JIŘÍ PÁCAL, soudce Nejvyššího soudu ČR
JIŘÍ HANDLAR, asistent soudce Nejvyššího soudu ČR
Základem pro vypracování tohoto příspěvku, který je zaměřen na základní problémy, které přinesla novelizace trestního řádu provedená zákonem č. 265/2001 Sb., byla osobní jednání se zástupci OS v Nymburce, OS Praha-východ a KS v Praze, studium trestních spisů vedených u těchto soudů; dalšími podklady byla písemná vyjádření hodnotící účinnost novely trestního řádu jednotlivými okresními soudy v působnosti KS v Praze, odvolacími a prvostupňovými senáty KS v Praze.
Trestní kolegium Nejvyššího soudu ČR dne 1. 9. 2000 zaslalo ministru spravedlnosti ČR připomínky k připravované novelizaci trestního řádu, která byla následně provedena zákonem č. 265/2001 Sb. s účinností od 1. 1. 2002. Ve vztahu k činnosti okresních a krajských soudů vyslovil Nejvyšší soud dvě základní námitky k navrhované koncepci trestního řádu.
Především byla vyslovena obava z neúměrného přetížení okresních soudů z důvodů přenesení dokazování z přípravného řízení na soud, omezení možnosti vrátit věc státnímu zástupci k došetření a zvýšené účasti soudců při úkonech v přípravném řízení. Dále bylo poukazováno mj. na to, že navrhovaná koncepce zůstává v půli cesty mezi kontinentálním a anglosaským procesem, neboť na jedné straně sice přenáší těžiště dokazování před soud (významný rys anglosaského kontradiktorního procesu), ale na druhé straně je důkazní břemeno ponecháno na soudu tak, jak je to typické pro kontinentální typ řízení. Odpovědnost za prokázání viny obžalovaného nadále zůstává na soudu, který nemůže obžalovaného zprostit obžaloby z důvodu neunesení důkazního břemene státním zástupcem. Soudce se tedy nestává oním nestranným arbitrem rozhodujícím spor stran, nýbrž zůstává ve stávající pozici, avšak oproti dosavadnímu stavu se jeho pozice ztíží právě v důsledku přenesení dokazování před soud za současné absence prostředků k zajištění důkazů, které mají k dispozici orgány přípravného řízení.
Z letošního průzkumu provedeného soudci Nejvyššího soudu a jejich asistenty u soudů Středočeského kraje vyplynulo, že zmíněné obavy byly naprosto oprávněné.
1. Nová úprava důkazního řízení
Nejvýznamnější problémy z hlediska novelizace trestního řádu přinesly nepochybně změny v oblasti právní úpravy dokazování, kde se novela trestního řádu projevila především v otázkách dílčí úpravy zásady vyhledávací (§ 2 odst. 5 TrŘ), přenesení těžiště procesního dokazování z přípravného řízení do řízení před soudem [zejm. § 158, 158a, 164, § 188 odst. 1 písm. e) TrŘ], aktivity procesních stran při dokazování (§ 89 odst. 2, § 110a, § 180 odst․ 3, § 215 TrŘ) a dokazování v hlavním líčení (§ 211 a 212 TrŘ).
