MARTIN HROMEK

asistent soudce Nejvyššího soudu ČR

Institut nájmu hrobového místa jako specifický druh nájemního vztahu byl do našeho porevolučního právního řádu zaveden k 1. 1. 2002, kdy nabyl účinnosti zákon č. 256/2001 Sb., o pohřebnictví a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o pohřebnictví“).

Záměrem nově přijaté právní úpravy bylo odstranění dosud přetrvávajícího protiústavního stavu¹ a taktéž (mimo jiné) úplné nahrazení stávajících vztahů užívání (resp. propůjčení) místa pro hrob, které na rozdíl od většiny ostatních užívacích institutů nebyly v průběhu devadesátých let minulého století transformovány², vztahy nájemními.

Původní užívací vztahy, založené podle pravidel stanovených vyhláškou Ministerstva zdravotnictví č. 47/1966 Sb., o pohřebnictví (později nahrazenou vyhláškou č. 19/1988 Sb.), neměly povahu občanskoprávních vztahů, vyznačujících se rovným postavením jejich subjektů³; správa pohřebiště byla oprávněna ve správním řízení autoritativně rozhodovat o tom, zda konkrétnímu subjektu bude hrobové místo propůjčeno či nikoliv․ K témuž závěru dospěl ve své rozhodovací praxi bývalý Nejvyšší soud ČSR, podle něhož uvedené vyplývá jednak ze vzájemného postavení obou subjektů (tj. správy pohřebiště na straně jedné a občana na straně druhé), ale i ze skutečnosti, že za základní účel zřízení práva k hrobovému místu podle vyhlášky č. 47/1966 Sb. nelze považovat uspokojení hmotných či kulturních potřeb občana, který se o takové propůjčení uchází, nýbrž zabezpečení ve veřejném zájmu, aby zemřelé osoby byly pietním a především hygienicky nezávadným způsobem uloženy do země a zpopelněny, popř. pohřbeny jiným druhem pohřbu. Jelikož soudům v civilním řízení bylo svěřeno rozhodování věcí vyplývajících z občanskoprávních, pracovních, rodinných a družstevních vztahů, pokud je podle zákona neprojednávají a nerozhodují o nich jiné orgány, příp. jiných věcí, o kterých to zákon výslovně stanoví (§ 7 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 1991), rozhodování o vzniku, trvání či zániku vztahu propůjčení hrobového místa na pohřebišti do jejich pravomoci nenáleželo.⁴

Nový institut nájmu hrobového místa vtělený do ustanovení § 25 zákona o pohřebnictví (zákonodárce zde podle autorova názoru užívá terminologicky nepřesné označení „užívání hrobového místa“) je na rozdíl od předchozího „práva užívání“ koncipován jako právní vztah vytvořený mezi dvěma subjekty s rovným postavením při dostatečném zabezpečení ochrany veřejného zájmu.⁵ Tato rovnost nabírá konkrétních rysů již od počátku existence nájemního vztahu, neboť podle zákona o pohřebnictví nájem vzniká výlučně na základě smlouvy o nájmu hrobového místa (dále jen „nájemní smlouva“); na rozdíl od obecné úpravy nájemního vztahu v občanském zákoníku⁶ zákon stanoví její obligatorní písemnou formu a výčet jejích podstatných náležitostí uvedených v § 663 ObčZ doplňuje o výši nájemného a výši úhrady za služby spojené s nájmem, pokud je provozovatel pohřebiště poskytuje.

Soustava vzájemných práv a povinností obou stran nájemního vztahu korespondující specifické povaze jeho předmětu, tedy hrobového místa, jež zákon vymezuje jako místo na pohřebišti určené pro zřízení hrobu nebo hrobky nebo vyhrazené místo v úložišti jednotlivých uren, vykazuje oproti obecné občanskoprávní úpravě určité odlišnosti. Jedná se např. o povinnost pronajímatele po dobu trvání nájmu zajistit nájemci k hrobovému místu přístup a písemně jej vyrozumět v případě, že mu bude tento přístup za účelem bezodkladného zajištění bezpečného provozu pohřebiště odepřen, v případě rušení veřejného pohřebiště písemně informovat nájemce o zahájení správního řízení a taktéž o vydání rozhodnutí včetně data, k němuž má být pohřebiště zrušeno, nejméně 90 dnů před skončením sjednané doby nájmu na tuto skutečnost nájemce písemně upozornit, nebo o povinnost nájemce pronajaté hrobové místo na vlastní náklad v rozsahu nájemní smlouvy udržovat, oznamovat pronajímateli veškeré změny údajů potřebných k vedení evidence veřejného pohřebiště apod.

