímu soudu nezůstalo utajeno, že závěry formulované v R 28/1984, na které navázalo např. R 73/2010 nebo R 104/2011, jakož i závěry obsažené v díle cit. v předchozím odstavci, se v literatuře dočkaly i kritických ohlasů; srov. např. Eliáš, K. a kol. Občanský zákoník. Velký akademický komentář. 1. sv. 1. vyd. Praha: Linde, 2008, s. 424, nebo Pelikánová, I. Úvaha o některých otázkách promlčení a o výkladu zákonných ustanovení. Právní zpravodaj, 2008, č. 12, anebo Handlar, J. Promlčení práv, jejichž splatnost nastává na výzvu věřitele. Právní rozhledy, 2011, č. 19, s. 681 a násl.
I s tímto vědomím se však k závěrům plynoucím z R 28/1984, R 73/2010 a R 104/2011 Nejvyšší soud výslovně přihlásil v R 10/2014, jehož judikatorní význam je (vzhledem k tomu, že jde o rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia NS) pro rozhodovací praxi tříčlenných senátů NS určující. K tomu lze zjednodušeně říci, že při bohaté diskusi, jež se i v minulosti vedla na téma interpretace § 101 ObčZ 1964 (ve spojení s § 78 ObčZ 1964 ve znění účinném do 31. 12. 1991 a s § 563 ObčZ 1964 ve znění účinném od 1. 1. 1992), Nejvyšší soud s plným vědomím rizik, jež s sebou přinášejí různá řešení téhož problému, zvolil pro občanskoprávní vztahy cestu vytyčenou závěry R 28/1984 a důsledně po ní šel v době do 1. 1. 2014, kdy byl ObčZ 1964 zrušen současným ObčZ.
V řešené věci pak jde o to, zda legislativní posun, který se promítl v úpravě institutu promlčení v současném občanském zákoníku (zejména s přihlédnutím k dikci § 619 a 629 ObčZ), vede do budoucna k potřebě korekce závěrů plynoucích z výše označené (ustálené) judikatury Nejvyššího soudu, nebo zda ji lze převzít (jak uzavřel NS v rozsudku sp. zn. 33 Cdo 3037/2019) i v poměrech výkladu současného občanského zákoníku.⛘
K tomu budiž dodáno, že i v poměrech úpravy obsažené v současném ObčZ se komentářová literatura v názorech na dané téma rozchází. K závěru, že počátek běhu promlčecí lhůty by měl být vázán ke splatnosti (dospělosti) pohledávky, srov. např. Weinhold, D. Promlčení a prekluze v soukromém právu. Praha: C. H. Beck, 2015, s. 70 a násl., Melzer, F., Tégl, P. a kol. Občanský zákoník – velký komentář. Sv. III. § 419–654. Praha: Leges, 2014, s. 946 a násl., nebo Pražák, Z., Fiala, J., Handlar, J. a kol. Závazky z právních jednání podle občanského zákoníku. Komentář k § 1721–2893 OZ. Praha: Leges, 2017, s. 531. K závěru, že tzv. actio nata v případech, kdy nebyla sjednána stranami splatnost dluhu a není ani jinak určena, počíná dnem následujícím po vzniku právního vztahu (vycházejícímu z výše shrnutých závěrů ustálené judikatury Nejvyššího soudu), srov. např. Lavický, P. a kol. Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1 až 654). Komentář. 2. vyd. Praha: C. H. Beck, 2022, s. 2004 a násl., nebo Petrov, J., Výtisk, M., Beran, V. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 2. vyd. (1. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2022, s. 688, 689.
S přihlédnutím ke srovnatelnosti úpravy obsažené v § 101 ObčZ 1964 s úpravou obsaženou v § 619 odst. 1 ObčZ (k níž se hlásí i výše cit. pasáž důvodové zprávy) a při zohlednění odchylky plynoucí z dikce § 619 odst. 2 ObčZ neshledává Nejvyšší soud důvod pro jiný výklad § 619 odst. 1 ObčZ (ve spojení s § 1958 odst. 2 ObčZ), než je ten, který byl prostřednictvím závěrů plynoucích z R 28/1984, R 73/2010, R 104/2011 a R 10/2014 uplatňován při interpretaci § 101 ObčZ 1964 (ve spojení s § 78 ObčZ 1964 ve znění účinném do 31. 12. 1991 a s § 563 ObčZ 1964 ve znění účinném od 1. 1. 1992).
Velký senát tudíž uzavírá (shrnuje), že vznikne-li věřiteli podle smlouvy právo požadovat úhradu dohodnuté ceny plnění, přičemž doba, kdy má dlužník splnit dluh, je ve smlouvě stanovena jen tak, že podkladem pro úhradu dohodnuté ceny plnění je faktura vystavená věřitelem, jejíž splatnost se sjednává v délce 14 dnů od jejího doručení dlužníku, pak jde ve smyslu § 1958 odst. 2 ObčZ o situaci, kdy si strany neujednaly, kdy má dlužník splnit dluh a kdy určení doby splnění dluhu je ponecháno na vůli věřitele. Ten může určit dobu splnění dluhu tím, že požádá o jeho zaplacení „ihned“ poté, co mu vznikne právo požadovat úhradu dohodnuté ceny plnění, a dlužník je povinen splnit dluh ve lhůtě „bez zbytečného odkladu“ počítané od této žádosti. Marným uplynutím této lhůty se peněžitý dluh stává splatným (dospělým).