| a) | Neuralgickým bodem nové úpravy dokazování v trestním řízení se ukázaly změny související s přenesením těžiště procesního dokazování do řízení před soudem a v této souvislosti především změny provedené v ustanoveních § 158 a 164 TrŘ. K provedeným změnám je třeba předně uvést, že zákonné vymezení případů, kdy je třeba v rámci vyšetřování provádět výslechy svědků podle § 164 odst. 1 TrŘ, nelze rozhodně považovat za dostatečné a vyhovující. Aplikační praxe ukázala, že příliš obecné formulace případů nutného výslechu svědků neposkytují dostatečnou oporu pro jejich výklad a aplikaci v konkrétních případech, v praxi se proto příliš neosvědčily. Svou roli přitom sehrává i snaha policejních orgánů vykládat vymezení jednotlivých případů nutného výslechu svědků restriktivním způsobem, a tím si „ušetřit práci“. Lze konstatovat, že zákonná úprava případů nutného výslechu se ukázala jako značně neefektivní (mezi orgány přípravného řízení a soudy v některých případech není shoda ani o tom, zda se v konkrétním případě jedná o neodkladný či neopakovatelný úkon). Z poznatků všech soudů, které se k dané problematice vyjádřily, vyplývá jednoznačný závěr, že v současné době se přípravné řízení omezuje prakticky pouze na to, že orgány přípravného řízení shromáždí formou úředního záznamu podaná vysvětlení osob podle § 158 odst. 3 TrŘ a na jejich základě pak dochází k podání obžaloby. Pro úplnost je třeba uvést, že se soudy setkávají i s případy, kdy je v přípravném řízení policejním orgánem povinnost provádět výslechy svědků podle § 164 odst. 1 TrŘ evidentně porušována. Jde o případy, kdy výslechy svědků nejsou prováděny ani u osob mladších patnácti let, osob, u kterých je zřejmé, že u nich nejsou pro jejich psychický stav splněny předpoklady pro náležité zapamatování a reprodukci vnímaného děje, či osob, na které by mohl být později vyvíjen nátlak [s ohledem na novelizované znění ust. § 188 odst. 1 písm. e) TrŘ soud přitom nemá prakticky žádnou možnost, jak přimět orgány přípravného řízení uvedená pochybení napravit, o čemž tyto orgány pochopitelně velmi dobře vědí]. Z poznatků KS v Praze jako soudu prvního stupně navíc vyplynulo, že orgány přípravného řízení (s výjimkou případů násilné trestné činnosti) nerespektují ani ust. § 169 a násl. TrŘ a mají tendenci i v těchto případech postupovat podle § 164 odst. 1 TrŘ a svědky nevyslýchat. Skutečnost, že k podání obžaloby dochází (pouze) na základě úředních záznamů podle § 158 odst. 3 TrŘ, má značný dopad na řízení před soudem; soudní řízení se v důsledku uvedených skutečností výrazně komplikuje. Předně se jedná o komplikace organizační, neboť při větším počtu svědků prakticky nelze zajistit jejich účast při jednom hlavním líčení. Situaci ztěžuje i neochota svědků dostavit se k hlavnímu líčení podpořená jejich argumentem, že „všechno už stejně řekli na policii a nic víc neví“. Řízení je třeba často odročovat, což vede přirozeně k prodloužení a prodražení řízení. Samostatnou kapitolou jsou zkušenosti s výslechem svědků v hlavním líčení, kdy mnozí z nich si s odstupem doby vůbec nepamatují podstatné skutečnosti (soudy byly zaznamenány případy, kdy si poškození nepamatovali, ani o co byli okradeni), svědci často vypovídají odlišně od úředního záznamu o podaném vysvětlení, aniž je možné jim úřední záznam předestřít. Obecným poznatkem je dále snaha svědků odkazovat při výpovědi na jejich předchozí výpověď uvedenou v úředním záznamu, přičemž nedokáží pochopit, že jejich předchozí výpověď nelze z tohoto hlediska použít. Absence svědeckých výpovědí z přípravného řízení také výrazně oslabuje i procesní význam ust. § 211 TrŘ o čtení svědeckých výpovědí v hlavním líčení, aplikace citovaného ustanovení je sporadická, neboť v drtivé většině případů není vlastně co číst. Obdobné závěry platí i o novelizovaném § 212 TrŘ, v případě tohoto ustanovení navíc mezi soudy existují nejasnosti o důkazním významu protokolu předestřeného podle tohoto ustanovení. Všechny výše uvedené skutečnosti a důsledky změn právní úpravy dokazování pak mají značné negativní důsledky na délku trestního řízení i jeho výsledky. K otázce délky trestního řízení je třeba uvést, že zatímco přípravné řízení se po novele TrŘ výrazně nezkrátilo, v řízení před soudy dochází pravidelně k prodloužení řízení (což platí přirozeně i o věcech vazebních). Závažnější ovšem je, že vzhledem k nedostatečnému procesnímu fixování důkazu v přípravném řízení dochází v řízení před soudem v řadě případů ke změně právní kvalifikace posuzovaného skutku a mnohdy dokonce ke zproštění obžaloby (stejně tak nelze pominout nebezpečí případů opačných, kdy nebude k tíži obviněného v přípravném řízení procesně zafixován důkaz podporující obhajobu). |
