PETR MLSNA¹

tajemník Legislativní rady vlády a odborný asistent na Právnické fakultě Univerzity Karlovy v Praze

Konkrétně se jednalo o spor mezi Janem Vorlem, lékařem Nemocnice Český Krumlov (dále jen „žalobce“) a Nemocnicí Český Krumlov, příspěvkovou organizací (dále jen „žalovaný“). Žalobce se žalobou na peněžité plnění domáhal u Okresního soudu v Českém Krumlově doplatku mzdy za období od května do konce října 2004, kdy vykonával jako lékař u žalovaného pohotovostní služby; žalobce požadoval vyplacení rozdílu mezi částkou, která mu byla za část předmětných pohotovostních služeb uhrazena z titulu odměny za pracovní pohotovost, což považoval žalobce za porušení jeho mzdových nároků vyplývajících z tehdy platného zákoníku práce, neboť považoval pohotovostní služby za běžný výkon práce.

1. Předmět sporu

Problematiku pracovní pohotovosti upravoval jednak zákon č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, který v § 95 odst. 4 upravoval pracovní pohotovost, kdy pracovní pohotovost se do pracovní doby nezapočítávala, pokud během pracovní pohotovosti nedošlo k výkonu práce. Za pracovní pohotovost příslušela zaměstnanci odměna podle tehdy platného zákona č. 1/1992 Sb., o mzdě, odměně za pracovní pohotovost a průměrném výdělku, ve znění pozdějších předpisů⁴, a zákona č. 143/1992 Sb., o platu, odměně za pracovní pohotovost v rozpočtových a některých dalších organizacích a orgánech.

Z předmětných vnitrostátních ustanovení jasně vyplývalo, že žalobce má nárok na zaplacení pracovní pohotovosti jako doby vykonávané mimo pracovní dobu a stanovil velmi přesná kritéria, jak se měla taková pracovní pohotovost odměňovat. V rámci řízení před Okresním soudem v Českém Krumlově se žalobce domáhal toho, aby doba strávená lékařem na pracovišti byla ohodnocena zcela jako výkon práce, bez ohledu na to, že část této doby lékař vykonával pouze pracovní pohotovost bez přímého výkonu práce⁵․ Žalobce dovozuje na základě relevantní judikatury ESD, že celá doba výkonu pracovní pohotovosti musí být ze strany žalovaného považována za výkon práce i přesto, že část této doby žalobce strávil čekáním na práci. Žalobce se v rámci sporu opíral o ustanovení práva Evropských společenství, zejména o čl. 2 bod 1 směrniceRady 93/1044/ES ze dne 23. listopadu 1993 o některých aspektech úpravy pracovní doby, který definuje pracovní dobu jako „jakoukoli dobu, během níž pracovník pracuje, je k dispozici zaměstnavateli a vykonává svoji činnost nebo povinnosti, v souladu s vnitrostátními právními předpisy a zvyklostmi“. Problematiky úpravy pracovní doby se dotýkal také rozsudek ESD ve věci Jäger z roku 2002, kdy se ESD také ztotožnil s výkladem, že bez ohledu na pracovní náplň lékaře, je již to, že musí být připraven v každém okamžiku plnit pokyny zaměstnavatele na svém pracovišti, třeba chápat jako výkon práce. ESD konstatoval ve věci Jäger, že členské státy nemohou v rámci transpozice do vnitrostátního právního řádu směrnici 93/104/ES o některých aspektech úpravy pracovní doby (dále jen „směrnice 93/104/ES“) považovat dobu odpočinku za dobu, v níž lékař nevykonává během pracovní pohotovosti své povinnosti vůči zaměstnavateli, zejména je-li současně přítomen na pracovišti. Doba pracovní pohotovosti je pracovní dobou a nelze ji tudíž podřizovat žádnému jinému zvláštnímu režimu, zejména když směrnice v čl. 17 neumožňuje žádnou odchylku⁶, pokud není daná oblast pracovní činnosti přímo uvedena ve skupině pracovních činností, kdy se lze od obecné úpravy pracovní doby odchýlit. Žalobce tak zvláštní režim posuzování čekání na práci při pracovní pohotovosti na pracovišti, který vycházel z § 95 odst. 4 zákoníku práce, považoval za přímý rozpor s principy směrnice 93/104/ES a konstatoval, že Česká republika neprovedla řádně transpozici ustanovení směrnice 93/104/ES o pracovní době, jak o této definici bylo pojednáno výše. Žalobce se pak v řízení před Okresním soudem v Českém Krumlově dovolával maximálně možného eurokonformního výkladu vnitrostátního ustanovení právního předpisu⁷. Žalobce požadoval, aby v jeho případě nebyl aplikován § 95 zákoníku práce (viz výše).