Ačkoli to zákon o pohřebnictví výslovně nestanoví, systematickým výkladem jeho ustanovení § 25 lze dospět k závěru, že nájemní smlouvu k hrobovému místu je možné uzavřít pouze na dobu určitou, navíc při respektování určitých pravidel formulovaných se zřetelem ke specifičnosti jejího předmětu.⁷ Oproti tomu je zřejmá vůle zákonodárce zohlednit veřejný zájem na zachování kontinuity již jednou vzniklých nájemních vztahů projevující se i v určitém omezení smluvní volnosti stran, neboť nájemci umožňuje před uplynutím sjednané doby podat návrh na prodloužení nájemní smlouvy, který je pronajímatel povinen kromě zákonem stanovených výjimek⁸ akceptovat. V této souvislosti je vhodné poukázat na přechodné ustanovení § 29 odst. 4 zákona o pohřebnictví, ukládající provozovateli pohřebiště povinnost předložit uživateli hrobového místa do dvou let od nabytí účinnosti tohoto zákona návrh nájemní smlouvy, pokud taková smlouva již není písemně uzavřena. V případech, kdy dosavadní uživatel není znám, není známa adresa jeho či jeho právních nástupců, příp. pro jeho výslovně (odmítnutí) či konkludentně (nečinnost) projevenou vůli není nájemní smlouva ve stanovené lhůtě uzavřena, jejím marným uplynutím dosavadní užívací právo ex lege zanikne.⁹ Je-li naopak dosavadních uživatelů více, právo nájmu k hrobovému místu vznikne pouze tomu uživateli, který s provozovatelem pohřebiště v zákonné lhůtě uzavře nájemní smlouvu. Nejvyšší soud ČR ve své judikatuře vyloučil jakoukoli transformaci původního práva užívání hrobového místa na právo nájemní; nájemní vztah k hrobovému místu může být založen výlučně zákonem o pohřebnictví předvídanou nájemní smlouvou, a to nejdříve dnem jeho účinnosti. Pokud by některému z dosavadních uživatelů návrh nájemní smlouvy předložen nebyl, může se ve stanovené třicetiměsíční lhůtě domáhat splnění povinnosti provozovatele pohřebiště u soudu, nemůže se však dovolávat absolutní neplatnosti takové smlouvy pro rozpor se zákonem (konkrétně ustanovením § 29 odst. 4 zákona o pohřebnictví).¹⁰

Nájemní vztah k hrobovému místu zanikne, kromě ostatních způsobů zániku závazkového (resp. nájemního) vztahu upravených v občanském zákoníku, uplynutím doby, na kterou byla nájemní smlouva uzavřena, nedošlo-li k jejímu prodloužení. Zákon o pohřebnictví navíc umožňuje provozovateli pohřebiště od nájemní smlouvy odstoupit¹¹ v případě, že nájemce neuhradí dlužné nájemné nebo úhradu za služby spojené s nájmem do 3 měsíců ode dne, kdy k tomu byl pronajímatelem písemně vyzván.

Z právě uvedeného je zřejmá hlavní ambice tohoto článku, a to poukázat na povahu odlišností právní úpravy institutu nájmu hrobového místa oproti obecné občanskoprávní úpravě nájemních vztahů; zejména tato specifika patrně vedla zákonodárce k jeho začlenění do speciálního zákona dopadajícího na právní vztahy v oblasti pohřebnictví namísto komplexní úpravy tohoto institutu v občanském zákoníku, na niž by zákon o pohřebnictví odkazoval.