| b) | V souvislosti s přenesením těžiště procesního dokazování do řízení před soudem je třeba zmínit i změny týkající se možnosti vrátit věc státnímu zástupci k došetření podle § 188 odst. 1 písm. e) TrŘ. Uvedené ustanovení výrazně omezilo možnost vrátit věc státnímu zástupci k došetření z důvodu závažných procesních vad přípravného řízení nebo za účelem objasnění základních skutkových okolností; po novele trestního řádu je takový postup možný v zásadě pouze tehdy, pokud nedostatky nelze napravit v řízení před soudem. Podle vyjádření jednotlivých soudů k vrácení věci do přípravného řízení podle § 188 odst. 1 písm. e) TrŘ s ohledem na novou úpravu prakticky nedochází, a to i přesto, že soudům je často předkládán značně nekvalitní spisový materiál z přípravného řízení. Odvolací soudy chápou pojem vad přípravného řízení, které lze odstranit v řízení před soudem, poměrně široce; za takovou vadu bylo považováno např. neobjasnění výše škody, neobjasnění otázky příčetnosti značně opilého obviněného, nevyhledání značného množství důkazů podstatných pro rozhodnutí soudu, nepoučení poškozených aj. Naproti tomu za vadu přípravného řízení, kterou v řízení před soudem odstranit nelze, je považováno porušení ust. § 166 odst. 1 TrŘ; postup podle § 188 odst. 1 písm. e) TrŘ si vyžaduje v některých případech hrubý nesoulad v popisu skutku tak, jak byl pojat do usnesení o zahájení trestního stíhání a posléze do obžaloby. |
| c) | Se změnami v oblasti právní úpravy dokazování souvisí také novelizace ustanovení § 2 odst. 5, § 89 odst. 2, § 110a, § 180 odst. 3, § 215 TrŘ, která upravují aktivitu procesních stran při dokazování. Soudy se prakticky ve všech případech shodují, že oproti předchozí právní úpravě nedošlo k žádné výrazné změně v aktivitě státních zástupců ani obhájců v řízení před soudem při vyhledávání, předkládání, navrhování a provádění důkazů. Důkazy provádí nadále zpravidla předseda senátu, resp. samosoudce. Případy, kdy by státní zástupce či obhájce navrhoval nebo žádal o souhlas k provedení důkazu, jsou naprosto výjimečné. Okresní soud v Nymburce přitom učinil opakovanou zkušenost, že pokud došlo k výslechu svědka obhájcem, musel být takový výslech podle § 215 odst. 2 přerušen pro sugestivnost otázek kladených obhájcem. Konečně je třeba uvést, že soudy nebyl zaznamenán ani nárůst počtu znaleckých posudků předkládaných stranou podle § 110a TrŘ. |
2. Protokolace při pořizování zvukového záznamu v řízení před soudem
Pokud jde o protokolaci při pořizování zvukového záznamu v řízení před soudem, která je upravena v ust. § 55b TrŘ, všechny navštívené soudy shodně konstatovaly, že pociťují technické nedostatky záznamových zařízení v jednacích síních, záznamová zařízení svým vybavením nevyhovují požadavkům soudní praxe.
Současná technická úroveň záznamových zařízení vyžaduje u jednání přítomnost zapisovatelky či protokolující úřednice, která pak následně po jednání přepisuje nahraný záznam do písemného vyhotovení. Takový postup je však časově nepřiměřeně náročný, což značně komplikuje zejm. průběh vícedenních hlavních líčení, kdy senáty z technických důvodů nemají následující den k dispozici protokoly z předcházejícího jednacího dne. S námitkami proti protokolaci nejsou naopak problémy v případech, kdy je záznam o jednání přepisován ze zvukového záznamu doslovně.
Pochybnosti vyvolává také znění § 55b odst. 5 TrŘ, podle něhož lze vymazat zvukový záznam pouze na pokyn předsedy senátu nejdříve poté, co vyšší soudní úředník potvrdí shodu protokolu se záznamem svým podpisem; výmaz přitom nelze provést dříve než po uplynutí jednoho roku od právní moci rozhodnutí. Nejeví se přitom reálné, aby vyšší soudní úředníci kontrolovali každý záznam, neboť by to znamenalo jejich naprosté pracovní přetížení. Dále pak není jasné, jakým způsobem a s jakými procesními důsledky by mělo být postupováno v případě, že vyšší soudní úředník zjistí, že protokol se záznamem nesouhlasí.