Okolnostmi rozhodnými pro počátek běhu promlčecí lhůty jsou v takovém případě ve smyslu § 619 odst. 2 ObčZ okolnosti, z nichž se věřitel dozvěděl (nebo dozvědět měl a mohl), že mu vzniklo právo určit dobu splnění dluhu. Ode dne, kdy se věřitel dozvěděl (nebo dozvědět měl a mohl), že mu vzniklo právo určit dobu splnění dluhu (právo „ihned“ požádat o zaplacení dluhu), začíná běžet tříletá subjektivní promlčecí lhůta dle § 629 odst. 1 ObčZ.
Důvod pro jiný závěr neshledává Nejvyšší soud ani v tom, že subjektivní promlčecí lhůta uvedeným způsobem může začít běžet dříve než (obecná) objektivní promlčecí lhůta, jejíž počátek pojí § 629 odst. 2 ObčZ se dnem, kdy majetkové právo dospělo, tedy se dnem, jímž se u peněžitého dluhu rozumí den jeho splatnosti [srov. např. Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník V. Závazkové právo. Obecná část (§ 1721–2054). Komentář. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 999].
Opačný závěr, že právo uskutečnit právní jednání, včetně práva věřitele vyzvat dlužníka k plnění dluhu (§ 1958 odst. 2 ObčZ), se podle současného občanského zákoníku nepromlčuje, by v situaci, kdy dlužník nebude moci splnit dluh dříve ani vyvolat (nebo prostřednictvím žaloby soudem určit) splatnost peněžitého dluhu, způsoboval v obchodní praxi řadu obtíží [zejména tam, kde by měl dlužník prokazovat (např. na poli práva insolvenčního), že nemá dluhy nebo že nemá „další“ dluhy]. Ani tato koncepce se přitom nakonec neobejde (v případě dlouhodobé nečinnosti věřitele při realizaci práva vyzvat dlužníka k plnění dluhu) bez právního institutu, který se rovněž pojí s plynutím času a který lze zjednodušeně nazvat „ztrátou prosaditelnosti práva“.
Výklad vycházející i v poměrech úpravy obsažené v současném ObčZ z koncepce promítnuté (při výkladu ObčZ 1964) v R 28/1984, R 73/2010, R 104/2011 a R 10/2014 respektuje princip právní jistoty a zohledňuje rovněž obecný právní princip „vigilantibus iura scripta sunt“ (bdělým náležejí práva), jenž věřitele vybízí, aby činil právní jednání, jejichž prostřednictvím může (pouze on sám) vyvolat dospělost (splatnost) peněžitého dluhu tak, aby se jeho právo nepromlčelo v subjektivní lhůtě k tomu určené.
Pro poměry dané věci nebylo ve skutkové rovině pochyb o tom, že dovolatel se dozvěděl o okolnostech rozhodných pro určení doby, kdy má dlužník splnit dluh (vystavením faktury), 2. 7. 2015 a tehdy také „ihned“ mohl požadovat plnění, čemuž odpovídala povinnost dlužníka (žalovaného) dluh uhradit „bez zbytečného odkladu“. K časovému určení lhůty „bez zbytečného odkladu“ lze i s využitím dosavadní judikatury (Nejvyššího soudu, Ústavního soudu a Nejvyššího správního soudu) k výkladu tohoto pojmu v ustanoveních ObčZ 1964 a ObchZ uzavřít, že jde o velmi krátkou lhůtu, jíž je míněno bezodkladné, neprodlené, bezprostřední či okamžité jednání směřující ke splnění povinnosti či k učinění právního úkonu či jiného projevu vůle, přičemž doba trvání lhůty bude záviset na okolnostech konkrétního případu. V každém konkrétním případě je třeba vždy zkoumat, zda dlužník bezodkladně využil všechny možnosti pro splnění této povinnosti, případně jaké skutečnosti mu v tom bránily. Zásadně jde o lhůtu v řádu dnů, maximálně týdnů, v co nejkratším časovém úseku, přičemž v praxi je nutno tento pojem vykládat podle konkrétních okolností případu v závislosti na účelu, který chce zákonodárce konkrétním ustanovením za pomoci takto určené lhůty dosáhnout. Srov. např. důvody rozsudku NS z 30. 6. 2021, sen. zn. 29 ICdo 82/2019 (R 34/2022), včetně odkazů na tam označenou judikaturu.
Poměřováno těmito závěry lze uzavřít, že lhůta bez zbytečného odkladu, kterou lze zohlednit jako lhůtu ke splnění dluhu na výzvu věřitele (dovolatele), by neměla překročit lhůtu 14 dnů, kterou si strany samy sjednaly v příkazní smlouvě jako lhůtu stanovenou k zaplacení odměny příkazníka (dovolatele) pro dobu od doručení faktury příkazci (žalovanému). Uplynutím této lhůty (ve druhé polovině července 2015) se dluh měl stát dospělým (splatným). Tříletá subjektivní promlčecí lhůta dle § 629 odst. 1 ObčZ nicméně začala běžet již 2. 7. 2015 (kdy věřitel mohl poprvé požádat o splnění dluhu).
Žaloba podaná (až) 30. 10. 2019 tedy včasná nebyla a námitka promlčení vznesená žalovaným je proto důvodná (totéž by platilo, i kdyby se počátek běhu této lhůty spojil až s uplynutím lhůty „bez zbytečného odkladu“).⛘
JUDr. PhDr. Vratislav Košťál, Ph.D., Praha