2. Rozhodnutí Evropského soudního dvora

Evropský soudní dvůr ve věci Jana Vorla rozhodl dne 11. ledna 2007. Důležité ovšem je, že nerozhodl rozsudkem, nýbrž na základě čl. 104 odst. 3 prvního pododstavce Jednacího řádu Soudního dvora usnesením, kdy ESD může o předběžné otázce rozhodnout ve formě usnesení, pokud lze odpověď na předběžnou otázku jasně vyvodit z judikatury, a to poté, kdy vyslechne generálního advokáta s tím, že ESD v usnesení uvede odůvodnění, ve kterém odkazuje na příslušnou judikaturu⁸. ESD se domníval ve věci žalobce, že jsou právě splněny podmínky k takovému postupu.

ESD v odůvodnění odpovědi na předběžnou otázku uvádí, že v mezidobí od podání návrhu Okresnímu soudu v Českém Krumlově, potažmo ESD, byla směrniceRady 93/1044/ES ze dne 23. listopadu 1993 o některých aspektech úpravy pracovní doby zrušena a nahrazena směrnicí Evropského parlamentu aRady 2003/888/ES ze dne 4. listopadu 2003 o některých aspektech úpravy pracovní doby, která na základě jejího čl. 28 vstoupila v platnost dne 2. srpna 2004.⁹

ESD v odůvodnění uvedl, že smyslem a účelem směrnice je stanovit minimální požadavky ke zlepšení životních a pracovních podmínek pracovníků pomocí sbližování vnitrostátních právních předpisů týkajících se zejména délky pracovní doby. Obecně patří jak stará, tak i nová směrnice o pracovní době do oblasti sociálního práva Evropských společenství. Mezi charakteristické prvky pojmu „pracovní doba“ určitě ve smyslu uvedených směrnic nepatří intenzita vykonávané práce zaměstnancem nebo jeho výkonnost.¹⁰ ESD totiž dospěl již ve věci Dellas k závěru, že pracovní pohotovost vykonávaná pracovníkem v režimu fyzické přítomnosti v zařízení zaměstnavatele musí být považována jako celek za „pracovní dobu“ ve smyslu směrnice 93/104/ES bez ohledu na práci skutečně vykonanou dotčenou osobou v průběhu této pracovní pohotovosti. Takový závěr je podle usnesení ESD plně použitelný na směrnici 2003/88/ES právě z důvodu totožnosti ustanovení čl. 2 bodu 1 směrnice 93/104/ES s definicí „pracovní doby“ ve směrnici 2003/88/ES.

Ve vztahu k předmětnému sporu je ovšem potřeba konstatovat, že směrnice 93/104/ES a 2003/88/ES musí být vykládány v tom smyslu, že brání právní úpravě členského státu, podle níž pracovní pohotovost, kterou lékař vykonává v režimu fyzické přítomnosti na pracovišti, ale během které nevykonává žádnou skutečnou činnost, není považována v plném rozsahu za „pracovní dobu“ ve smyslu uvedených směrnic¹¹. Nicméně směrnice (obě) se omezují pouze na stanovení pravidel pro některé aspekty úpravy pracovní doby, takže se v zásadě nevztahují na odměňování pracovníků¹², což nebrání tomu, aby členský stát uplatňoval právní úpravu, která pro účely odměňování pracovníka a pokud jde o pracovní pohotovost vykonávanou tímto pracovníkem na jeho pracovišti, zohledňuje odlišně období, během nichž je skutečně vykonávána práce, a období, během nichž k výkonu skutečné práce nedojde, a to za předpokladu, že takový režim plně zaručuje užitečný účinek práv, která pracovníkům přiznávají uvedené směrnice za účelem účinné ochrany jejich zdraví a bezpečnosti¹³.