Problematické je rovněž personální obsazení míst protokolujících úřednic, zejména v Praze; vzhledem k jejich nízkému finančnímu ohodnocení dochází totiž ke značné fluktuaci.
Naopak jako nesporný klad uvedeného způsobu protokolace jednotliví soudci označili menší zátěž, jež je s takovou protokolací spojena, která jim umožňuje v průběhu jednání plně se věnovat dalším procesním povinnostem.
K řešení uvedených problémů se soudy shodly, že je nezbytné zachovat možnost soudce rozhodnout o způsobu protokolace i po 1. 1. 2004; dále bude nutno vybavit jednací síně lepší záznamovou technikou včetně kvalitního programového vybavení, proškolit pracovnice v ovládání záznamových zařízení, zvýšit personální stav protokolujících úřednic, event. pořídit zálohové jednotky a záložní zdroje elektřiny.
3. Trestní příkaz
První okruh problémů souvisí s tím, že novela zcela vyloučila možnost uložit trestním příkazem nepodmíněný trest odnětí svobody. Tato změna neměla ani tak dopad na frekvenci vydávání trestních příkazů, jako na volbu druhu ukládaného trestu. V případech, kdy byl dříve ukládán krátkodobý nepodmíněný trest odnětí svobody, je nyní ukládán většinou trest obecně prospěšných prací. V případě recidivistů pak dochází k opakovanému ukládání trestu obecně prospěšných prací, přičemž soudy nezkoumají (často ani objektivně nemohou), zda takový druh trestu byl obviněnému již uložen, resp. zda byl již vykonán. Pravidlem se potom stává ukládání trestu obecně prospěšných prací nad maximální výměru stanovenou trestním zákonem v rozporu s ust. § 36 a § 45a TrZ. Takové nezákonné trestní příkazy jsou pak rušeny Nejvyšším soudem na základě stížnosti pro porušení zákona. Uvedený postup pak nejenže zatěžuje Nejvyšší soud, ale má s ohledem na zákaz reformace in peius (§ 273 TrŘ) za následek faktickou beztrestnost obviněných. Za situace, kdy narůstá počet odsouzených k trestu obecně prospěšných prací, dochází také k potížím spojeným s výkonem tohoto druhu trestu, neboť obce nejsou často schopny odsouzeným přidělit práci.
Další problém přineslo přenesení těžiště procesního dokazování z přípravného řízení do řízení před soudem. Stalo se přitom pravidlem, že v přípravném řízení jsou o skutečnostech významných pro posouzení skutkového stavu pořizovány obvykle pouze úřední záznamy, které nelze před soudem použít jako důkaz. V důsledku toho pak ve většině případů nelze naplnit základní požadavek pro vydání trestního příkazu, uvedený v ust. § 314e odst. 1 TrŘ, podle něhož lze vydat trestní příkaz pouze tehdy, pokud je skutkový stav spolehlivě prokázán opatřenými důkazy, neboť spis z přípravného řízení takové důkazy neobsahuje. Dosavadní praxe soudů je však přesto taková, že při posuzování, zda je prokázán skutkový stav pro účely vydání trestního příkazu, z úředních záznamů vycházejí a berou je za podklad pro své rozhodnutí. S ohledem na znění § 314e odst. 1 TrŘ a § 158 odst. 5 TrŘ je třeba dospět k závěru, že trestní příkaz je v uvedených případech vydáván v rozporu se zákonem.
4. Zatížení krajských a okresních soudů a dodržování některých procesních lhůt
Řada okresních soudů poukazuje na skutečnost, že v souvislosti se zvýšením hranice škody velkého rozsahu napadají k okresním soudům věci, k jejichž projednání byl dříve příslušný krajský soud. Ve většině těchto případů se jedná o skutkově složité a časově značně náročné věci, jejichž projednání zatěžuje okresní soudy a vede k prodlužování řízení. Některé soudy uvádí, že nejsou na vyřizování takových věcí připraveny personálně či technicky. Soudy však uvedly k této problematice poněkud rozdílné skutečnosti. OS v Nymburce uvedl, že nápad věcí, dříve patřících do působnosti krajského soudu, nebyl velký, a proto nedošlo k většímu zatížení soudu. Naopak OS Praha-východ uvedl, že u něj napadl poměrně velký počet takových věcí, což mělo za následek značné přetížení soudu.
S uvedenou problematikou souvisí i otázka dodržování procesních lhůt pro nařízení hlavního líčení, resp. pro jiný úkon směřující k rozhodnutí věci podle § 181 odst. 3 TrŘ či lhůt pro vyhotovení rozsudku podle § 129 odst. 2 TrŘ. Obecné poznatky soudů ukazují, že dodržování lhůt podle § 181 odst. 3 TrŘ okresními soudy je prakticky nereálné v případech, kdy jde o těžší či skupinovou trestnou činnost, která vyžaduje delší studium, a to zejména, pokud dojde k současnému nápadu více takových věcí [v této souvislosti je opět nutno poukázat na novelizované ust. § 188 odst. 1 písm. e) TrŘ, které znamená větší zatížení soudů, jež musí řadu nedostatků z přípravného řízení odstraňovat samy]. Krátké lhůty vedou v těchto případech k jejich prodlužování, z něhož se pak stává čistě formální úkon. Vyhotovování rozsudků ve lhůtách uvedených v § 129 odst. 2 TrŘ nečiní větší obtíže, opět s výjimkou většího nápadu rozsáhlých a komplikovaných věcí.Podle názoru jednotlivých soudů by bylo vhodné de lege ferenda u okresních soudů diferencovat lhůty podle § 181 odst. 3 TrŘ, popř. i podle § 129 odst. 2 TrŘ a stanovit delší lhůty u složitých a rozsáhlých věcí.
5. Nová úprava vazby a rozhodování o vazbě
Z hlediska nové úpravy vazeb se problémy vyskytují předně s ohledem na nové znění § 68 odst. 2, odst. 3 písm. e) TrŘ. V praxi existují problémy s interpretací pojmu „pokračoval v trestné činnosti, pro niž je stíhán“, který je použit v citovaném ustanovení. Podle některých soudců lze tento pojem vykládat extenzivně a zahrnout sem nejen případy pokračování, ale i opakování trestné činnosti, podle názoru jiných soudců takový výklad možný není. V posléze uvedených případech pak vznikají problémy při trestné činnosti recidivistů (např. pachatelé drobných krádeží), které nelze vzít do vazby, přestože je zřejmé, že budou trestnou činnost páchat nadále. Také v případě osob bez stálého bydliště, které s ohledem na ustanovení § 68 odst. 2 TrŘ nelze vzít do vazby, dochází často k problémům, bývá vydáván příkaz k zatčení, řízení se prodražuje a prodlužuje.
Často zmiňovaným problémem je rovněž povinnost opakovaného rozhodování o vazbě podle § 71 TrŘ, jejíž plnění – v rozporu s koncepcí nové úpravy vazby – prodlužuje řízení a mnohdy působí kontraproduktivně, mnohdy se přitom jedná o zcela formální úkon. V ostatních otázkách nová úprava vazby v současné době problémy nečiní.
6. Společný zmocněnec podle § 44 odst. 2 TrŘ
Všechny soudy bez výjimky uvedly, že podle § 44 odst. 2 TrŘ nepostupovaly ani v jednom případě, naprostá většina soudů přitom považuje toto ustanovení za velmi nepraktické. Soudy upozorňují, že postup podle § 44 odst. 2 TrŘ je obecně problematický; postup při volbě společného zmocněnce by vedl paradoxně k prodloužení a prodražení řízení, také účinný výkon práv poškozených zmocněncem není reálný, problémy by působila komunikace zmocněnce s poškozenými. Zmocněnec by se často ve lhůtách do nařízeného hlavního líčení nestačil s poškozenými ani spojit, natož pak kvalifikovaně uplatňovat jejich nároky. Kromě toho, s ohledem na skutečnost, že většina poškozených je v přípravném řízení vyslechnuta pouze formou úředního záznamu, je stejně nezbytné předvolat takové poškozené k hlavnímu líčení za účelem jejich svědecké výpovědi. Při větším počtu poškozených proto soudy jednají s každým jednotlivým poškozeným samostatně.