Shrnuto, členský stát musí považovat pracovní pohotovost za výkon pracovní doby, nicméně může po dobu výkonu pracovní pohotovosti v rámci pracovní doby stanovit jiná kritéria pro odměňování, než ta, která se aplikují na výkon práce během pracovní doby, jež není označena za pracovní pohotovost.

Předkládající vyjádření k této předběžné otázce zaslaly ve lhůtě dvou měsíců v souladu s čl. 23 druhým pododstavcem Protokolu o Statutu Soudního dvora tyto členské státy a subjekty: žalovaný v hlavním řízení, Spolková republika Německo, Itálie, Maďarsko, Nizozemské království, Spojené království a Komise. Všechny členské státy ve svých vyjádřeních dospěly k závěru, který zastávala Česká republika, že směrnice se nevztahuje na úpravu odměny za pracovní pohotovost. Takto se například vyjádřila maďarská vláda: „vzhledem k tomu, že do působnosti směrnice nepatří otázky platu, vnitrostátní soudy na ní nemohou zakládat svá rozhodnutí o odměňování pracovní pohotovosti. Při pracovní pohotovosti je intenzita práce nižší než během řádné služby, logický jediný možný závěr je, že odměna za hodinu pracovní pohotovosti může být rovněž nižší než odměna za hodinu práce řádně vykonané mimo pohotovostní službu.“ Naopak Komise ES k tak jednoznačnému závěru jako jednotlivé členské státy nedospěla, neboť „podle názoru Komise tedy směrnice 93/104/ES nebrání členským státům, aby při posuzování pracovněprávních otázek, na něž se směrnice 93/104/ES nevztahuje, použily jiný výklad pojmů uvedených v článku 2 této směrnice, avšak pouze za předpokladu, že užitečný účinek práv přiznaných pracovníkům směrnicí 93/104/ES bude zcela zajištěn, což nutně zahrnuje povinnost členských států zaručit dodržení všech minimálních požadavků stanovených uvedenou směrnicí.“ Komise tak vlastně ponechává posouzení, zda odlišné odměňování řádného výkonu práce a pracovní pohotovosti nepovede k ohrožení cílů směrnice, na Okresním soudu v Českém Krumlově.

3. Platný právní stav

Od 1. ledna 2007 vstoupil na území České republiky v účinnost nový zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, kterým byl zrušen starý zákoník práce č. 65/1965, který upravoval problematiku pracovní pohotovosti v § 95 odst. 4. Současnou platnou právní úpravu týkající se pracovní pohotovosti lze nalézt v § 95 nového zákoníku práce, který stanoví, že pracovní pohotovost může zaměstnavatel na zaměstnanci požadovat, jen jestliže se o tom se zaměstnancem dohodne. Za dobu pracovní pohotovosti přísluší zaměstnanci odměna podle § 140, který stanoví, že zaměstnanci přísluší za dobu pracovní pohotovosti odměna nejméně 10 % průměrného výdělku, pokud nestanoví kolektivní smlouva podmínky pro zaměstnance příznivější. Pokud v současné době ovšem v době pracovní pohotovosti vykoná zaměstnanec práci, pak mu přísluší mzda nebo plat a nepřísluší mu tudíž odměna za pracovní pohotovost, o níž jsem pojednal výše. Nový zákoník práce totiž považuje výkon práce v době pracovní pohotovosti nad stanovenou týdenní pracovní dobu za práci přesčas. Podle § 95 odst. 3 zákoníku práce se pracovní pohotovost, při které nedojde k výkonu práce, do pracovní doby nezapočítává. Tyto principy současné platné právní úpravy týkající se pracovní pohotovosti jsou plně v souladu se závěry, ke kterým dospěl ESD, neboť zákoník práce v § 78 odst. 1 písm. h) definuje pracovní pohotovost jako „dobu, v níž je zaměstnavatel připraven k případnému výkonu práce podle pracovní smlouvy, která musí být v případě naléhavé potřeby vykonána nad rámec jeho rozvrhu pracovních směn“, přičemž „pracovní pohotovost může být vykonávána jen na jiném místě dohodnutém se zaměstnavatelem, odlišném od pracovišť zaměstnavatele“. Tato definice odpovídá závěru ESD k otázce pracovní pohotovosti, kdy se hovoří o tom, že za pracovní dobu ve smyslu směrnic je nutno považovat pracovní pohotovost, kterou lékař vykonává v režimu fyzické přítomnosti na pracovišti, a kdy nevykonává skutečnou činnost.