7. Řízení o odvolání
Novela trestního řádu omezila rozsah přezkumné povinnosti odvolacího soudu a zvýraznila princip vázanosti odvolacího soudu podaným odvoláním, resp. vytýkanými nedostatky. Tato změna však současně přinesla stanovení větších nároků kladených na obsah podávaného odvolání. V této souvislosti soudy upozorňují na malou praktičnost ust. § 251 TrŘ, které stanoví povinnost soudu zajistit kvalifikovanou právní pomoc odvolateli, který podal odvolání, jež nesplňuje stanovené obsahové náležitosti. Uvedené ustanovení může značně prodloužit řízení u soudu prvního stupně, soudy přitom považují za nepotřebné ustanovení obhájců obžalovaným, kteří si podali nezdůvodněná odvolaní a na výzvu soudu podle § 251 odst. 2 TrŘ zůstali nečinní – pokud je obviněný opakovaně náležitě poučen o náležitostech odvolání a přesto vady svého podání neodstraní, nelze považovat postup podle § 253 odst. 3 TrŘ vůči takovému obviněnému za nepřiměřený či nespravedlivý. Dalším poznatkem soudů je i zjištění, že někteří obhájci zneužívají ust. § 251 TrŘ a nechávají se zásadně vyzvat soudem k odůvodnění podaného odvolání.
Podle názoru soudů je ustanovování obhájce k odůvodnění odvolání u obviněného, který byl opakovaně náležitě poučen o náležitostech obsahu odvolání, nadbytečné a bylo by namístě v tomto směru změnit zákon.
Jiný problém odvolacího řízení, který přinesla novela trestního řádu, souvisí s přechodem k apelačnímu principu, který by se měl nyní v odvolacím řízení uplatňovat. Přestože k této otázce navštívené soudy uvedly skutečnosti rozdílné (podle názoru okresních soudů je aplikace apelačního principu velmi sporadická, naopak odvolací senáty KS v Praze tvrdily, že k doplňování dokazování v odvolacím řízení pravidelně dochází), z jednotlivých předložených spisů bylo zjištěno, že odvolací soudy v případě, že skutkový stav nebyl soudem prvního stupně náležitě zjištěn, obvykle volí cestu vrácení věci soudu prvního stupně a samy dokazování nedoplňují (okresní soudy evidují případy, kdy jim byla vrácena věc k doplnění výslechu jediného svědka).
8. Zjednodušené řízení před soudem
Praktické zkušenosti jednotlivých soudů ukazují, že zkrácené přípravné řízení se provádí v omezením počtu věcí, navazující zjednodušené řízení před soudem se pak provádí minimálně, ke zjednodušenému řízení proti zadrženému před soudem prakticky nedochází. Ve věcech, v nichž se konalo zkrácené přípravné řízení, soudci vydávají obvykle trestní příkaz. Také v případě zadrženého obviněného soudy po předběžném výslechu vydávají trestní příkaz, nestává se, že by obviněný společně se státním zástupcem prohlašovali skutečnosti za nesporné či souhlasili s přečtením úředních záznamů o vysvětlení osob a o provedení dalších úkonů, jak to má na mysli ust. § 314d odst. 2 TrŘ. Soudci proto, pokud se nerozhodnou věc řešit trestním příkazem, nařizují hlavní líčení s předvoláním příslušných svědků.
Závěr
Praktické zkušenosti s aplikací novely trestního řádu provedené zákonem č. 265/2001 Sb., ukazují, že novela přinesla také řadu interpretačních a aplikačních problémů s negativními dopady na výkon soudnictví v trestním řízení.
Z výše uvedeného je třeba vyzvednout, že nejvýznamnější problémy z hlediska novelizace trestního řádu přinesly nepochybně změny v oblasti právní úpravy dokazování, zcela nevyhovující se ukázala především nová úprava přenesení těžiště procesního dokazování do řízení před soudem v ust. § 158 a 164 TrŘ, která má jednoznačné negativní důsledky na délku i výsledky řízení před soudem v konkrétních trestních věcech.De lege ferenda se jeví nezbytná změna uvedených ustanovení, nutné bude vymezení přesných kritérií, za kterých bude nutno provést procesní zafixování důkazu (zejm. v případě výslechu svědků) již v přípravném řízení, se stanovením procesní odpovědnosti orgánů přípravného řízení za provedené dokazování.