V současné době tedy Česká republika nemá ve vztahu k režimům pracovní pohotovosti z hlediska transpozice směrnic a platného práva žádných nedostatků.

4. Význam předběžné otázky

Odhlédneme-li od konkrétního významu zodpovězení předběžné otázky ESD pro účastníky řízení a pro řešení otázky, zda pracovní pohotovost lze za podmínek výše uvedených považovat za pracovní dobu, pak má tato předběžná otázka ještě jeden význam. Jedná se o první předběžnou otázku položenou českým soudem, na kterou ESD odpověděl. Nicméně samotný text otázky, jak ji formuloval Okresní soud v Českém Krumlově dokazuje, že zkušenosti s aplikací práva ES a zejména pochopením a výkladem judikatury ESD nejsou velké.

Položená předběžná otázka Okresního soudu zněla: „Je z hlediska souladu se SměrnicíES 93/1044, jakož i rozhodnutím Soudního dvora Evropských společenství C-151/02 ve věci Kiel vs. Norbert Jäger třeba při posuzování pracovně právních otázek považovat čekání lékaře na práci při pracovní pohotovosti na jeho pracovišti v nemocnici za výkon práce?“ Je zřejmé, že soudkyně pokládající předběžnou otázku byla seznámena s relevantními předpisy práva ES, relevantní judikaturou, na kterou nejenom v usnesení, kterým se předkládá předběžná otázka, ale i v textu předběžné otázky odkazuje, nicméně ESD přesto ve svém rozhodnutí konstatoval, že k rozhodnutí o zodpovězení této předběžné otázky není třeba řízení a je možné ji zodpovědět na základě stávající judikatury ESD.

Okresní soud využil možnosti položit předběžnou otázku podle článku 234 Smlouvy ES, kdy se dotazoval na výklad sekundárního právního předpisu, protože považoval tento výklad práva ES za nezbytný k tomu, aby mohl v dané věci vynést rozhodnutí¹⁴. Ačkoliv Okresní soud nebyl povinen předběžnou otázku položit, přesto se k tomu odhodlal. Předkládající soud má ve fázi, kdy není poslední instancí, proti jejímuž rozhodnutí již není možné podat opravný prostředek, značnou možnost posoudit, zda předběžnou otázku položí nebo nikoliv. V žádném případě by se však soudce vnitrostátního soudu neměl ptát na aplikaci právního předpisu ES, nýbrž pouze na výklad pojmů či ustanovení, kdy mohou být z hlediska jazykové struktury a terminologie nejasné kontury v jazyce členského státu, který nedokáže vyjádřit zamýšlený úmysl právního předpisu ES. V případě jako je ten, o kterém rozhodoval Okresní soud v Českém Krumlově, bylo pro řešení sporu mezi žalobcem a žalovaným rozhodující zodpovězení otázky, která měla i jistý komunitární rozměr, minimálně v tom ohledu, že pracovní pohotovost je upravena předpisy práva ES.

Argumentem a contrario k tomu, co je uvedeno výše k povinnosti předkládat předběžnou otázku, měl Okresní soud v Českém Krumlově možnost řešit otázku mající vztah ke komunitární úpravě samostatně, aniž by se dotazoval ESD. Okresní soud v tomto případě nebyl a není soudem rozhodujícím v posledním stupni a tudíž nemá povinnost předkládat předběžnou otázku. Vzhledem k rozhodnutí této předběžné otázky ESD je ovšem vidět, že soudkyně Okresního soudu relevantní judikaturu ESD nečetla nebo ji nedokázala aplikovat, protože i z usnesení ESD k věci C-437/05 vyplývá, že předmětná záležitost byla dostatečně zodpovězena v již jiných rozsudcích, které se týkaly úpravy pracovní doby a pracovní pohotovosti.

Vnitrostátní soud by tedy měl při pokládání předběžné otázky přihlédnout k dvěma skutečnostem. Zaprvé k tomu, jak obtížné je pro vnitrostátního soudce, aby ustanovení relevantního předpisu práva ES aplikoval sám a zadruhé k tomu, zda ve věci není dostupná již relevantní judikatura ESD. V případě Vorel se jasně ukazuje, že vnitrostátní soud mohl použít pro výklad pojmu „pracovní doba“ a jeho vztahu k pracovní pohotovosti zásady, které dovodil ESD v rozsudku ve věci Dellas nebo ve věci Jäger (citovány výše). Pokud totiž existuje relevantní judikatura ESD, není vnitrostátní soud povinen se ESD dotazovat, naopak je povinen existující judikaturu respektovat¹⁵. ESD by neměl být v rámci své rozhodovací činnosti zatěžován rozhodováním o věcech práva ES, o kterých již v minulosti rozhodoval, nebo jejichž výklad je ze značné části nerozporný. V případě Vorel tedy měl Okresní soud v Českém Krumlově aplikovat na daný případ závěry z judikatury ESD k věci Dellas a další nebo k věci Jäger, aniž by položení předběžné otázky ESD bylo nutným předpokladem pro rozhodnutí vnitrostátního soudce ve věci.

Na závěr je třeba poznamenat, že usnesení, kterým soud rozhoduje o předložení žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce, je významným procesním rozhodnutím, které má značný vliv na procesní stránku řízení. Zodpovězení předběžné otázky se totiž obvykle stává meritorní skutečností pro vnitrostátního soudce pro rozhodnutí ve věci, a navíc předložením předběžné otázky soud řízení podle § 109 odst. 1 písm. d) občanského soudního řádu přerušuje¹⁶.

5. Závěr

Lze konstatovat, že rozhodnutí o předběžné otázce ve věci C-437/05, Vorel v. Nemocnice Český Krumlov není z hlediska chápání vnitrostátního právního řádu nijak převratné, převratným není ani skutečnost, že se jedná o první rozhodnutí o předběžné otázce položené českým soudem, i když nikoliv o první žádost o rozhodnutí o předběžné otázce, která byla ESD doručena z České republiky. Právní význam staré právní úpravy nezapočítávání pracovní pohotovosti do pracovní doby je již z hlediska nového zákoníku práce irelevantní, neboť ten zahrnuje pracovní pohotovost do pracovní doby, pokud se nejedná o práci přesčas (viz výše). Na předmětné věci jsou nicméně zarážející dvě skutečnosti, které je nutné zmínit.

Zaprvé skutečnost, že toto první rozhodnutí o předběžné otázce přichází teprve více jak dva a půl roku po vstupu České republiky do Evropské unie, ačkoliv odsuzující rozsudky na Českou republiku pro její nečinnost, i přes značné procesní fáze a délku těchto fází v rámci řízení podle čl. 226 Smlouvy ES, byly vyneseny již o týden později, než toto usnesení ve věci Vorel, a to hned ve dvou případech¹⁷.

Zadruhé pak skutečnost, že případ C-437/05 nesplňoval požadavky pro to, kdy by měla být vnitrostátním soudem předložena předběžná otázka ESD. V předmětné věci existovala dostatečná relevantní judikatura ESD k řešení sporu před vnitrostátním soudem, naopak vnitrostátní soud měl respektovat judikaturu ve věci Jäger a Dellas k tomu, aby rozhodl ve sporu Vorel v. Nemocnice Český Krumlov.

Lze jen vyjádřit přesvědčení, že příští předběžné otázky pokládané českými soudy k ESD budou mnohem sofistikovanější a že čeští soudci prokáží již v řízení na území České republiky větší znalost komunitárního práva a že dokáží analyzovat a aplikovat relevantní judikaturu ESD ve vnitrostátních sporech. ESD i české soudnictví si skutečně zaslouží řešit spíše „výkladové“ problémy spojené s klíčovými „nevyložitelnými“ ustanoveními práva ES.